Totalitní zákony: Vyhodíte je dveřmi a ony se vrátí oknem

Mises.cz: 14. února 2015, Urza, komentářů: 36

V posledních letech lze pozorovat neutuchající snahu o státní zákazy kouření v soukromých restauracích; že tato snaha měla zatím jen částečné úspěchy a poslední návrh zákona úplně zakazující kouření v restauracích neprošel, mě až doposud těšilo. Své nadšení však možná začínám opatrně přehodnocovat, když vidím, jaké monstrum – navrhované a prosazované ministrem zdravotnictví socialistou Němečkem – tento zákon nahradí.

Poslední návrh protikuřáckého zákona má takové parametry, že pokud projde (což je bohužel celkem pravděpodobné), bude asi mnohým rozumným lidem paradoxně líto té minulé zamítnuté verze, jež byla také hrozná, leč zdaleka ne tolik; pro ty, kdo nejsou obeznámeni s tím, jak konkrétně chce socialista Němeček v této zemi instalovat totalitu, zde přináším zevrubný seznam opatření:

• Kouření má být úplně zakázáno v uzavřených prostorách nejen restaurací, ale i barů, hospod, čajoven a tak dále.
• Zakázány mají být nejen cigarety klasické, ale i elektronické a vodní dýmky (které tvoří značný podíl na obratu a zisku čajoven).
• Prodej cigaret chce führer Němeček zakázat ve stáncích, automatech a v prostorách nemocnic.
• Když už byl pan Totalita v tom, skoro stejná (malinko přísnější) omezení rovnou stanovil i pro prodej alkoholu.
• Internetové obchody prodávající tabákové výrobky či alkohol mají zavést „systém ověřování věku“ (zde nevím, zda jde jen o odkliknutí, nebo něco víc).
• V rámci „boje proti alkoholismu“ by měl být v každém nápojovém lístku nejlevnější nápoj nealkoholický.
• Hardcore svinstvo: Provozovatel musí zajistit, aby se v jeho podniku nevyskytovali opilí nezletilí; v opačném případě bude trestán tak, jako kdyby jim alkohol prodal.
• Nejvyšší pokuta za porušení tohoto zákona je stanovena na milion korun; v určitých případech může být provozovna, kde k porušení zákona došlo, ihned dočasně uzavřena.

Proč je celý koncept zakazování kouření v restauracích úplně špatně, zde nechci do detailu rozvláčně rozebírat, neboť jsem to již udělal například zde; ve zkratce jen shrnu, že by měla být každého věc, jaká pravidla si stanoví ve své hospodě, přičemž zákazníci mají samozřejmě právo do takové hospody nechodit, pokud se jim to nelíbí. Na nejobvyklejší námitku: „Ale hygienické předpisy musejí též dodržovat,“ rovnou odpovídám: „I to je naprosto špatně.“ Hostinský by měl mít právo určit si zcela libovolné podmínky a pravidla svého podmínku (nelže-li o nich zákazníkům); každý s nimi pak může souhlasit (a využít jeho služeb), nebo je odmítnout (a daných služeb nevyužít). Neexistuje ničí „právo na nezakouřenou hospodu“; nelíbí-li se lidem kouř, ať jdou jíst jinam. Ostatně když někde není hospoda vůbec žádná, též nikoho nenutíme, aby ji tam postavil, přičemž existence kuřácké hospody v nějakém místě není pro nekuřáky o nic horší než neexistence hospody žádné.

Za zmínku rozhodně stojí, že celá tato situace je praktickou ukázkou toho, jak demokracie nevyhnutelně spěje k socialismu, o čemž jsem v obecné a spíše teoretické rovině psal v tomto článku. Od roku 1989, kdy byl přijat první (a velice mírný v porovnání s tím, co se chystá teď) protikuřácký zákon, neustále jen přituhuje, aniž by byla patrná nějaká cesta ven: loni či předloni přišel se zákazem kouření tehdejší ministr zdravotnictví „pravičák“ Heger z „pravicové“ TOP 09; pokud si dobře pamatuji, naštěstí tehdy o jeden hlas neuspěl, i když otázka zní, jak moc je na místě slovo „naštěstí“, když výsledkem jest (krom nějakého období klidu), že zupák Němeček tento návrh přepracoval k obrazu totality ještě tvrdší, přičemž se zdá, že tentokrát zákon již projde. A jaká je reálná šance, že se někdo někdy bude ještě zabývat nějakou deregulací či zmírněním výše uvedeného svinstva? Přeji si, aby k tomu došlo (nebo ještě lépe, aby zákon znovu neprošel), ale obávám se, že má přání nebudou vyslyšena. Bohužel je toto naprosto typický stav v boji o regulace: je-li regulační zákon zamítnut, vrátí se za nějaký čas znovu (často v ještě děsivějším znění), což se děje tak dlouho, dokud není přijat; jakmile je jednou přijat, už jej téměř nikdy nikdo nezruší, všichni jej akceptují a dále už se řeší jen další regulace.

