U rudého snědeného krámu IX: Průmysl, zaostalost a diskoordinace - Extenzifikace místo intenzifikace

Mises.cz: 29. ledna 2014, HynekRk, komentářů: 0

[Všechny články seriálu naleznete také v sekci Literatura.]

Extenzifikace místo intenzifikace

Již je patrné, že s intenzifikací hospodářství (tj. kvalitativního růstu hospodářství, čili kvalitativního hospodářského pokroku) to moc dobré nebylo. Výroba však rostla. V 2. díle „Hospodářských a sociálních dějin Československa v letech 1918-1992“ se lze dočíst o růstu významných průmyslových výrobků. Pro ilustraci mezi roky 1970 až 1989 vzrostla například výroba elektřiny o 97,5 %, plastických hmot o 384 %, automobilového benzínu o 83,5 %, kovoobráběcích strojů o 6 %, traktorů o 85,5 %, nákladních automobilů o 106,5 %, osobních automobilů o 32 %, televizí o 37 %, oděvů z tkanin o 22,5 % a obuvi o 2,4 %. Některé položky zaznamenaly i pokles výroby (například černé uhlí, dřevoobráběcí stroje nebo tkalcovské stavy), patrné je i značné zvolnění růstu a více poklesů mezi roky 1980 a 1989. [1] Výroba však celkem rostla. Jak je to možné? Výše citovaný Alois Skoupý odhalil ve svém projevu cestu, kterou se socialistické hospodářství vydalo: „Úkoly, které zde pětiletý plán ukládá, jsou velmi náročné a letošní výsledky především podniků ministerstva průmyslu varující. Ve srovnání s plánem pomalé snižování zejména materiálových nákladů např. signalizuje, že se nedaří snižovat výrobní spotřebu v souladu s celospolečenskou potřebou. Naše poznatky z pracovišť dokládají, že jednou ze základních příčin je myšlení v zaběhnutých stereotypech a kolejích. Podniky dnes již nemohou hledat cesty ke zvládnutí plánovaných úkolů v další přesčasové práci, v nastavování sobot a nedělí, v kooperacích, kterými se sice řeší nedostatek pracovních sil vlastní kapacity, ale které přinášejí růst nákladů a další rizika. Takový přístup je výrazem extenzivního způsobu myšlení stejně tak, jako mnohé požadavky na novou investiční výstavbu.“ [2]

Konkrétní příklad k čemu vede dlouhodobá extenzifikace výroby (kvantitativní růst hospodářství) uvádí ve svém projevu na 4. schůzi ČNR ze dne 10. prosince 1986 již několikrát citovaný komunista a poslanec Miroslav Mrázek. Jeho proslov je velmi závažný a vrhá temný stín na stav a hospodaření některých podniků spravovaných veřejným sektorem, a to včetně několika velmi známých podniků. Proto si jeho citace uvedeme celou. Mimo jiné tato citace velmi dobře ilustruje dosud námi uvedenou teorii: „Na příkladu oborového podniku Svit Gottwaldov je možné uvést typické potíže řady podniků a zároveň dokumentovat složitost jejich řešení. Především jde o nedostatek pracovníků pramenící z neatraktivnosti intenzivní práce u pásové výroby, zaostalého strojního vybavení, nedostatečných sociálních podmínek a neodpovídajícího mzdového ohodnocení. K zabezpečení plánovaných výrobních úkolů hledal podnik doposud cesty v přesčasové práci, sobotních směnách, přijímání zahraničních pracovníků, brigádních výpomocech technickohospodářských pracovníků ve výrobě, ale i v kooperacích, dokonce v některých JZD i v jiných zemích. Průvodními jevy zákonitě bylo zvyšování nákladů, zhoršování kvality, poruchy v rytmičnosti výroby apod. Současná míra opotřebení základních prostředků o.p. Svit je 56 %. Závěry XVII. sjezdu KSČ ukládají modernizovat vybraná odvětví spotřebního průmyslu, mimo jiné i výrobu obuvi. Rozpis investic na 8. pětiletku však v podniku zůstává na úrovni předchozí pětiletky, během které došlo ke značnému zhoršení míry opotřebení základních prostředků. Zkracuje se limit zahajovaných staveb a v rámci tří jmenovitých plánovaných investičních akcí na pětiletku o rozpočtových nákladech nad 10 mil. Kčs jsou dvě čistírny odpadních vod. Přitom limit na akce o rozpočtových nákladech do pěti mil. Kčs, které podnik může zajistit ve své režii, pokrývá jen 25 % potřeby. To neumožňuje pochopitelně vytvářet podmínky pro využití strojů z modernizačních akcí. Přesto vše jsou i zde značné rezervy. Podniku se nedaří zvládnout řízení výroby ani technického rozvoje na potřebné úrovni, jsou nedostatky ve využívání nové techniky a projevují se i nedostatky ve využívání pracovní doby. Vlivem reklamací zahraničních odběratelů dochází i ke ztrátám zahraničních zakázek. Prakticky stejně bych mohl mluvit na základě našich poznatků o oborovém podniku Karlovarský porcelán, o podnicích Bavlnářského i vlnařského průmyslu apod. Hovořím o tom, soudružky a soudruzi, tak podrobně proto, abych dokumentoval současnou situaci několika desítek podniků MP ČSR, jak ji registrujeme ve svých volebních obvodech a jak o nich hovořili naši poslanci. V podobné situaci jsou však i mnohé podniky jiných resortů.  Jde o politicky velice citlivou situaci, kdy řada podniků, protože neplní plánem stanovené ukazatele, se dostala do obtížné finanční situace, překračuje použitelné mzdové prostředky a půjčuje si na mzdy. Z hlediska pracovních kolektivů těchto podniků však jde o působení negativních vlivů, které jsou z valné části mimo jejich dosah a které nemohou ovlivnit.“ [3] Jak mohly takhle zdevastované podniky projít úspěšnou privatizací? Privatizace zde musela jevit tendence ke krachu i bez zlodějin. Dost možná, že rozkrádání zachránilo alespoň něco. Patrné také je, že díky tomu, že socialistická ekonomika se motá v začarovaném kruhu, nedokázaly některé podniky udržet sociální jistoty již jinak než na dluh. Extenzifikace nemůže vést k trvalejšímu udržitelnému růstu.

