Státní zásahy do peněz a bankovnictví

Mises.cz: 26. dubna 2013, Herbert Spencer (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 7

Úvodní komentář překladatele

Vzhledem k tomu, že se na květen chystá v Praze přednáška George Selgina a na léto pak návštěva Lawrence Whita, pokládám za příhodné seznámit čtenářstvo těchto stránek s tradicí školy svobodného bankovnictví. Nejvhodnější se k tomu zdál článek jednoho z předních stoupenců britské bankovní školy z doby kontroverze kolem Peelova bankovního zákona: Herberta Spencera.

Na úvod bude snad dobře upozornit na odlišnost oproti Rothbardovskému (De Sotovu, Hulsmannovu atd.) pojetí peněz, se kterým je – jak předpokládám – čtenářstvo těchto stránek seznámeno celkem důvěrněji. Je docela patrné, že u autorů bankovní školy přetrvává doktrína elasticity úvěrů. U Spencera je to především v první části, kde argumentuje, že v krizových situacích přirozeně nastává expanze úvěrových peněz. A doplňuje to příklady, kdy tato expanze (ovšem v těch příkladech provedená státem) pomohla zastavit bankovní paniku. Podobnou pozici zastává Lawrence White, který nebyl úplně proti prvnímu kolu kvantitativního uvolňování. (více viz.: http://mises.org/daily/5465/Whos-Afraid-of-Deflation)

Toto téma by si samozřejmě zasloužilo širší debatu, než co je vhodné jako úvodní poznámka. Plánuji k tomu ještě udělat samostatný článek. Zde bych jen stručně řekl, že Spencerovy argumenty podle mého mínění v tomto bodě nejsou zdaleka neprůstřelné, protože se až příliš soustředí jen na jednu stranu problému. I tak ovšem pokládám Spencerův text za velmi inspirativní s mnoha zajímavými postřehy a vřele doporučuji udělat si čas na jeho prostudování.

Vláďa Krupa

Státní zásahy do peněz a bankovnictví

Herbert Spencer, 1858

Mezi nečestnými bandity je vzájemná důvěra nemožná. Mezi lidmi s absolutní morální integritou by byla vzájemná důvěra neomezená. Toto jsou truismy. Pokud by v národě byli jen zloději a lháři, veškerý obchod mezi nimi by se musel odehrávat na rovině barteru nebo za použití měny s vnitřní hodnotou. Nic na způsob dlužních úpisů nebo obchodních směnek by nemohlo být užito jako platidlo, protože podle této hypotézy by takové sliby zaplatit nebyly nikdy plněny a tudíž by nebyly ani přijímány. Na druhou stranu v národě zcela poctivých lidí – lidí dbalých práv druhých jako by to byla jejich vlastní práva – může být téměř veškerý obchod prováděn za pomocí záznamů o dluzích a nárocích, které nakonec budou vyrovnány vzájemným clearingem v účetních záznamech bankéřů. Podle této hypotézy by totiž žádný člověk nikdy nevydal více dlužních úpisů, než mu jeho statky a jeho nároky umožňují zlikvidovat a papír s tímto slibem by tudíž obíhal v paritě s tím, co představuje. Mince by byly třeba jen jako měřítko hodnoty a k uskutečnění těch malých transakcí, pro které jsou fyzicky nejvhodnější. Toto bereme jako samozřejmé pravdy.

Z předchozího plyne, že v národě, který není složen ani pouze z darebáků ani pouze z poctivců bude existovat smíšená měna – měna částečně s vnitřní hodnotou a částečně s úvěrovou hodnotou. Vzájemný poměr mezi těmito dvěma druhy měny bude dán kombinací několika okolností.

Za předpokladu, že nedojde ke státnímu zasahování, které by narušilo přirozenou rovnováhu, je z výše řečeného jasné, že poměr mincí k papírovým penězům bude v zásadě záviset na průměrné uvědomělosti lidí. Z každodenní zkušenosti se každý občan učí, komu může důvěřovat a komu nikoliv. Z každodenní zkušenosti se také musí naučit, jak dalece je na takovou důvěru spolehnutí. Ze svých osobních zážitků a z obecného mínění, které odráží zážitky druhých lidí, musí člověk odvodit, více či méně přesně, jaký úvěr může bezpečně poskytnout. Pokud všichni dojdou k závěru, že svým sousedům nemohou důvěřovat, bude v oběhu málo slibů zaplatit. Oproti tomu oběh těchto slibů zaplatit bude velký, pokud všichni shledají, že jejich splnění je poměrně jisté. Míra čestnosti charakterizující komunitu tak bude prvním regulátorem úvěrových platidel. Druhým je míra opatrnosti. Za jinak stejných okolností jsou neklidní a riziko vyhledávající lidé ochotnější přijímat úvěrová platidla a ta tudíž mezi nimi budou obíhat více než mezi lidmi opatrnými. Dva lidé, kteří prodělali tytéž zkušenosti a vidí ta samá obchodní rizika, budou za stejných okolností poskytovat úvěr nebo ho přijímat podle své zbrklosti či úzkostlivosti. A stejně tak dva národy lišící se v obecné míře opatrnosti své populace se budou také lišit v relativní míře oběhu směnek a bankovek. Převládající neopatrnost, mimo to, že každý občan bude mít větší sklon k poskytování půjček, také povede k tomu, že každý bude připravenější riskovat svůj vlastní kapitál ve spekulativních podnicích a bude tudíž i více poptávat úvěry od ostatních občanů. Bude zde působit jak větší tlak na poskytování úvěru tak snížený odpor a tudíž zde úměrně tomu bude větší množství papírové měny. Ohledně těchto národních charakteristik a jejich důsledků máme nejlepší příklad ve Spojených státech.

