U rudého snědeného krámu VI: Nedostatečná kvalita zboží a služeb

Mises.cz: 20. listopadu 2013, HynekRk, komentářů: 0

[Všechny články seriálu naleznete také v sekci Literatura.]

Kvalita a standardizace

Dnes řada lidí prohlašuje, že komunistické výrobky byly sice nedostatkové a někdy i zastaralé, ale byly prý kvalitní. To je samozřejmě někdy možné, ale je běžné, že lidé se neřídí pouze kvalitou. Často má význam cena a i jiné parametry. Často (ne ovšem vždy) platí, že za vyšší kvalitu je nutné si připlatit. Cena kvalitních surovin, výrobních prostředků (kapitálových statků) a jiného vybavení má totiž tendenci ovlivňovat výši nabídky daného statku, a tak i jeho cenu na trhu [1]. Někdo preferuje kvalitnější potraviny, a tím pádem si za ně musí připlatit. Jiný preferuje cenu a kupuje levnější a méně kvalitní potraviny, a to i přesto, že kvalitnější a dražší potraviny jsou k dispozici. Vliv mají i jiné věci, než je cena a kvalita. Například někdo může být zvyklý měnit tričko nebo mobil co dva roky, a proto nepotřebuje bůhví jak dlouhou trvanlivost u těchto produktů. Jiný nosí kapesní hodinky kvůli ekzému jen v době parna a nepotřebuje tedy mechanické kapesní hodinky za 2 500 Kč a více. Jiného zajímají doprovodné akce, dalšího značka, třetího ochota obsluhy etc. etc. etc. Na toto samozřejmě reagují podnikatelé ve snaze vydělat a snaží se uspokojit tyto potřeby spotřebitelů. Výsledkem je poměrně vysoká pestrost produkce v různé kvalitě. To je také důvod, proč třeba nemohou uspokojit občany dva či tři výrobky v nějaké kategorii (na svého času velmi socialistickém Novém Zélandu měli svého času v obchodech jen dva druhy ledniček). Taková produkce ponechá mnoho lidí neuspokojených anebo jen zpola uspokojených. Samozřejmě ani pestrost nebude v systému soukromého vlastnictví výrobních faktorů nekonečná. Bude se vyrábět třeba 20 výrobků v dané kategorii, ale nebude se třeba vyrábět výrobek v dané kategorii, který poptává na celém trhu třeba 30 lidí. Pokud tedy tito lidé nejsou ochotni zaplatit kusovou výrobu, koneckonců řada výrobků se vyrábí po kusech – třeba lodě, kovové mosty, některá jízdní kola, nábytek apod.

Ke standardizaci napsal ekonom W. Eucken, že „je důležité si uvědomit, že již od prvních plánovacích fází se stane nezbytností standardizace zboží. Uspokojit požadavky například obuvního úřadu je tím obtížnější, čím více druhů a typů obuvi se má vyrobit. Centrální plánování vyžaduje standardizaci.“ [2] „Centrální plánování předpokládá standardizaci a pevné normy pro výrobky. Pro plánovací úřady je nemožné brát plně do úvahy nespočetné a neustále se měnící individuální potřeby spotřebitelů, poskytovat širokou škálu obuvi nebo oblečení a dostat ho k těm, kdo je chtějí nejvíce, a adaptovat plán vzhledem k měnícím se potřebám. Centrální pokyny se vydávají tím snáze, čím jsou výroba a spotřeba schematičtější. Potřeby spotřebitelů lze snadno redukovat do norem skrze dávkování a přidělování a tím je nekonečná různorodost individuálních preferencí eliminována.“ [3] Na tom je velmi dobře ilustrován problém s nedostatkem informací, kterým čelí centrální plánovači. Standardizací se omezí počet nutných informací, které je nutné znát a které je nutné objevit. Odpadá také nutnost se vypořádat s tím, že znalosti jsou implicitní a nesdělitelné (a dynamické). A že přenos sociální informace je zásadně implicitní a subjektivní a že informace není vyjádřena v explicitní podobě a je přenášena ve velice zkrácené podobě. Odpadá tak také možnost, jak řádně uspokojit potřeby spotřebitelů a výrobců v nižších stádiích výroby (stádiích blíže spotřebě).

Pro ilustraci, ve stalinském Sovětském svazu byly nesporné úspěchy při budování těžkého průmyslu a elektrifikaci doprovázeny obecným poklesem životní úrovně obyvatelstva a absolutně nejnižší úrovní produkce spotřebního zboží, i když svůj vliv mělo vedle preferování těžkého průmyslu i porevoluční zničení soukromého maloprůmyslu a řemesel. Textilní výrobky a potraviny se vyznačovaly neobyčejně nízkou kvalitou. Minimalizace soukromé spotřeby občanů umožnila zároveň vydávat čtvrtinu HDP na průmyslové investice (!) a dostatečně financovat také vzdělávání, vědu a ozbrojené síly [4]. Samozřejmě je nutné dodat, že část lidí v tu dobu trpěla i hlady.

