U rudého snědeného krámu IX: Průmysl, zaostalost a diskoordinace - Limity extenzifikace

Mises.cz: 05. února 2014, HynekRk, komentářů: 0

[Všechny články seriálu naleznete také v sekci Literatura.]

Limity extenzifikace

Komunistický poslanec M. Mrázek na 4. schůzi ČNZ ze dne 10. prosince 1986 upozorňoval na zvrácené motivace v ekonomice a na to, že rezervy jsou již jen omezené: „Uplatňuje se dodatkový odvod ze zisku, jak o něm hovořil už soudruh ministr, jehož objem se předpokládá ve výši 2,5 mld. Kčs. To nadále posiluje přerozdělovací procesy a v rozporu s přijatými zásadami finanční politiky potlačuje chozrasčotní principy. Jak jsme byli informováni, měnový plán na příští rok počítá spíše s omezováním úvěrů a se zapojováním vlastních zdrojů hospodářských organizací pro financování jejich potřeb. Domníváme se, že zde je nutno postupovat koordinovaně tak, aby se nezužoval finanční prostor pro podnik natolik, že by předem potlačoval jejich možnou iniciativu. Středem oprávněné pozornosti poslanců při posuzování úkolů příštího roku jsou investice. Existující problémy se odrážejí plně i v návrhu rozpočtu a potvrzuje to naše poznatky, že zde se situace ve srovnání s minulými lety příliš nezlepšila. Dokladem je mimo jiné i skutečnost, že proti původním 4 % rozpočet na příští rok počítá s nekrytím 6% plánovaného objemu investic hospodářských organizací. Předpokládá se, že tyto investice budou financovány z nadplánovaných zdrojů, které si chozrasčotní sféra během roku vytvoří.“ [1]

Zdroje na intenzifikaci produkce (tj. na kvalitativní růst hospodářství, čili kvalitativní hospodářský pokrok) však chyběly a zastaralá výroba měla tedy běžet dále: „Z rozpočtu příštího roku zatím nevyplývá, že se výrazně zlepšila situace v zabezpečení investičních prostředků, které podmiňují jak inovační procesy, tak i radikálnější zlepšení efektivnosti resortu ministerstva průmyslu. Daná výrobní základna se svou zastaralostí jak fyzickou, tak i morální, je i pro příští rok skutečností, se kterou musíme počítat. Dosáhnout v relativně krátké době kvalitativně vyšší úrovně výrobků je možné jenom cestou modernizace této základny. Tou je potřeba rozumět proces, který zahrnuje nejen modernizaci technického a technologického vybavení, ale i modernizaci ostatních činitelů výrobního procesu. Je to modernizace struktury výroby, vyráběného sortimentu, surovinové a materiálové základny, celkové zkvalitnění struktury a stabilizace pracovních sil. Jen tato komplexní přestavba či lépe řečeno modernizace umožní kvalitativní zvrat v technicko-ekonomické úrovni.“ [2]

Na zvrácené motivace ukázal i J. Matyáš na 5. schůzi ČNR ze dne 30. března 1987, kdy uvedl, že výrobky vysoké technickoekonomické úrovně jako základna pro bezprostřední efekt cenového zvýhodnění pro ekonomiku podniku pozbyly motivačního významu. Nejprve odbouráním možnosti cenového zvýhodnění u vývozních dodávek a postupným omezováním prostoru pro cenové zvýhodnění i pro tuzemské dodávky. Řešením části této problematiky měl být výrazný efekt ekonomický pro podniky dosahující vysokých rozdílových ukazatelů při realizaci výrobků na zahraničních trzích. [3] Přirozeně manipulace s cenami nemohly vést k zajištění toho, aby ceny odrážely vzácnost, a tudíž opět nemohla být ekonomická kalkulace provedena. Zajímavá a pozoruhodná je i další část Matyášova projevu: „Ceny výzkumných úkolů se stanovují při zařazování úkolů do plánu rozvoje vědy a techniky nebo při uzavírání hospodářských smluv na základě zkušeností odhadem: Materiál, mzdy, ostatní přímé náklady, kooperace, režie, zisk. Hlavní ukazatele plánu organizací vědeckovýzkumné základny jsou výkony, náklady, upravené vlastní výkony, zisk, použitelný objem mzdových prostředků a z toho vyplývající vztahové ukazatele. Vychází pak z takto stanovených cen výzkumných úkolů. Proto např. úspora ve spotřebě materiálových nákladů by měla mít za následek snížení objemu výkonů. Úspora mzdových nákladů při řešení úkolů má za následek rovněž pokles objemu výkonů. Dále snížení zisku a tím zhoršení ukazatelů efektivnosti hospodaření organizace. Z uvedených skutečností vyplývá, že případné urychlení výzkumu a vývoje zhoršuje především podílové ukazatele nákladovosti organizací vědeckovýzkumné základny.“ [4] Čili úspora nákladů znamená neplnění plánu a snižuje zisk, protože se zřejmě musí snížit uměle stanovené ceny, které jsou založeny na mylné nákladové teorii ceny. Podnikatel na trhu by si zisk z úspory ponechal pro sebe, což by ho motivovalo výrobu dále inovovat a rozšiřovat a zároveň by to do odvětví lákalo další a další podnikatele a výrobní faktory.

