Společenská naléhavost tvrdých peněz
Mises.cz: 17. září 2011, Llewellyn H. Rockwell, Jr. (přidal Ondřej Moravec), komentářů: 1
Slovíčko „znárodnit“ již nepoužíváme. Můžeme si zkusit nový termín „opatrovnictví“ zpět v průběhu dějinami. Můžeme říci, že Stalin a Lenin vzali ruský průmysl do opatrovnictví.
Během minulého týdne (září 2008) vláda oznámila, že vezme do opatrovnictví hypoteční velikány Freddie Mac and Fannie Mae, což hezky řečeno znamená, že budou znárodněny.
Slovíčko „znárodnit“ již nepoužíváme. Můžeme si zkusit nový termín „opatrovnictví“ zpět v průběhu dějinami. Můžeme říci, že Stalin a Lenin vzali ruský průmysl do opatrovnictví. Můžeme říci, že Mao prosazoval druh opatrovnictví země nebo že Hitlerova politika byla politikou národního opatrovnictví. Marxova malá knížka by mohla být přejmenována na „Manifest opatrovnictví“.
Vláda vymýšlí nová slova pro staré věci, protože staré politiky ne příliš odlišné obsahem tak demonstrativně selhaly. Staré termíny se stanou nevhodné a nové termíny nezbytné, aby veřejnost byla ošálena.
Jako kdyby restaurant nabízel krevetí pochoutku, která by byla jedovatá, a každý den ji pojmenoval jinak: krangon koktejl, prawn pasta, scampi salát nebo jakkoliv jinak.
Takový restaurant by za pár dní skončil. Lidé by se nenechali oklamat. Vládě to vychází zejména proto, že lidé v podstatě o ničem nerozhodují. Věří vládě více, než by měli. Fakt, že média jen tupě papouškují nové fráze jako svatá slova, nic nemění.
To samé platí o slově bailout (záruka / pomoc v nouzi), které byste možná považovali za velmi popisné v případě, kdy se vláda rozhodla ochránit Freddie a Fannie od dalších ztrát. Ani toto slovo však již není povoleno. Prezident Bush řekl následující den, „Nenazýval bych to bailout. Nazval bych to stabilizací.“
Brzy vydáme novou edici Misesovy knihy Socialismus z roku 1922. Možná bychom ji v zájmu udržení kroku s dobou měli přejmenovat na „Stabilizační opatrovnictví“.
Celkem mne též zarazila cesta, jíž to bylo oznámeno. Výňatek z New York Times:
„Bushova vláda v neděli převzala kontrolu nad dvěma největšími hypotečními společnostmi v zemi… mohla by z toho být nejdražsí finanční pomoc v americké historii.“
Bez diskuze, bez hlasování, bez ničeho jiného než úředního schválení se Bílý dům jen tak rozhodnul zmocnit se hypotečního trhu. Harry Truman, který znárodnil ocelářský průmysl, by byl pyšný. Takové jednání omlouvá diktátory na celém světě, minulé, současné, budoucí.
Taková jednání se vysmívají Ústavě a celé myšlence svobody a svobodných trhů, o myšlence omezené vlády ani nemluvě. Jestli navíc můžeme alespoň trochu věřit tisku, prezident Bush se na rozhodnutí příliš nepodílel. Údajně jde o práci Henryho Paulsona, ministra financí a dřívějšího ředitele Goldman Sachs, pracujícího s pověřením národní finanční elity. Nikdo toho chlápka nezvolil. Většina Američanů ani nezná jeho jméno.
A podívejme jak kolem rozhazuje biliony našich peněz. New York Times říká, že to bude drahé. Lze to tak říci. V porovnání s tím vypadá krize spořitelních záložen (Savings and Loans Associations) jen jako rozcvička.
Freddie a Fannie mají přibližně 5,3 bilionů dolarů v hypotečních závazcích a dalších 2,4 bilionu dolarů v otevřených finančních pozicích. Celkové náklady těchto operací jsou neznámé.
Tyto dvě děti Nového údělu byly založeny k urychlení procesu získání nemovitosti do osobního vlastnictví pro lidi, jimž by jinak banky nedaly hypotéku. V období prezidenství L. B. Johnsona a R. Nixona jim bylo ve jménu „privatizace“ dovoleno růst bez omezení.
Motivem byla klasická snaha z obou stran politického spektra: Všeobecné vlastnictví domu. Levice tak podporovala přerozdělování. Pravice podporovala údajné morální hodnoty skryté v nukleární rodině a jejím domu na předměstí. Tím se zrodilo největší přerozdělování majetku v americké historii mimo sociální pojištění a válečný stát.
Na svobodném trhu s tvrdými penězi je půjčka vázána na schopnost splácet. Na začátku je dostupná pouze bohatým. Postupem času se prosperita rozšiřuje a s ní i úvěrová bonita běžných občanů. Jakýkoliv vládní zásah určený ke zrychlení tohoto procesu nakonec skončí tím, co Rothbard nazval shlukem chyb („cluster of errors“).
Obviňovat dnes bankovní systém z toho, že není schopen rozlišit bonitní klienty od nebonitních, je zcela falešné. Bankovní systém svobodného trhu to zvládá bez problémů. Rozlišení mezi výnosným a ztrátovým, bonitním a nebonitním, je hlavním znakem konkurenčního systému. Trh se právě o toto přesně stará.