Také A. Skoupý uvedl konkrétní důsledky extenzifikace, když dle něj mnohé závody pletařského, ale i obuvnického průmyslu se nemohly úspěšně vyrovnat s náročnými úkoly pětiletky bez odpovídající techniky. Trvalý nedostatek pracovníků nešlo řešit jinak. Rozpis plánu z resortu na VHJ, z VHJ na podnik i z podniku na závody by tomu měl odpovídat. Přesto se však dle něj i pro rok 1987 opakovala situace, že závod nakonec obdržel takové výrobní úkoly, které s ohledem na skutečný stav nemohl zvládnout: „Nezvládá je dnes, a přesto mu podnik rozepisuje další nárůsty na plánované výrobní úkoly letošního roku, aniž by se cokoliv jiného řešilo. To je, podle našeho názoru, především věcí řízení.“. Dále:  „Vážené soudružky a soudruzi, když jsme shrnuli poznatky poslanců z individuálních průzkumů zejména v těch podnicích a VHJ, které letos neplní plán, a nejsou to pouze podniky českého průmyslu, všude bylo možné konstatovat jako jednu ze základních příčin obtíží nejistotu v dodavatelsko-odběratelských vztazích. Je zarážející, když si materiálové obtíže i vzájemně způsobují podniky téže VHJ a VHJ jednoho resortu. Zde je jedna z podstatných rezerv. Je to také jedna z příčin, pro které se stále nedaří vypořádat se s nadměrnými zásobami.“ [4] Z této citace je patrný i problém v diskoordinaci v dodávkách komplementárních výrobních statků, který měl za následek nemožnost dokončit výrobu. Nedokončené statky (meziprodukty) tak musely být skladovány, což stojí další peníze a výrobní faktory. Stěží lze navíc tyto statky považovat za něco, co přispělo k růstu bohatství. Ze Skoupého a Mrázkovi citace je opět patrné, že si poslanci dělali vlastní výzkumy.
 
