Status quo - zvláštní indikátor morálky

Mises.cz: 12. listopadu 2019, Veronika Tulef, komentářů: 2

Anarchokapitalisté si berou na svoje bedra opravdu mnoho. Během pročítání smutných osudů některých občanů mě napadá, jak neuvěřitelně nefér je obhajoba statutu quo. Najednou nepotřebujete žádné důkazy, přesvědčování ani sáhodlouhé přednášky. Přitom z čistě logického hlediska to dává smysl pramalý. Co si zasluhuje (z morálního, nikoliv praktického hlediska) větší nutnost obhajoby? To, že chci, aby na mě nikdo neútočil, nebo umělý, násilně vynucený koncept, uzurpující si právo diktovat druhým lidem, jak mají žít? Systém, který navíc není jen prozatímní teorií, ale zcela konkrétní realitou? Problém je v tom, že stačí nějaký systém udržovat dostatečně dlouhou dobu a rázem je téměř všemi, kdo v něm vyrostli, vnímán jako všeprostupující přirozená realita, o které není třeba diskutovat. Přitom – co jiného si zaslouží větší míru rozboru a kritiky než právě existující systém, který dopadá na osudy nás všech?

Mnoho libertariánů věnovalo dlouhé roky studiu ekonomie, volného trhu, praxeologie, historie, statistiky mnoha zemí světa i nespočtu dalších oborů. Krom toho byli nuceni zdokonalit se v co možná nejlepší logické obhajobě svých tvrzení, ve schopnosti snášet ostrou kritiku a stále dokola vysvětlovat již mnohokrát vysvětlené. Na druhé straně tu máme poměrně široké spektrum etatistických oponentů, kteří většinou vědí o dané problematice pramálo a jediné co dělají je, že hází klasickými otázkami typu: „A kdo by bez státu stavěl silnice?“, „Jak zajistíte, že bez státu nikdo neumře hladem na ulici?“, „Kdo by opravoval mosty?“, „Ukaž mně jediný území, kde reálně funguje anarchokapitalismus!„… Co mi na této situaci připadá mimořádně nefér je fakt, že by velice podobné otázky mohly úplně v klidu házet i libertariáni na zastánce státní moci. A ti by se mohli úplně stejně snažit obhajovat státní moc. To se v praxi neděje. Dokonce by mnohé v jejich aroganci ani nenapadlo takto uvažovat. O tom se přece vůbec nediskutuje.

Ještě se dá pochopit, že si někteří lidé mohou myslet, že potřebujeme centrální zákony. Na druhou stranu, když už chci vytvořit (či zachovat) tak neuvěřitelně radikální systém, dle kterého bude ustanoven jediný správní orgán s monopolem na násilí, který bude sčítat hlasy občanů, jmenovat zmocněnce, kteří pak budou tvořit zákony, zasahující do autonomie všech ostatních lidí a ještě budu chtít nutit všechny své občany, aby na tuto činnost přispívali povinně ze svých zdrojů… pak musím mít sakra dobré důvody si něco takového obhájit. Jak je možné, že toto u státu nikdo nevyžaduje? A jak to, že to nikdo nevyžaduje přesto, že přesně to samé chtějí od systému, který chce lidi prostě jen nechat být? Je neuvěřitelně smutné, že je to často pouze zvyk, co lidem postačuje k obhajobě násilí.

Připusťme na chvíli utilitaristický pohled na věc, který mnoho etatistů hájí. Stát je oprávněn páchat na lidech násilí, za předpokladu přínosů z toho plynoucích v dostatečné výši. I v takovém případě je ovšem zásah do svobod občanů obrovský problém. I prospěchářsky smýšlející člověk, který se zároveň rád ohání spravedlností, by měl připustit, že pokud daný akt nepřinese požadovaný užitek, pak byl tento násilný zásah do svobod občanů zcela neodpustitelný fail. Problém je, že prakticky každý zákon je omezením lidských svobod už z podstaty své existence, nikoliv až ve chvíli (jak bývá na obecné úrovni často vnímáno), kdy se za jeho nedodržení realizuje daná sankce. Už samotná hrozba násilím je omezením lidské svobody a je tedy sama o sobě (v případě, že nevede k cíli) zcela reálnou a bezdůvodnou újmou.

