Svátek práce a žabomyší války

Mises.cz: 13. srpna 2013, Ondřej Moravec, komentářů: 1

Svátek práce a ostatní státní svátky s jasnou politickou konotací jsou již tradičně doprovázeny žabomyšími válkami mezi příslušníky „ultrapravice“ a „levicových anarchistů“. Dnes zcela ponechám stranou pomýlenost a nedostatečnost běžného rozdělování politického spektra na „levici“ a „pravici“, ve skutečnosti obecně nulovou souvislost mezi pojmy „pravice“ a „nacionalismus“ a analýzu utopického oxymóronu „levicový anarchista“. V článku na jednom zpravodajském serveru mne totiž zaujala jiná věc.

Pod jednou fotografií s hromadou docela hezkých dětských hraček bylo napsáno, že „sociální demokraté zanechali nacionalistům na místě hračky.“ Tímto gestem zřejmě sociální demokraté chtěli vyjádřit opovržení nad nacionalistickou ideologií, opovržení a zároveň jasný náznak reálné slabosti a přežitku nacionalistické ideologie v současné společnosti. Chtěli nacionalistům prostě sdělit „běžte zpátky na píseček, dnes už jste každému jen k smíchu“. Někomu to může přijít vtipné a trefné.

Vtipné a trefné by mi to přišlo ve chvíli, kdyby nacionalismus a sociální demokracie nebyly logicky úplně stejné ideologie. Obě totiž hlásají to samé: Jedněm berte a druhým dávejte. V nacionalismu jde o protekcionismus a výhody pro příslušníky určitého národa manifestované dovozními kvótami, vládní ochranou domácích podniků a pracovníků prostřednictvím legislativy, dotacemi pro domácí výrobce, zboží a pracovníky. Každý s minimální znalostí ekonomie však ví, že všechny tyto politiky jsou z dlouhodobého hlediska kontraproduktivní  a povedou k nižší životní úrovni skupiny (v našem případě národa), která se izoluje od ostatních a klade překážky volnému pohybu ekonomických faktorů a obchodu.

Sociální demokraté hlásají protekcionismus a výhody pro „chudé“, „bezmocné“, „sociálně znevýhodněné“, „společensky poškozené“, „negativně zasažené globalizací“ atd. Toto se materializuje zejména přesunem majetku k těmto skupinám prostřednictvím zdanění, ať již explicitně (přímé obdržení platby) nebo implicitně (zboží/služby „zdarma“). V ekonomické teorii lze najít mnoho matematických modelů, které jsou údajným „důkazem“ o ekonomické prospěšnosti těchto opatření. Ve skutečnosti mají být jen „vědeckým ospravedlněním“ všech „progresivních“ politik, které lidskou společnost ve velkém měřítku provázejí od počátku 20. století, s komunismem a demokratickým socialismem v jejich samém čele.

Zdali však nacionalisté či sociální demokraté za sebou mají či nemají ekonomickou vědu, je vposledku lhostejné. Politika se vždy dělá s ohledem na hodnoty, nikoliv na vědu. Společenské vědy a ekonomie mohou analyzovat důsledky politik, jejich samotná realizace je však vždy otázkou hodnot. Nacionalismus (nacionální socialismus) a sociální demokracie (demokratický socialismus) se shodují v přesvědčení, že jedněm se musí brát a druhým dávat. Nebo jen v tom, že někomu, koho v rámci svých hodnot považují za dobrého, lepšího, potřebného, se musí dávat. Že se na základě toho potom někomu musí vzít, jen logicky vyplývá z předchozího.

Obě tyto ideologie jsou tedy logicky a principiálně shodné: rozdělují společnost na dvě skupiny, pro něž platí rozdílná pravidla. V nacionalismu jsou to příslušníci určitého národa versus všichni ostatní, v sociální demokracii to jsou dotovaní versus čistí plátci. Definice těch dotovaných je v sociální demokracii mnohem pružnější než v nacionalismu. V nacionalismu se nadřazeným musíte narodit a nikdo to nezmění, v sociální demokracii se nadřazeným (příjemcem dotací) stáváte na základě přesvědčení politické autority o tom, že jste „společensky potřebný“, „sociálně znevýhodněný“, „chudý“. Toto přesvědčení se posléze pod heslem „(vznešený) účel světí prostředky“ stává ospravedlněním pro násilný přesun majetku od těch „společensky zvýhodněných“, „příliš bohatých“, „příliš schopných“ k dotovaným skupinám.

Gesto posměchu od sociálních demokratů směrem k nacionalistům je mimo jiné vyjádřením absolutně minoritního až nulového vlivu nacionalistické ideologie na dnešní politickou scénu, s postavením její extrémní odnože mimo zákon. Nacionalisté totiž sami sebe diskreditují otevřeným hlásáním nepřátelství a násilí ke všem příslušníkům „podřadných“ národnostních a rasových skupin. Každý se společenskou inteligencí nad bodem mrazu má tendenci minimalizovat otevřené konflikty s ostatními lidmi a nacionalismus je pravým opakem –  explicitním podněcováním konfliktu na základě něčeho, co nikdo není schopen ovlivnit.

