Stát a lidská identita aneb v čem mají etatisté pravdu

Mises.cz: 20. prosince 2019, Kolouch, komentářů: 0

Častým argumentem etatistů je jednoduchost života ve státu, a pak je určitě dobře jim popsat složitost státního politického života a nesnadnost orientace například při volbách. Logicky se ale pak vnucuje otázka: Proč si vůbec zastánci státních regulací představují, že jim stát zjednodušuje život?

Mojí domněnkou je, že v jistém smyslu jim stát opravdu život zjednodušuje: Stát pro nás všechny kategoricky definuje naši identitu i svět kolem nás. Stát ovládá většinu našich představ. Stát definuje skrze pedagogiku a legislativu, co je normální a co je správné, co je nenormální a co je špatné. Stát definuje, kdo smí mít sex. Stát definuje přípustnou antikoncepci a za jakých okolností smí žena jít na potrat. Stát definuje manželské páry. Stát definuje jednotně pro všechny, co je a co není rodina. Lidská identita včetně identity sexuální a rodinné je dodnes diktována státem. Stát kdysi povoloval mnohoženství a trestal homosexualitu, dnes zakazuje (v některých zemích i trestá) přiznané mnohoženství a homosexualitu registruje. Je pak divné, že různé části společnosti chtějí skrze stát a jeho vzdělávací a legislativní systém prosazovat svůj model rodiny?

Stát definuje vzdělané lidi. Je pak zvláštní, že ve společnosti se spoustou státem posvěcených diplomů fakticky nevzdělaných či dokonce zcela nedůvěryhodných lidí, máme dobu postfaktickou? Stát definuje, co je zločin a jak vůbec smí být dokázán. Stát nám říká (zhusta za použití absurdních či zjevně hloupých argumentů), kdo je zločinec a kdo je nevinný člověk. Stát definuje, kdo se smí jak jmenovat. Stát definuje, kdo je znalec. Stát skrze své soudy definuje, co se stalo a co se nestalo. Stát definuje, kdo má být kdy a jak léčen a co vůbec je přípustná léčba. Stát definuje, co je vzdělání a jak musíme vzdělávat své děti. Stát definuje, co se smí konzumovat a jak se to má konzumovat. Stát definuje, co se smí vyrábět doma. Stát definuje, co je droga. Stát definuje, kdo smí požívat jaké látky. Stát definuje, kdo smí pracovat, a tak chudým dětem nezbývá než hledat vratné lahve nebo svoji práci před státem skrývat, nebo státu odevzdat svoji svobodu a celý svůj osud. Je opravdu zajímavé, že tyto děti mají většinou dost rozumu, aby hledaly vratné lahve místo státní pomoci.

A my všichni jsme si v nějaké míře zvykli na tuhle pomoc státu s definováním světa kolem nás i nás samotných. Někteří berou státní legislativu beze zbytku jako definici normality a vyvádí je z míry byť jen marjánka na sousedově dvorečku, jiní si zvykli na ignorování památkového zákona. A právníci dobře vědí, že realita je často velmi vzdálená od legislativy a celá tahle hra s definicemi je opravdu jen hra. Ten, kdo tu hru zná zblízka, může nad ní plakat nebo se jí cynicky smát, což je zhusta jediná možnost, jak si zachovat duševní zdraví.

Etatisté mají pravdu. Bez státních definic je opravdu těžší definovat sebe sama i svět kolem nás. Člověk si musí najednou na spoustu otázek odpovědět sám nebo se místo státní autority spolehnout jen na své přátele a dodavatele. Asi ta nejdůležitější otázka je: Čeho chci v životě dosáhnout? Čím vlastně jsem a co chci? Etatisté mají pravdu, že s poslušností státu je život jednodušší.

Nicméně snad žádný stát dnes nemá úředníky, kteří by tvrdili, že jsou schopni definovat člověka lépe než je člověk schopen definovat sám sebe. Etatisté mají pravdu, že bez státních definic budou vystaveni mnohým otázkám, jejichž zodpovídání bolí, a teď mají možnost se jim díky státním regulacím jednoduše vyhnout. V jistém smyslu je takový strach ze svobody oprávněný. Ale je podobný strachu před propuštěním z vězení nebo možná ještě spíš je podobný strachu otroka, který neví, kým bude, až ho jeho pán propustí.