U rudého snědeného krámu V: Máme republiku rudou, kradu, kradeš, kradou – Rozkrádání

Mises.cz: 25. září 2013, HynekRk, komentářů: 15

[Všechny články seriálu naleznete také v sekci Literatura.]

Rozkrádání socialistického vlastnictví

Ze závěru předchozí části vidíme, že orgánům činným v trestním řízení se podařilo zachytit jen část rozkrádání, dá se tedy předpokládat, že na veřejnost pronikly jen zásadní případy, zvláště ty, které mohla využít v boji o moc jedna klika režimu vůči druhé. Došlo k vytváření organizovaného zločinu, který zapustil kořeny i na vyšších úrovních řízení a kontroly. I lidé z těchto pozic totiž mohli těžit z této trestné činnosti, a to jak jako zákazníci, tak i jako dodavatelé. Nemělo pak pro ně smysl se udáváním zbavovat zdroje statků a financí. Jak jsme viděli výše, mohla být tato kriminalita i výhodná pro dokončení legální produkce. Navíc protože daný podnik by stejně nezkrachoval, tak to ani nemuselo moc zajímat ty, co z dané kriminality nic neměli. Dá se také předpokládat, že zdroje, které tento systém vytvořil, mohly být použity i na uplácení samotných policistů a vyšetřovatelů. Konečně je třeba si uvědomit, že alespoň formálně patřil veřejný majetek všem, lidé tak zcizovali vlastně to, co jim částečně patřilo. Zároveň však vznkil typický problém tragédie obecní pastviny, kdy majetek byl všech a zároveň ničí. Lidé jeho zajištění, údržbě a využívání dle toho věnovali pozornost. Samozřejmě mám na mysli malou pozornost, ostatně příznivé výsledky větší pozornosti by si mohl přisvojit kdokoliv jiný, tak nač se snažit.

Uvedené dobře potvrzuje vystoupení poslance Josefa Mečla: „Výbory České národní rady poukázaly na to v souladu se zprávou Nejvyššího soudu, že značným problémem je hospodářská kriminalita. Ochrana socialistického majetku zdaleka není ve všech organizacích prvořadou záležitostí. Přetrvávají nedostatky v evidenci a organizaci, nedostatky, které páchání trestné činnosti umožňují. Nízká úroveň ochrany socialistického majetku v organizacích se pak logicky promítá v dalším snížení jejich podílu na odhalování a oznamování hospodářských trestných činů. Důležitou úlohu by v tomto směru měla v socialistických organizacích sehrát i účinná právní služba. Máme však poznatky, že řada orgánů a organizací při snižování aparátu a při přechodu na samofinancování omezovaly či rušily právní útvary. Je třeba podle našeho názoru upozornit, že socialistické podnikání v podmínkách hospodářské reformy bude vyžadovat kvalifikovanější znalosti práva hospodářskými pracovníky, než tomu bylo při převážně administrativních metodách řízení národního hospodářství. Větší ekonomická samostatnost podniků, vytváření rovnoprávných vztahů mezi hospodářsko-podnikovou sférou a správními orgány nutně vede k růstu úlohy práva při regulaci hospodářských vztahů. O tom svědčí i zásadní novelizace hospodářského zákoníku, zákona o státní arbitráži i zákona o státním podniku a řada dalších právních předpisů. Projevuje se také nedostatečná úroveň právního vědomí některých vedoucích pracovníků, formální přístup k plnění často i vlastních opatření, preference skupinových zájmů i osobní podíl vedoucích pracovníků na vzniku nedostatků nebo přímo na trestné činnosti. Hluboké kořeny příčin nešetrného a často kořistného zacházení s majetkem v socialistickém vlastnictví spočívají i v administrativních konstrukcích správy národního majetku, které odcizovaly kolektivy pracujících, výrobců, uživatelů, od skutečného hospodaření s tímto majetkem. Státní vlastnictví koncipované jako majetek všech se v praktickém životě stávalo ve vědomí některých pracovníků majetkem ničím. Rozvinutí koncepce celospolečenského vlastnictví založené v zákonu o státním podniku by mělo podle našeho názoru přinést zásadní změnu v přístupech pracujících k ochraně socialistického vlastnictví. Bude třeba zhodnotit, jestli platná úprava dostatečně ve vědomí pracujících překonává odcizení od společného vlastnictví. Poukazuje se v této souvislosti na potřebu nově koncipovat úpravu vlastnictví i v připravované ústavě.“ [1] To je docela radikální názor na tehdejší dobu, protože kritizuje přímo veřejné vlastnictví výrobních faktorů – tj. základ socialismu.

