Stát proti chudým v habsburské monarchii (1/3)

Mises.cz: 21. května 2015, HynekRk, komentářů: 2

Již jednou jsem se zabýval tím, jak v době tzv. divokého kapitalismu stát v Habsburské monarchii omezoval možnosti nižších vrstev si zlepšit život [1]. Později se mi do ruky dostala kniha historičky Květoslavy Málkové „Vývoj živnostenské otázky v Rakouském Slezsku 1859-1914“, která je v tomto směru mnohem podrobnější, než prameny, které jsem četl předtím. Tato kniha dovoluje celkem dobře stanovit i velikost tehdejších překážek, které se lidem stavěli do cesty, pokud chtěli svůj osud zlepšit jako podnikatelé-živnostníci či podnikatelé-obchodníci (podomní obchodníci). Vezmeme to zde poněkud ze široka. Půjde zde sice o informace týkající se především tzv. Rakouského Slezska po roce 1859, ale zde zkoumané živnostenské zákonodárství mělo platnost pro celé České země (Rakousko).

Živnostenské zákonodárství mezi léty 1859 a 1883

Nejprve je nutné se podívat na to, jaká byla situace v této otázce dříve. Za císaře Františka I. byla další řemesla osvobozována od povinností náležet k cechům a počet necechovních živností vzrůstal zvláště ve 20. letech 19. století. Každému bylo na pouhé ohlášení dovoleno provozovat cechovní řemeslo, jestliže se zavázal vyrábět jeden nebo několik kusů tohoto řemesla do roka, což pak málokdo dodržel [2]. Šlo zřejmě o omezování oprávnění cechů ve 20. a 30. letech 19. století, kdy bylo z podnětu komerční komise vydáno několik předpisů [3]. Již v době bouří kolem roku 1848: "Většina řemeslníků považovala za důvod své špatné situace právě postupné zavádění nejrůznějších živnostenských svobod. A tak drobní živnostníci na Moravě, ve Slezsku, v Salcbursku i obojím Rakousku žádali zpřísnění dosavadních podmínek a protestovali proti zavádění živnostenské svobody. Živnostníci žádali zastavení podomního obchodu, zrušení dosavadních volných zaměstnání, usnadnění živnostenského úvěru, zakládání spořitelen a tržnic, zřizování průmyslových škol a progresivní zdanění výrobců apod.“ Ovšem jako „odpověď“ dostali tito osnovu živnostenského zákona (č. zákona 227) z roku 1859, která byla nejliberálnější osnovou živnostenského řádu, která kdy byla v habsburské monarchii zamýšlena. Za touto osnovou stál ministr obchodu Georg von Toggenburg a ministr financí K. L. von Bruck [4].
  
Dle tohoto zákona (řádu) například k provozování továren stačilo pouze prokázání kupeckých vědomostí nebo vyšší vzdělání vůbec. Továrny byly osvobozeny od cechovní vázanosti a směly vychovávat učně i zaměstnávat dělníky nevyučené v cechu [5]. Živnostenský řád nepožadoval k nastoupení živnosti žádný doklad o vzdělání v oboru [6]. Slovo nejliberálnější však neznačí automaticky liberální. A liberální nebyl v některých ohledech ani tento zákon. Například část živností byla koncesovaných a koncesované živnosti potřebovaly na otevření filiálky novou koncesi. Dále živnostníci sice směli bez omezení, i mimo obec svého působiště, dávat do komise jiným živnostníkům své výrobky, dodávat své zboží na zakázku a provádět objednané práce, ale: "Nesměli ovšem s sebou vozit přímo zboží na prodej (kromě trhů), ale pouze vzorky." Naštěstí se to zatím nevztahovalo na prodej předmětů denní potřeby, jako bylo mléko, máslo, ovoce, zelenina, květiny nebo dřevo [7]. Jen živnostníci bydlící v obci, v níž se týdenní trh konal, na něm směli nabízet zboží jiné povahy než potraviny a surové plodiny, hospodářské nářadí a polní výrobky a běžné věci denní potřeby, a to jen pokud je sami vyhotovili, účast přespolních mohl povolit zemský politický úřad, pokud výrobky místních řemeslníků nepokrývaly potřebu (zdejších) obyvatel [8].

Dle živnostenského řádu z roku 1859 se měli živnostníci organizovat ve společenstvech jedné nebo příbuzných živností, eventuálně i cizích živností, z jedné nebo vícero sousedních obcí. Pokud společenstvo živnostníků v obci nevzniklo, tak řád vysloveně uváděl ať je tak brzy, jak je možné, ustaveno. “Dokonce i živnostníci, kteří doposud nemuseli patřit k žádnému cechu, měli vytvořit vlastní společenstvo nebo vstoupit do některého již existujícího. Zřízení společenstva však nesmělo nikomu bránit v provozování živnosti.”. Dále každý, kdo nastoupil nějakou živnost, se stal automaticky členem společenstva, k němuž daná živnost v okrese příslušela, a zároveň byl nucen plnit povinnosti, které z toho plynuly [9]. Pokutou od 5 do 200 zlatých byl trestán ten, kdo provozoval živnost bez jejího ohlášení úřadům nebo bez koncese, když ji provozoval po odebrání oprávnění nebo když živnostník zahájil provoz takového závodu, který podléhal schválení úřadů. Sankce 10 až 400 zlatých byly uplatňovány i proti živnostníkům, kteří kryli živnost třetí osoby [10]. Tyto skutečnosti nezní moc liberálně.

