Statistika - Achillova pata státní byrokracie

Mises.cz: 25. října 2013, Murray N. Rothbard (přidal Kolektiv Mises.cz), komentářů: 0

Žijeme ve věku statistiky. V zemi a době, která uctívá statistická data jako „nadvědu“, poskytující nástroj veškerého poznání, jsme stále zavalováni ohromným přísunem dat různého druhu a rozsahu. Většina z nich k nám přitéká od státu. Když se soukromé agentury a obchodní sdružení sběrem a zpracováním nějakých statistik zabývají, vždy se přitom omezují na specifické potřeby svých specifických odvětví. Drtivá většina dnešních statistických údajů je tak zjišťována a rozšiřována státem. Právě odsud přichází souhrnná ekonomická statistika - populární „hrubý národní produkt“, který umožňuje každému ekonomovi věštit hospodářskou situaci. Mnohé statistiky jsou navíc vedlejším produktem jiných aktivit státu. Daňová data tak přicházejí z finančních úřadů, odhady nezaměstnanosti z ministerstva sociálních věcí, údaje o zahraničním obchodě z celnic a z Federálního rezervního systému (centrální banky) zase třeba data o bankovnictví. Spolu s vývojem nových statistických technik jsou v rámci státních institucí vytvářena stále nová oddělení, zaměřená na zdokonalení dat a jejich použití.

Bujení státní statistiky představuje v očích liberála několik zjevných hříchů. Za prvé je jasné, že je do sběru a produkce statistických dat soustředěno příliš mnoho zdrojů. V případě naprosto svobodného trhu by se množství práce, půdy a kapitálu určené na statistiku scvrknulo na pouhý zlomek dnešního stavu. Bylo odhadnuto, že ročně americká federální vláda samotná utratí za statistiku přes 43 milionů dolarů a že práce na statistikách zaměstná na plný úvazek přes 10 tisíc státních úředníků. (Údaje pocházejí z prací Neila Macneila a Harolda W. Metze The Hoover Report, 1953-55 a Report on Budgeting and Accounting.)

Skryté náklady povinného výkaznictví

Za druhé je skutečností, že sběr dat pro podstatnou část statistik probíhá prostřednictvím státního donucení. To znamená, že tyto statistiky jsou nejen výsledkem občany nevítaných činností státu, ale též že skutečné náklady, které jejich produkce pro americkou veřejnost představuje, značně převyšují pouhé množství daní, které za ně státní instituce utratí. Jsou to soukromí producenti a spotřebitelé, kteří tak musí nést nákladné břemeno veškeré evidence a papírování, které tyto statistiky vyžadují. A nejen to. Tyto fixní náklady představují relativně větší zátěž pro menší podnikatele, kteří jsou na zvládnutí takového množství papírování špatně vybaveni. A tak tato zdánlivě nevinná statistika ochromuje činnost malých podniků a pomáhá tak vytvářet strnulosti v podnikatelském prostředí. Tým Hooverovy komise tak například zjistil, že:

„Nikdo neví, na kolik přijde americký průmysl shromažďovat statistické údaje, které po nich stát vyžaduje. Jenom chemický průmysl uvádí, že každoročně zaplatí 8 850 000 dolarů za vypracování statistik požadovaných třemi ministerstvy. Síťová odvětví utratí 32 000 000 dolarů za rok přípravou výkazů pro státní úřady…

Všichni průmysloví spotřebitelé burských ořechů musí vykazovat jejich spotřebu ministerstvu zemědělství… Po intervenci Hooverova týmu souhlasilo ministerstvo s tím, že nadále budou této povinnosti podléhat pouze ti, jejichž spotřeba převyšuje deset tisíc liber ročně…

V případě malých úprav ve dvou výkazech, tvrdí tým Hooverovy komise, by každé odvětví bylo schopno ušetřit až 800 000 dolarů ročně za statistické výkazy.

