U rudého snědeného krámu IX: Průmysl, zaostalost a diskoordinace - Hovoří poslanec Bohumír Rosický

Mises.cz: 05. března 2014, HynekRk, komentářů: 0

[Všechny články seriálu naleznete také v sekci Literatura.]

Soběstačností k chudobě

Druhým zajímavým řečníkem byl komunistický poslanec a profesor Bohumír Rosický. V některých směrech jde dokonce dle mého o nejpozoruhodnější řeč zkoumaných stenoprotokolů. Rosický sice uvedl příklady, kdy i přes rozsáhlou a často kritizovanou administrativní agendu vynálezecké a zlepšovatelské činnosti, bylo dosaženo například ekonomický přínosů vynálezů a zlepšovacích návrhů podaných v severomoravské celulózce Paskov za 109 miliónů Kčs, ve Svitu Gottwaldov za 86 miliónů Kčs, Barum Rudý říjen Otrokovice za 34 mil. Kčs. [1] S úrovní modernizace však celkově spokojen nebyl: „Má-li dosud platný systém řízení nějakou zásadní nevýhodu, pak nikoliv tu, že by vědeckotechnický rozvoj neumožňoval, ale že se v míře stále ještě neúnosné umožňuje opak, to je jeho opomíjení. Jak jinak si vysvětlit, že stále ještě řada podniků může plnit plánované úkoly, aniž by nové přístupy a inovace byly nuceny zavádět ve výrobě. Je proto na místě se ptát, zda postavený plán odpovídá tomu, co se od vědeckotechnického rozvoje očekává. Vědeckotechnický rozvoj se osou plánu ještě nestal. Nový hospodářský mechanismus založený na úplném chozrasčotu musí nutit výrobu k zavádění inovací a k výrobě kvalitního zboží. Konec konců je třeba přijmout světovou úroveň jako praktické kritérium pro hodnocení úspěchů nebo neúspěchů v našem počínání. Rozhodující roli v tomto procesu sehrává člověk, jeho aktivní postoj k plnění úkolů, včetně oproštění od extenzívních přístupů úzce souvisejících s tím, čemu říkáme setrvačnost v myšlení. Chybná je představa, že vědeckotechnický rozvoj dokáže řešit problémy tam, kde je malá kultura práce, nízký stupeň rozvoje organizace a řízení a kde jsou mezery v kvalifikaci pracovníků.“ [2] Veřejné podniky a instituce nepostupují jako podnikatelé, kteří se často snaží snížit své náklady pomocí investic do inovací, protože jinak přijdou díky konkurenci o své živobytí. Jejich příjmy nepochází od zákazníků, ale od politiků a úředníků a nehrozí jim žádná konkurence a je dokonce celkem jedno, zda zákazníci vyprodukované statky nakupují nebo ne.

Dle téhož řečníka: „V diskusi s hospodářskými pracovníky bylo často poukazováno na rozpor vyplývající z toho, že s dosavadním objemem vyčleněných investičních prostředků nelze udržovat na světové úrovni náš široký výrobní sortiment. Ten vede až k malosériové a kusové výrobě a způsobuje, že stále chybějí ty či ony subdodávky, jejich potřebná kvalita, inovace apod. Vysoce žádoucí se tedy jeví potřeba účelných strukturálních přeměn a zúžení sortimentu výroby. Zde je rovněž prostor, naše šance, ale také nezbytnost přispět k rozvoji mezinárodní dělby práce, neboť sami nemůžeme udržovat na světové úrovni tak širokou produkci. Proto se musíme prioritně orientovat na Komplexní program a jeho potřebám přizpůsobit plánování, organizaci a řízení výzkumných ústavů a podniků.“ [3] To dobře ukazuje na zápas s nedostatky v objevování nových subjektivních, praktických, rozptýlených a obtížně sdělitelných informací (včetně odhadu budoucí poptávky spotřebitelů) a maximalizování užití již známých informací.

