U rudého snědeného krámu V: Máme republiku rudou, kradu, kradeš, kradou – Patologie socialismu

Mises.cz: 09. října 2013, HynekRk, komentářů: 4

[Všechny články seriálu naleznete také v sekci Literatura.]

Postupem času se hospodářská kriminalita a zvláštní vztahy staly pro část populace normou a pro část ostatních nedosažitelnou metou. J. Kabát si všiml, že stát v té době vědomě kradl a lhal vlastnímu obyvatelstvu, krádeže byly uzákoněny v té době platnými právními úpravami (nejvýraznější lží byla měnová reforma), což vedlo k tomu, že někteří pořádali na takto vzniklý majetek státu odvetu, když hledali nápravu věcí. Oni okradli mne, já okradu je. To však není celé. Dle téhož autora se majetek stal relativní veličinou. Docházelo k degradaci vztahu k majetku státu a obcí, což vedlo k plýtvání [1]. Otázkou je, zda se tato degradace časem u některých lidí nepřemění i v degradaci ve vztahu k soukromému majektu ostatních spoluobčanů. Pokračujme však dále. Jednání státu – přesněji vládců – sloužilo jako ospravedlnění vlastní činnosti. Člověk se za prvé mohl vymlouvat na to, že krade přece i vládnoucí vrstva. Za druhé, lidé z vládnoucí vrstvy mohou být bráni druhými jako úspěšní lidé a sloužit jako vzory pro chování. Za třetí, i člověk, který nebyl okraden státem přímo, měl pocit (např. vlivem nedostatků, existence úplatků atd.), že je vládou okrádán, a proto se snažil alespoň něco z toho zachránit tím, že sám kradl. Tomu odpovídá lidové rčení, kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu.

Předchozí nám ilustruje samotný Josef Marek: „Prosazovat zásadu, že boj s kriminalitou a dalšími negativními jevy je záležitostí celospolečenskou a že pouze prostředky činnosti orgánů Bezpečnosti, prokuratury a soudů nemohou postačovat k jejich vymýcení, se však v potřebné míře nedaří. Sebeobranné mechanismy společnosti nejsou dostatečně aktivizovány a do značné míry je nahrazuje spoléhání na činnost orgánů ochrany práva, na jejich represivní opatření a na automatické působení právních předpisů, které však nejsou vždy dostatečně respektovány. Pro tento závěr svědčí velmi malý podíl organizací, ale i občanů, na odhalování trestné činnosti. V projednávaných případech často zjišťujeme lhostejný postoj jednotlivých občanů i odpovědných pracovníků organizací k porušování zákonů, veřejného pořádku, socialistického soužití i k různým formám neoprávněného obohacování. Některé socialistické organizace postupují liknavě i při uplatňování náhrady způsobené škody a je třeba i podnětů orgánů činných v trestním řízení, aby v tomto směru plnily své povinnosti.“ [2]

„Některé z příčin tohoto stavu spatřujeme v častém povyšování individuálních nebo skupinových zájmů nad zájmy společnosti, v různých přežívajících formách egoismu a měšťáckého stylu života, jejichž životaschopnost je značná. Tyto subjektivní příčiny, k nimž často přistupuje i nízká úroveň znalostí o základních právních povinnostech a v ekonomické sféře složitost dodavatelsko-odběratelských vztahů, která vyvolává mnohé další následné komplikace v národním hospodářství i na vnitřním trhu, záporně ovlivňují právní vědomí též v tom, že některé formy trestné činnosti proti socialistické ekonomice jsou považovány za méně nemorální než obdobné útoky proti majetku jednotlivců. Obdobné faktory pak ovlivňují i různé formy korupce a úplatkářství, jejichž postih před soudy je ovšem ojedinělý a zřejmě neodpovídá skutečnému výskytu této trestné činnosti… O poznatcích z občanskoprávního úseku soudnictví bylo ve výborech České národní rady správně zdůrazňováno, že jsou měřítkem mezilidských vztahů, mírou občanské odpovědnosti, ukazatelem vztahů mezi jednotlivcem a společností. Z těchto důvodů musí vést k řádnému zamyšlení skutečnost, že počet projednávaných věcí na tomto úseku již po řadu let stoupá. Jistě se nelze pozastavovat nad tím, když se občané domáhají svých oprávněných nároků a dovolávají se ochrany svých oprávněných zájmů. K hlubšímu zamyšlení však nutí, když se občané brání proti důvodně uplatněným nárokům anebo se nedůvodně domáhají neopodstatněných nároků. Kromě příčin, jež spočívají v neznalosti konkrétní právní úpravy, se setkáváme s nedostatkem kázně, s neodpovědností a lhostejností ve vztahu ke spoluobčanům a společnosti.“ [3]

V uvedené citaci je vidět navíc jeden z důsledků pečovatelského státu, který v podobě komunistického státu vedl občany k spoléhání na činnost orgánů ochrany práva, na jejich represivní opatření a na automatické působení právních předpisů (vliv však mohla mít i špatná informovanosti a propaganda o dosažených úspěších). To vedlo k lhostejnosti, k nízké úrovni znalostí o základních právních povinnostech a jisté degradaci lidských schopností. Tímto zasažení lidé, zejména pokud jsou starší, čelí po změně poměrů v tomto směru těžkostem. Také je zde patrné, že korupce byla zachycena jen zčásti.