Mnoho zaměstnanců soukromého sektoru je zaneprázdněno sběrem státních statistik. To je obzvláště tíživé pro malé podniky. Majitel malého železářství v Ohiu odhadl, že 29 procent jeho času pohltí vyplňování takovýchto statistik. Ne zřídkakdy musí lidé při styku s těmito institucemi vést několik druhů výkazů, aby uspokojili požadavky všeho druhu ze strany federálních úřadů.“

Ostatní námitky

Existují však další, ne tak zřejmé důvody, proč by měl liberál spatřovat ve státních statistikách hrozbu. Nejenže přesahuje sběr a produkce statistik funkce státu jakožto ochránce osob a jejich majetku a nejenže dochází k plýtvání a chybnému rozdělení ekonomických zdrojů a k zatížení daňových poplatníků, průmyslu, drobných podnikatelů a spotřebitelů. Statistiky jsou totiž navíc v zásadě tím rozhodujícím pro intervencionistické a socialistické aktivity státu. Jednotlivý spotřebitel má ve svém každodenním životě velmi malou potřebu statistických údajů. Pomocí reklamy, pomocí informací od svých přátel a pomocí svých vlastních zkušeností zjišťuje, co se na trhu kolem něho děje. To samé platí pro podnikatele, který musí také odhadovat situaci na konkrétním trhu, volit ceny, které za zboží, jež nakupuje, musí zaplatit. Musí odhadnout, kolik si má účtovat za to, co prodává, musí sledovat a odhadovat své náklady a tak dále. Žádná z těchto činností však není nijak závislá na všudypřítomném shromažďování statistických údajů o ekonomice, které federální vláda neustále chrlí. Podnikatel, stejně jako spotřebitel, zná a poznává svůj vlastní trh díky své každodenní zkušenosti.

Byrokraté, stejně jako socialističtí reformátoři, jsou však v naprosto odlišné pozici. Nacházejí se mimo trh. Z tohoto důvodu pak musí, aby „poznali“ skutečnosti, které se pokouší plánovat a reformovat, získávat informace jinak než osobně, pomocí svých dnes a denně získávaných zkušeností. Jedinou cestou k takovým informacím je pro ně statistika. Ta představuje pro byrokrata, politika a socialistického reformátora jediné prostředky smyslového vnímání. (Již Samuel B. Ruggles, americký delegát na Mezinárodním statistickém kongresu v Berlíně, v roce 1863 prohlásil: „Statistika je skutečnýma očima státníka, umožňuje mu dohlížet a zkoumat jasným a zevrubným pohledem celkovou strukturu a hospodářství všeho lidu.“) Jen díky statistice mohou vědět, nebo alespoň tušit, co se vlastně v ekonomice děje. Jen skrze statistiky mohou zjistit, kolik starých lidí má křivici, kolik mladých lidí má zubní kazy či kolik Eskymáků má poškozené tulení kůže. Jen díky statistice tak mohou intervencionisté objevit, kdo kde v ekonomice co „potřebuje“ a kolik federálních peněz by mělo kam být směrováno. A samozřejmě jen pomocí statistiky může stát učinit alespoň určitý pokus plánovat, regulovat, řídit či reformovat různá odvětví, popř. aplikovat centrální plánování a socializaci na celkový ekonomický systém. V případě, že by stát neměl po ruce například statistiku železnic, jak by pak jenom mohl začít regulovat přepravní tarify a finanční či jiné záležitosti železnic? Jak by mohl stát uplatňovat cenové regulace, kdyby ani nevěděl, jaké zboží a za jaké ceny se na trhu prodalo? Statistika, jak bylo uvedeno, je zkrátka očima a ušima všech intervencionistů: socialistického reformátora, politika či státního úředníka. Zbavením je jejich očí a uší, zničením těchto pro ně životně důležitých zdrojů poznání, bude veškeré nebezpečí státní intervence téměř zcela odstraněno. (Macneil a Metz ve zprávě Report on Budgeting and Accounting prohlašují: „Vládní politika je odvislá od velice detailní znalosti nezaměstnanosti, produkce a kupní síly v zemi. Formulace legislativy a administrativního postupu… dohledu…, regulace a řízení… musí být vedena znalostí širokého spektra důležitých faktů. Jako nikdy předtím hrají dnes statistická data významnou roli při dohledu nad činností státu. Administrátoři nejen že tvoří plány ve světle známých skutečností v oblasti svého zájmu, ale musí též mít k dispozici výkazy o skutečně dosaženém pokroku při plnění svých cílů.“)