Uvedené převážně administrativní metody řízení národního hospodářství byly nahrazeny principem chozraščotu, který, jak bylo již v třetí kapitole uvedeno, byl jistým úkrokem ke kapitalistickému hospodářství. Tato úprava vyplynula zřejmě z důvodu nespokojenosti s předchozí metodou centrálně plánované ekonomiky a špatným uspokojením potřeb občanů. A také z toho, že „specifickou kategorii hospodářské trestné činnosti tvoří trestné činy proti hospodářské kázni. Bohužel těchto trestných činů se dostává před soud poměrně málo. Většina skutkových podstat trestných činů tohoto druhu, při nichž pachatelé získávají neoprávněné výhody pro socialistickou organizaci, byla umožněna direktivním způsobem řízení národního hospodářství.“ [2] Kradlo se tedy i dříve.

Komunistický poslanec Jiří Dona, který se zabýval ve svém vystoupení otázkám ochrany majetku v socialistickém vlastnictví v resortech průmyslu a stavebnictví a postihu nekvalitní výroby upozornil na to, že hospodářská kriminalita je tvořena téměř ze tří čtvrtin rozkrádáním majetku v socialistickém vlastnictví. A tato byla na vzestupu i přes provedená přísná opatření: „Naše poznatky svědčí o tom, že se zatím stále nedaří v ekonomické sféře ani hospodářským, ani společenským organizacím, a ani státním orgánům zajistit ve všech případech účinnou ochranu tohoto majetku. Chci upozornit především na to, že v počtu trestných činů popř. přečinů rozkrádání nedošlo v posledních deseti letech k poklesu, nýbrž naopak. Tento nepříznivý stav jsme nuceni zaznamenávat přesto, že v minulých letech byla provedena řada preventivních opatření, společnost je politicky mobilizována k úsilí o ochranu socialistického majetku, je zde Dopis předsednictva ÚV KSČ o boji proti porušování socialistické zákonnosti, pořádku a discipliny atd. Také soudy trestají pachatele rozkrádání podstatně přísněji než pachatele ostatních srovnatelných trestných činů.“ Všiml si, že většinou šlo o vlastní pracovníky poškozených organizací a prvotrestané pachatele, což dle něho svědčilo o tom, že problém nebyl ani tak v efektivnosti ukládání a výkonu trestu, ale spíše v podmínkách, které umožňují rozkrádání stále novým a novým pachatelům. Domníval se, že to však vyřeší lepší činnost vnitropodnikových orgánů a lepší organizace práce [3]. Zajímavá a naši teorii potvrzující je ta skutečnost, že ani přísné tresty nevedly k omezení této kriminality.