Také to reflektuje zřejmě nedostatečnou dělbu práce, čili zaostalost vyvolanou lpěním na přílišné soběstačnosti, protože Rosický pokračuje svoji citaci následujícím poznatkem: „Obchodní výměnu musí doplnit úzká kooperace a specializace mezi zeměmi RVHP na všech úrovních. Jestliže např. v oblasti elektroniky se pracuje v zemích EHS z necelé 1/3 pomocí vlastních součástek a zbytek je dovoz, tak u nás to dělá, jak jsme si ověřili, téměř 60 až 70 % součástek z vlastní výroby. Např. jen velice malá část spotřebního zboží, jako jsou ledničky, pračky a spotřební elektronika, vzniká ze společných dílů a ve spolupráci mezi zeměmi RVHP. Nerealizuje se v potřebné míře utváření přímých výrobních vztahů a společných výrobních podniků, jak předpokládá Komplexní program. Jsou podniky, které vstoupily do úzkých integračních vztahů v rámci RVHP a vykazují velmi dobré výsledky. Viděli jsme to např. v n. p. Škoda Plzeň. Zároveň však poukazují na to, že k potřebné těsnější spolupráci, která by odlehčila výrobní strukturu, ještě zdaleka nebyly vytvořeny podmínky v legislativní normotvorné činnosti, cenové tvorbě apod. [4] Nejen že podmínky nebyly připraveny, ale tento požadavek je v rozporu s jistotou stabilního zaměstnání, protože náhrada domácí výroby dovozem znamená, že je nutné předisponovat výrobní faktory včetně pracovní síly do nového užití, tj. i nutnost se učit novým věcem, zapracovat se v novém kolektivu a někdy i nutnost stěhování či dojíždění za prací. Tento požadavek přirozeně potřebuje úspory a investice, tj. je nutné si utáhnout opasek a omezit spotřebu. A to za situace, kdy rozpočet praskal ve švech. [5] Konečně je nutné předělat komplexní plány, a to trvá dlouho, a přesto tyto plány nejsou úplné (až 7 let trvalo do nich něco prosadit, jak jsme dříve uvedli a ještě uvidíme, že plány nebyly hotové ani včas). Platí také, že dělba práce má smysl jen tehdy, pokud je to hospodárné, což v systému, který neumožňuje ekonomickou kalkulaci a fungování podnikatelů a soukromého vlastnictví výrobních faktorů a naopak umožňuje významné politické tlaky, garantování tzv. jistot a selhání jediného muže, není možné. Konečně dělba práce mezi zeměmi RVHP byla omezena nutností platit dluhy, které měly tyto země na Západě.

Věda a výzkum

Na problémy s nemožností ekonomické kalkulace poukazuje další část řeči B. Rosického, kdy tento uvádí, že si ověřili, že prostředky vkládané do vědecko-výzkumné činnosti nejsou malé, a to i přes určité zkreslení, jak o tom hovořil ve zprávě vlády místopředseda vlády Fr. Šrámek. Dle Rosického se však muselo uplatňovat jejich optimální využití. Bylo třeba dát prostředky tam, kde šlo dosáhnout zcela nových objevů a přitom se zároveň podívat, co už bylo ve světě v dané oblasti úspěšně provedeno. Nešlo dle něj přece absolvovat všechny minulé etapy, ale bylo nutno začínat od dosažené úrovně ve světě. [6] Tím opět skončil u negativních dopadů usilování o soběstačnost. Dále upozornil na plýtvání v oblasti průzkumu a na zvrácené motivace v nakládání s výsledky vědy a výzkumu: „Jinak je nebezpečí, že výzkum bude vynalézat to, co nikdo nepotřebuje, a společnost naopak bude potřebovat to, co nikdo nezabezpečil a tudíž ani nevyrobil. V knihovnách a výzkumných ústavech pak často leží výzkumné zprávy, se kterými nikdo nepracuje, protože nejsou k použití. Ve výrobě mnohdy obtížně hledají uplatnění objevy, které zaručují vysokou efektivnost. Výroba na rychlé změny zaběhnutého režimu není připravena. Ve všech navštívených podnicích, které vyrábějí technicky náročnější sortiment, uváděli, že zavádění nových výrobků v etapě ověřování a první série negativně dopadá na hospodaření organizace. To do značné míry odrazuje výrobce od přebírání výsledků výzkumu a vývoje. Dosavadní systém plánování a řízení neposkytuje dostatečné podněty pro inovační aktivitu jak výzkumných pracovišť, tak podniků. V některých případech urychlený převod výzkumných poznatků do praxe spíše brzdí.“ [7] To si však poněkud odporuje s tvrzením, že ztrátové podniky byly běžně dotovány. Samozřejmě záleželo na intrikách u dvora, při kterých nemohly uspět veškeré podniky. Spíše šlo o to, že výsledky vědy a výzkumu eliminovaly diskoordinace v dodávkách statků nutných pro realizaci vlastního výzkumu a vědy a pro jejich zavádění do praxe (viz hned dále) a dále nemožnost určit díky nemožnosti ekonomické kalkulace a neexistenci podnikatelů a soukromého vlastnictví, který výzkum a věda a které investice (a v jaké výši) mají být realizovány pomocí vzácných výrobních faktorů. Své jistě vykonal i problém selhání jediného muže ve vědecko-výzkumné činnosti, politické tlaky a garantování jistot. Tato citace vůbec vypadá tak, jako by profesor Rosický citoval von Misese.

