Trh v čase a prostoru

Mises.cz: 24. února 2014, Josef Šíma (přidal Kolektiv Mises.cz), komentářů: 36

[Výňatek z knihy Trh v čase a prostoru - nově k dostání v našem e-shopu.]

Ekonomie jako věda

Ekonomie je dynamicky se rozvíjející věda, která prostřednictvím svých nově vznikajících odnoží proniká do oblastí dříve považovaných za zcela neekonomické. Ekonomové hovoří často o imperiální povaze ekonomické vědy, a tak svými znalostmi přispívají ke studiu práva, vysvětlují problémy životního prostředí, kriminality, žebrání, rozvíjí experimentální ekonomii, rozpracovávají teorii her, využívají nejpokročilejších matematických metod, snaží se využít teorie chaosu ke zvětšení svého poznání atd. v nepřeberném množství směrů. Na této samotné skutečnosti nemusí nutně být nic závadného, neboY závěry formulované ekonomickou vědou vycházejí ze základních atributů lidského chování, a jsou tedy aplikovatelné všude tam, kde je předmětem vědeckého zájmu člověk jako myslící a rozhodující se bytost. Imperiálnost ekonomické vědy v tomto smyslu slova je tedy pouhým vyjádřením existence širšího pohledu na veškeré jednání člověka. [1] Problém s tímto přístupem může nastat v okamžiku, kdy ekonomové zapomínají na omezení své disciplíny a závěry plynoucí z jejich imperiálních ambicí nepodkládají pečlivým metodologickým zakotvením. Celá, byť sebesofistikovaněji vyhlížející analýza se poté bortí a závěry z ní plynoucí jsou neobhajitelné.

Rakouská škola [2] se ústy svých nejvýznamnějších autorů ve 20. století – Misese, Hayeka a Rothbarda – neúnavně snažila hledat a precizovat metodologické zakotvení svých analýz a upozorňovat na zanedbanost metodologického ukotvení ostatních ekonomických směrů, což vedlo některé autory až k úvahám o tom, že rakouským ekonomům pro samou metodologii nezbývají síly na ekonomii. [3] Znalost rozsahu použitelnosti ekonomické metody a otázka metodologie vědy vůbec jsou ale nutným předpokladem jakékoli smysluplné analýzy a předpokladem vyslovení relevantního závěru, a nikoli pouze doplňkem, na kterém se pracuje, když zbude nějaký čas z „opravdového ekonomického bádání“.

Základní uznávanou vlastností vědecké práce je v analýze lidského chování hodnotová neutralita zkoumání, [4] [5] která je posílena poznáním ekonomické vědy o meziosobní (interpersonální) neporovnatelnosti užitku. Dnes již proto nikde mezi ekonomickými teoretiky nelze tvrdit, tak jak to tvrdila v nejčistší podobě tzv. stará ekonomie blahobytu, že vezmeme-li jednu korunu bohatému a dáme ji chudákovi, úbytek užitku pro bohatého bude více než vykompenzován přírůstkem užitku z dodatečné koruny pro chudáka, a tím dojde ke zvýšení všeobecného blahobytu společnosti. Autor takové úvahy by se okamžitě stal terčem posměchu, neboY by se automaticky vyřadil ze společnosti seriozních ekonomických vědců. Žádné meziosobní srovnání užitku není přípustné, a ani užitek jednoho člověka nelze podrobit žádným matematickým operacím kromě porovnání, které on sám provede (demonstruje) v daném okamžiku, čase rozhodování. [6] Nepřichází tedy v úvahu ani sčítání užitků ani vyjádření typu: člověk XY měl z litru mléka dvakrát větší užitek, než měl (či by měl) z konzumace 3 hrušek. Celá ekonomická obec uznává, že užitek je pouze ordinální veličinou. [7]

Jak se projeví tyto základní zásady vědeckého ekonomického zkoumání v konkrétních aplikacích? Ekonomové uznali, že musí ctít rozhodnutí jednotlivce, neboť o jeho subjektivně vnímaném užitku nejsou schopni říci nic jiného než to, že daný člověk svým rozhodnutím maximalizoval svůj ex ante užitek. Žádný skutečný ekonom již nemůže tvrdit, že jej ekonomická věda přivedla k názoru, že je třeba např. regulovat nájemné, zvyšovat progresivitu zdanění nebo dotovat krachující podnik. Každé takové tvrzení by totiž v sobě obsahovalo meziosobní porovnání užitku ztělesněné např. v tvrzení: škody pro daňové poplatníky, kteří musí dotaci krachujícího podniku financovat, jsou nižší než ztráta, která by vznikla zaměstnancům a dodavatelům firmy při jejím krachu. I kdybychom ale připustili možnost existence agregovaného užitku (společenské užitkové funkce), což řada mainstreamových ekonomů běžně dělá, a provedli analýzu, kde bychom např. tvrdili, že výrobou další jednotky výstupu odvětví by užitek spotřebitelů vzrostl, přičemž užitek výrobců by byl stále postačující, a proto je nutné prostřednictvím antimonopolní legislativy donutit výrobce prodávat více za nižší ceny, stále ještě jako ekonomové nejsme schopni stanovit normu, že vyšší užitek společnosti je oním dobrem, které je nutné sledovat. Proč by měl být takto vykonstruovaný společenský užitek důvodem k zásahu do vlastnických práv? Žádná ekonomická analýza nemůže ospravedlnit podobná „doporučení“. Ekonom musí respektovat skutečnost, že jeho věda nemůže formulovat normativní soudy. Ekonom může analyzovat ekonomický systém a formulovat ekonomický zákon, který tvrdí, že dojde-li k situaci A doprovázené opatřením B, nastane C, a tedy chtějí-li lidé dosáhnout C, pak musí dojít k A a B. Jestliže se ovšem uchýlí k vyřčení „doporučení“, že lidé musí dosáhnout C, a tak je třeba učinit A spolu s B, opouští striktně vědeckou hodnotově neutrální analýzu a dostává se do pozice společenského plánovače. [8]