Pozoruhodné konkrétní příklady, které dokazují inferiorní postavení jedné ze dvou nejvyspělejších socialistických ekonomik tehdejšího světa (vedle NDR), uvedl tentýž poslanec. Tatáž citace dokládá i problém diskoordinace v dodávkách komplementárních výrobních statků, a sice ne, že by zrovna tyto statky chyběly, ale že byly dodány v nevyhovující kvalitě: „Setkali jsme se s případy, kdy např. podnikům ČSAD zbytečně rostou náklady, protože nově dodávané pneumatiky mají zhruba o 1/3 nižší životnost proti dosavadním. Známe konkrétní případy licenčních výrobků, u kterých po náhradě některých elementů z dovozu našimi dodávkami ztrácí výrobek své užitné vlastnosti a je prakticky nepoužitelný. Oborový podnik Karlovarský porcelán letos hluboko neplní plánované úkoly. Kdyby se kvalita výrobků dostala do normy, asi by takové problémy neměl. Právě u výrobků, které se exportují, vznikají špatnou kvalitou nejen ekonomické škody, ale často dlouhodobé ztráty trhů a zákazníků. V řadě případů se o možných následcích předem ví, a přesto se nedaří jim předcházet. Dochází k případům dodávek nekvalitních surovin i subdodávek, které odběratel nebo finalizující výrobce sice na vstupní kontrole zjišťuje, ale vzhledem k nedostatku těchto dodávek a v zájmu zajištění vlastní plánované výroby tento materiál zpracovává. Z takových příčin vzniká řada zahraničních reklamací např. u osobních automobilů Škoda, nákladních automobilů Tatra a dalších výrobků. S tímto stavem se nemůžeme smiřovat. I tady je nezbytné přijmout účinná opatření, jak to odeznělo na posledním zasedání ÚV KSČ.“. Dle Skoupého bylo nesporné, že se o řadě nedostatků, které brzdily proces intenzifikace ekonomiky, nehovořilo poprvé. [5] U vývozu byl tento problém nepříjemný i z politických důvodů: „Zvláště při vývozu zboží do zahraničí nesmíme pouštět se zřetele, že jeho kvalita je dokladem naší technické, ekonomické i kulturní vyspělosti.“ [6]

Důsledkem větší extenzifikace (kvantitativního růstu hospodářství) namísto větší intenzifikace byl nejen v ČSSR i ten fakt, že vedoucí postavení si i přes výkyvy za ropných šoků udržovaly vyspělé tržní ekonomiky (přesněji země s kapitalisticko-socialistickým hospodářstvím či také smíšeným hospodářstvím) vedoucí postavení. Začátkem 80. let na ně připadalo podle údajů UN Confrence on Trade and Development (UNCTAD) téměř 63 % hospodářského potenciálu světa a zbytek byl zhruba rovným dílem rozdělen mezi socialistické a rozvojové země. „Koncem 80. let byly podíly na světovém objemu HDP odhadovány takto: Západ 70 %, Východ 12 % a rozvojový Jih včetně ČLR 18 %. Podíly uvedených zemí na světové průmyslové výrobě dosahovaly 62, 21 a 17 %, přičemž údaj 21 % (Východ) se týkal jen zemí RVHP. Ještě větší převahu vykazovaly vyspělé tržní ekonomiky v obchodu; na přelomu 80. a 90. let na ně připadalo z úhrnného světového vývozu v rozsahu přes 3000 mld. USD přibližně 71 %, na „Východ“ 8 % a na rozvojové země včetně Číny 21 %.“ [7] „Země RVHP včetně Československa nedokázaly na nové podmínky ve světě ani na zrychlený modernizační proces v nejvyspělejších ekonomikách adekvátně reagovat. Jejich technické, technologické, a tím i ekonomické opoždění se prohlubovalo. Orientace na úsporu energie, surovin a materiálů se i po jejich zdražení prosazovala jen zvolna.“. Doplňme, že se tak dělo i přesto, že dynamika růstu v nejvyspělejších ekonomikách měla u většiny těchto ekonomik klesající tendenci. [8] Kolektiv V. Průchy píše na jiné straně svého díla, že materiálová náročnost tvorby jednotky objemu národního důchodu vzrostla v běžných cenách v letech 1969 až 1989 o více než pětinu. Výrobní spotřeba na 100 Kčs vytvořeného národního důchodu stoupla v letech 1971 až 1985 v běžných cenách ze 134 na 175 Kčs a pak se v následujících čtyřech letech snížila na 168 Kčs. „Expanze ‚výroby pro výrobu‘ odčerpávala prostředky, které mohly zabezpečit výraznější růst národního důchodu i spotřeby obyvatelstva.“ [9] Ovšem je k tomu třeba dodat, že zde uvedené ceny nezobrazovaly vzácnost. Znovu nyní připomenu, že intenzivní formy růstu předpokládají vzestup úspor a pokles spotřeby (tj. utažení opasků). To umožní přírůstek investic nad úroveň investic potřebnou k udržení stávajícího rozsahu výroby. Tyto investice spolu s technologickým pokrokem umožní zavedení nových produktivnějších metod výroby (aniž by se třeba finální výrobek jakkoliv změnil), či metod výroby s kvalitnějšími produkty nebo zcela novými produkty anebo kombinaci těchto tří možností. Alespoň část spotřebitelů se tedy musí uskromnit a musí dojít ve změnách ve struktuře výroby. Výrobní faktory včetně práce se uvolní ze stádií výroby bližších spotřebě (ty nyní nesou menší zisk anebo generují ztrátu) a přesouvají se ke stádiím výroby vzdálenějších spotřebě (ty nesou nyní vyšší zisk). Výsledkem intenzivní formy růstu je pak nárůst počtu spotřebních statků a pokles jejich ceny (odhlížíme od problému inflace). To umožňuje použít uvolněné finanční prostředky a výrobní faktory na krytí dalších potřeb lidí. Zároveň to znamená nutnost přemísťování výrobních faktorů, a to včetně pracovní síly z jednoho produkčního užití do druhého produkčního užití, což vyžaduje určitou fázi nejistoty a dočasné nevyužití daných výrobních faktorů. Socialismus je však založen na volání po udržení jistot. Následně uvidíme, že režim skutečně dal přednost jistotám a změkčil dopady změn na jistoty lidu. Samozřejmě i extenzifikace si žádá úspory a investice. Ostatně to jsme již probírali dříve a ukázali jsme si, že ani tyto investice nebyly často dostatečné a nebyly dostatečné ani investice na pouhé udržení stávající struktury výroby (docházelo ke spotřebování kapitálu). Dočasnou výhodou extenzifikace a i spotřebovávání kapitálu ovšem je, že z počátku mohou být tyto investice relativně malé a tedy i utažení opasku je menší. Rozhodování o tom, kam směřovat tyto investice je také užší, a tím pádem snadnější, protože se rozhoduje v obou případech jen mezi existujícími výrobami.