Dále tentýž uvedl, že „zkušenosti ukazují, že pokud je v hospodářských organizacích pořádek, čím je větší aktivita pracujících, tím méně příležitostí mají potencionální pachatelé hospodářské trestné činnosti - samozřejmě naopak: nejlépe se daří rozkrádání v podmínkách nepořádku a nedostatku kontroly. Lze to dokumentovat na sektorech průmyslu a stavebnictví, které jsou postižené relativně větším počtem pachatelů rozkrádání. Tyto sektory - vedle obchodu - jsou také pro rozkrádače nejatraktivnější a představují také i nejširší základnu, na níž je možno trestnou činnost tohoto druhu páchat.“ [4] Jistě nadšení budovatelé si nemuseli nechat situaci líbit. Šli by však proti svému vedení? To jim mohlo přece slušně zavařit, poptávka po práci byla téměř úplně monopolizována. Navíc na nadšení se všude a dlouhodobě spoléhat nedá. Ve skutečnosti lze za dobrý důvod považovat ten fakt, že zásobování obchodů a spotřebitelů zbožím a stavebním materiálem bylo často bídné, a proto se snažili spotřebitelé tyto nedostatky právě v těchto oborech kompenzovat. To, že šlo ve skutečnosti o jeden z významných důvodů, dokládá velice pěkně na stejné schůzi lidovecký poslanec Květoslav Pazderník: „Konečně za čtvrté bych chtěl se zmínit o neutěšeném stavu na úseku nabídky služeb a spotřebního zboží, které se staly jednou z příčin existence tzv. stínové ekonomiky se všemi průvodními jevy, jakými jsou porušování hospodářské kázně, úplatkářství, neoprávněného obohacování, majetkový prospěch z nepoctivých zdrojů, spekulace a další.“ [5]

Nepříliš účinné postihy rozkrádání

Poslanec Ladislav Liška si všiml, že dochází k mankům v obchodních organizacích, avšak také poukázal na význam nedostatků v zásobování pro růst hospodářské kriminality: „Proč má také naše společnost vynakládat finanční prostředky na kontrolu těch, kteří pokládají soukromé podnikání za rychlou cestu ke zbohatnutí. Jistě není třeba diskutovat o potřebě rozvoje individuální činnosti, ani o tom, že vedle svědomitých a poctivých pracovníků vyroste celá řada nepoctivců, kteří umějí mistrně využívat našich nedostatků k vlastnímu obohacování. V dřívějších dobách soukromého rozvoje obchodu i řemesel existovaly různé cechy a později společenstva, která měla u nás hlubokou tradici a velmi pečlivě dbala na kvalitu a poctivost svých členů a nepoctivce tvrdě postihovala. Nechceme-li používat staré, i když osvědčené názvy, vytvoříme tedy nějaká sdružení s vlastní samosprávou, která budou za státní orgány plnit jejich poslání na úseku poctivosti a kvality provedené práce i odvodu daní. Ve své činnosti by podléhaly národním výborům, které svou dotační politikou, pronájmem místností či zařízením mohou pružně ovlivňovat jejich společenské zaměření, rozvoj i útlum.“ [6] Jím navržené řešení však znamenalo zavedení monopolizační praktiky, která samozřejmě je také spojena s úplatky a korupcí. Cechy navíc jsou dnes docela obecně pokládány za brzdu hospodářského rozvoje společnosti [7]. Možná však šlo tomuto poslanci spíše jen o udržení moci. Opět se tu setkáváme s dotacemi, které narušují uspokojování potřeb spotřebitelů. Přirozeně velký zisk je velmi vítanou věcí, pro uspokojování přání spotřebitelů. Láká totiž do dané produkce další podnikatele a výrobní faktory a vede k rozšíření produkce daného statku a poklesu jeho ceny a i zisku. Alespoň si však tetno poslanec uvědomoval, že kontrola stojí další vzácné zdroje.

Pro kontrolu platí, že měla a má jen omezené možnosti: „Ukazuje se, že pachatelé jednak využívají nedostatků v systému práce, např. v dodavatelsko-odběratelských vztazích, v evidenci a kontrole zboží a materiálu, jednak ale sami záměrně vytvářejí různými machinacemi a podvody a fingováním dokladů takový stav, který ztěžuje řádnou kontrolu, i kdyby k ní došlo včas. Ovšem i s takovými okolnostmi však musí hospodářská sféra počítat a vytvořením efektivních organizačních a kontrolních opatření už předem znemožňovat vznik podmínek pro páchání hospodářské kriminality. Nejobtížněji odhalitelné jsou případy, kdy se spolčí několik pachatelů, a to z různých oblastí národního hospodářství, kde jeden úsek má kontrolovat druhý, ke společné trestné činnosti. Tam pouze soustavnou a důslednou vnitropodnikovou kontrolou, porovnáním různých údajů o stavu zásob, pohybu zboží a materiálů apod., lze odhalit fingovaně prováděné a falešnými doklady zakrývané rozkrádání.“ [8] Jenže to znamená, že někdo má kontrolovat odborníky a lidi, kteří se v dané situaci vlivem dlouhodobé práce na daných pozicích ve všem velmi dobře vyznají. Lepší kontrola také stojí další a další prostředky, je nákladná. Na trhu platí, že pokud se moc krade (a to se klidně může stát), tak jde podnik do konkurzu, což má negativní dopad na materiální pozici zlodějů a i na majitele (ten má navíc jednoduché vodítko v podobě zisku a ztráty, dle kterého se řídí a i najímá a propouští výrobní faktory ze svých služeb – viz i další část). V systému hospodaření minulého režimu by ještě dostal podnik dotaci. Opět se v této citaci konstatuje vznik organizovaného zločinu.