Na limity extenzifikace (kvantitativní růst hospodářství) upozornil zmíněný poslanec František Štefan. Dle něj cesta realizace kvalitativních ukazatelů, založená převážně na úsporných opatřeních a mobilizaci rezerv, sice nadále existovala, ale postupně byla vyčerpávána. Nezbývalo tedy než volit spolu s organizačně úspornými opatřeními aktivní přístup založený na nových technologických postupech, nové organizaci práce, inovacích, čili volit přístup založený na realizaci vědeckotechnického pokroku v jeho plné šíři (dodejme, že mnohem více je potřeba tento přístup založit na utažení opasků, úsporách a investicích). Na tom byl dle něj pětiletý plán založen a jiným způsobem nešlo jeho úkoly v podstatě splnit: „Mnohokrát bylo v souvislosti se závěry XVII. sjezdu KSČ zdůrazněno a podtrženo, i na nedávném skončeném 4. zasedání ústředního výboru naší strany, že je nutno prosadit nové přístupy i do řízení vědeckotechnického rozvoje na všech jeho úrovních. Praxe nám totiž potvrzuje, že ty dosavadní se zřejmě blíží k hranici svých možností. Sotva lze očekávat, že pouze náročností při zadávání a realizaci výzkumných programů v rámci dosavadních intencí se zabezpečí zásadní obrat v intenzifikaci národního hospodářství.“ [5] Extenzifikace prostě dříve nebo později narazí na své limity.

Poslanec uváděl například příklad spojený s úsporou tepla při vytápění, a to pomocí lepších tepelně izolačních materiálů, nových tepelně izolačních oken, zlepšených otopných a regulačních systémů apod. Ve svých důsledcích by to mělo dle něj vést k 20procentnímu snížení spotřeby tepla pro vytápění objektů, ale: „Pro jednotlivé dodavatele z různých resortů to představuje vývoj nových výrobků, který je samozřejmě zatížen výzkumnými i výrobními riziky, a pokud není prosazena lukrativní cena za tyto výrobky, zájem potencionálních výrobců o jejich výrobu je jen malý.“ [6] Z takového tvrzení ovšem neplyne, že tato investice má být podstoupena, protože ceny tak jako tak tehdy neodrážely vzácnost, jedno jak je plánovači a politici upraví. Fr. Štefan se de facto vyslovoval pro takovouto arbitrární manipulaci s cenou tak, aby se zvýšil potenciální zájem výrobců o danou výrobu. Ovšem pokud by dosáhli tito výrobci zisku, tak existovalo riziko, že o zisk přijdou. Navíc není jistě, zda by jejich dodavatelé mohli dodat potřebné suroviny, stroje, nástroje a jiné vybavení, protože i ceny a množství těchto produktů by se musely změnit. A co dodavatelé dodavatelů a jejich dodavatelé a další a další ceny a množství a jejich změny a generování dalších a dalších informací? Ekonomika je dynamický systém, kde změna jedné proměnné mění jiné proměnné. V ekonomice skoro vše souvisí se vším. Ve skutečnosti Štefan nevěděl, že je potřeba se na základě tehdy existujících cen ubírat tímto směrem, prostě to tipnul anebo se podíval do zahraničí na růst cen energií. Každopádně ze zpětného pohledu byl jeho předpoklad v zásadě asi správný. Důležité však je, že ceny tuto informaci tehdy pramálo zobrazovaly a bylo nutné s nimi manipulovat, což však nemohlo být dostatečné, protože změna jedněch cen v systému centrálně plánovaného hospodářství nemění ceny jiné produkce a nemění vyráběné množství této produkce a negeneruje tak dostatečně nové informace. Navíc chybí podnikatelé, kteří by cen a jejich změn využívali a tvořili nové informace.