K těmto relativně stabilním morálním příčinám, na nichž závisí poměr reálných a úvěrových peněz v komunitě, můžeme přidat určité dočasné morální a fyzické příčiny, které budou tento poměr vychylovat z rovnováhy. Opatrnost lidí je náchylná k fluktuacím. Během železniční mánie a podobných spekulačních bublin můžeme vidět, jak se nadměrná očekávání šíří celým národem a vedou jeho členy k tomu, aby poskytovali a přijímali úvěr se zvýšenou zbrklostí. Hlavní příčiny dočasných odchylek jsou ale ty, které se přímo dotýkají množství dostupného kapitálu. Války, neúspěšné sklizně nebo ztráty plynoucí z neštěstí jiných národů vedou k ochuzení společnosti a ke zvýšení poměru slibů zaplatit vůči skutečným platbám. Co zbývá občanovi, kterého postihly takové pohromy, aby dostál svým závazkům? Kupci, kterého opustili zákazníci z důvodu zdražení chleba? Továrníkovi, jehož zboží leží neprodejné v jeho skladech? Obchodníkovi, kterého zklamal jeho zástupce v cizině? Protože výnosy z jejich podniků nestačí k likvidaci nároků, jimž se blíží doba splatnosti, mohou buď hledat jiné prostředky k jejich likvidaci, nebo přestat platit. A radši, než by neplatili, tak samozřejmě podstoupí dočasné oběti – dají dobré podmínky komukoliv, kdo jim poskytne žádané prostředky. Pokud mohou zastavením svých cenných papírů u bankéře dostat půjčku i se zvýšenou úrokovou mírou, tak dobrá. Jinak mohou dát do zástavy část svého majetku někomu s dobrou pověstí, kdo jim pak poskytne směnky či vybere od svého bankéře sjednanou sumu. V každém případě bude vydán další slib zaplatit. A v přímé úměře k počtu občanů nucených uchýlit se k takovým prostředkům musí v populaci vzrůst i počet plateb úvěrovými penězi.

Zobecněme si výše uvedená tvrzení a stanou se evidentními pravdami. Tudíž: veškeré bankovky, šeky, směnky atd. jsou záznamy o dluhu. Bez ohledu na technické rozdíly mezi nimi, na kterých se snaží stoupenci „měnové školy“ postavit své dogma, všechny tyto věci spadají do této definice. Za běžných okolností objem dostupného bohatství, které mají dotyční k dispozici, dostačuje k vyrovnávání těchto nároků tak, jak jsou předkládány k proplacení. A spláceny jsou buď ekvivalentem s vlastní hodnotou, tedy zlatými mincemi, nebo jiným záznamem o dluhu vystaveným někým nepochybně solventním. Představme si, že se objem dostupného bohatství v komunitě náhle zmenší. Například může dojít k tomu, že velká část prostředků bude poslána na podporu armády v zahraničí; nebo nastala špatná sklizeň pšenice či brambor. Co bude následovat? Část těchto nároků nebudou lidé, kteří je vydali, schopni zlikvidovat. Ti pak buď zbankrotují, nebo je přímo či nepřímo uhradí nějakými jinými nároky, které zaručí svými dalšími obchodními aktivy, domy či pozemky. To znamená, že nároky, na jejichž urovnání nepostačuje oběžný kapitál, budou nahrazeny nároky na fixní kapitál. Záznamy o dluhu, které by bývaly zmizely při jeho likvidaci, se nyní znovuobjeví v nové podobě. Množství papírových peněz se zvýší. Pokud válka, hladomor nebo jiná příčina ochuzení pokračují, tak dojde k opakování tohoto procesu. Ti, kteří již nemají žádný fixní kapitál, který by mohli zastavit, zbankrotují. Ti, kteří mohou, rozšíří nadále svoje hypotéky a tím zvýší oběh úvěrových plateb. Pokud členové společnosti, jejichž roční výnosy sotva stačí na uspokojení jejich ročních plateb, náhle přijdou o část svého příjmu, tak se musí úměrně tomu více zadlužit a dokumenty vyjadřující tento dluh budou rozmnoženy ve stejné úměře.

Tento apriorní závěr je v souladu s obchodní zkušeností. Posledních sto let nám poskytuje opakované příklady jeho pravdivosti. Po enormních exportech zlata v letech 1795-6 na válečné půjčky Německu a kvůli splácení směnek na státní pokladnu, které vydávali britští zástupci v zahraničí; a po velkých válečných půjčkách, které poskytla Bank of England vládě, následovaly nadměrné emise bankovek. V letech 1796-7 nastaly krachy bank v provinciích, panika v Londýně, run na téměř vyčerpanou Bank of England a zastavení výplat v měnovém kovu – státem autorizované odmítnutí splnit dané sliby zaplatit. V roce 1800, po dalším zchudnutí způsobeném špatnou sklizní, spolu s legalizací nesměnitelnosti bankovek, došlo k takovému jejich rozmnožení, že poklesly v hodnotě vůči měnovému kovu. Během dočasného příměří v roce 1802 se země částečně zotavila a Bank of England by mohla obnovit zlaté platby a zlikvidovat nároky, které proti sobě vydala, ovšem vláda to nepovolila. Při následném obnovení válečného konfliktu se tento fenomén opakoval. A tak tomu bylo i v pozdějších dobách při těch příležitostech, kdy se společnost nechala unést iracionálními nadějemi a utopila nepřiměřenou část svého kapitálu ve fixních projektech. Navíc můžeme uvést další příklady – příklady toho, jak byly propuknuvší vlny obchodního neklidu a bankrotů zastaveny následkem zvětšení objemu úvěrových prostředků v oběhu. Když v roce 1793 nastal všeobecný bankrot, který byl důsledkem vratkého bankovního systému, jenž vyrostl v provinciích následkem monopolu Bank of England – když se tlak na Londýn stal tak velkým, že vyděšení bankovní ředitelé přistoupili k okamžitému omezení emisí svých bankovek a vyprodukovali tak hrozivé rozšíření bankrotů, vláda (aby umenšila zla, které před tím způsobila svoji legislativou) zavedla vydávání pokladničních poukázek (Exchequer-Bills) pro ty, kteří mohli dát dostatečné záruky. Tedy umožnila těžce tlačeným občanům vzít si hypotéky na jejich fixní kapitál a dala jim na ně státní sliby zaplatit, kterými mohli zlikvidovat své dluhy. To mělo téměř zázračný účinek. Pouze £2,202,000 v těchto pokladničních poukázkách stačilo k zastavení paniky. Vědomí toho, že si lze opatřit půjčku, v mnoha případech postačilo a nemusela být ani doopravdy poskytnuta. Panika ustala a dluhy byly brzo splaceny. Znovu v roce 1825 Bank of England nejprve zintenzivnila paniku extrémní restrikcí na své emise. Pak náhle obrátila svou politiku a během čtyř dnů emitovala  £5,000,000 v papírových bankovkách oproti všem druhům zástav. Panika znovu ustala.