Se sociální demokracií je tomu jinak. Nepodněcuje otevřené násilné konflikty. Naopak apeluje na city, jež má snad každý dospělý a duševně zdravý jedinec. Každý ví, že se může dostat do situace, kdy si nebude schopen sám pomoci, ať již vlastním přičiněním či nešťastnou náhodou. Sociální demokracie aspiruje na institucionalizaci těchto citů, pomoci „chudým“, „bezmocným“ a „společensky poškozeným a znevýhodněným“. Ano, samo o sobě to je hezké, alespoň pokud se to týká těch, kteří opravdu nemají možnost starat se sami o sebe. Většina příznivců sociální demokracie ji přesto nevolí proto, že by to byla „pomoc druhým“, ale protože oni sami jsou potenciálním cílem dotací a zvýhodňování. V součtu dvou výše uvedených skupin (altruistů a sebepociťovaných „potřebných“) má sociální demokracie dnes ve všech západních společnostech nezanedbatelnou podporu.

Zatímco příznivci nacionalistických režimů dnes tvoří v drtivé většině celkem jasně vymezitelnou skupinu vyholených opičáků s IQ 80, příznivci sociální demokracie se rekrutují ze všech společenských vrstev, včetně absolventů filozofické fakulty a ostatních vysokých škol. Stejně tak tomu bylo v případě komunismu, který je jen dovedením sociální demokracie do jejích logických důsledků - avšak neudržitelný v až příliš krátkém období na to, aby tuto jedinou konzistentní sociálně demokratickou ideologii zas někdo zkoušel uvést do praxe v západní společnosti. I přesto, že pod záštitou komunistické ideologie bylo z pohledu tradiční morálky spácháno zřejmě ještě více zločinů než pod záštitou nacismu, jsou stále vnímány jinak. Komunistická politická uskupení nejsou postaveny mimo zákon, dokonce jsou součástí vrcholných politických struktur mnoha západních zemí.

Důvodem je právě rozdíl jejich konečného cíle – u nacismu je to otevřené násilí vůči všem „podřadným“ národnostním skupinám, s jejich eventuální totální likvidací. U komunismu a sociální demokracie je to „vznešený“ cíl „aby nikdo netrpěl chudobou“ a „měl stejně jako ostatní, protože je lidskou bytostí jako všichni ostatní“. Současní komunisté jen tvrdí, že jejich předchůdci na to „šli špatně“, a proto se nedosáhlo toho všeobecného dobra a ráje na zemi proklamovaného komunistickou ideologií. Nyní se pomalu dostáváme k podrobnějšímu zkoumání jádra celé diskuze, což jsou skutečné prostředky, jež určitá ideologie používá k dosažení svých, ať již „nízkých a primitivních“ či „vznešených a ušlechtilých“ cílů.

V rámci samotné ideologie jsou její cíle samozřejmě vždy považovány za ty „vznešené a ušlechtilé“ a debaty mezi příslušníky jednotlivých ideologií budou vždy nekonečné z důvodu jejich rozdílných hodnotových a etických pozic. Komunismus je vnímán jako méně společensky nebezpečný než nacismus, protože hlásá „dobro a dostatek pro všechny a osvobození z pout kapitalistické produkce a vykořisťování“, jež jsou považovány za důvod neštěstí a nedostatku, kdežto nacismus hlásá „dobro pro národ a konflikt pro všechny ostatní“ (ostatní národnosti jsou opět považovány za „překážku ve štěstí“ vyvoleného národa). Nacionalistické cíle jsou dnes drtivou většinou lidí v západních společnostech považovány za „primitivní“, „nízké“ a „barbarské“, kdežto alespoň část z cílů sociálních demokratů je většinou lidí považována za „správné, vznešené, ušlechtilé“. Ze stejného důvodu byla naprostá většina intelektuálů na začátku 20. století socialisty a komunisty. Socialistický program se jim prostě zdál být „dobrý, lidský, ušlechtilý“.

Nacionalismus, komunismus i sociální demokraté se však shodují v odpovědi na tu nejzásadnější otázku celé politické teorie:

Světí účel prostředky aneb můžeme při cestě k našim vznešeným cílům používat prostředky, které jsou v běžné mezilidské interakci považovány za zločiny? Můžeme tvořit právo a legislativu k obrazu svému - tak, abychom došli, kam chceme, a ještě to bylo považováno za soulad se zákonem? Za „všeobecné blaho“?

Všechny výše uvedené ideologie odpovídají ano, účel světí prostředky. V nacismu byla legálním a přijatelným prostředkem k dosažení jeho vznešených cílů vražda příslušníků podřadných národů, ať již Židů či Slovanů. Násilí vůči nim nebylo trestné, platila pro ně jiná pravidla. Nacismus vraždil zcela otevřeně a byl na to hrdý. Komunismus se spíše jen potichu zbavoval „nepřátel režimu“, kteří stáli v cestě za „lepšími zítřky“. Nevraždil ve velkém otevřeně, a proto byl i mnoha západními intelektuály (kteří nikdy neviděli realitu komunistických zemí) opěvován jakožto skvělé společenské zřízení. V Číně však občas probíhaly normalizační akce, jež by se daly shrnout do příkazu „zastřelit v každé vesnici alespoň jednoho rebela pro výstrahu.“ Konkrétní průběh komunistických režimů v daných zemích byl silně ovlivněn jejich dosavadním kulturním vývojem a ČSSR byla ve stínu své předchozí kulturnosti (až na pár výjimek ve svých počátcích) uchráněna těch největších zvěrstev.