Jak socialistická ekonomika omezuje a znemožňuje vědu a výzkum

Dejme však slovo opět profesoru Rosickému. Následující citace poukazuje opět na problém vyvolaný nemožností provádět ekonomickou kalkulaci, a tím tedy i neschopnost určit, který vynálezy a nápady si zasluhují podporu: „Rovněž důsledné rozpracování přijatých zásad zdokonalování hospodářského mechanismu musí vést k vytvoření takových podmínek, aby dobré nápady našich lidí, výzkumných ústavů a institucí, které nejsou o nic horší než jinde ve světě, nezůstávaly ležet v zásuvkách, ale zkvalitňovaly naši výrobu. Vytvoření podmínek však nelze zužovat na požadavek (a s tím jsme se také setkali) "dejte nám investice včetně deviz a my budeme realizovat vědeckotechnický pokrok". Jistě, bez investic nelze řadu inovačních akcí vůbec založit, neboť investiční výstavba představuje významný zdroj vědeckotechnického rozvoje. Musí však jít o zajištění kontinuity ve zdokonalování výroby v nejširším slova smyslu. I ten nejnovější stroj a výrobní postup je za několik let zastaralý, pokud nedochází k jeho inovaci. To musí zabezpečit lidé od řídících pracovníkův centrálních orgánech až po mistry a dělníky v závodech.“ [8] Tato citace volá také po určité byrokracii, aby se nestalo: dejte nám investice včetně deviz a my budeme realizovat vědeckotechnický pokrok alias válet si šunky nebo investovat do toho, co baví nás.

Dále se zde upozorňuje na diskoordinace v zajištění vstupů pro vědu a výzkum, které jak je patrné nelze odstranit vyšší hmotnou motivací výzkumníků a vynálezců, tedy pokusem odstranit selhání jediného muže: „Další závažný nedostatek, na který bylo při průzkumech poukazováno, je ten, že technologický vývoj, konstrukční a projektová příprava nejsou ve výrobních organizacích dostatečně materiálově a kádrově zajištěny. Objednací lhůty materiálu jsou nejednou příliš dlouhé, že i když se podaří zkrátit výzkum, tak konstruktér by mnohdy musel určit materiál a součástky, které v určitém stroji použije, již na začátku samého konstruování. Těžko lze pak sestavit progresivní strojní zařízení na světové úrovni bez vysokých technickoekonomických parametrů prvkové základny. Tento nedostatek nemůže vyřešit ani osobní ohodnocení předních technologů a konstruktérů. Vlastně jej eliminuje. Tato skutečnost byla konstatována u více než 3/4 navštívených organizací.“ [9] Těžko plánovat něco, když vstupní informace do plánu nebyly dosud objeveny.