Povšimněme si těchto dvou důležitých bodů. Zaprvé tyto expanze oběhu papíru, ke kterým přirozeně dochází v časech ochuzení nebo obchodních potíží, jsou docela prospěšné. Emise cenných papírů pro pozdější zaplacení, když nejsou k dispozici prostředky k okamžitému zaplacení, slouží k umenšení národního neštěstí. Tento proces je stejný jako proces pozdržení či odložení plateb v obchodních kontraktech, které nelze uspokojit naráz. Alternativami, které v tom okamžiku existují, jsou: Buď umožníme obchodníkům, továrníkům, kramářům atd., kteří kvůli nemoudrým investicím, válkám, hladu nebo velkým ztrátám v zahraničí byli zbaveni části prostředků, se kterými by mohli vyrovnat svoje dluhy, získat prostředky zastavením jejich fixního kapitálu, nebo je zbavíme možnosti zaplatit záznamem o dluhu a tak zbankrotují. Na jedné straně pokud je jim umožněno vykoupit se tím úvěrem, který jim jejich spoluobčané dobrovolně poskytnou, velká část z nich se přenese přes obtížné časy a bude nakonec schopna plně zlikvidovat své dluhy. Na druhé straně pokud přímo zbankrotují, tak s sebou strhnou další a ti zase další, z čehož vyplynou katastrofální ztráty pro všechny věřitele. Majetek bude ve velkých objemech nabízen k rychlému prodeji v době, kdy bude poměrně málo kupců a bude se tak prodávat hluboko pod cenou. Ti, kteří by za rok nebo za dva schopni plně zaplatit, se musí spokojit s 10 šilinky z libry. K těmto zlům se pak přidávají další – rozsáhlé škody na organizaci společnosti. Početné dovozní, výrobní a prodejní firmy jsou smeteny, desetitisíce na nich závislých lidí se ocitají bez práce a než je průmyslová organizace obnovena, uplyne dlouhá doba, velká část pracujících musí zahálet a překonat velkou nouzi. Kdo může mezi takovými alternativami váhat? Ať tedy proběhne tento spontánní léčebný proces a zlu ve velkém rozsahu se buď podaří uniknout, nebo bude rozprostřeno v malých dávkách po delším časovém období. Zastavte tento proces a zlo, které na společnost dopadne, přinese rozšíření zkázy a bídy.

Druhým důležitým bodem je, že tento rozšířený oběh slibů zaplatit, způsobený absolutním či relativním ochuzením, se navrátí zpět do svých běžných mezí, jakmile potřeba této expanze pomine. Podmínky tohoto případu implikují, že všichni, kteří dali do zástavy svůj fixní kapitál, aby dostali prostředky ke splnění svých závazků, to učinili za nevýhodných podmínek a mají tudíž silný podnět k tomu splatit své hypotéky tak rychle, jak je to možné. Každý, kdo v době finanční krize dostal od banky půjčku, musí platit vysoký úrok. Jakmile se prosperita vrátí a jeho zisky vzrostou, tak se rád zbaví tohoto těžkého břemene splacením dluhu, přičemž vrátí do banky, přímo či nepřímo, řadu úvěrových dokumentů, které od ní původně obdržel a zmenší tak úvěrový oběh stejným způsobem, jako ho původní transakce zvýšila.      

Pokud pomineme technické rozdíly, bankéř vykonává v takových případech funkci prostředníka, v jehož jménu obchodník emituje záznamy o nárocích proti svému majetku. Prostředník je již znám širší veřejnosti jako někdo, kdo emituje záznamy o nárocích proti kapitálu, který je z části oběžný a z části fixní – záznamy o nárocích, které mají zavedenou pověst a jsou k dispozici ve vyhovujícím množství. Za výše popsaných okolností tento prostředník emituje více takových záznamů o nárocích oproti jistinám skládajícím se z více fixního kapitálu. Klient si bere hypotéku na svůj majetek skrze bankéře, místo aby jí vydal svým vlastním jménem, zkrátka kvůli možnostem, které bankéř má a které on nemá. A protože bankéř vyžaduje platbu za své zprostředkování a za riziko, které na sebe bere, klient mu splatí jeho půjčku a dokončí tuto transakci tak rychle, jak jen může – čímž opět zmenší množství úvěrové měny.

Takto můžeme vidět, že rovnováha smíšení měny dobrovolného původu se za všech okolností udržuje sama. Pokud ponecháme stranou úvahy o fyzické vhodnosti, je průměrný poměr papírových peněz k mincím závislý na průměrné důvěryhodnosti lidí a na jejich průměrné opatrnosti. Když dojde následkem neobvyklé míry prosperity k neobvyklému rozmnožení obchodních transakcí, dojde také k odpovídajícímu navýšení objemu měny, jak metalické, tak papírové, aby se dostálo požadavkům obchodu. A když kvůli válce, špatné sklizni nebo nadinvesticím klesne množství dostupného bohatství v rukou občanů postačující k tomu, aby splatili své dluhy, pak se množství záznamů o dluzích v oběhu úměrně zvýší v poměru k množství zlata, aby zase kleslo, jakmile je tento přebytek dluhů zlikvidován.  