Problémy s kvalitou

Vraťme se však k jednání ČNR a problému kvality. Ze stenoprotokolů se totiž nezdá, že by tehdejší výroba a služby byly příliš kvalitní. Komunistický poslanec Jan Koláčný uvedl na 2. schůzi ČNR dne 3. července 1986, že: „Vítáme proto opatření vlády, která mají za cíl zvýšit nejen dodávky pro vývoz, ale především dosáhnout zlepšení zhodnocovacího procesu v zahraniční směně. Týká se to zejména kožedělných, textilních, sklářských a keramických výrobků, porcelánu, nábytku i konfekce. Zde musí naši výrobci udělat taková opatření, aby jejich výrobky, vyvážené na zahraniční trhy, obstály náročné konkurenci. K tomu bude potřeba v daleko větší míře zvýšit inovační aktivitu, jakost a sortimentní skladbu výrobků. Připomínám to proto, že inovační programy neodpovídají ještě požadavkům, rozsahu, a ani tempu potřebné inovační intenzity. Podíl nových výrobků z celkové výroby zboží v minulém roce představoval malou část a z hodnocených výrobků dosáhla celá čtvrtina výrobků standardní úroveň jakosti. To vše se samozřejmě projevilo negativním způsobem na zahraničním trhu, ale ani náš spotřebitel nebyl plně uspokojen. Dokladem toho je nedostatek vkusných, módních výrobků široké spotřeby, a naopak zásoby nezajímavého a neprodejného zboží.“ [5] Zde také mimo problematické kvality jasně vidíme, že došlo k plýtvání, protože dokladem toho byl nedostatek vkusných, módních výrobků široké spotřeby a naopak zásoby nezajímavého a neprodejného zboží. Čili vzácné výrobní faktory včetně práce byly vynaloženy na věci málo potřebné či nepotřebné a na věci žádané se jich o to dostalo méně, protože v daném období je množství výrobních faktorů omezené. Toto je jeden ze zdrojů chudoby socialistických ekonomik.

Nežijeme prostě v ráji. Na skutečném trhu může podnikatel samozřejmě vyrábět nezajímavé a neprodejné statky, ať už proto, že se zmýlil v odhadu budoucí poptávky spotřebitelů, nebo protože se mu to líbí či protože je pomatený atd. Nejprve tedy utratí svoje peníze za suroviny a kapitálové statky, které nechá zpracovat prací do podoby takovýchto statků. Tyto statky mu pak zůstanou na skladu (skladování stojí také peníze) anebo je prodá za méně, než činily náklady na produkci těchto statků. Výsledkem je ztráta na podnikatelově (anebo věřitelově) majetku, na základě této ztráty je pak byznys zastaven, a pokud není (např. z důvodu pomatenosti podnikatele), tak se majetek podnikatele zmenší natolik, že už tento nebude schopen nakupovat či najímat další výrobní faktory. Samozřejmě pokud dostane dotace, jako tomu bylo v éře chozraščotu u podniků veřejného sektoru, tak může pokračovat ve své výrobě vesele dále. Podobné to bude v systému direktivního plánování, kde dostane výrobní jednotka přímo přidělené výrobní faktory. To bude navíc posíleno i tím, že když bude někdo úspěšný, tak si na něj páni došlápnou a peníze mu seberou. Nakonec se dojde k obludné úpravě, která částečně nápadně připomíná intervencionistickou současnost: „Je třeba ocenit, že přes uvedené potíže vytváří návrh rozpočtu prostor ke stimulaci rychlejšího zavádění výsledků vědeckotechnického rozvoje do výroby, že počítá i pro příští rok s rezervou na intenzifikaci oprav a údržby spojených s modernizací základních prostředků. Jak ukazují letošní poznatky, podniky této možnosti využívají velice opatrně. Tento opatrnický přístup, který je často kritizován, je ovšem nežádoucím způsobem podporován neustálým odčerpáváním většiny zdrojů z chozrasčotní sféry a přes zdůrazňování důležitosti pětiletky dosud uplatňovaným způsobem hospodaření v rámci ročního plánu a rozpočtu.“ [6] Nejprve to uregulujeme a obereme téměř k smrti a poté se to snažíme pracně vzkřísit. Nač se snažit, když z toho nic nekápne, a pokud ano, tak nám to seberou a na výkonu jediného muže přece nezávisí.