O relativní neúčinnosti přijatých opatření k boji s hospodářskou kriminalitou informovala na 16. schůzi komunistická poslankyně Zlatuše Hladíková: „Negativní poznatky, které jsme projednali a dnes znovu vyslechli, ukazují, že na mnoha úsecích porušování socialistické zákonnosti trvají nedostatky, o kterých dlouhodobě víme, jimiž se zabýváme, přijímáme opatření k jejich řešení, ale tato opatření se stále v potřebné míře v praxi neprojevují a nepřispívají k výraznějšímu zlepšení stavu socialistické zákonnosti. Jedním z vážných problémů je skutečnost, že na úseku hospodářské kriminality se velmi nedůsledně plní oznamovací povinnost hospodářskými a dalšími orgány, vedoucími hospodářskými pracovníky či vnitřními kontrolními orgány podniků a organizací. To je závažný nedostatek, který se týká i organizací řízených národními výbory. Ve všech krajích bychom našli desítky případů, kdy pracovníci organizací řízených národními výbory se dopustili drobnějšího rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, finančních machinací, nedbalostních deliktů či přečinů proti hospodářské nebo pracovní kázni a kdy tyto delikty, ač byly zjištěny, nebyly oznámeny orgánům trestního řízení. Nemohu v tuto chvíli říci, jak příslušné orgány přimět k tomu, aby, ať již úmyslně nebo z nedbalosti, tuto trestnou činnost nezastíraly, ale myslím si, že cesty řešení je nutno urychleně hledat.“ [9]

Poslankyně ve svém projevu zmínila adresně i machinace s nedostatkovým bydlením, což je zřejmá známka korupce a klientelismu na úřadech: „Zejména rozhodovací činnost národních výborů při hospodaření s byty patří mezi nejvíce sledované úseky, i když mnoho stížností na tomto úseku bývá neodůvodněných. Důsledné prověřování naléhavosti bytové potřeby a nekompromisní přístup národních výborů ke schvalování pořadníků na byty je nezbytným předpokladem pořádku na tomto úseku. Několikrát jsme zde také hovořili o problematice neplacení úhrad za užívání bytů a služby s tím spojené. Byla přijata řada opatření, a proto očekáváme, že jejich důsledná realizace přispěje ke zlepšení.“ [10] Jak je také patrné, tak někteří lidé měli problém s placením za bydlení, což vrhá poněkud podivný stín na údajně sociálně spravedlivější společnost, mohlo však jít také o určitou formu klientelismu či důsledky morální hazardu (vím, že na ulici neskončím, a proto neplatím).

Jiný pramen uvádí pro dobu 1969 až 1989, že se rozšiřovala sféra šedé ekonomiky, jak o tom svědčilo tzv. melouchařství (spojené často s nevyužíváním pracovní doby na základním pracovišti a s odcizováním věcných hodnot ze státních a družstevních podniků), šizení spotřebitelů, podplácení, valutové machinace a jiné spekulace. Samotný Milouš Jakeš na konci 80. let popsal situaci slovy: „Nedostatková ekonomika, omezený přístup k devizovým prostředkům, různému zboží a službám umožňoval parazitovat na tom, bezpracně se obohacovat či získávat výhody.“ Nepodařilo se dle něj prosadit požadavek na uzákonění povinnosti prokázat legálnost nabytého majetku, který mířil proti různým šmelinářům, vekslákům, korupčníkům. Dle něj proto k postihům prakticky nedocházelo, neboť kde nebyl žalobce, nebyl ani soudce [11]. Odhlédneme-li od sporných výsledků takovéhoto opatření, tak je jasné, že pokud by bylo náhodou úspěšné, tak by nedostatky byly ještě palčivější.