Že tento samoregulační proces funguje nedokonale, je bezpochyby pravdou. Dokud bude existovat nedokonalé lidstvo, nemůže tomu ani být jinak. Lidé, kteří jsou nečestní, zbrklí nebo hloupí si nevyhnutelně přivodí škodu svou nečestností, zbrklostí nebo hloupostí. Pokud si někdo myslí, že lze nějakým legislativním mechanismem zařídit, aby společnost složená ze špatných občanů dohromady fungovala stejně dobře jako společnost složená z občanů dobrých, tak si ušetříme práci s dokazováním opaku. Pokud si někdo myslí, že deficit předvídavosti a opatrnosti v jednání lidí lze zregulovat nějakým vychytralým zákonem přijatým v parlamentu, který tento deficit vyrovná, pak s ním nemáme o čem mluvit. Nebo jestli jsou zde tací (a obáváme se, že je jich mnoho), kteří si myslí, že v časech hospodářských problémů může toto zlo a výslednou bídu nechat ministr financí zmizet nějakým kouzelnickým trikem, můžeme jen zoufale poukázat na to, že taková věc je nemožná. Ať už si to uvědomujete či nikoliv, stát nedokáže udělat žádnou z těchto věcí. Jak si ukážeme, stát umí (a také se mu to občas daří) vytvořit hospodářské krize. Jak si také ukážeme, stát umí (a často se mu to daří) hospodářské krize svým počínáním zhoršit. Ale ačkoliv stát umí krize vytvořit a zhoršit je, nemá žádný prostředek, jak jim zabránit.

Vše, co by měl stát v těchto záležitostech podniknout, je vykonávat své obvyklé funkce – zajišťovat spravedlnost. Vynucování kontraktů je jednou z funkcí zahrnutou pod obecnou funkcí dohledu nad právy občanů. A mezi jinými kontrakty, které je stát povolán vynucovat, jsou kontrakty zapsané na úvěrových dokumentech – směnkách, šecích, bankovkách. Pokud někdo vydá slib zaplatit, ať už zaplatit na požádání nebo k danému datu, a nesplní tento slib, stát, když se na něj obrátí věřitel, má povinnost zajistit splnění slibu nebo alespoň jeho části, na kterou stačí prostředky dlužníka. Povinnost státu v případě bankovek, stejně jako v ostatních případech, je přísně hrozit trestem bankrotu všem, kteří přijmou závazky, jimž nedokáží dostát a přísně tento trest uplatňovat, když je k tomu poškozenými vyzván. Pokud stát tuto povinnost neplní, bude docházet k újmám. Pokud stát tuto povinnost překročí, dojde k újmám. Podívejme se na fakta.

Mohli bychom dlouze mluvit o dějinách Bank of Englad – jak privilegia, která byla obsažena v první bankovní licenci, byla úplatkem tísněné vlády, která potřebovala získat velkou půjčku. Jak byl brzy poté přijat zákon, který zakazoval jakékoliv skupině více než šesti lidí založit banku, aby bylo zabráněno Východoindické společnosti vydávat vlastní bankovky a byl tak zajištěn bankovní monopol. Jak se výhody, které stát bance uděloval, korespondovaly s půjčkami, které státu banka poskytovala. Od samého prvopočátku tak byla bankovní legislativa organizovanou nespravedlností. Přenesme se ale přes toto rané období k událostem na konci osmnáctého století. Naši vládci tehdy vstoupili do války – jestli k tomu měli adekvátní důvody, o tom zde nemusíme pojednávat. Zapůjčili obrovské sumy ve zlatě svým spojencům. Žádali velké půjčky od Bank of England, které si banka nemohla dovolit odmítnout. Takto vznikla potřeba nadměrné emise bankovek. Natolik byl zmenšen oběžný kapitál ve společnosti, že závazkům se nedalo dostát a velké množství slibů zaplatit muselo zaujmout místo skutečných plateb. Brzy nato bylo plnění těchto slibů tak obtížné, že bylo zakázáno zákonem. Tedy platby měnovým kovem byly pozastaveny. Za tyto následky – od národního ochuzení až po abnormální stav měny – byl zcela jasně zodpovědný stát. Nakolik lze klást vinu vládnoucím třídám a nakolik národu jako celku si netroufáme specifikovat. Zde nám postačí konstatování, že kalamita vznikla v důsledku činnosti vládnoucí moci. Když se v roce 1802, po krátkém období míru, dostupný kapitál ve společnosti opět rozmnožil, takže bylo možné začít sliby zaplatit skutečně proplácet a Bank of England dokonce velmi stála o znovuzavedení směnitelnosti, zákonodárci uplatnili svoje veto. A tak pokračovala zla způsobená nesměnitelnou papírovou měnou i poté, co již přirozeně mohla přestat. Pohroma byla způsobena státním zasahováním. Pozastavením plateb v měnovém kovu vláda, místo aby vynucovala dodržování kontraktů, dočasně velkou část z nich zrušila a každému bankéři řekla: „Nebudeš muset zlikvidovat mincemi své sliby zaplatit, které teď vydáš.“ Přirozené pojistky před nadměrným rozmnožením slibů zaplatit tak zmizely. Co bylo následkem?  Banky, od kterých se již nechtělo proplacení jejich bankovek za mince a které mohly snadno dostat od Bank of England její bankovky výměnou za cenné papíry, mohly poskytovat půjčky téměř v libovolném rozsahu. Když zmizela nutnost zvyšovat diskontní míry při poklesu bankovních rezerv, a protože se bankám otevřela možnost sklidit zisk z každé půjčky (bankovek) poskytnuté na fixní kapitál, objevily se zde jak abnormální možnost si výhodně půjčovat, tak abnormální touha bank půjčovat. Toto vyvrcholilo při divoké spekulativní vlně roku 1809 – spekulace nebyly pouze umožněny, ale do velké míry přímo způsobeny předchozí nadměrnou emisí, která, tím že přispěla k dalšímu nárůstu cen, zvýšila zdánlivou ziskovost investic. A toto se stalo v době, kdy by měla v ekonomice převládat uměřenost – v době chudnutí způsobeném pokračující válkou. Pokud by nebylo této iluze, obchod by procházel stagnací a panovala by tomu odpovídající opatrnost. Oproti tomu ačkoliv zadluženost byla neobvykle vysoká, společnosti byla povzbuzována k dalšímu zadlužování. Výsledné znehodnocení papírových slibů zaplatit a hospodářská krize let 1814-16, kdy devadesát provinčních bank zkrachovalo, byla zla způsobená státem: částečně válkou, kterou vláda vedla a z největší části měnovou regulací, kterou vláda vytvořila.

