Svoboda a vlastnictví (2/7)

Mises.cz: 22. dubna 2016, Ludwig von Mises (přidal HynekRk), komentářů: 2

Předkapitalistický systém produkce byl restriktivní. Jeho historickými základy bylo vojenské dobývání. Vítězný král dal půdu svým paladýnům. Tito aristokraté byli pány v doslovném významu tohoto slova, protože nebyli závislí na přízni konzumentů, kteří nakupují, anebo se zdržují nákupu na trhu. Na druhou stranu oni sami byli hlavními zákazníky zpracovatelské výroby, která byla za cechovního systému organizována na korporativním schématu. Toto schéma nepřálo inovacím. Zakazovalo odchylky od tradičních metod produkce. Počty lidí, pro které byla práce i v zemědělství nebo v umění a řemeslech, byly limitovány. Za těchto okolností, mnohý člověk, použijeme-li Malthusova slova, zjistil, že "ve velké hostině poskytované přírodou není pro něj žádné volné místo", a že "mu říká, aby zmizel." [1] Nicméně někteří z těchto vyděděnců dokázali přežít, zplodili děti a navyšovali beznadějně více a více číslo strádajících.

Ale pak přišel kapitalismus. Je běžné vídat radikální inovace, které kapitalismus přinesl při náhradě více primitivních a méně efektivních metod řemeslnické dílny mechanickými továrnami. To je dosti povrchní pohled. Charakteristický rys kapitalismu, který ho odlišuje od předkapitalistických metod produkce, byl v novém principu marketingu. Kapitalismus není jednoduše masovou produkcí, ale masovou produkcí, která uspokojuje potřeby mas. Umění a řemesla starého dobrého věku zásobovaly skoro výhradně potřeby zámožných. Ale továrny produkovaly levné zboží pro mnoho lidí. Všechny rané továrny byly navrženy tak, aby sloužily masám, stejné vrstvě, která v továrnách pracovala. Sloužily jim buď dodávkami přímo anebo nepřímo pomocí vývozu, a tak jim poskytovaly zahraniční jídlo a suroviny. Tento princip marketingu byl znakem raného kapitalismu, stejně jako je znakem dnešního kapitalismu. Zaměstnanci sami jsou zákazníky konzumujícími větší část všeho produkovaného zboží. Jsou suverénními zákazníky, kteří mají "vždy pravdu". Jejich nákupy anebo absence nákupů určují, co se má produkovat, v jaké kvantitě a v jaké kvalitě. Koupením toho, co jim nejvíce vyhovuje, činí některá podnikání ziskovými a expandujícími a jiná podnikání činí ztrátovými a upadajícími. Tímto trvale přesouvají kontrolu výrobních faktorů do rukou těch podnikatelů, kteří jsou nejvíce úspěšní v plnění jejich potřeb. Za kapitalismu je soukromé vlastnictví výrobních faktorů sociální funkcí. Podnikatelé, kapitalisté a vlastníci půdy jsou zmocněnci zákazníků a jejich zmocnění je odvolatelné. K tomu, aby byl někdo bohatý, není dostačující uložit a akumulovat kapitál. Je nutné ho znovu a znovu investovat takovým způsobem, aby nejlépe plnil potřeby zákazníků. Tržní proces je denně opakovaným plebiscitem a nevyhnutelně sesazuje ze ziskových pozic ty lidi, kteří nepoužívají svoje vlastnictví podle rozkazů daných veřejností. Ale podnikání, cíl fanatické nenávisti ze strany všech současných vlád a samo se stylizujících intelektuálů, nabývá a zachovává velikost jen proto, že pracuje pro masy. Továrny zásobující luxusem hrstku nikdy nedosahují velké velikosti. Chybou historiků a politiků 19. století bylo, že si neuvědomili, že pracující byli hlavními konzumenty produktů průmyslu. Dle jejich pohledu, námezdní pracující byl člověk dřoucí se pro výhradní benefity parazitické povalující se třídy. Operovali s přeludem, že továrny zhoršují osud manuálně pracujících. Kdyby věnovali jakoukoliv pozornost statistikám, lehce by zjistili mylnost svých názorů. Dětská úmrtnost klesla, průměrná délka života se prodloužila, populace se znásobila a průměrný obyčejný člověk si užíval komfortu, o kterém se i zámožným dřívějších dob nemohlo ani zdát. 