Postihy špatné kvality

Poslanec Dona se zmínil také o postihování špatné kvality při výrobě: „Při jednáních ve výboru se zaměřujeme mimo jiné i na otázky kvality výroby. Víme, že se to stále ještě nedaří. Proto jsme plně podpořili Zákoník práce a v něm obsažené postihy za to, když pracovník zhotoví vadný výrobek, provede vadnou montáž, opravu nebo provede vadné stavební práce. V takových případech je povinností vedoucích pracovníků provést postih na mzdě i požadovat náhradu škody. Vedoucí hospodářští pracovníci v některých organizacích však tohoto druhu postihu dostatečně nevyužívají. O tom svědčí mimo jiné i nepatrný počet pracovně-právních sporů projednávaných v těchto věcech soudy. Existuje řada dalších právních předpisů a prostředků, které mají zabránit zaviněným škodám v národním hospodářství a zvýšit tak jeho efektivnost. Požadujeme, aby příslušní hospodářští pracovníci těchto prostředků důsledně využívali!“ [12] Tady už došlo (rozumně) k opuštění marxistického hesla: každému dle jeho potřeb. Nicméně uvedené je poněkud kuriózní, když víme, jaké motivace měli vedoucí pracovníci a jaká byla kvalita materiálů, z nichž se mělo něco dále produkovat, a to ještě ne vždy byly tyto k mání. A co teprve zastaralé a málo udržované stroje. Takové turecké hospodářství poskytuje samo o sobě dostatek výmluv, které je těžké rozlišit od oprávněných stížností, které se nad to objevují často.

[1] Stenoprotokoly 16. schůze, Poslanec Josef Mečl, list s016022, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016022.htm.
[2] Stenoprotokoly 16. schůze, Poslanec Jiří Dona, list s016023, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016023.htm. Dle tohoto poslance měla mít tato trestná činnost uplatnění i v novém systému řízení ekonomiky. K chozrasčotu viz česká Wikipedie, heslo „Chozraščot“.
[3] Ibid.
[4] Ibid.
[5] Stenoprotokoly 16. schůze, Poslanec Květoslav Pazderník, list s016024, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016024.htm.
[6] Stenoprotokoly 16. schůze, Poslanec Ladislav Liška, list s016025, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016025.htm.
[7] Například kniha „Vlnařská centra Evropy. Brno-Jihlava. Od počátků do 20. století“ uvádí, že proslulý cech soukeníků v Jihlavě omezoval své členy v nákupu vlny, v rozsahu výroby i v prodeji zboží, a to značně nerovnoměrně. Hlavní slovo v cechu měli jeho nejbohatší členové, volení zpravidla do vedení cechu. Podle ustanovení z roku 1670 byli v počtu vyrobených kusů nejvíce zvýhodněni příbuzní radních, po nich představitelé cechu, pak usedlí mistři a nejméně sukna mohli vyrobit neusedlí mistři (Vlnařská centra Evropy, s. 24). Naopak v Brně se dobře dařilo (textilnímu) průmyslu pro malý odpor vcelku slabých a nepočetných textilních cechů, které jinak dokázaly v mnoha městech podnikatele od jejich úmyslu zatvrzelým právním bojem odradit (Ibid, s. 33).
[8] Stenoprotokoly 16. schůze, Poslanec Jiří Dona, list s016023, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016023.htm.
[9] Stenoprotokoly 16. schůze, Poslankyně Zlatuše Hladíková, list s016023, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016023.htm.
[10] Ibid.
[11] Průcha, s. 694.
[12] Stenoprotokoly 16. schůze, Poslanec Jiří Dona, list s016023, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016023.htm.