Sociální demokraté jsou umírnění komunisté a nepovažují vraždu za přijatelný prostředek pro jejich vznešené cíle, krádež však ano. Odebrání majetku pod pohrůžkou násilí (trestu) je pro ně perfektním prostředkem pro realizaci jejich cílů. Rozdílná pravidla platí pro čisté plátce a čisté příjemce dotací. Všeobecně tedy pro bohaté a chudé. Čistí příjemci jsou privilegovaní na úkor čistých plátců, „mají na to právo“ v rámci sociálnědemokratického světonázoru a legislativy, stejně jako v nacismu „má každý právo“ útočit na majetek „podřadných lidí“. Nacista za etické a správné považuje likvidaci „podlidí“ ve prospěch „nadlidí“, „podlidé“ jsou dokonce níže než zvířata. (Stojí za zmínku, že mnoho ze současné německé legislativy na ochranu „zvířecích práv“ je jen mírnou modifikací původní nacistické legislativy; zvířata měla v nacistickém Německu větší práva než podlidé, s Židy a Slovany v čele.)

Sociální demokrat považuje za etické a správné „bohatým brát a chudým/znevýhodněným dávat“. V subjektivním ohodnocení toho, nakolik je kdo „příliš bohatý“, „chudý“, „znevýhodněný“, „potřebný“, poté diktuje krádež, aby svět zbavil takového zla. Nabízí se analogie s Robinem Hoodem, která však trpí zásadním nedostatkem. V dobách Robina Hooda, tj. ve feudalismu, bohatí opravdu „vykořisťovali chudé“, bohatý byl feudál-otrokář a chudý byl poddaný-otrok. Bohatý nebyl ten, kdo ostatním nabídl nejvíce hodnocené zboží či službu a všechny své výrobní faktory (zaměstnance, materiál, budovy, distribuci) získával prostřednictvím dobrovolných kontraktů, nikoliv pod pohrůžkou násilí.

V hlavách lidí existuje nespočet politických ideologií, které je možno dělit dle cílů, k nimž chtějí dojít. Cíle těchto ideologií mohou být v různých časech a na různých místech považovány i většinou obyvatel určité politické jednotky za správné, žádoucí, vznešené. Politické ideologie však lze konzistentně rozdělit pouze na dvě skupiny: jedna skupina na otázku „Světí účel prostředky?“ odpovídá „Ano“, druhá „Ne“. Praktická realizace ideologií odpovídajících „ano“ se vyznačuje právním dualismem: Některá nebo všechna z jednání, která jsou v běžné mezilidské interakci považována za zločin, nejsou považována za zločin, pokud jsou součástí cesty k cílům oficiálních politik.

Ideologie, která na výše položenou otázku odpovídá „ne“, se nazývá klasický liberalismus (kapitalismus), laissez-faire, nyní též libertariánství. Klasickému liberalismu příslušníci ostatních ideologií vždy vyčítali, že vlastně nemá žádné cíle, že nemá „pozitivní“ politický program. Ano, nemá. Klasický liberalismus (libertariánství) nemá žádné politické cíle, při jejichž realizaci by docházelo k porušování soukromých práv občanů, tj. při jejichž realizaci by bylo nutno na otázku „Světí účel prostředky?“ odpovědět „Ano“. Násilí vůči osobě a jejímu majetku nemůže být ospravedlněno sebevznešenějšími cíli někoho jiného, subjektivními etickými a morálními soudy někoho jiného, i kdyby to byly soudy většiny příslušníků dané politické jednotky – může být ospravedlněno pouze jako reakce na násilí v jednání samotné osoby, tj. jako reakce na předcházející útok na majetek či osobu někoho jiného ze strany jednajícího. Nikoliv náhodou se Ronu Paulovi přezdívá „Doktor Ne“.

Tak jsem se trochu rozepsal kvůli jedné fotce s hračkami :-) … přišlo mi vtipné, když jedna ideologie, rozdílná v cílech, avšak stejná v prostředcích, zesměšňuje druhou. Jen proto, že ona je právě „tou masovou“, kdežto ta druhá byla masovou před 70 lety. Ani nacionalisté, kdyby dnes byli „tou masovou ideologií“, by si již nemohli dovolit používat jako prostředek k dosažení svého světonázoru v západních společnostech vraždu. Dnes by – stejně jako sociální demokraté – mohli jen brát těm „špatným“ a dávat těm „dobrým“ (privilegovaným). Dávat „těm, kteří si to zaslouží“ … ti, kterým se vezme, se přeci vždycky najdou. Je přeci tak svůdné a geniálně snadné „být altruistou a konat dobro“ na náklady někoho jiného...

Převzato z blogu autora.