Nicméně toto bezprecedentní zbohatnutí mas bylo produktem pouze průmyslové revoluce. Jejím hlavním úspěchem byl přenos ekonomické svrchovanosti od vlastníků půdy k populaci jako celku. Obyčejný člověk již nebyl déle otrokem, který musel být spokojený s drobky, které spadly ze stolů bohatých. Tři párijské kasty, které byly charakteristické pro předkapitalistické časy - otroci, nevolníci a ti lidé, které patricijští a scholastičtí autoři, stejně jako britská legislativa od 16. do 19. století, nazývali chudými ztracenci. Jejich potomci se stali v nově provozovaných podnikáních nejen svobodnými pracujícími, ale také zákazníky. Tato radikální změna reflektovala důraz položený byznysem na trhy. To, co byznys potřebuje v prvé řadě, jsou trhy a opět trhy. To bylo heslo kapitalistického podnikání. Trhy znamenají zákazníky, kupce, konzumenty. Za kapitalismu je jediná cesta k bohatství: sloužit konzumentům lépe a levněji, než to dělají jiní lidé.  

Uvnitř dílny a továrny vlastník - nebo v korporaci zástupce podílníků, prezident - je šéfem. Ale tato moc je jenom zdánlivá a podmíněná. Je předmětem nadřazenosti spotřebitelů. Spotřebitel je králem, je reálným šéfem, a výrobce je zničen, jestliže nepředčí své konkurenty tím, že nejlépe slouží spotřebitelům. 

Byla to tato velká ekonomická transformace, která změnila tvář světa. Přemístila politickou sílu z rukou privilegované minority do rukou lidí. Lidská práva vyplynula jako následek průmyslového osvobození. Obyčejný člověk, kterému tržní proces dal moc vybírat podnikatele a kapitalisty, získal podobnou moc na poli vládnutí. Stal se voličem.

Toto pozorovali vynikající ekonomové. Myslím v prvé řadě na Franka A. Fettera, že trh je demokracie, v kterém každá pence dává právo hlasovat. Bylo by přesnější říci, že zastupitelská vláda lidu je pokusem uspořádat ústavní záležitosti podle modelu trhu, ale takového konstruktu nemůže být nikdy plně dosaženo. Na politickém poli vždy převáží vůle většiny a menšiny musí podlehnout. Slouží také menšinám, pokud nejsou tak početně bezvýznamné, aby se staly zanedbatelnými. Oděvní průmysl produkuje šaty nejen pro běžné lidi, ale také pro tlusťochy a vydavatelský průmysl nevydává jenom westerny a detektivky pro davy, ale také knihy pro vybíravé čtenáře. Je zde druhý významný rozdíl. V politické sféře není pro jednotlivce nebo malou skupinu žádný prostředek, jak neuposlechnout vůli většiny. Ale na intelektuálním poli umožňuje soukromé vlastnictví rebelii. Rebel musí platit cenu za svoji nezávislost: ve vesmíru nejsou žádné odměny, které můžou být získány bez obětí. Ale pokud je člověk ochoten zaplatit cenu, může se odchylovat od vládnoucí ortodoxie nebo neo-ortodoxie. Jaké by byly podmínky pro kacíře jako Kierkegaard, Schopenauer, Veblen, nebo Freud v socialistickém společenství? Pro Moneta, Courbeta, Walta Whitmana, Rilkeho nebo Kafku? Ve všech dobách pionýři nových způsobů myšlení a jednání mohli pracovat jen kvůli tomu, že soukromé vlastnictví umožnilo ignorovat způsoby většiny. Jen několik z těchto separatistů bylo samo o sobě dostatečně ekonomicky nezávislých, aby se mohli vzepřít vládě názoru většiny. Ale oni působili v ovzduší ekonomické svobody obklopeni veřejně činnými osobami, které jim pomáhaly a podporovaly je. Co by byl Marx dělal bez svého patrona, továrníka Bedřicha Engelse?