The Big Short

Mises.cz: 09. ledna 2016, Jeffrey Tucker (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Film The Big Short, založený na bestseleru Michaela Lewise o finanční krizi 2008, je počinem zároveň pěkným i hrozným. Je báječný jako vyprávění o finanční mánii. Je hrozný, pokud ho někdo bude brát jako kompletní pojednání o této mánii, o jejích příčinách a jako náznak možných řešení.

Není pochyb o tom, že jde o významný film, který bude tlačený publiku jako něco, co je nutné vidět pro pochopení klíčových ekonomických událostí naší doby. Dva kritici New York Times si myslí, že by se film měl dostat do nominací na Oskary. Paul Krugman s nimi souhlasí: „Myslím, že film odvádí báječnou práci, když zobrazuje podvodnost Wall Street zábavným způsobem.“

Proč se odpůrci trhu radují

Krugman a lidé jeho krevní skupiny mají film rádi, protože vynechává jakoukoliv debatu o hlavních padouších finanční krize, což nebyla „chamtivost“ Wall Streetu, ale chybné úvěrové a měnové politiky Fedu a federální vlády. Film ani nenaznačuje existenci těchto faktorů stojících za boomem a propadem.

Pro-regulační dav se tedy raduje. Divákovi není předložena žádná teorie o kauzálních faktorech, takže si chybějící místo zaplní svými pocity a předsudky, že banky zkrátka milují zbídačování lidí.

Pokud na film jdete a máte k tomu již dopředu znalosti ekonomie a měnové politiky, tak jeho vyprávění také dává smysl. Samozřejmě, že se Wall Street zmýlil, při daných politikách Washingtonu regulujících hypotéční trh!

Ovšem pokud tento film bude hlavním zdrojem vašich znalostí o pozadí krize, tak z něj snadno můžete odejít s pocitem: „Aha, takže Wall Street a kapitalistický systém řídí samí podvodníci, kteří nutně musí být pod kontrolou mocné vlády.“

Toto bude pravděpodobně převládající dojem na diváky, přestože lze při troše znalostí z příběhu vyčíst také to, že velké banky, ratingové agentury a regulátoři pracovali všichni společně na tom, aby boom vyhnali tak vysoko, jak to jen bylo možné, a oddalovali korekci do posledního okamžiku.

Jak by tuto situaci napravily nové regulace, není úplně jasné. Kdo měl regulovat regulátory?

Zásluhy filmu

Největšími klady The Big Short je vysvětlení fungování podivných finančních produktů, které byly před krizí tak populární. Vysvětluje podstatu mortgage-backed securities (MBS) a to, jak zmutovaly do collateralized debt obligations (CDO) a poté do „syntetických CDO,“ které šly na trhu na odbyt jako kvalitní investice.

Jako vzdělávací materiál film odvádí dobrou službu při pronikání do tehdejšího módního žargonu, aby odhalil základní křehkost nemovitostní bubliny a finančního boomu let 2001-2008.

Plus jakýkoliv film, který dokáže zajímavě podat finanční trhy a hospodářské cykly, je hodný alespoň čestné zmínky. Tyto filmy by nám měly připomínat, jak významná je ekonomika pro naše životy. Ekonomie je teoretickým nástrojem, který nám umožňuje porozumět tomu, jak si lidé vedou ve svém zápase proti chudobě, nejistotě, nemocem a předčasné smrti, což je téma, které je důležité prostudovat.

Ještě jednu dobrou věc lze na The Big Short vyzdvihnout. Subtilně převrací obrázek krátkých prodejců (short sellers) – pesimistů, kteří sázejí proti stále rostoucím finančním hodnocením – z padouchů na hrdiny. Již bylo na čase. Krátké prodeje byly démonizovány od doby Velké deprese a ti, kteří se v nich angažovali, byli často vykreslováni jako nepřátelé lidu. Tento film je ukazuje jako lidi ochotné vsadit na trhu svou kůži proti převládajícímu mínění a tak vykonat hodnotnou službu umírnění neoprávněného optimismu.

Je podivné, že film kritizuje chamtivost a bohatství většiny Wall Street a končí oslavou několika profesionálních spekulantů, kteří vydělali miliardy na sázkách proti milionům nekvalifikovaných lidí kupujících domy na hypotéky. Možná nezamýšleně, ale The Big Short se obrací proti desetiletím zuřivé rétoriky proti krátkým prodejcům a vykresluje je jako génie, kteří si své bohatství plně zaslouží.

Krugman si klade otázku, jestli filmový příběh odpovídá skutečnosti. Jeho odpovědí je ano, ačkoliv dodává, že ne všechny kauzální souvislosti jsou v něm explicitně objasněny. Ohledně toho má pravdu. The Big Short je příběhem vyprávěným bez koherentní teorie. Ať už je vaše teorie, se kterou na film jdete, jakákoliv, tak toto filmové vyprávění vám jí jen posílí.