Že se orientace na úsporu energie, surovin a materiálů (tj. intenzifikace) i po jejich zdražení prosazovala jen zvolna, ale přesto částečně probíhala, dokládá stejný pramen, dle něhož se částečně úspora podařila u materiálové a dopravní náročnosti hospodářství: „I v absolutních údajích klesla spotřeba ropy, černého uhlí, železné rudy, neželezných kovů, válcovaného materiálu, cementu, přírodního kaučuku a vlny.“ [10] Částečná intenzifikace hospodářství tedy probíhala, byla však nedostatečná, a proto se uplatňovala extenzifikace hospodářství více než je zdrávo. Bohužel tyto úspory jsou znehodnoceny tím, že není možné za hospodárné kritérium pro správné hospodaření považovat jenom úsporu nákladů v podobě úspory surovin, energií apod. Jednak to může mít dopad na kvalitu, přičemž platí, že lidé se neřídí při nákupech pouze kvalitou. Nicméně to neznamená, že kvalita nehraje nějakou roli. Může se stát, že snížení kvality přiměje nakupující kupovat méně daného zboží, a to i tehdy, pokud klesne jeho cena (viz. 5. kapitola 6. část). Ale i pokud není kvalita dotčena, tak není jasné díky nemožnosti ekonomické kalkulace (za které ceny odráží vzácnost statků) a neexistenci podnikatelů a soukromého vlastnictví výrobních faktorů a naopak díky existenci významných politických tlaků a selhání jediného muže, zda se daná úspora měla provádět tam, kde se provedla anebo jinde. Zda se měla ropa šetřit v odvětví A nebo B, či v obou, ale v jednom nebo druhém více. Nebo zda se nemělo více šetřit uhlí a méně ropy, či neželezných kovů atp. (viz dříve v této kapitole uvedené citace L. von Misese a W. Euckena). To samo povede k zvrácení některých investic (tomu se budeme věnovat i dále). O tom, že úspora materiálů byla i tak považována z pohledu námi citovaných představitelů komunistického establishmentu za nedostatečnou, dokládají výše uvedené citace Marie Jarošové, Miroslava Mrázka, Zdeňka Krče a Aloise Skoupého. Dále pak uvedeme citace na toto téma z řeči Františka Šrámka, Jiřího Nikodýma a Jaroslava Samka.

