Stabilita kartelů – ano; ne; jak se to (socialistům) hodí

Mises.cz: 16. března 2021, Urza, komentářů: 2

Ekonomická věda nám vysvětluje, že (a proč) jsou kartely na volném trhu dlouhodobě nestabilní; jednotliví účastnící kartelové dohody stojí před (pravděpodobně jednorázovým; a rozhodně ne často opakovaným) vězňovým dilematem, takže lze s vysokou pravděpodobností očekávat (otevřené či skryté) porušení dohody alespoň jednoho z nich. Ze stejného důvodu nedává smysl oblíbená obava socialistů, dle které se zaměstnavatelé domluví a nebudou zaměstnancům zvyšovat platy; nic takového nebude mít dlouhého trvání (zejména ne s ohledem na to, že plat není veřejný údaj). Jenže zkoušeli jste jim to někdy vysvětlovat? Kdyby se uměli oprostit od emocí, logicky přemýšlet a rozuměli ekonomii, pravděpodobně by nebyli socialisty.

Napadlo mě na to jít trochu jinudy; a protože jsem dosáhl několika (minimálně částečných) úspěchů, rozhodl jsem se o svůj způsob podělit.

Většina socialistů nadšeně tleská rozdělování „monopolů“ (tedy ne těch doopravdických státních, ale velkých hráčů na trhu – korporací s dominantním postavením); a málokdy pochybují o funkčnosti takového řešení. Kdo má příliš mnoho bohatství a obří korporaci, získává nepřiměřenou moc nad ostatními, takže by dle nich měl být jeho majetek (korporace) „rozřezán“ na více menších částí a rozdělen mezi různé vlastníky (jako například Standard Oil roku 1911; což sice nakonec poškodilo zákazníky, nicméně to teď není podstatné). Důležité je, že se snad nikdo ze zastánců onoho řešení neobává spolupráce jednotlivých firem (kupříkladu Standard Oil byl „rozřezán“ na 34 menších celků), jako kdyby šlo o jednu jedinou obrovskou korporaci; věří, že šéfové a majitelé jednotlivých společností půjdou každý za svým ziskem, takže mezi nimi vznikne konkurenční boj (a mají v zásadě pravdu).

Přitom takové firmy, které vznikly z jednoho velkého impéria, mívají podobně nastavené vnitřní procesy, do jisté míry mohou být propojeny i personálně; existuje slušná šance, že se jejich řídící pracovníci znají a už spolu v minulosti kooperovali. Umíte si představit lepší podhoubí ke spolupráci a dohodám? Já jen velice těžko.

Věří-li někdo tomu, že „rozřezání“ velké korporace na menší firmy řeší jakýkoliv problém, tedy že se dotyčné firmy nějak potají nedohodnou a nebudou dál v podstatných věcech fungovat jako jedna jediná (ačkoliv k tomu mají ty nejlepší předpoklady), jak může zároveň věřit v nějakou obecnou a dlouhodobě platnou dohodu (úplně cizích) zaměstnavatelů na platových podmínkách pro zaměstnance, které navíc nelze ani moc dobře ověřit, jelikož nejsou veřejné?

Typickým příkladem je obecná důvěra mnohých socialistů, že kdyby stát zrušil daň z příjmu či snížil povinné odvody na zaměstnance, zaměstnavatelé si celý rozdíl nechají pro sebe, takže zaměstnanci neuvidí ani korunu. Jistě, někteří zaměstnavatelé zpočátku přesně tohle udělají, ale zdaleka ne všichni (zejména proto, že takový krok státu by byl veřejný, takže by se řada zaměstnanců šla dožadovat zvýšení platu, což je tlak, kterému ne každý zaměstnavatel odolá). Jenže trh práce není ve vzduchoprázdnu, působí na něm konkurenční síly jako na každém jiném trhu; takže i ti, kdo si zpočátku nechali vše pro sebe, budou těmto silám časem donuceni ustoupit a podělit se se svými zaměstnanci, aby je neztratili. A stejně jako se zaměstnavatelé nejsou schopni dohodnout, že nebudou dlouhodobě zvyšovat platy o inflaci, nedohodnou se ani na tom, že by nezvýšili platy o (část případného) snížení odvodů či daně z příjmu.

Když se totiž nedohodnou ani firmy, které vznikly „rozřezáním“ obrovské korporace, jen těžko se dohodnou všichni zaměstnavatelé v nějakém oboru, jelikož na sebe mají mnohem slabší vazby, takže i menší prostor pro jakoukoli (dlouhodobě závaznou) domluvu.