Podobných důsledků si všiml i poslanec Květoslav Pazderník, který za jednu z příčin (jedna z nich – nedostatky - byla uvedena již dříve), proč se nedařilo dosáhnout výrazného snížení kriminality a dalších protispolečenských jevů, uváděl nedostatečnou autoritu zákonů ve společenské praxi: „Jinými slovy řečeno, nectíme zákony, jak si zaslouží, což vede k nízké úrovni právního vědomí, k neznalosti zákonných norem a ostatních právních předpisů a samozřejmě také k jejich porušování.“ Další příčina měla vyplývat z nedostatků souvisejících s morálními faktory výchovy, kde se rozcházela teorie a praxe, slova s činy a převládala formální účast veřejnosti v boji s kriminalitou [4].

Poslanec Ladislav Liška si posteskl nad chováním socialistických řidičů: „Bezohlednost našich řidičů vůči sobě, ostatním uživatelům komunikací i vůči chodcům a opačně je až zarážející a patrně i v této oblasti jsme na jednom z předních míst v Evropě. A to již raději ani nemluvím o lidech, kteří zraní jiného účastníka dopravy a tohoto ponechají svému osudu. Nevím, zda příčinou tohoto jednání je strach z následků nebo nízká citová a morální výchova našich občanů. Svůj neblahý vliv na počtu dopravních nehod má však i požívání alkoholických nápojů. Jestliže si říkáme, že rozvoj motorizace, který není ani u nás zanedbatelný a stále roste, je určitým ukazatelem průmyslové vyspělosti a výše životní úrovně, pak bychom i těmto otázkám měli věnovat hlubší pozornost.“ [5]

Zlí jazykové by dle uvedených příkladů mohli konstatovat, že do jisté míry lze skutečně vytvořit nového socialistického člověka. Zřejmě však nového jinak, než si většina socialistických teoretiků kdy vůbec představovala a představuje.

Výpadek jediného muže za socialismu

Tento fenomén vlastní socialismu, který není doprovázen dostatečnou mírou brutality a permanentním strachem o život, jako tomu bylo třeba za panování velkého socialistického vůdce J. V. Stalina, jsme již rozebírali v předchozí části. Josef Marek si ho ve své řeči na 16. schůzi ČNR rady také všiml: „Do popředí vystupuje také potřeba zvyšování a upevňování pracovní disciplíny. Vztah k práci se musí stát základním kritériem hodnocení lidí na všech úrovních. Je třeba také v řadě případů změnit postoj některých vedoucích pracovníků k zákonům a ostatním právním předpisům, aby v nich, jak se někdy stává, neviděli překážku, ale podporu v jejich úsilí o plnění hospodářských úkolů. Tento jejich postoj někdy plyne z nedostatečné znalosti příslušných právních předpisů a jejich podceňování, takže vyvstává naléhavě potřeba zvýšené úrovně právních znalostí vedoucích pracovníků alespoň v podobě jakéhosi právního minima. Vedoucí pracovníci za pomoci kolektivů pracovníků musí také od svých podřízených bezpodmínečně vyžadovat dodržování pracovní kázně a důsledně postupovat proti absentérům a jiným narušovatelům dobrého chodu činnosti organizace. Účinnější prostředky k tomu jim dává novela zákoníku práce, která vstoupila v účinnost dnem 1. ledna letošního roku. Soudy, prokuratura a orgány Bezpečnosti v tom směru mohou totiž svými prostředky přispět až následně po spáchání a zjištění trestné činnosti nebo v rámci projednávání pracovně-právního sporu; těžiště musí být v preventivních opatřeních a ve správné organizátorské a řídící práci vedoucích pracovníků.“ [6] Bohužel, zmiňovaná novela si nemohla poradit s nedostatečnou motivací vedoucích pracovníků a tím, že špatně hospodařící podniky byly sanovány dotacemi z důvodu udržení zaměstnanosti. Také diskoordinace v dodávkách, nekvalita dodávek a velké opotřebení strojů a jiného vybavení způsobovaly to, že lidé někdy nemohli pracovat, ač by sami chtěli. To však zároveň poskytovalo možnost výmluvy vedoucím i zaměstnancům. Nutnost plnit objemová kritéria (či jiná měřítka) plánů pak vyžadovala především příliš si nekomplikovat život z hlediska plánů podružnými problémy, které mají tendenci chod věcí zdržovat a komplikovat. Nutné bylo také zkoumat napojení daných lidí na aparát strany a vlády, aby si člověk nedělal zbytečné problémy.

[1] Kabát, s. 284 a 424-425. Viz i s. 309 o kolektivistické krádeži.
[2] Stenoprotokoly 16. schůze, Předseda Nejvyššího soudu ČSR Josef Marek, list s016022, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016022.htm.
[3] Ibid.
[4] Stenoprotokoly 16. schůze, Poslanec Květoslav Pazderník, list s016024, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016024.htm.
[5] Stenoprotokoly 16. schůze, Poslanec Ladislav Liška, list s016025, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016025.htm.
[6] Stenoprotokoly 16. schůze, Předseda Nejvyššího soudu ČSR Josef Marek, list s016022, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016022.htm.