Jaké to má důsledky pro ekonomiku? Dle Rosického - je nutné upozornit, že jde o závažné sdělení - docházelo k následujícímu: „Vyřeší-li se např. úkol dříve, než předpokládá plán, docházíme k tomu, že na realizaci nejsou prostředky. Výsledky výzkumu zastarávají a oddalováním realizace přichází společnost o značné efekty. Např. v ZPS Gottwaldov byl vyvinut špičkový obráběcí stroj, o nějž se na výstavě ucházelo asi 260 zahraničních zájemců. Podnik však vzhledem ke kapacitním možnostem nemohl dodat více než 40 kusů. Průzkumy též konstatovaly nízké přístrojové vybavení výzkumné a vývojové základny nejnovějšími přístroji. Tam, kde je mají, nejsou plně využívány. Nedořešena zůstává i legislativní otázka společného používání, případně výměny drahých-špičkových přístrojů mezi různými organizacemi. Často se uvádí, že uskutečňování technického rozvoje je rychlejší, když jsou výzkum a výroba organizačně propojeny. S čím jsme se ale setkali v praxi? Existuje řada VHJ a podniků s podřízenou výzkumnou základnou, ale inovační cykly mají pomalé a tempo zavádění vědeckotechnického rozvoje nepostačující. Přitom oba, podnik i výzkumný ústav, plní plán s tím důsledkem, že dochází k trvalým potížím s kvalitou a ke snížení podílu exportovatelných výrobků. Kritérium náročnosti ekonomických podmínek a výrazného ocenění práce těch, kteří se v nich prosazují, v praxi zatím plně nepůsobí. A to je také vysvětlení toho, proč podnik může plnit plánované úkoly bez výrazného využití výsledků technického rozvoje. Plán technického rozvoje je nedostatečně propojen s výrobním plánem závodu. Na prvním místě zůstává plnění úkolů výroby bez žádoucí rytmičnosti a úkoly technického rozvoje jsou až druhořadé.“ [10] Výhodou takového přístupu podniků však je, že je více naplněna jistota stabilního zaměstnání.

Dejme opět slovo kolektivu autorů pod vedením V. Průchy, dle nich se ve využívání vědecko-technického potenciálu projevovaly chronické nedostatky, které měly vedle omezených možností čerpání poznatků ze světových zdrojů rozvoje vědy a techniky především systémové příčiny: „Administrativně direktivní soustava řízení národního hospodářství nepodněcovala v potřebné míře uplatňování získaných poznatků v praxi, což zpomalovalo postup vpřed při zvyšování výkonnosti ekonomiky. Ani vědecko-výzkumné základně se nevyhnul extenzivní vývoj. K příčinám tohoto stavu patřila organizace výzkumu, složení pracovníků a jejich odměňování.“. Své důsledky měla i výměna vedení výzkumných institucí ze začátku 70. let. [11] Tehdy se režim zbavil nepohodlných účastníků reformního procesu z konce 60. let. Přitom ve vědecko-výzkumné základně (dále jen VVZ) pracovalo v letech 1981 až 1985 186,1 tisíce pracovníků, z toho ve výzkumu a vývoji 108,1 tisíce a v letech 1986 až 1989 šlo analogicky o 199,8 tisíce a 113,3 tisíce pracovníků. Výdaje VVZ na rozvoj vědy a techniky činily za roky 1981 až 1985 19,5 miliardy Kčs a za roky 1986 až 1989 už 24,6 miliardy Kčs. Dle autorů je však přesnější vymezení skutečného vědecko-výzkumného potenciálu obtížné. Sledovala se však skupina „tvůrčích pracovníků vědy, výzkumu a vývoje“. Tuto skupinu je možné věrohodněji než celý soubor pracovníků VVZ považovat za hlavní potenciál vědy a výzkumu. Těchto pracovníků bylo roku 1980 53 997, tj. 29 % stavu pracovníků VVZ z let 1981 až 1985. Poddimenzovány měly být dle autorů kapacity konstrukční přípravy, přičemž konstruktéři a technologové měli často nižší platy než kvalifikovaní dělníci. [12] Přirozeně při nemožnosti ekonomické kalkulace (za které ceny odráží vzácnost statků) a neexistenci podnikatelů a soukromého vlastnictví výrobních faktorů a naopak při existenci významných politických tlaků, garantování tzv. jistot a problému selhání jediného muže není možné vědět, zda byly poddimenzovány kapacity konstrukční přípravy, a v jakém poměru mají být platy zmíněných profesí. [13]