Zavádění výsledků vědeckotechnického rozvoje do výroby a modernizace základních prostředků představuje vlastně investice do rozvoje produkčních schopností ekonomiky (tj. nikoliv investice udržovací – tj. na opravy třeba strojů, budov, nástrojů apod. – které pomáhají udržet stávající strukturu výroby). Potíž v případě socialistického hospodaření (veřejného vlastnictví výrobních faktorů) je to, že není možné v tomto typu hospodaření určit z hlediska potřeb spotřebitelů, které investice a kam mají být provedeny. To nám osvětlí vynikající pozorovatel a ekonom W. Eucken: „Donucovací síla za ekonomickou kalkulací: Cenový systém v tržní ekonomice není pouze měřítkem vzácnosti nebo aparátem ekonomické kalkulace... Cenový systém je také kontrolním mechanismem, který má velikou donucovací sílu. Pokud náklady převyšují výnosy, potom tento rozpor v dlouhém období přirozeně přinutí firmu změnit své chování nebo úplně skončit. Vyjádřeno jiným způsobem, pokud je cena výrobních faktorů nezbytných k vyprodukování zboží vyšší, než je cena při prodeji tohoto zboží, pak musí nastat změna. Ale v centrálně plánované ekonomice tato hodnocení hrají odlišnou úlohu. Například: během války [druhé světové války v Německu, pozn. autora] byla v Hannoveru postavena továrna na hedvábí. I z hrubého agregovaného ohodnocení bylo jasné [často to však jasné není, pozn. autora], že toto místo je nevhodné a že továrny v Krefeldu produkují hedvábí s daleko menšími nároky na zdroje všech druhů. Spotřebování železa, cementu, strojů a lidské práce na postavení továrny v Hannoveru byla zbytečná a chybná investice. Tyto výrobní faktory by našly lepší uplatnění při jiném využití, což bylo jasné již z hrubých agregovaných dat. Přesto díky osobnímu zásahu jedné ze stranických špiček bylo rozhodnutí postavit továrnu prosazeno. V tržní ekonomice by továrna v Hannoveru byla brzy vyhodnocena jako neúspěšná investice a musela by být uzavřena. V centrálně plánované ekonomice, kde nefunguje žádný takový automatický proces selekce špatných investic, tato továrna mohla být nejen postavena, ale také udržována v provozu. Tato agregovaná ocenění prováděná centrální autoritou za sebou zkrátka nemají žádnou ekonomickou sílu, která by je mohla zkorigovat... V centrálně plánované ekonomice je vztah mezi poptávkou (potřebami) a nabídkou docela jiný. Tenze mezi nimi není na trhu nijak efektivně vyjádřena. Poptávka po uhlí nebo železe a veškerém ostatním zboží zde nemá svůj původ v rozličných nezávislých ekonomických plánech jednotlivců. Určení potřeb a směřování produkce je soustředěno do jedněch rukou... Možná by se tohle dalo považovat za slabinu centrálně plánované ekonomiky. Ve skutečnosti je to slabinou pouze tehdy, pokud považujeme maximální uspokojení potřeb populace za hlavní úkol ekonomického systému [viz výše, pozn. autora]. Absence jakékoliv donucovací moci v podobě ekonomické kalkulace je zároveň zdrojem síly, jelikož se díky tomu dá velice snadno dosáhnout plné zaměstnanosti.“ [7] Jak je patrné z této předlouhé citace, tak v socialistické ekonomice se prosazují i různé lobbistické tlaky (to však platí i o intervecionistické – sociálně-tržní ekonomice současnosti).