Nežli přejdeme k aktuálnějším událostem, povšimněme si ještě obdobné degradace měny, která se objevila v Irsku. Když byl vyslýchán parlamentní komisí v roce 1804, pan Colville, jeden z ředitelů Bank of Ireland uvedl, že před přijetím zákona, kterým byly zrušeny výplaty měnového kovu, ředitelé pravidelně reagovali na jakoukoliv neobvyklou poptávku po zlatě omezením své emise. Tedy za normálního běhu věcí reagovali zvýšením své diskontní sazby kdykoliv jim to vyšší poptávka po úvěrech umožnila. Tak dosáhli jak zvýšení svých zisků tak odvrácení nebezpečí bankrotu. Během tohoto neregulovaného období bylo v oběhu bankovek za £600,000 až £700,000. Jakmile ovšem vznikla státní záruka proti riziku bankrotu, jejich oběh se začal rychle zvyšovat a velmi brzy byl na £3,000,000. Výsledky, jak se ukázalo před touto komisí, byly takovéto: Obchodní výměna s Anglií velmi poklesla. Téměř veškerý měnový kov byl vyvezen do Anglie a v Dublinu (kde bylo zakázáno vydávat bankovky malých nominálů) byl nahrazen měděnými mincemi, znehodnocenými do rozsahu padesáti procent. Jinde byl nahrazen směnkami splatnými k jednadvacátému dni od data vydání, které vytvářeli všemožní lidé a pro částky dokonce tak nízké jako šestipence. A toto nadměrné rozmnožení malých směnek bylo nutným výsledkem nemožnosti provozovat maloobchod jinak po zmizení stříbrných mincí. Za tento katastrofální výsledek byli tedy odpovědní zákonodárci. Záplavy „stříbrných směnek“ byly výsledkem vývozu stříbra; vývoz stříbra byl výsledkem velkého poklesu kurzu vůči Anglii; tento velký pokles byl výsledkem nadměrné emise bankovek Bank of Ireland; a tato nadměrná emise byla výsledkem zlegalizované nesměnitelnosti. A přestože tato fakta byla už dávno zjištěna výborem dolní sněmovny, obhájci „měnového principu“ byli tak zaslepení, aby ukazovali na rozmnožení těchto šestipencových směnek jako na důkaz zla neregulované měny!

Vraťme se teď k případu Bank of England a k zákonu z roku 1844. Sir Robert Peel – dosavadní protekcionista s vírou v prospěšnost zákona jako kontrolora obchodu – se pustil do podniku, který měl zabránit opakujícím se měnovým krizím, jako byly ty z let 1825 a 1836-1839. Přehlédl to, že pokud krize nebyly přímo způsobeny zasahováním zákonodárců, tak byly výsledkem buď absolutního ochuzení, nebo relativního ochuzení, které následuje po spekulativním nadměrném investování. A pro špatné sklizně nebo lidskou neopatrnost, které jsou toho příčinou, neexistuje žádná léčba. Směle prohlásil, že „je lepší záchvatům předcházet než je povzbuzovat;“ a předložil bankovní zákon 1844 jako způsob, jak jim předejít. Jak nemilosrdná byla kritika dalšího běhu věcí proti tomuto pozůstatku protekcionismu, víme všichni. Během tří let se objevila jedna z těch krizí, jimž mělo být zabráněno a během deseti let další. A při obou těchto příležitostech tato pojistka tak zintenzivnila zla, že se dočasné pozastavení její platnosti stalo nevyhnutelným.

I bez důkazů by mělo být každému jasné, že je nemožné zabránit zákonem neopatrným lidem dělat neopatrné věci. A pokud by bylo důkazů třeba, tak naše hospodářské dějiny do roku 1844 jich nabízejí hojnost. Ale víra v účinnost státních nařízení nedbá žádných důkazů. Nepochybujeme, že i dnes, kdy jsme byli svědky dvou očividných selhání této údajné pojistky před nadměrnou spekulací – ačkoliv důkazy jasně ukázaly, že nedávné hospodářské potíže neměly nic společného s emisemi bankovek, ale, jako tomu bylo v případě Western Bank of Scotland, došlo k nim spolu se snižováním emise – a ačkoliv v Hamburku, kde byl princip „měnové školy“ rigidně dodržen do posledního písmene, nastala horší krize než kde jinde, stále zůstává dost lidí přesvědčených o účinnosti ochranné léčby Sira R. Peela.

