Systematická siesta

Mises.cz: 09. října 2012, Mises.org (přidal Pavel Procházka), komentářů: 5

Po vítězství nad Německem na fotbalovém mistrovství Evropy 2008 a během mistrovství světa 2010 není pochyb o tom, že Španělé na fotbalovém hřišti mají jasně navrch. Zatímco ve fotbalovém světě mají Španělé v posledních pěti letech spoustu důvodů k radosti, jejich ekonomická situace je ve zcela odlišné situaci.

Nezaměstnanost ve Španělsku přesahuje hranici 23 %, z toho více než 50 % mladých lidí je bez práce. Vedle toho pouze kolem 6 % Němců je bez práce, což je téměř nejnižší úroveň v zemi od sjednocení. Tento propastný rozdíl přisuzuje Španělsku pozici mezi nejhůře fungujícími ekonomikami na kontinentu a Německu uznávanou pozici mezi nejlepšími.

Přesto se tato situace může zdát paradoxní. Někdo by se například mohl podívat na mzdové sazby příslušných pracovníků a zjistit, že nízkonákladoví Španělé jsou cenově výhodnější. Firmy maximalizující zisky by tak měly rozšířit svou výrobu a využít příležitosti, kterou jim španělská krize poskytla, a vyhnout se tak dražší německé pracovní síle.

Zatímco lpění na nominálních nákladech práce může poskytnout pádné argumenty pro světlejší španělskou budoucnost, hlubší zkoumání detailů přináší temnější obrazce.

Jednou z hlavních odlišností mezi německým a španělským pracovním trhem jsou jejich minimální mzdové tarify. Ve Španělsku zaměstnanec s minimální mzdou může očekávat výdělek kolem 633 eur za měsíc. Německo, naproti tomu, nemá ze zákona stanovenou žádnou minimální mzdu, vyjma ojedinělých profesí, jakými jsou např. stavební dělníci, pokrývači nebo elektrikáři. [1]

Němečtí zaměstnanci mají volnou ruku při vyjednávání o svých platových podmínkách se svými zaměstnavateli, bez fixace mezd vládním nařízením a bez jakýchkoliv zásahů vlády v podobě kontroly mezd. (To ale neznamená, že německý trh práce je zcela nezávislý – pracovní místa jsou kartelizována podle odvětví, každé s vlastní mzdovou regulací. Přestože tato kartelizace není dokonalá, přinejmenším dokáže rozeznat (rozpoznat, uznat, ocenit), že politika stejných minimálních mezd není optimální pro celou zemi.)

Jako příklad německého přístupu ke mzdám uvažujme příklad stavebního dělníka. Ve východním Německu by takový pracovník pobíral minimální mzdu kolem 9 eur za hodinu. Jeho protějšek v západním Německu by vydělával podstatně více – téměř 11 eur za hodinu. [2] Tento rozdíl zohledňuje rozdíly v produktivitách, z nichž každá úroveň má svůj mzdový tarif, nebo místní nabídkové a poptávkové podmínky, jež ovlivňují mzdy. Práce po dobu pěti dní, osm hodin denně, by vynesla takového německého dělníka někam mezi 360 až 440 eur.

Je zřejmé, že německá týdenní mzda je téměř stejně vysoká jako měsíční ve Španělsku. Co už je méně zřejmé, je důvod, proč Němci nepřesouvají své závody do nízkonákladového Španělska.

Jak praví staré přísloví: „Čím dražší si na vyhození, tím dražší si na najmutí“. Jestliže se španělská firma rozhodne propustit zaměstnance, odstupné pro většinu pracovních smluv (a finiquito, ve španělštině) je vypláceno ve výši výplaty za 32 dnů za každý rok, kdy zaměstnanec pracoval pro firmu. Ačkoliv tento proces není ani v Německu jednodušší, neexistuje zde žádný právní požadavek na výši odstupného, které musí firma vyplatit propuštěným zaměstnancům. Jediným požadavkem je to, aby mu s dostatečným předstihem bylo oznámeno ukončení pracovního poměru, někdy až šest měsíců předem. Pokud španělská firma najme zaměstnance, který neodvádí požadovanou práci, značná část nákladů bude v budoucnu přenesena na zaměstnavatele. Zaměstnavatelé si jsou toho vědomi a při přijímání zaměstnanců jsou tudíž opatrní, aby se tato nešťastná a neplánová situace nenaplnila.

Tyto okolnosti vedou k tomu, že ve Španělsku jsou očekávané náklady na zaměstnance občas vyšší než v Německu, přestože skutečné individuální náklady, vyjádřené v eurech, mohou být ve finále nižší. Tento efekt se obzvláště zvýraznil po přijetí společné měny před deseti lety. Jak můžeme vidět níže, průměrné náklady německé práce zůstaly od roku 2000 do značné míry na konstantní úrovni, zatímco ty španělské se za stejné období zvýšily o 25 %. 

Při najímání zaměstnance je nominální mzda jen polovina příběhu. Zaměstnavatel také potřebuje vědět, jak produktivní zaměstnanec bude. Dokonce i poté, co zohledníme extra náklady španělské práce, by se německý pracovník mohl zdát dražší. Firma by se přesto rozhodla najmout tohoto pracovníka, pokud by jeho/její produktivita byla vyšší.

Jak můžeme vidět na dvou obrázcích níže, během posledních deseti let se vytvořil velký rozdíl mezi oběma zeměmi. Zatímco německá produktivita víceméně udržela krok s pozvolným růstem mzdových sazeb, španělský příběh je zcela odlišný. Produktivita dost zaostává, což znamená, že ve finále jsou španělští dělníci mnohem nákladnější na najmutí, než byli před deseti lety.

Philipp Bagus ve své knize The Tragedy of the Euro zmiňuje podobný jev. Bagus nahlíží na kombinaci (1) rostoucích nákladů práce, které pramení z inflace v eurozóně, a (2) odlišných mírách produktivity mezi zeměmi jako na zdroj nerovnováhy. A skutečně, inflace byla jediným hnacím mechanismem rostoucích (a destabilizujících) mezd v okrajových částech Evropy, zejména pak ve Španělsku. Jiní autoři pak zmiňují, jak zde bylo rovněž poznamenáno, minimální mzdy, regulační zátěž a vysoké odstupné, jež zvyšují potenciální náklady na práci.

V každém případě účinek je stejný: mzdová sazba nemusí nutně odrážet práci samotnou, ale spíše regulaci, která je s ní spojená. Ve Španělsku to přispívá k nekonkurenceschopným mzdám. Je důležité mít však na paměti, že to neznamená, že je nekonkurenceschopná samotná práce – je to cena, na které hlavně záleží. 

Každé zboží má svou cenu, dokonce i práce. Pokud je cenám bráněno přizpůsobovat se potřebám trhu, dochází k nerovnováhám. Na trzích práce jsou těmito nerovnováhami nezaměstnaní lidé. Politiky, jakými jsou např. jednotné minimální mzdy a shora nařízené vysoké odstupné, udržují cenu španělské práce nad hranicí potřebnou k vyčišťování trhů.

Dokud se něco neučiní pro zmírnění těchto politik, zůstane práce ve Španělsku cenově nekonkurenceschopná. A než se tak stane, budou muset masy Španělů snášet tíživou hladinu nezaměstnanosti.

Reference:

[1] "Minimum wage deal for German construction sector," UK.Reuters.com, June 22, 2008.

[2] Ibid.

Původní článek naleznete na mises.org.