Pokračujme však dále. Na prakticky úplně stejný problém upozornil na 4. schůzi ČNR dne 10. prosince 1986 komunistický poslanec JUDr. Alois Skoupý. Poslanci při svých poslaneckých průzkumech zjištili, že výrobci často měli ve své nabídce výrobky, o které by mezi spotřebiteli jistě zájem byl (to však mohl poslanec jen odhadovat), ale obchod je neodebíral. Ale: „Naopak, v obchodech jsou vidět výrobky, které nedělají žádnému výrobci čest a jsou samozřejmě těžko prodejné. Zvyšují objem zásob, který je v resortu obchodu vysoko nad plánovaným stavem. Domníváme se, že tento dlouhodobě oprávněně kritizovaný stav je zapotřebí společným úsilím resortů obchodu a průmyslu, za pomoci dalších orgánů, změnit. Je to jeden z předpokladů pro úspěšné fungování vnitřního trhu, a tedy i prvořadý politický úkol.“ [8] Samozřejmě mít něco v nabídce a něco vyrábět je rozdíl. Výrobě mohly zabránit nedostatky v zásobování komplementárními statky (suroviny, meziprodukty, doprava, reklama, výrobní přípraveky, nástroje, energie atd.), které jsou nutné pro výrobu žádaných výrobků. Jde jak o nedostatky ve smyslu, že něco není, tak i o to, že to něco je, ale v nedostatečné kvalitě (viz i dále). Dále výrobě mohlo zabránit třeba selhání jediného muže či administrativně stanovené ceny výrobních faktorů a spotřebních statků či direktivní přidělování těchto výrobních faktorů a spotřebních statků. Dále obchodní organizace mají své jisté (dotace) a zákazníci pro ně nejsou prioritou, nač se tedy snažit! Zvlášť když o zisk pak ještě přišly. Dále, jak bylo před chvílí uvedeno, je tu černý trh, kam lze dodávat apod. A konečně, hypoteticky je i možné, že mít nějaký výrobek v nabídce, který se jinak nevyrábí, mohlo znamenat, že si daná výrobní jednotka šplhla u nadřízených či přímo vladaře.

Tentýž poslanec uvedl ještě, že „v jednáních výborů v souvislosti s posuzováním náročnosti úkolů pětiletky odezněly i poznatky poslanců k otázkám kvality výroby a výrobků. Nízká kvalita je jednou z vážných příčin nejistot v dodavatelsko-odběratelských vztazích. Má také přímé dopady na nežádoucí zvyšování výrobní spotřeby.“ [9] To stojí za pozornost, protože náhle se nám ve společnosti založené na jistotách objevila nejistota. Vrhá to i stín na to, zda naplněný plán byl skutečně splněn. Respektive můžeme třeba vyrábět na 110 %,  ale pokud máme 20 % nekvalitních výrobků, tak ve skutečnosti plán splněn asi moc nebyl.

Paradoxně neprodané zásoby čili plýtvání vedlo k ohrožení státního rozpočtu (k jeho špatnému stavu viz kapitola o Praze): „Rizika jsou spojena, jak konstatovali poslanci při jednáních výborů, i v naplňování záměrů daně z obratu, jejíž objem stagnuje. Souvisí to bezprostředně s kvalitou zabezpečení potřeb obyvatelstva na vnitřním trhu. Plánovitě zakládáme růst osobní spotřeby obyvatelstva, ale pokud se nevypořádáme energičtěji než dosud s kritizovanými nedostatky mezi obchodem a výrobou, nezlikvidujeme neprodejné zásoby zboží v obchodech a nenahradíme je žádanými výrobky především průmyslového spotřebního charakteru, nevytvoříme základní předpoklad pro realizaci vytyčených záměrů.“ [10] Tato skutečnost vznikla kvůli tomu, že socialistické hospodářství bylo v našich podmínkách (a většinou i v podmínkách bývalého východního bloku) spojeno s existencí peněz a umělých cen (tj. cen neodrážejících vzácnost), místo toho, aby peníze neexistovaly a zboží a služby byly spotřebitelům přímo přidělovány. Ve svých poznámkách k návrhu stranického programu v roce 1920 samotný V. I. Lenin napsal, že cílem je organizace veškerého obyvatelstva ve výrobní a spotřební komuny a že strana bude usilovat o přípravu co nejrychlejšího zrušení peněz [11]. Uspořádání s penězi ovšem znamená, že je nutné poté, co člověk dostane stanovený příděl, vyměnit nevhodné statky s někým jiným v barterové (a tedy velmi neefektivní a časově náročné) směně anebo je vyměnit pomocí nějakého de facto nelegálního prostředku směny (například cigarety). Čili prostřednictvím černého trhu. Navíc to, že spotřebitelé jsou tak přímo explicitně postaveni před fakt, že dostávají něco, co nechtějí, činí selhání vladařů, kteří příděly stanovují, zřejmějším. Při existenci peněz nejsou sice také potřeby poddaných plněny, ale lze se vymluvit na práci poddaných vyšší úrovně či nějakého nepřítele lidu, státu nebo říše. Jinými slovy poddaní v druhém případě budou pravděpodobně méně často vinit přímo své vladaře.  Vladař totiž není zcela nezávislý na vůli svých poddaných.