Bez statistik by byrokracie odumřela

Je samozřejmě pravdou, že i bez jakýchkoliv statistických údajů o fungování společnosti by se stát mohl snažit intervenovat, danit a vyplácet dávky, regulovat a řídit. Mohl by se pokoušet důchodcům nadále vyplácet důchody z daňových příjmů i bez nejmenší potuchy, kolik takových lidí vlastně je a kde se nacházejí. Mohl by zkoušet regulovat určitá odvětví, aniž by znal počet firem v nich působících či jakékoliv jiné základní údaje o těchto odvětvích. Mohl by usilovat o eliminaci hospodářského cyklu, aniž by věděl, zda se ceny a podnikatelská aktivita zvyšují, či snižují. O to všechno by se mohl snažit, ale moc daleko by se nedostal. Naprostý chaos by byl příliš zřejmý a příliš očividný i pro byrokracii samotnou, nemluvě potom o občanech. To platí obzvláště proto, že jedním z hlavních důvodů uváděných ve prospěch státní intervence je, že „napravuje“ trh a činí ho spolu s celou ekonomikou více racionálním. Stát bez jakékoliv znalosti ekonomické reality by přirozeně nemohl takovou racionalitu svých intervencí ani předstírat. Nepochybně by neexistence statistik naprosto a okamžitě rozbila veškeré pokusy o socialistické plánování. Je těžké si například představit, co by si centrální plánovači v Kremlu počali při plánování životů sovětských obyvatel v případě, že by byli ochuzeni o všechny informace, o všechna statistická data o těchto lidech. Stát by ani nevěděl, komu dávat rozkazy, natož aby věděl, jak se pokoušet plánovat složitou ekonomiku.

A tak z celého množství opatření, navržených během let ke kontrole a omezení úlohy státu či ke zrušení jeho intervencí, by se jednoduché a nenápadné zrušení státní statistiky ukázalo pravděpodobně jako nejdůkladnější a nejúčinnější.

Statistika, pro myšlenku statismu, jejího jmenovce, tak životně důležitá, je však pro stát a jeho byrokracii také Achillovou patou.

Původně publikováno v časopise The Freeman (červen 1961), přeložil Dan Šťastný.

Murray Newton Rothbard (1926-1995) se stal neodmyslitelnou součástí tradice rakouské ekonomické školy a je mnohými uznáván za nástupce Ludwiga von Misese na pomyslném Olympu tohoto směru ekonomického myšlení. Byl profesorem ekonomie na University of Nevada v Las Vegas. Jeho jméno je dodnes synonymem nekompromisní kritiky převládajícího kolektivismu a neúnavného boje za laissez-faire. Během svého života napsal 24 knih a tisíce článků. Jeho magnum opus o více jak tisíci stranách Man, Economy, and State si v ničem nezadal s Misesovou fenomenální Human Action a stalo se tím, co po Misesově smrti oživilo zájem o rakouskou školu. Nejenže pokračoval v hodnotově neutrální ekonomické analýze, ale obhajobu myšlenky svobody zakotvil v racionálním systému etiky založeném na respektu k soukromému vlastnictví. Tyto myšlenky rozpracoval ve své knize The Ethics of Liberty vydané poprvé v roce 1982.