Dopady extenzifikace na pracovní sílu

Extenzifikace výroby (kvantitativní růst hospodářství) měla negativní dopad na pracovní sílu. Socialistický poslanec Jaroslav Šafařík uvedl pro podniky lehkého průmyslu: „Vždyť v tomto odvětví [lehkého průmyslu, pozn. autora] existuje vysoká intenzita práce, zvláště vysoká směnnost v porovnání s jinými resorty, a přitom v odvětví lehkého průmyslu pracují většinou ženy. V textilkách, přádelnách, tkalcovnách je nadměrná hlučnost, vlhkost nebo prašnost a vysoký podíl přesčasové práce. Některé závody dosahují až -10 % [není jasného čeho, zřejmě výdělků, pozn. autora], mají nižší výdělky než je celostátní průměr, a zejména než je průměr u organizací jiných oborů. Nabídka pracovních míst snad s výjimkou Jihočeského a částečně Východočeského kraje v rámci jednotlivých okresů převyšuje poptávku. Lidé snadno najdou zaměstnání s vyšším platem a snazšími podmínkami.“ [11] Na jedné straně tedy lidé dřeli a na druhé straně se lidé flákali. Dnes se nadává na dřinu v obchodech, a to zejména v předvánočním čase, tehdy to však nebylo někdy moc jiné: „Chtěl bych vás, vážený soudruhu předsedo a soudružky a soudruzi poslanci, ubezpečit, že pracovníci obchodu vynakládají zejména nyní v závěru roku úsilí k vytvoření co nejlepších nákupních podmínek. Dokumentují to probíhající vánoční trhy a další akce, kdy řada kolektivů prodejen pracuje nepřetržitě o sobotách a nedělích, až 20 dnů bez jediného dne volna, s cílem uspokojit přání zákazníků a splnit úkoly v plánu maloobchodního obratu, vytvořit zároveň předpoklady pro úspěšný vstup do roku 1987.“ [12]

Na 6. schůzi ČNR poukázal na tyto dopady již zmíněný lidovecký poslanec J. Samek. Samek citoval vystoupení tkadleny Tepny Náchod ze závodu Červený Kostelec Hany Kožešníkové, které zaznělo na ÚV KSČ: „Cílem nás, textiláků je vyrábět módní kvalitní výrobky, výrobky špičkové úrovně, schopné konkurence na trzích a potřebných k naplnění společenské objednávky.“ Dále však Samek pokračoval, že: „Těžko se však vysvětluje, proč není možné zajistit moderní stroje a zařízení, které přinášejí zvýšení produktivity práce, úsporu pracovníků a kvalitu produkce oproti zastaralým nebo opotřebeným strojům. Pomalé a nedostatečné řešení tohoto problému se projevuje ve zvýšené nemocnosti, poklesu výkonnosti i kvality, z čehož pramení nespokojenost a mnohdy odchody pracovníků pro neúnosné sociální podmínky a nezajištění perspektivy. Přitom generální ředitelství Bavlna vyrábí značnou část produkce ve vysoké jakosti a přes 2,8 miliardy korun zboží dodává na export, čímž se značně podílí na úkolech exportu celého resortu ministerstva průmyslu.“ [13] Je evidentní, že tvrzení, že za komunismu lidé v práci často lelkovali, není úplně správné. Ve skutečnosti se jedná o polopravdu. Někteří lidé v některých odvětvích a regionech lelkovali a jiní lidé v jiných odvětvích a regionech se docela dost nadřeli.