Nejzábavnějším (ve smyslu, že by to bylo k smíchu, kdyby to ovšem nebylo k pláči) na celém zákonu shledávám tu povinnost mít na nápojovém lístku nejlevnější nápoj bez alkoholu. Ne že by to byl v praxi až tak velký problém, prostě si každý podnik přidá do jídelního lístku obyčejnou vodu o trochu levnější než pivo; je to však další opruz a buzerace, v rámci které musejí lidé dělat něco, co nechtějí, jen proto, že si tak nějaký socialista usmyslel. Krom toho je naprosto směšná představa, že by to mohlo být k něčemu dobré, ač se v důvodové zprávě píše cosi o „boji proti alkoholismu“; jak by asi fakt, že bude v nápojovém lístku o jednu položku (typicky obyčejnou vodu) navíc, mohl jakkoliv pomoci (potenciálním, praktikujícím či vyléčeným) alkoholikům? Tohle je tak špatné, že zde nelze použít ani oblíbený pseudo-argument: „I kdyby to mělo zachránit jen jediného alkoholika, stojí to za to.“

Navrhovaný zákon může být pro mnohé provozovny likvidační; ačkoliv restaurace (zejména ve velkých městech) až takovými problémy trpět nemusí, zkušenosti z ostatních evropských zemí, kde byly podobné zákony uvedeny v praxi, ukazují, že hospod v menších městech a na vesnicích se to často dotýká velmi zásadně. Leckterým čajovnám též dost možná zvoní hrana, neboť vodní dýmky tvoří přímou a nemalou část jejich zisků (osobně se znám s jedním majitelem čajovny, kterému vodní dýmky přinášejí 40 % obratu). Takové věci jsou politikům v zájmu jejich „páchání dobra“ samozřejmě zcela ukradené, jejich provozovny to nejsou a z cizího krev neteče, takže proč nepřipravit ty lidi o práci; alespoň pak budou ještě užitečnější, neboť vzniklou nezaměstnanost budou moci „řešit“ a svádět ji na kapitalismus.

A nakonec to nejhorší: Budou-li v něčím podniku přistiženi opilí nezletilí, podnik bude dočasně uzavřen a dotyčnému bude uložena (v typickém případě likvidační) pokuta. S tímto nařízením se samozřejmě pojí mnoho praktických problémů: nezletilí lidé, jsou-li chtiví alkoholu, prokazují značnou vynalézavost (doléváním zakoupené limonády přineseným rumem počínaje, pitím nápoje zakoupeným někým starším konče), nemluvě o tom, že se v páteční či sobotní večer takové partičky rády přesouvají mezi různými podniky (bary, hospody, diskotéky), což v podstatě znamená, že aby jednotlivé podniky dokázaly tento zákon reálně dodržovat, musejí se z jejich obsluhy stát částečně drábové. Dále dává tento zákon celkem užitečnou zbraň do ruky těm, kdo chtějí skrze stát zlikvidovat svou konkurenci: dostat opilé dítě do něčí hospody (případně jej tam dostat střízlivé a koupit mu alkohol na místě) a zavolat tam kontrolu, by mohlo být mnohem jednodušší, než snažit se poskytovat lepší služby.

Krom výše uvedených praktických problémů zde spatřuji ještě jednu obecnější hrozbu: do (již tak dost pokřiveného) právního řádu ČR se poslední dobou začínají dostávat prvky presumpce viny. Když stát není schopen dokázat spáchání přestupku či trestného činu, určí osobu, která takovému jednání musí zabránit, jinak za něj bude zodpovědná. Povinnost majitele zajistit, že v jeho podniku se nebudou nacházet opilí nezletilí, přibližně odpovídá povinnosti provozovatele vozidla zajistit, že s ním nebude spáchán přestupek. Za děsivou shledávám nulovou snahu sociálního inženýra Němečka tento aspekt jakkoliv skrývat, neboť otevřeně prohlašuje, že důvodem k tomuto opatření je právě obtížnost nalévání mladistvým někomu prokázat. Znamená to tedy, že je-li obtížné něco prokázat, prostě zapomeneme na presumpci neviny? A moc nikoho to neznepokojuje; většina lidí v ČR si přeje schválení tohoto zákona. Jenže jak daleko to ještě zajde? Bude za třicet let koncept presumpce neviny považován za přežitek, na který bude nahlíženo asi jako dnes na volný trh? A tak se ptám každého, kdo s Němečkovým totalitním zákonem souhlasí: Quo vadis?