Podílem pracovníků vědy a výzkumu na celkové zaměstnanosti a podle nákladů na rozvoj VVZ, které dosahovaly v 70. a 80. letech 3,7 až 4 % HDP, Československo patřilo mezi přední země. [14] Náklady na výzkum a vědu tedy byly velmi slušné. Výsledky však byly už o poznání horší: „Na srovnatelný počet obyvatelstva připadalo v ČSSR o 20 až 30 % více výzkumných pracovníků než v menších evropských kapitalistických státech. Pokud však posuzujeme výsledky počtem vynálezů na 1000 absolventů vysokých škol zaměstnaných ve výzkumu, byla výkonnost výzkumné a vývojové základny v ČSSR 2 až 3krát nižší. Nemalé prostředky vyčleňované na vědu, výzkum a vývoj se optimálně nevyužívaly. V menších kapitalistických zemích byla výzkumná činnost silněji orientována na zpracovatelský průmysl, a naopak méně na stavebnictví a zemědělství, paleta výzkumu byla užší, výsledky se rychleji uplatňovaly v praxi a výzkumné instituce zpravidla disponovaly modernějším přístrojovým vybavením. V ČSSR dosahovalo ve VVZ, podle průzkumu z roku 1977, průměrné stáří strojů, zařízení a přístrojů šest let, přičemž bezmála 80 % tohoto vybavení se časově využívalo na méně než dvacet procent a jen 5 % z více než čtyřiceti procent.“ [15] Z uvedené citace plyne, že náklady na vědu a výzkum v rámci veřejného sektoru neznamenají automaticky žádoucí výsledky, což platí i pro současnou vědu a výzkum, které provádí veřejný sektor.

[1] Stenoprotokoly 5. schůze České národní rady: Pondělí 30. března 1987, Poslanec Bohumír Rosický, list s005003, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/005schuz/s005003.htm.
[2] Ibid.
[3] Stenoprotokoly 5. schůze České národní rady: Pondělí 30. března 1987, Poslanec Bohumír Rosický, list s005004, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/005schuz/s005004.htm.
[4] Ibid.
[5] Stenoprotokoly 15. schůze České národní rady: Čtvrtek 22. června 1989, Ministr financí, cen a mezd ČSR Jiří Nikodým, list s015001, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/015schuz/s015001.htm.
[6] Stenoprotokoly 5. schůze České národní rady: Pondělí 30. března 1987, Poslanec Bohumír Rosický, list s005004, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/005schuz/s005004.htm.
[7] Ibid.
[8] Stenoprotokoly 5. schůze České národní rady: Pondělí 30. března 1987, Poslanec Bohumír Rosický, list s005004, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/005schuz/s005004.htm.
[9] Ibid.
[10] Ibid.
[11] Průcha, s. 725.
[12] Ibid, s. 727.
[13] (Hrubé) srovnání se zahraničím ukazuje, že konstruktéři tvořili v ČSSR necelá 3 % pracovníků VHJ, ačkoliv v zahraničních firmách to bylo až 10 % a ve složitých strojírenských a elektrotechnických oborech i více – viz ibid, s. 730.
[14] Ibid, s. 727-728.
[15] Ibid, s. 728. K vědě a výzkumu viz i s. 730, kde je citováno zasedání ÚV KSČ z roku 1983 ohledně toho, že je nedostatečné a pomalé uplatňování výsledků vědeckotechnického rozvoje v praxi.