Ovšem tentýž poslanec poukázal i na důsledky diskoordinací v dodávkách komplementárních výrobních statků, které jsou nezbytné pro dokončení produkce nějakého statku (viz i dále). A protože vše souvisí se vším, mají vliv tyto diskoordinace i na přetěžování pracovní síly: „Na druhé straně technický rozvoj nelze realizovat jen zabudováním nových technologických zařízení, ale je třeba modernizovat a rekonstruovat dosavadní objekty a budovy. Resort ministerstva průmyslu nachází jen malé pochopení stavebnictví. Podniky a závody musí převážně stavební úpravy provádět vlastními silami. Tak je tomu například v Tepně, kde přestavbu závodů provádějí za plného provozu, za mimořádného vypětí tkadlen a přadlen, které ve ztížených podmínkách zajišťují plnění plánu, s plachtami nad stroji při rekonstrukci střechy. Takový stav není možné považovat za trvalý. Klademe si otázku, s jakou odpovědností je přistupováno k rozpisům plánů s komplexní provázaností. Jak je možné, že někde se úkoly zvládají snáze, jinde nestačí ani noční a sobotní směny? Rozepsaný plán národnímu podniku Tepna na rok 1987 počítal znovu s 5,5 % přesčasové práce, což přepočítáno znamená, že v průměru každý pracovník by měl odpracovat 30 mimořádných směn. To je pro ženy vysoké pracovní napětí a není to jedno jejich rodinám.“ [14] Pokud by jedna mimořádná směna měla 8 hodin, tak by šlo o 240 hodin ročně, čili pracovní doba zde byla tedy v realitě přepočtena na pracovní dny kolem 9 hodin denně. Dle V. Průchy a kolektivu byli významným zdrojem pracovního potenciálu lidé v poproduktivním věku, kteří se podíleli na úhrnu pracovních sil mezi 8,8 a 9,8 procenty, roku 1987 (kulminační bod) bylo těchto pracovníků 747 tisíc. Zároveň panovala přezaměstnanost a v poměru k výslednému výkonu ekonomiky vykazovala ČSSR neúměrně velký počet pracovních sil, k průvodním jevům přezaměstnanosti patřila neuspokojivá produktivita práce a relativně nízká úroveň průměrné mzdy, která zpomalovala záměnu živé práce moderní technikou. [15] Máme jeden z dalších zdrojů zaostalosti hospodářství, tzv. příživa byla trestná i vězením a tedy bylo levnější si opatřit pracovní sílu než investovat do kapitálových statků šetřících práci.

Selhání jediného muže

Ukázali jsme si na dřinu a nyní se zaměříme na lelkování. Na selhání jediného muže, které se touto knihou line jako červená nit: „Nemůžeme pasivně přihlížet ke stále se vyskytujícím případům plýtvání, ztrát, neuvážlivého zacházení se svěřenými prostředky. Donekonečna se přece nedají jenom konstatovat rozdíly vyvolané slabým řízením či neschopností získat zájem a probudit iniciativu lidí. Tyto nedostatky nejednou ke škodě věci i nás samotných snižují převažující pozitiva. Ti, kteří tyto vazby nechápou, musí, jak se říká, na vlastní kůži pocítit hmotné a morální dopady. Také v tomto ohledu chceme využít všech možností platných finančních nástrojů.“ [16] Jedno ze socialistických kréd: každému dle jeho potřeb, evidentně nemělo již nadále alespoň v představách některých komunistů už moc platit (přesněji ono nikdy zcela neplatilo).

Komunistický poslanec František Štěfan na 4. schůzi uvedl, že: „Mnoho se v této souvislosti hovoří o změně myšlení vedoucích řídících pracovníků. Že je tato změna nanejvýš žádoucí, ukázaly průzkumy obou komisí pro vědeckotechnický a investiční rozvoj, jakož i individuální průzkumy poslanců našeho výboru. Bylo např. zjištěno, že přibližně 2 % ředitelů skutečně pracuje s vědeckotechnickými poznatky, 40 % sporadicky a tudíž [asi, pozn. autora] 60 % se o tyto poznatky vůbec nezajímá. To jsou varovná čísla. Mimo jiné rovněž ukazují, že výrobní sféra zatím není dostatečně ekonomicky přinucená tento proces absolvovat, přičemž výběr a zadání technických úkolů pro výzkum musí vycházet z materiální výroby. A konečně je zde i otázka kritérií. Nikoliv subjektivní hlediska našich možností, ale hlediska úrovní světového vědeckotechnického pokroku, jak to ve svých vystoupeních několikrát zdůraznil soudruh Gorbačov, určují výšku laťky. Chceme-li si klást kritéria jiná, zpravidla měkčí než v této oblasti stanoví světový vývoj, je upevňování naší pozice mezi předními ekonomickými vyspělými státy světa iluzorní.“ [17]