Jak jsme již řekli, tato opatření nejenže selhala, ale přímo zhoršila paniky, jimž měla zabránit. K tomu nevyhnutelně muselo dojít. Rozmnožení slibů zaplatit, ke kterému dochází v době ochuzení způsobeném válkou, špatnou sklizní, nadinvestováním či zahraničními ztrátami, je samočinný proces zmírnění krize – je to způsob, jak odsunout skutečné platby do doby, kdy je bude možné uskutečnit – je to prevence laviny bankrotů jako spontánní čin sebezáchovy. Toto není jen apriorní závěr, ale ukazují to i fakta našich obchodních dějin jako přirozenou a nutnou reakci. A pokud tento závěr potřebuje posílit dalšími důkazy, můžeme je vidět v nedávných událostech, ke kterým došlo v Hamburku. V tom městě nejsou v oběhu jiné bankovky, než které představují skutečný kov uložený v bankách. Nikomu není dovoleno, stejně jako u nás, dostat od banky její slib zaplatit výměnou při zástavě cenných papírů. Tak se stalo, že když Hamburští obchodníci utrpěli ztráty v zahraničí a byli náhle bez prostředků, kterými by mohli splatit své závazky, nemohli u bank zastavit své majetky a nastala vlna hromadných bankrotů. Aby zabránila všeobecnému zruinování, vláda uzákonila, že všechny směnky, jimž vypršela doba splatnosti, budou splatné až s měsíčním zpožděním. Dále byla okamžitě založena státní Diskontní banka – úřad, který emitoval státní sliby zaplatit výměnou za cenné papíry. Takže vláda nejprve restriktivním zákonem zruinovala velkou část obchodníků a pak musela zlegalizovat to odložení plateb, které by jinak přirozeně stejně nastalo. S takovým potvrzením našeho apriorního závěru, můžeme být na pochybách, že naše nedávné obchodní potíže byly zintenzivněny opatřením z roku 1844? Není snad v City notoricky známo, že rostoucí poptávka po akomodaci byla z velké části způsobena přesvědčením, že v důsledku bankovního zákona brzy nebude možná žádná akomodace? Neví snad každý londýnský obchodník, že jeho soused, který měl směnky s blížící se splatností a který viděl, že v době jejich splatnosti by je banka diskontovala jen za stále vyšší sazbu nebo vůbec, se rozhodl dopředu si odložit prostředky na splacení těchto směnek? Není známým faktem, že toto hromadění vytvořilo větší tlak na banky, než jaký by jinak existoval, a že mizení jak zlata, tak bankovek, z oběhu učinilo bankovní emise dočasně nedostupnými širší veřejnosti? Nestalo se v tomto případě, stejně jako v letech 1793 a 1825, že když nakonec byla restrikce odstraněna, pouhé povědomí o tom, že lze získat úvěr stačilo a úvěry ani nebyly ve velkém rozsahu vyžadovány? A není snad známým faktem, že panika rychle odezněla, když byla platnost zákona pozastavena, což by mělo být dostatečným důkazem, že ji sám zákon vyprodukoval?

Za tuto paniku tedy můžeme poděkovat legislativnímu zasahování. Za normálních časů Peelův zákon nutí Bank of England a také provinční banky držet více zlata, než by jinak držely (a pokud v tomto selhal, tak ve skutečnosti nedosáhl ničeho), což představuje daň uvalenou na národ v rozsahu úroků, které by přineslo investování této části zlaté měny. V kumulativním vyjádření během třinácti let platnosti zákona tato daň pravděpodobně již dosahuje výše několika milionů. A pak, když při dvou příležitostech, kdy se objevila krize, jež měla být tímto zákonem odvrácena, tento zákon zintenzivnil tlak, způsobil bankrot mnoha vážených firem, které by jinak krizi mohly přestát a zvýšil potíže nejen v obchodnické komunitě, ale i mezi dělnickou populací. Tak musela být jeho účinnost dvakrát pozastavena přesně v okamžiku, kdy se mělo projevit jeho dobrodiní. Tento zákon byl pouze nákladem, chybou a selháním. Ovšem převládající bludy ve veřejném mínění jsou takové, že tento zákon bude pravděpodobně zachován!    

“Ale,” táží se naši oponenti,“ má snad Banka dovolit, aby zlato nekontrolovaně odcházelo ze země? Má mít dovoleno nechat své zlaté rezervy poklesnout natolik, aby riskovala směnitelnost svých bankovek? Má jí být umožněno neopatrně zvyšovat své papírové emise a tak znehodnocovat měnu?“

Vskutku je v této době volného obchodu zvláštní muset odpovídat na takové otázky, a kdyby nebylo zmatení faktů a idjí, které vyvolala legislativa, bylo by neomluvitelné je klást.

V první řadě obecná představa, že odplývání zlata ze země je zásadním problémem a je za všech okolností zlé, není nic jiného než politická pověra – pověra, která má svůj původ částečně v prastarém omylu, kdy se peníze zaměňují za bohatství, a částečně ve zkušenosti s nepřirozeným - zákony vyvolaným - stavem věcí, kdy export zlata ze země skutečně byl známkou zkažené měny. Tím máme na mysli stav během pozastavení zlatých plateb. Zákon, který zrušil milióny kontraktů, jenž měl za povinnost vynucovat – zákon, který zbavil bankéře nutnosti likvidovat jejich sliby zaplatit zlatými mincemi, je zbavil i nutnosti udržovat si zásobu těchto mincí a tak odstranil přirozenou pojistku, která jim bránila v nadměrné emisi a depreciaci bankovek. Zákon tak zrušil domácí poptávku po zlatě, která za normálních okolností konkuruje zahraniční poptávce a výsledkem pak byl abnormální vývoz zlata. Zanedlouho všichni viděli, že tento odliv zlata byl důsledkem nadměrné emise bankovek, a že byl doprovázen zvýšenou cenou zlata placenou v bankovkách, což byl důkaz depreciace bankovek. A tak se zrodila doktrína, že nepříznivý stav na trzích se zahraničními měnami, který je indikován odlivem zlata, je znamením nadměrného oběhu papírových bankovek, a že emise bankovek by měly být regulovány v souladu s kurzem zahraničních měn.

Tento nepřirozený stav měny trval čtvrt století a doprovodná doktrína tak měla čas zakořenit v obecném mínění. Povšimněme si tak jednoho z mnoha zel, která povstala z legislativního zasahování. Tento umělý ukazatel zdraví měny, který byl vhodný jen pro uměle vyvolaný stav věcí, přežil návrat měny k přirozenému stavu a ideje lidí o penězích byly uvrženy do chronického zmatku.