Je však nutné uvést, že realita živnostenského řádu z roku 1859 byla u některých omezení a regulací v praxi poněkud jiná: “Zákon byl v mnoha směrech dosti benevolentní a málo konkrétní. V podstatě umožňoval všem začít s podnikáním ve zvoleném oboru, aniž by ve většině případů vyžadoval potvrzení o dovednostech a schopnostech začínajícího živnostníka.”. Koncesovaných živností bylo v poměru k svobodným živnostem vlastně jen velmi málo. Omezení přístupu k těmto živnostem pramenila především ze snahy ochránit spotřebitele, ale také ze snahy státu podržet si nad nimi kontrolu. Padla veškerá omezení ohledně výroby a odbytu. Každý mohl provozovat libovolný počet živností, nabízet své i cizí výrobky k prodeji a zaměstnávat pomocníky (tj. zaměstnance) i z jiných oborů. Omezení panovala jen z hlediska hluku, zápachu a nebezpečí požáru. Další omezení se vztahovala na hostinské, maloprodejce, řezníky nebo kominíky. Společenstva se v letech po vydání zákona vlastně ani neustavovala [11]. Jiný pramen uvádí, že živnostenský řád z roku 1859 (nabytí účinnosti od 1. května 1860) zajišťoval živnostenskou svobodu v intencích hospodářského realismu, byla proklamována naprostá volnost výroby a obchodu. Přesto existovaly překážky, jednak zaplacení předepsané taxy (nevím přesně o jakou taxu jde, mohlo jít o kolek apod.) a dále překážky u koncesovaných živností. Zde bylo nutné splnit zákonem stanovené požadavky, koncesionář musel být spolehlivý (u svobodných živností stačilo být zachovalý) a u některých koncesí byla požadována i zvláštní způsobilost - vysvědčení, vzdělání, místní poměry (slyšena zde měla být obec, kde měla být živnost vykonávána). Koncesováno bylo například knihařství a knihkupectví, stavitelství, výroba zbraní a později i periodická doprava osob [12].
 
Dále: „Živnostenský zákon [z roku 1859, pozn. autora] sice zaváděl povinné sdružování živnostníků do společenstev a předpokládal přetvoření dosavadních živnostenských korporací na základě nového zákona, ale neposkytoval pro realizaci těchto záměrů dostatečnou oporu. Nebyl totiž dost konkrétní a direktivní. Neurčil žádný časový horizont, k němuž měla být společenstva zřízena... Nedefinoval ani pravomoci úřadů a postup zřizování společenstev, neuváděl žádné možné sankce v případě, pokud k vytvoření společenstev nedojde. Navíc zákon narazil na všeobecný odpor živnostníků, kteří se odmítali sdružovat do nových korporací, a tak zůstávala živnostenská společenstva v celé habsburské monarchii jen na papíře.“ [13]. Například ve 12 okresech (z 22 okresů) Rakouského Slezska nevznikla do roku 1862 vůbec žádná společenstva [14].
 
Nezájem živnostníků dokládá autorka i jinde, když píše, že existoval odpor (zvláště k povinnému sdružování do nich) živnostníků ke vstupu do společenstev ve Slezsku. Například venkovští živnostníci odmítali vstupovat do společenstev, která měla svá sídla ve větších městech, pokládali své potřeby a zájmy za odlišné od městských řemeslníků a nevěřili, že by jim tato společenstva byla nějak prospěšná. Dále: "Živnostníci, kteří začínali provozovat své podnikání, nijak neusilovali o to stát se členy těchto společenstev a ti, kteří se jimi stali, v drtivé většině neplatili společenstvu žádné z předepsaných poplatků.". Každopádně výsledkem bylo, že k roku 1870 sdružovaly korporace pouze něco přes 4 641 živnostníků, tedy zhruba pouze jednu čtvrtinu všech samostatných živnostníků ve Slezsku (těch bylo 19 704) [15].

[1] Viz zde: http://www.mises.cz/literatura/ne-az-tak-divoky-divoky-kapitalismus-68-kapitola--7-1-habsburska-monarchie-505.aspx.
[2] Málková, s. 23.
[3] Jakubec, s. 62.
[4] Málková, s. 24.
[5] Ibid, s. 24.
[6] Ibid, s. 111.
[7] Ibid, s. 28.
[8] Ibid, s. 29.
[9] Ibid, s. 33.
[10] Ibid, s. 34.
[11] Ibid, s. 36-37.
[12] Jakubec, s. 64-65.
[13] Málková, s. 82. Bylo by zajímavé vědět, zda nekonkrétnost zákona zde byla či nebyla záměrem. Možná by mohlo jít o návod, jak dělat liberálně neliberální zákony.
[14] Ibid, s. 83.
[15] Ibid, s. 84 a 86. Viz i s. 181.

Původně vyšlo na www.bawerk.eu.