Na závěr této části odcitujme ještě jedny hospodářské dějiny. Konkrétně „Dějiny světového hospodářství“ od Libora Žídka. Dle něj se v 70. letech začínaly projevovat nedostatky centrálně plánovacího modelu, který socialistické země aplikovaly. Tempo růstu se snižovalo, a to přesto, že na země nedopadl ropný šok takovou intenzitou jako na země vyspělé. Příčinou bylo to, že se růst cen surovin v těchto ekonomikách rozkládal do delšího časového období. Ropa byla dodávána v cenách pětiletých vážených průměrů. To nenutilo podniky k vyšší efektivitě ve využívání zdrojů, což dle Žídka zapadá do celkového charakteru centrálně plánované ekonomiky. [7] Chybělo zde soukromé vlastnictví výrobních faktorů a podnikatelé, kteří by ropné šoky brali jako výzvu k dosažení zisku, a tím pádem i odstranění nerovnováh na trhu. Dle Žídka bylo v 1. polovině 70. let ještě dosaženo solidních hospodářských výsledků. V 80. letech došlo ve většině zemí východního bloku k hospodářské stagnaci. Vzrůstala zadluženost těchto zemí, a aby mohly tyto země své dluhy splácet, musely zvýšit export do vyspělých zemí. Obchod se Západem tak narostl (roku 1963 19 % podíl na obchodu zemí RVHP, v 80. letech mezi 27 až 33 %), ale země východního bloku byly na západní trhy schopny vyvážet pouze suroviny a maximálně nejkvalitnější výrobky. Jinde autor pokračuje, že: „Celkově tedy 40 let socialistického centrálního plánování dovedlo ekonomiky až na okraj ekonomické propasti.“ [8] Je patrné, že i přes určité restrikce ze strany Západu (a dodejme Východu také) byl obchod mezi těmito zeměmi poměrně živý (viz i dále). Co se týče intenzifikace v Československu tak: „Až do poloviny 70. let (v letech 1970-1975 probíhala 5. pětiletka) přetrvávaly poměrně pozitivní hospodářské výsledky. Průměrný ekonomický růst společenského produktu za tuto pětiletku byl 5,7 %. Nedařilo se však dosáhnout vytyčených cílů v oblasti přechodu z extenzivního na intenzivní ekonomický růst ani v oblasti vědeckotechnického rozvoje.“ [9] Problémy s intenzifikací tedy byly staršího data. Více se „extenzifikovalo“ než „intenzifikovalo“. Přínosy extenzifikace se vyčerpávaly postupně.

[1] Stenoprotokoly 4. schůze České národní rady: Středa 10. prosince 1986, Zpravodaj poslanec Miroslav Mrázek, list s004006, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/004schuz/s004006.htm.
[2] Stenoprotokoly 4. schůze České národní rady: Středa 10. prosince 1986, Poslanec Jaroslav Šafařík, list s004007, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/004schuz/s004007.htm.
[3] Stenoprotokoly 5. schůze: České národní rady: Středa 30. března 1987, Poslanec Jindřich Matyáš, list s005005, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/005schuz/s005005.htm.
[4] Ibid. Za pozornost stojí si přečíst i následující část této citace.
[5] Stenoprotokoly 4. schůze České národní rady: Středa 10. prosince 1986, Poslanec František Štefan, list s004006, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/004schuz/s004006.htm.
[6] Ibid.
[7] Žídek, s. 350.
[8] Ibid, s. 350-351.
[9] Ibid, s. 366.