Je možné podobná doporučení v textech teoretických ekonomů nalézt? Ke cti ekonomů slouží to, že mnohem častěji zaznívají takovéto nepodložené hodnotové soudy ze strany politiků, kteří tak zneužívají výsadního postavení, které jim politika ze své podstaty umožňuje, a hrají úlohu společenských plánovačů, kteří nerespektují demonstrované preference neprivilegovaných lidí. Ani ekonomové se ovšem vnášení svých vlastních hodnot do analýzy v několika ohledech nevyhnuli. A je to právě rakouská škola, dílo F. A. Hayeka a jeho pokračovatelů, kteří svým zkoumáním koordinačních schopností trhů odhalili tyto skryté normativní (neekonomické) pozůstatky v těle ekonomické vědy. Především při zkoumání intertemporální (mezičasové) alokace zdrojů se důsledky těchto nevědeckých prvků projeví nejvýrazněji. V dalších kapitolách proto pečlivě rozebereme nejzásadnější omyly týkající se za prvé úspor a růstu, za druhé stability cenové hladiny a podrobněji představíme Hayekův přínos k teorii hospodářského cyklu, který zúročí analýzu provedenou v prvních dvou kapitolách.

Josef Šíma: Trh v čase a prostoru. Hayekovská témata v současné ekonomii (112 stran, 70 Kč)

[1] Ludwig von Mises hovoří o praxeologii jakožto vědě o lidském jednání, jejíž nejrozvinutější součástí je ekonomie. Viz Misesovu předmluvu k anglickému vydání jeho Epistemological Problems of Economics (http://www.mises.org).

[2] Základní prvky rakouské školy lze tedy shrnout takto (podle Kirzner, I. M.: The Meaning of Market Process, Essays in the development of modern Austrian economics, Routledge, 1992):
• metodologický individualismus – ekonomické jevy lze vysvětlit pouze na základě pochopení chování jednotlivců
• metodologický subjektivismus – konání jednotlivců vychází ze subjektivních znalostí, vnímání, očekávání atd.
• marginalismus – rozhodování ovlivňují relevantní změny okolností
• vliv (klesajícího mezního) užitku na poptávku a trh
• náklady obětované příležitosti
• úloha času při spotřebě a výrobě (časové preference)
• trh jako proces objevování a učení se
• rozhodování v podmínkách nejistoty (identifikace možných alternativ je součástí rozhodování), nebo jak uvádí Peter Boettke (Boettke, Peter: „Is There an Intellectual Market Niche for Austrian Economics?“, Review of Austrian Economics, 11/1998):
• metodologický individualismus a subjektivismus
• analytický pohled na původce změn (např. podnikatele) a tržní přizpůsobovací procesy
• zkoumání institucionálních podmínek požadovaných pro spontánní řád
Více česky o rakouské škole lze najít např. v Šíma, Josef: „Rozvíjející se rakouská tradice – od metodologického individualismu k hodnocení hospodářských politik“, Bulletin ČSE, 1/99.

[3] Viz např. Caplan, Bryan: „Why I Am Not an Austrian Economist“, gopher.gmu.edu/departments/economics/bcaplan/whyaust.htm.

[4] Za otce konceptu hodnotově neutrálního zkoumání (Wertfreiheit) ve společenských vědách je označován Max Weber („‚Objectivity‘ in Social Science and Social Policy“ v Methodology of the Social Sciences, Free Press, 1949, str. 49–112), je ale nutno podotknout, že více než 20 let před ním se zakladatel rakouské školy Carl Menger v dodatku ke své knize rovněž zabývá tzv. „etickou orientací v politické ekonomii“. Viz Menger, Carl: Investigations into the Method of the Social Sciences with Special Reference to Economics, New York University Press, 1985, str. 235–237.

[5] Závěry hodnotově neutrální analýzy lze samozřejmě doplnit analýzou, která je založena na určitých hodnotových soudech. Taková analýza musí ovšem vycházet z nějaké smysluplné etické analýzy nebo musí přinejmenším opuštění hodnotově neutrálního zkoumání vysvětlit a zdůvodnit. Hans-Hermann Hoppe dokonce přišel s konceptem „hodnotově neutrálního odvození etiky“, tzv. argumentativní etikou, a tedy se striktně vědeckou obhajobou i na tomto poli. Viz jeho knihu Economics and Ethics of Private Property, Kluwer, 1993. Více o různých metodologických přístupech k hodnotové neutralitě Boettke, Peter: „Why Are There No Austrian Socialists? Ideology, Science and the Austrian School“, Journal of the
History of Economic Thought, sv. 17, jaro 1995.

[6] Rothbard, Murray: „O teorii užitku a ekonomii blahobytu“ v Ekonomie státních zásahů, Liberální institut, 2001 (v tisku).

[7] Mnozí to uznávají, ale při svých analýzách využívají kvazikardinální koncepty, jako jsou např. indiferenční křivky. Pro podrobnější analýzu viz např. Block, Walter: „Austrian Theorizing: Recalling the Foundations“, Quarterly Journal of Austrian Economics, sv. 2, č. 4, 2000.