Pád (nedostatečný) jednoho z principů socialistického učení dokumentuje i komunistický poslanec a předseda Českého svazu spotřebních družstev Josef Prchal na 4. schůzi ČNR: „Dosud projednaná a přijatá opatření ve směru posílení hmotné zainteresovanosti, jsou zatím málo účinná. Podstatné mzdové řešení, zohledňující jak dosažené výkony, tak kvalitu práce a působící na efektivní využívání pracovních sil, bude třeba ve spolupráci s příslušnými orgány a v rámci zdokonalování mechanismů řízení dále hledat a bezodkladně prosazovat.“ [18] Podobně na 5. schůzi ČNR uvedl komunistický poslanec Václav Michalec, že: „Když jsem si chystal toto své vystoupení, navštívil jsem naše konstruktéry v Královopolské strojírně n. p. a hovořil jsem s nimi o tom, co se u nich změnilo. Za 37 let, co tato konstrukční kancelář existuje, nezměnilo se téměř nic. Změnili se jenom lidé, ostatní je vše při starém. Hovořili jsme o odměňování za vykonanou práci a myslím si, že i zde bude co dávat v budoucnu do pořádku, jak zdůraznilo 5. zasedání ÚV KSČ. Nemůžeme nadále trpět rovnostářství, které nedostatečně zainteresovává tvůrčí pracovníky, kteří by svou prací pro naše národní hospodářství mohli přinést velké hodnoty. Jak zaznělo i ve zprávě společného zpravodaje, a já to mohu ze svého podniku potvrdit, lidi máme šikovné, chce je jenom náležitě usměrnit a zainteresovat.“ [19]

[1] Průcha, s. 768.
[2] Stenoprotokoly 4. schůze: České národní rady: Středa 10. prosince 1986, Poslanec Alois Skoupý, list s004004, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/004schuz/s004004.htm.
[3] Stenoprotokoly 4. schůze České národní rady: Středa 10. prosince 1986, Zpravodaj poslanec Miroslav Mrázek, list s004006, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/004schuz/s004006.htm. MP = Ministerstvo průmyslu
[4] Stenoprotokoly 4. schůze: České národní rady: Středa 10. prosince 1986, Poslanec Alois Skoupý, list s004004, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/004schuz/s004004.htm, VHJ = Výrobně-hospodářská jednotka.
[5] Ibid.
[6] Stenoprotokoly 4. schůze České národní rady: Středa 10. prosince 1986, Ministr financí ČSR Jiří Nikodým, list s004005, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/004schuz/s004005.htm.
[7] Průcha, s. 681-682.
[8] Ibid, s. 684-685 a 683.
[9] Ibid, s. 710.
[10] Ibid, s. 690-691. Viz i s. 710, kde je uvedeno, že příznivěji se vyvíjela energetická a dopravní náročnost.
[11] Stenoprotokoly 4. schůze: České národní rady: Středa 10. prosince 1986, Poslanec Jaroslav Šafařík, list s004007, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/004schuz/s004007.htm. Tento poslanec uvedl i následující: „Protože jsme si vědomi této závažnosti, předcházela dnešnímu jednání o předložených dokumentech pečlivá příprava počínaje individuálními průzkumy a konče pohovory se stranickými a odborovými orgány na vybraných hospodářských organizacích MP.“.
[12] Stenoprotokoly 4. schůze České národní rady: Čtvrtek 11. prosince 1986, Poslanec Josef Prchal, list s004009, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/004schuz/s004009.htm. Josef Prchal byl komunista.
[13] Stenoprotokoly 6. schůze České národní rady: Úterý 30. června 1987, Poslanec Jaroslav Samek, list s006005, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/006schuz/s006005.htm.
[14] Ibid.
[15] Průcha, s. 713-714.
[16] Stenoprotokoly 4. schůze České národní rady: Středa 10. prosince 1986, Ministr financí ČSR Jiří Nikodým, list s004005, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/004schuz/s004005.htm.
[17] Stenoprotokoly 4. schůze: České národní rady: Středa 10. prosince 1986, Poslanec František Štefan, list s004007, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/004schuz/s004007.htm.
[18] Stenoprotokoly 4. schůze: České národní rady: Čtvrtek 11. prosince 1986, Poslanec Josef Prchal, list s004009, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/004schuz/s004009.htm.
[19] Stenoprotokoly 5. schůze: České národní rady: Pondělí 30. března 1987, Poslanec Václav Michalec, list s005006, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/005schuz/s005006.htm. Po hmotné zainteresovanosti volal i lidovecký poslanec Václav Anděl – viz Stenoprotokoly 5. schůze: České národní rady: Pondělí 30. března 1987, Poslanec Václav Anděl, list s005008, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/005schuz/s005008.htm. Tentýž volal i po omezení zbytečné administrativy shora i zdola.