Pravdou je, že během legalizované nesměnitelnosti bankovek odliv zlata může, a často tomu tak skutečně je, naznačovat, že došlo k nadměrné emisi bankovek. Oproti tomu za normálních okolností má pohyb zlata jen málo společného s emisemi bankovek a jsou pro něj určující ryze obchodní příčiny. Pak není odliv zlata zlem, ale právě naopak dobrem. Pokud odhlédneme od otázek, jako je vývoz zlata pro podporu armád v zahraničí, tak odliv nastává u všech komodit (včetně zlata) jako reakce na jejich přemíru na určitém místě. Zlato je tak posíláno ven ze země za účelem zahraničních investic, jinak by u nás nastal jeho nadbytek relativně k ostatním komoditám. Odliv zlata může být indikátorem nějakého relativního nebo absolutního zchudnutí národa, ale v tom případě je prostředkem jak zmírnit negativní důsledky tohoto ochuzení. Uvažme tuto otázku z hlediska politické ekonomie a tato pravda se stane očividnou. Národy běžně vyžadují pro své užívání a spotřebu jisté komodity a zlato je jednou z nich. Tyto komodity se mohou občas stávat nedostatkovými, jak tomu je při špatné sklizni, kvůli válečnému plýtvání, nebo kvůli přílišnému odchýlení práce a kapitálu v určitých směrech. Když nastane nedostatek některé z hlavních komodit, jaká je léčba? U těch komodit, kterých je přebytek, nebo bez kterých se lze nejsnáze obejít, dojde k exportu výměnou za dodatečný import nedostatkové komodity. Celý zahraniční obchod, jak v normálních tak v těžkých časech, stojí na tomto procesu. A když je touto komoditou, bez které se můžeme nejlépe obejít, zlato, pak dojde k exportu zlata výměnou za věci, které potřebujeme naléhavěji. Výsledkem těchto transakcí není nic jiného, než nastolení harmonie mezi nabídkou a poptávkou u nejrůznějších komodit. Fakt, že je zlato exportováno, je v tomto případě důkazem pouze toho, že naše potřeba zlata je menší než potřeba jiných věcí. Za takových okolností bude odliv zlata pokračovat a měl by pokračovat, dokud nebude obnovena rovnováha mezi poptávkou po zlatě a poptávkou po ostatních věcech. Ten, kdo by chtěl bránit tomuto procesu je asi tak moudrý jako lakomec, který raději hladoví, než aby vytáhl zlatou minci ze své peněženky.

Druhá otázka – „Měla by mít banka dovoleno nechat své zlaté rezervy poklesnout natolik, aby riskovala konvertibilitu bankovek?“ není o nic promyšlenější než první. Lze na ní odpovědět obecnější otázkou – „Měl by mít obchodník, továrník nebo kramář dovoleno investovat svůj kapitál takovým způsobem, aby riskovali splnitelnost svých závazků?“ Pokud má být odpověď na první otázku „ne“, musí být „ne“ i na druhou. Pokud je odpověď na druhou otázku „ano“, musí být „ano“ i na první.  Kdokoliv, kdo navrhuje, že stát má bdít nad transakcemi každého obchodníka takovým způsobem, aby zajistil jeho schopnost splácet veškeré závazky tehdy, kdy jsou splatné, může konzistentně argumentovat, že bankéř by měl být pod stejnou kontrolou. Ovšem situace je taková, že ačkoliv téměř nikdo není tak bláhový, aby prosazoval všeobecnou kontrolu, téměř všichni souhlasí s kontrolou bank. Člověk by si až myslel, že bankéřské povolání s sebou nese abnormálně vysokou touhu se zruinovat. Zatímco jiné obchodníky odstrašuje vyhlídka na bankrot, tak obchodníci s kapitálem netouží po ničem víc, než aby jejich bankroty byly propírány tiskem, a jen zákon jim může zabránit v naplnění těchto tužeb! Tvrzení, že bankéř může, a když mu to bude povoleno tak to také udělá, emitovat bankovky v jakémkoliv rozsahu, je absurdní iluzí – iluzí, která by se nikdy nemohla zrodit, pokud by nedošlo k nadměrným emisím vyvolaným zákonem. Pravdou je, že v první řadě bankéř nedokáže zvýšit svou emisi bankovek libovolně. Takové je jednohlasné svědectví všech bankéřů, kteří byli vyslýcháni před parlamentními výbory. Rozsah jejich emisí je regulován rozsahem místního obchodování a výdajů v jejich příslušných obvodech a jakékoliv zvýšení emise překračující tuto poptávku se k nim okamžitě vrací s požadavkem na výměnu. V druhé řadě pak ani bankéř sám nevydá za normálních okolností více bankovek, než je podle jeho úsudku bezpečné vydat. Pokud je množství jeho slibů zaplatit na požádání v oběhu daleko větší než jsou jeho dostupné prostředky k jejich proplacení, tak podstupuje velké riziko, že bude muset zastavit platby - což je výsledek, kterého se děsí ve stejné míře jako jiní obchodníci. Na důkaz těchto tvrzení stačí poukázat na historii Bank of England a Bank of Ireland, které před tím, než byly zkaženy státem, regulovaly svoje emise podle svých zásob měnového kovu a pravděpodobně by byly stále opatrnější, kdyby nemohly počítat s tím, že je stát zaštítí.

Třetí otázka – „Měla by mít banka povoleno emitovat tolik bankovek, aby to způsobilo jejich depreciaci?“ byla zodpovězena již v odpovědích na první dvě. Depreciace bankovek nemůže nastat, dokud jsou na požádání směnitelné za zlato.  Tak dlouho, dokud stát při vykonávání své povinnosti trvá na plnění kontraktů, alternativa bankrotu dostatečně krotí nadměrné emise, které by ohrozily tuto směnitelnost. Strašák nesměnitelnosti by byl neznámý nebýt hříchů vlády. V případě Ameriky, kde docházelo k občasným depreciacím, tento hřích byl hříchem opomenutí: stát nevymáhal plnění kontraktů. Nezbankrotoval ty, kteří nedokázali vyplatit své bankovky a jestliže jsou svědectví pravdivá, vysmál se těm, kteří je přinesli k proplacení. V ostatních případech tento hřích byl hříchem zasahování. Bezcenná papírová měna v revoluční Francii byla státní měnou. Depreciované papírové měny Rakouska a Ruska byly státními měnami. A depreciovaná měna, kterou jsme poznali my, byla podle všech záměrů a účelů také státní měnou. Byl to stát, který si v letech 1795-96 vynutil na Bank of England nadměrné emise bankovek, které předcházely zrušení kovových plateb. Byl to stát, který v roce 1802 zakázal obnovení kovových plateb, ačkoliv si banka přála toto obnovení. Byl to stát, který celé čtvrtstoletí udržoval toto zastavení kovových plateb, z čehož povstalo ono nadměrné rozmnožení bankovek a jejich depreciace. Toto zkažení peněžního systému bylo způsobeno státními výdaji a zavedeno státním zákonem. A přesto teď stát projevuje ctnostné pobouření nad zločinem spáchaným z jeho podnětu! Aby setřásl obecné znechucení z vlastních ramen, stát vážně poučuje bankovní komunitu o jejích hříších a s přísnou tváří přijímá opatření, která jí mají zabránit znovu hřešit!   