Pokud chcete urychlit cestu k bohatství a trváte na tom, aby každý, kdo chce půjčku, ji také dostal, vytvoříte situaci, v níž budou problémy od začátku do konce. Přesně to vláda udělala. Vytvořila Freddie a Fannie k dotování půjček. Zapojila se do podezřelé privatizace, která potichu socializovala ztráty. Právní status těchto soukromě vlastněných, veřejně obchodovaných a vládou ochraňovaných agentur, byl nejasný. Investoři však odjakživa předpokládali, že v případě problémů jim vláda pomůže.
V srdci takové politiky je morální hazard. Tržní ohodnocení jeho účastníků bylo zmanipulováno. Samozřejmě, při prosazování údajného amerického snu to přeci nemůže být problém! Po půl století, co se tato politika stala národní prioritou, za ni platíme. Jak se říká, kola spravedlnosti se otáčí pomalu, ale jistě.
S aplikací tohoto principu v současné situaci je však jeden velký problém. Žádná spravedlnost zde nebude. Při spravedlnosti by ztráty nesli ti, jež jsou za ně odpovědní.
Pokud bychom se přiklonili k pravidlům svobodného trhu, řešení by bylo jednoduché. Aktiva Freddie Mac a Fannie Mae by byla vydražena na trhu. Mnoho z těchto půjček by nikdo nechtěl, protože nikdy nebudou splaceny.
Jakou krizi by tato politika přinesla? Tisk by vyřvával vražedné slogany a velcí finanční hráči by trpěli. Trh by však brzy správně ohodnotil zdroje a všichni by dostali důležitou lekci. Kvalitní půjčky by přešly do rukou finančně odpovědných společností. Ceny nemovitostí by spadly a mnoho lidí by se muselo přestěhovat do levnějších domů. A potom bychom znovu stáli pevně na nohou.
Takové řešení nebylo vládou, jež údajně podporuje svobodný trh, ani na chvilku vzato v úvahu. Jen veřejně prohlásili svou lítost, že náklady těchto omylů budou muset rozprostřít mezi všechny daňové poplatníky. Místo řešení problémů ho jen ztíží a podtrhnou pravidlo, dle nějž Amerika bude pomáhat selhávajícím podnikům. A to tím spíš, čím takové selhání bude větší.
Všimněte si, že tato socialistická pomoc a znárodnění – abychom použili zakázaná slova – byly nařízeny republikánskou vládou. Je ironické, že při pohledu do dějin najdete za zvýšením vládních zásahů do ekonomiky velmi často republikány.
Pro McCaina a Palinovou je tato pomoc „smutně nutná“ (Wall Street Journal), a dokonce slibují reformy, které budou „vyžadovat nejvyšší standardy účetnictví, vykazování a průhlednosti, jež kdy byly vládou požadovány.“ Ale tady to máme: nikdo nepožaduje vyšší standardy než trh samotný, a tyto instituce jen musí začít dodržovat pravidla trhu jako všichni ostatní.
Role Kongresu vždy byla a bude stěžovat si. Jen Ron Paul z Texasu o tomto fiasku říká něco smysluplného. Vlastně již před více než pěti lety napsal:
„Pokud by Fannie a Freddie nebyly (alespoň neformálně) zaručeny vládou, investoři by po nich vyžadovali dodržování obecně uznávaných podnikatelských a účetních zásad. Přesouváním úvěrového rizika z hypoték vláda zvyšuje možnost bolestivého krachu na trhu s nemovitostmi. Privilegia udělená Fannie a Freddie pokřivují trh s nemovitostmi tím, že tyto instituce přitahují více kapitálu, než by tomu bylo v čistě tržních podmínkách. Kapitál je tak odveden z produktivnějšího užití do nemovitostí. To snižuje produktivitu celého trhu, a tak i životní standard Američanů celkově.“
Je pozoruhodné, jak málo lidí je proti současné politice. V den následujícím po znárodnění – den, který bude žít v potupě – se Wall Street Journal stavěl proti reformním snahám demokratů, samotnému znárodnění republikány však neoponoval. New York Times to nazval „rozumným a uklidňujícím krokem“. Los Angeles Times napsal, že znárodnění bylo „nevyhnutelné“. Steve Forbes ve svém magazínu napsal, že „drastická akce“ byla nutná, protože krach by „přinesl nejhorší finanční pád od Velké deprese.“
Všichni tito lidé věří, že mávání kouzelnou peněžní hůlkou jen tak změní realitu. Tato neuvěřitelná pověrčivost je zřejmě oficiálním postojem politické reprezentace USA. A to si dnes rádi lichotíme tím, že žijeme ve věku bez iluzí!
Článek není přeložen celý. Původně vyšlo na blogu autora.
Pozn. překladatele: Termín „conservatorship” jsem přeložil jakožto „opatrovnictví”.
Téměř přesně před jedním rokem a jedním měsícem jsem napsal článek Hypotéky v USA – jak to je doopravdy, který se zabýval tehdy čerstvou krizí trhu s nemovitostmi v USA. Velmi stručně jsem identifikoval její důvody a v závěru napsal, že „daní […] bude zvýšení socialistických tendencí v USA.” A tady je máme v celé své kráse!
Ony sice probíhaly celý uplynulý rok, avšak znárodnění Freddie a Fannie je tím nejviditelnějším, co se mohlo stát. Všimnout si toho a pochopit to může každý běžný občan, jenž socialistickou konotaci v sofistikovanějších ekonomických schématech vlády a centrální banky často vůbec nemá šanci zahlédnout.