Do filmu lze vložit Krugmanovu levicovou keynesiánskou perspektivu, ale stejně tak i pro-tržní příběh toho, jak krach uměle nafouknutého sektoru nemovitostí zasáhl některé z největších hráčů na Wall Street. The Big Short funguje jako Rorschachův test pro základní teoretickou predispozici, se kterou se na něj lidé budou dívat.

Chybějící dílky

Bez robustní teorie vypadá ve filmu většina obchodní aktivity před krachem jako zlovolné podvody. Obchodníci nabyli přesvědčení, že našli nějakou magickou cestu k nekonečnému bohatství, stali se z nich hrozní cynikové a bez výčitek tlačily bezcenné papíry nic netušícím kupcům. Tento úhel pohledu stojí za oním voláním po kriminálním stíhání ředitelů bankovních a brokerských domů.

O něco realističtější a lidštější pohled v tomto ohledu nabízí film Margin Call (2011), který popisuje fungování uvnitř finanční instituce během jedné dramatické noci. Tyto firmy zpravidla nejsou vedeny kriminálními pohnutkami. Řídí se tržními signály, jak je konec konců jejich prací. Daly dohromady modely, které předpokládaly, že chování z minulosti vydrží i do budoucnosti. Tyto modely fungovaly – dokud neselhaly.

V tom okamžiku bylo pro finanční firmy záležitostí života a smrti rychle rozprodat své cenné papíry za jejich současné tržní ceny. Když jejich cena padla, tak padaly i hlavy – s výjimkou nejsilnějších hráčů, kteří byli zachráněni politiky s náklaďáky peněz daňových poplatníků.

Margin Call ukazuje fungování finančních firem tak, jak měly fungovat – sledujíce signály zisků a ztrát jaké v dané době existovaly. Tento film je také zajímavý a jeho drama je intenzivní a vzrušující pro kohokoliv, kdo se zajímá o finance.

Otázka, na kterou neodpovídá ani The Big Short ani Margin Call je ta, kterou by si měli všichni klást: jak se tolik chytrých lidí mohlo tak dlouhou dobu mýlit? A zde nastupuje naše porozumění citlivému signálnímu systému cen a úrokových měr, který byl pokřiven skrze 1) politiku Fedu, 2) subvencování hypoték a 3) bezstarostnost vyvolanou too-big-to-fail politikami.

Abychom tomu porozuměli, musíme opustit říši zábavných filmů „založených na pravdivých událostech“ a obrátit pozornost k něčemu serióznějšímu. Nejlepším dostupným dokumentem na toto téma je Money for Nothing: Inside the Federal Reserve (2013). V tomto dokumentu vystupují přední činovníci Fedu z Washingtonu a regionálních poboček. Mapuje kariéru Alana Greenspana a Bena Bernankeho a jejich měnící se názory na patřičnou roli měnové politiky.

Zde najdeme důkazy o skutečných příčinách problému. Po útocích z 11. září 2001 a válkách, které následovaly, zahájil Fed první kolo svých stimulů, aby podpořil utrácení a demonstroval národní odolnost.

Fed začal snižovat sazby, subvencovat půjčky a podpořil atmosféru, že všechno je možné. Vládou sponzorované agentury začaly nakupovat všechny nově vytvořené hypotéky. Vlastnictví domu se stalo novou občanskou doktrínou a celý regulační, peněžní a byrokratický aparát byl dán do jejích služeb.

Výsledkem byla masivní koncentrace chybných investičních rozhodnutí v celé struktuře ekonomiky. A to je přesně to, co by mělo být vysvětleno. Samozřejmě, že obchodníci na Wall Street se mohou mýlit. Proč se ale mýlili i téměř všichni ostatní? Proč se centrem tohoto omylu staly nemovitosti a ne nějaký jiný sektor? A proč se omyly koncentrovaly právě v tomto časovém období a ne už dříve? Jakékoliv vysvětlení krize, které neodpovídá na tyto otázky, se nedostává k jádru problému, jenž by měl být vysvětlen.

V závislosti na předchozích znalostech, které si s sebou nese divák do kina, The Big Short – jakkoliv je zábavný – může být extrémně zavádějící. Nikoliv vyloženě chybný, ale nekompletní. Kdokoliv, kdo se snaží prodat vysvětlení finanční krize 2008, které nezmiňuje úlohu, jakou sehrála vláda a Fed, není o nic důvěryhodnější než trader, který nabízel v roce 2007 výhodné MBS.

Proč bychom se měli zajímat o to, jak je krize 2008 interpretována v naší popkultuře? Stejně jako v případě krachu 1929 příběh, kterému lidé uvěří, má mnoho společného s politikami, které jsou později přijaty. Nové masivní regulace, kontrola a zdanění jim může dávat smysl, když uvěří v selhání neregulovaného kapitalismu. Naproti tomu pokud se kořeny krizí dají vystopovat ke státním autoritám řídícím peníze a bankovnictví, tak z toho plyne i zcela opačný náhled na možná řešení.

Původní článek: http://fee.org/anythingpeaceful/the-big-short-the-market-and-the-fed/