Tvrdím, že ani bránění odlivu zlata ani strážení před nadměrnou emisí bankovek není úkolem legislativy. Pokud by vláda vykonávala bez zdržení zákon proti bankrotářům, tak vlastní zájem bankéřů a obchodníků se postará o zbytek. Zla, která plynou z obchodnické nepoctivosti či neopatrnosti jsou zla, které může legislativa trestat, ale neumí jim předcházet. Ať se Bank of England, stejně jako všechny ostatní banky, zkrátka stará o svojí bezpečnost a své zisky jak sama umí nejlépe. Výsledkem bude právě tolik pojistek proti odlivu zlata, nadměrné emisi papíru a spekulacím, kolik by jich mělo být. Jakákoliv událost, která vyvolá neobvyklý tlak na bankovní zdroje, automaticky způsobí zvýšení diskontních sazeb – vzestup diktovaný jak přáním zvýšit vlastní zisky, tak přáním vyhnout se nebezpečnému poklesu rezerv. Toto zvýšení sazeb zabrání poptávce, aby nebyla tak velká, jak by jinak byla, zamezí nezdravé expanzi oběhu papíru, zastaví spekulanty před přijímáním dalších závazků a sníží zisky z vývozu zlata. Expanze úvěrové měny ustane a odliv zlata, pokud by ještě probíhal, bude vyvážen růstem domácí poptávky. A pokud v době obchodních problémů a pod příslibem velkého diskontu banky dovolí oběhu papíru rozšířit se do určitého rizikového rozsahu, je to ospravedlněno nezbytností. Jak jsme si ukázali na začátku, tento proces znamená, že banky za zástavu půjčí těm obchodníkům, kteří by bez těchto půjček zbankrotovali. Banky tak podstupují nějaké riziko, ale uchrání tím mnoho solventních lidí před zruinováním. Navíc během krize, která by šla svou přirozenou cestou, by skutečně došlo k tomu pročištění obchodního věta, které, jak si mnozí myslí, může být zařízeno jen nějakým parlamentním zákonem. Za popsaných okolností by lidé, kteří mohou nabídnout adekvátní záruky, dostali úvěr od banky a zkrachovali by ti, kteří obchodovali bez kapitálu a nad svoje možnosti. Ve svobodném systému by bylo odděleno zrno od plev, zatímco restrikce na bankovní úvěry má tendenci zničit dobré i špatné společně.

Není tedy pravdou, že by bylo potřeba zvláštních regulací pro zachování směnitelnosti a zabránění depreciace bankovek. Není pravdou, že bez zákonné pojistky by bankéři nechali odplynout zlato ze země v nepřirozeném rozsahu. Není pravdou, že tito „měnoví teoretici“ objevili na těle společnosti místo, které by bez státní péče vykrvácelo k smrti.

K těmto obecným otázkám můžeme připojit ještě komentář k provinčním a akciovým bankám.

Aby uchovala monopol Bank of England, vláda uzákonila, že žádná firma s více než šesti společníky se nesmí stát bankou. Bank of England sama odmítla otevřít své pobočky v provinciích a tak se stalo v druhé půli osmnáctého století, když průmyslový pokrok postupoval rychle a banky byly velmi potřebné, že početní malí obchodníci začali vydávat směnky splatné na požádání. Když pak z těchto čtyř stovek malých bank, které takto vznikly během méně než padesáti let, velké množství zkrachovalo při první krizi, když se podobný výsledek opakoval při dalších krizích, když v Irsku, kde byl monopol Bank of Ireland garantován podobným způsobem, zkrachovalo čtyřicet z padesáti provinčních bank – a když se nakonec stalo známým faktem, že ve Skotsku, kde tyto omezující zákony neexistovaly, uplynulo celé století bez jediné bankovní krize, zákonodárci se konečně odhodlali k zrušení restrikce, která způsobila tolik škody. Abychom užili slov pana J. S. Milla, poté co „učinila z bezpečného bankovnictví trestný čin“ – po sto dvaceti letech platnosti zákona, který nejprve způsobil velkou nespravedlnost a pak vlny bankrotů v jedné krizi po druhé – vláda konečně v roce 1826 povolila zakládat akciové banky. Za tuto svobodu lehkověrná veřejnost, která nerozlišuje mezi učiněným dobrem a odčiněným zlem, děkovala vládě jako za velké požehnání!

Tuto svobodu ovšem vláda neudělila jen tak bez podmínek. Poté, co ze strachu o svého chráněnce, Bank of England, nejprve riskoval bezpečnost peněžního oběhu v celé společnosti, se stát, jako kajícný hříšník uchylující se od obžerství k asketismu, najednou stal v tomto bodě extrémně opatrným. Byl tak odhodlán zavést ochranné pojistky podle svého vlastního návrhu na místo přirozených pojistek plynoucích z obchodnického uvážení. Těm, kteří by se chtěli stát majiteli podílů v bankách, řekl: „Nesmíte se spojit za takových veřejně známých podmínek, jaké shledáváte vhodnými a získat si takovou důvěru, která by z těchto podmínek přirozeně vyplynula.“ Veřejnosti řekl: „Nesmíte věřit tomu nebo onomu uskupení, ať už soudíte o charakteru jeho členů a jeho pravidel jakkoliv.“ Oběma stranám ovšem řekl: „Vy dostanete a musíte přijmout mé vlastní neselhávající pojistky.“    

Jaké byly výsledky? Každý ví, že tyto státní pojistky se ukázaly jako všechno možné jen ne neselhávající. Každý ví, že banky fungující podle státních pravidel jsou obzvláště nestabilní. Všichni byc