Představme si, že by stát například v jednom roce rozhodl o kompletním zákazu kouření. Obhajoval by to zvýšením celkového zdraví populace v jasně měřitelné výši. Uznejme, že někomu může takové omezení připadat ospravedlnitelné, pokud přinese dané výsledky. Takový zákon má být v tu chvíli tedy moudrým a spravedlivým aktem, který je „správný“ přesně v té podobě a rozsahu, v jakém je určen. Politici se dobrali k onomu jedinému správnému a žádoucímu stavu. Omezování svobod lidí je tedy „v pořádku“, ale to pouze a výhradně proto, že přinese dané výsledky, které ho legitimizují. Co se ale stane ve chvíli, když se další rok ukáže, že daný zákon nepřinesl požadované výsledky, a byl tedy naprosto zbytečným omezováním lidských svobod? Řekněme, že daný zákon bude zrušen a v příštím roce tedy již neplatí ona „ultimátní pravda“, která ho legitimizuje. Novou „ultimátní pravdou“ bude svoboda lidí kouřit, jak se jim zachce. Vše ostatní by byl (i dle mínění státu) nyní již neodpustitelný zásah do jejich svobod. Co z toho tedy vyplývá? Že stát celý předchozí rok zcela neoprávněně zasahoval do svobod všech lidí a vyhrožoval jim nikoliv ospravedlnitelně, ale zcela bezdůvodně násilím. Když je někdo trestán neprávem (což se může stát vždy), například se ukáže, že zločin, za který byl zavřen, ve skutečnosti nespáchal, tak se mu alespoň teoreticky musí i státní orgán za tento neoprávněný zásah do jeho svobod omluvit či vyplatit odškodnění. Za co však vůbec nebude odškodněn, je zákon samotný. Když stát v minulém roce omezoval svobodu deseti milionů občanů tím, že jim pod pohrůžkou násilí zakazoval určitým způsobem nakládat se svým tělem (a pak sám uznal, že bylo toto omezení zcela neoprávněné, už jen tím, že ho později zrušil), proč by tedy všichni tito lidé neměli být teoreticky úplně stejně kompenzováni za porušení jejich svobod? V demokratickém uspořádání už většinou nikoho ani nenapadne uvažovat takovýmto způsobem. Zvykli jsme si, že náhrada újmy ze strany státu se vyplácí pouze při realizaci neoprávněné sankce (jestli vůbec). Nikoho by nenapadlo, vztahovat takovou kompenzaci či omluvu i za její „pouhou“ hrozbu, která je ovšem stejně reálnou újmou na lidských svobodách jako samotný trest. Spravedlivě uvažující člověk by to však neměl opomíjet. Ne,
že by stát někdy kompenzoval lidi za podobné omezování jejich svobod. Samozřejmě se tu nebavíme o praktické aplikaci, ale o všeobecném mindsetu, který jsme vůbec ochotni zaujímat vůči organizaci zvané stát.

Jsme v pohodě nejen s tím, že je svoboda lidí omezována z konkrétních důvodů, které si tedy někdo obhájí konkrétním benefitem, ale nechává nás naprosto chladnými i to, když se stát zmýlí a toto omezení svobod později on sám uzná jako nelegitimní. V postoji k morálce jsou už lidé ochotni vnímat jeden a ten samý čin často jen dle toho, jak ho označí autorita, která má dokonce právo svojí pravdu měnit v čase. Ani toto selhání nijak nenarušuje legitimitu státu jako takového v očích jeho občanů. V praxi to vede k naprosto neuváženým návrhům nových a nových zákonů, které ani nepřináší žádný pozitivní efekt, jako by se nechumelilo. Ba dokonce nedochází ani k jejich rušení a nikdo si s tím hlavu neláme. Původní důvod, proč byli lidé ochotni omezování svých svobod strpět, je najednou zcela ignorován! I pouhá snaha, či experiment bez jakýchkoliv zaručených výsledků, který může být v klidu smeten ze stolu a nahrazen čímkoliv jiným (když se to tedy pro tentokrát nepovedlo), je dostatečnou obhajobou násilí. To už je dost na pováženou, vzhledem k tomu, že někdo musí mít „sakra dobrej důvod“ k tomu, někomu něco zakazovat násilím.

Potíž je pochopitelně v tom, že jsou politici nuceni obhajovat tak maximálně program svojí strany. Nikdo je z pochopitelných důvodů nenutí obhajovat systém jako takový. Jak by ne, když jediné hlasy, kterým systém dává nějakou váhu, jsou ty, které vybírají z nabízených politických stran. Bylo by zajímavé vidět pro změnu naše zástupce, jak musí před zastánci společnosti řízené jen trhem obhajovat stát a demokracii. A jak na ně oni neustále pálí otázky typu: „Jak zajistíte, že stát nikdy nezavře do vězení nevinnýho člověka? “, „Jak zajistíte, že policajti nikdy nikoho jen tak nezbijou nebo nezastřelej?! “, „Jak zajistíte, že státní zdravotní pojišťovna někomu nemocnýmu neodmítne proplatit léčbu, kterou potřebuje? “, „Jak stát zajistí, že si každej najde partnera a že nevymřeme, když budeme muset dávat většinu peněz na daně? “, „Jak zajistíte, že povinná školní docházka někomu úplně nezničí život? “, „Co když se časem ukáže, že byl nějakej zákaz špatnej a zruší se? Jak bude pak stát odškodňovat všechny ty lidi, který byli tím zákazem neprávem omezovaný? “ nebo „Ukaž mě jedinej stát, kterej funguje jak má! “ a když se pak politik uchýlí k odpovědím typu „selhání jednotlivce“, nenechat ho pomalu ani domluvit a hned na něj vypálit: „A jak zajistíte, že se v demokracii nedostane k moci strana, která nezajistí lidem důstojnej život?“, či „Jak zařídíte, že stát nezačne jen tak s někým válčit, posílat svoje lidi do války na smrt, nebo že se nezvrtne v diktaturu?“ Zní to sice povrchně a hloupě, ale přesně takovýhle styl diskuse volí lidé obhajující stávající stav a nikdo neregistruje, že to jde takhle krásně obrátit. Kdyby někdo ve svobodné společnosti přišel s nápadem, že se ustanoví jakási organizace, která bude od teď řídit všechny naše životy skrze volené zástupce, znělo by to jako naprosto šílený, na hlavu postavený nápad, a to po právu. Jak málo stačí k tomu, aby lidé začali uvažovat zcela opačným způsobem? Klást otázky je zkrátka velmi snadné, ale poznat, kdy se vůbec máme začít na něco ptát, to už je většinou nadlidský úkol. Skutečně má břímě důkazu ležet na někom, kdo chce pouze to, aby ho ostatní nechali na pokoji?