K nízké kvalitě a i nedostatkům se dále vyjádřila třeba na 3. schůzi ČNR dne 20. října 1986 i komunistická poslankyně Vlasta Šustrová, která sice konstatovala, že ohlédneme-li se za uplynulou 7. pětiletkou, můžeme jistě říci, že rozšířená nabídka zboží na trhu, rozvoj materiálně technické základny obchodu a vyšší peněžní příjmy obyvatelstva přinesly růst osobní spotřeby občanů a lepší uspokojování jejich potřeb. Avšak dle ní: „Zdaleka však není ještě všechno v pořádku. I z tribuny XVII. sjezdu Komunistické strany Československa zazněla kritika na adresu obchodu. Na plánování a zajišťování dodávek zboží, na nízké technické parametry některých průmyslových výrobků, na problémy v úrovni poskytovaných obchodních služeb, na nedostatek vybraných druhů zboží, a především na případy špatné kvality dodávaného sortimentu.“ [12]

Kvalita zemědělské produkce

Ke kvalitě zemědělské produkce se vyjádřil nepříliš lichotivě komunistický poslanec Břetislav Vařečka na 2. schůzi ČNR, který zároveň poukázal na úskalí objemových kritérií: „V souladu se záměry 8. pětiletky usilujeme v družstvech o zabezpečení dalšího přednostního růstu rostlinné výroby. Nejde nám jen o objemové ukazatele. Součástí našeho úsilí je i boj za kvalitu produkce, která u řady plodin neodpovídá našim možnostem a potřebám. Mám zde na mysli nejen opakovaně kritizovanou jakost sladovnického ječmene, cukernatost řepy, konzumní vlastnosti brambor, ale i dalších plodin, včetně kvality objemné píce, kde jsme si vědomí rezerv a nedostatků, a proto tímto směrem zaměříme pracovní iniciativu družstevních rolníků i naši propagační a agitační práci.“ [13] Sladovnický ječmen slouží k výrobě piva. Asi stěží se dá dnešní pestrost nabídky piva porovnat s tou komunistickou. Nejinak je tomu dnes i u vína. „Nová encyklopedie českého a moravského vína“ uvádí na jednu stranu, že od konce 60. let až do roku 1984 (na počátku roku 1985 mnoho vinic pomrzlo a muselo být vyklučeno) se potupně zvětšovaly plochy vinic, na kterých hospodařila Jednotná zemědělská družstva (JZD) a že úroveň našeho vinohradnictví snesla i v dobách socialistického hospodaření srovnání s ostatními evropskými vinařskými oblastmi. Ale v tehdejším Československu došlo k uniformitě vyráběných vín, důvodem měla být (srovnej s jiným pohledem W. Euckena o standardizaci výše, který se však nevylučuje s tímto tvrzením) snaha o co největší sklizeň, často na úkor vyzrálosti hroznů. A dále: „Na moravských vinicích se v té době dosahovalo průměrné sklizně 6 000 až 7 000 kilogramů hroznů z hektaru. Většina soukromých vinařů však dosahovala sklizní až dvojnásobných [13].

[1] K tomu blíže a podrobně viz Böhm-Bawerk, s. 169-175.
[2] Eucken, s. 2 (stránky nečíslovány).
[3] Ibid, s. 13 (stránky nečíslovány).
[4] Stellner, s. 25, viz i s. 23. Na s. 21 autor uvádí, že si stát prostředky na rozvoj průmyslu opatřil na úkor rolníků na domácím trhu ve spotřebním zboží, zahraniční úvěry totiž nemohl sovětský stát pochopitelně využít (bolševické „za dluhy se neplatí“ zde mělo předvídatelný dopad). Dle s. 25 byli postiženi i dělníci, a to zejména ti méně kvalifikovaní, kteří přišli z venkova.
[5] Stenoprotokoly 2. schůze, Poslanec ing. Jan Koláčný, CSc, list s002005, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/002schuz/s002005.htm. Otázkou je, jaké jakosti dosáhly zbylé ¾ výrobků?
[6] Stenoprotokoly 4. schůze, Zpravodaj poslanec Miroslav Mrázek, list s004006, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/004schuz/s004006.htm. Mrázek byl člen KSČ.
[7] Eucken, s. 8 a 9 (stránky nečíslovány).
[8] Stenoprotokoly 4. schůze, Poslanec Alois Skoupý, list s004004, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/004schuz/s004004.htm.
[9] Ibid.
[10] Stenoprotokoly 4. schůze, Zpravodaj poslanec Miroslav Mrázek, list s004006, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/004schuz/s004006.htm.
[11] Švankmajer, s. 352
[12] Stenoprotokoly 3. schůze, Poslankyně Vlasta Šustrová, list s003003, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/003schuz/s003003.htm.
[13] Stenoprotokoly 2. schůze, Poslanec ing. Břetislav Vařečka, list s002008, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/002schuz/s002008.htm.
[14] Kraus, s. 21.