Účtenková loterie navýší moc státu a poštve daňové plátce proti sobě

Mises.cz: 27. března 2015, Josef Tětek, komentářů: 7

[Článek původně vyšel 2.3.2015 na Svobodném monitoru.]

Duo Sobotka-Babiš zvažují kromě elektronické evidence tržeb také zavedení účtenkové loterie. Vládní elitáři tak nadále ukazují, že v boji za zvýšení státních příjmů není žádný trik pod jejich úroveň. Vyžaduje-li si to státní (a zprostředkovaně i jejich) zájem, upíšou svou duši klidně ďáblu.

Ze strany vládních představitelů je účtenková loterie na první pohled poněkud schizofrenická. Na jednu stranu vláda hazard reguluje, upozorňuje na jeho škodlivost a plánuje za tímto účelem zdvojnásobit aktuální daňovou sazbu z hazardu. Na stranu druhou začne pořádat vlastní loterii, u které bude vyzývat širokou veřejnost k účasti. Rozpor je to pouze zdánlivý – vládním představitelům totiž především vadí, že velké peníze, jež se v soukromém hazardu točí, nekončí ve státní kase.

Maximální daňový výnos představuje pro vládní představitele nezpochybnitelné dobro; dovolím si však uvést dva důvody, proč jsou obdobná opatření cestou ke zkáze, zvážíme-li dopady na širší společnost.

Vyšší daně = větší moc státu

V mysli etatisty (tj. jedince, který vnímá stát jako právoplatnou nejvyšší autoritu) je platba předepsaných daní svatou povinností, nezaplacení daně je adekvátně nejvyšším hříchem. V základu tento přístup stojí na předpokladu, že veškerý majetek na určitém území je ve vlastnictví kolektivu, jenž je státem zastupován. Pouze se svolením státu a po zaplacení vyměřené berně může soukromý správce se „svým majetkem“ nakládat. Běda však, pokud by si bez vědomí kolektivu ulil něco pro sebe!

Kromě uspokojování samolibého přesvědčení o nároku na soukromý majetek slouží boj proti daňovým únikům ryze pragmatickému účelu – posilování reálné moci státu. Každá koruna, kterou stát svým občanům odebere, totiž snižuje jejich nezávislost a zvyšuje sílu státu. Občané, kteří následně nechtějí rezignovat na osud jimi vydělaných peněz, se pak musí věnovat neproduktivním aktivitám, jako je angažování v politice, či účast na státních přerozdělovacích programech, kam patří i účtenková loterie.

Zvyšování daní a následná argumentace o nutnosti vynucovat jejich vymáhání je mechanismem s pozitivní zpětnou vazbou: státní představitelé seberou občanům příjmy, načež občané začnou z nutnosti poptávat část statků po státu; z důvodu vrozené neefektivity byrokratického systému je však státní rozpočet v deficitu a musí zvýšit daně. Koloběh se opakuje, úroveň zdanění je stále vyšší a čím dál více lidí volí výstup do šedé zóny, jelikož seznají, že na celém procesu získává především stát.

Rozděl a panuj

Pomocí účtenkové loterie usiluje vláda o posílení vzájemné nevraživosti mezi obchodníky a jejich zákazníky. První staví do role podvodníků, jež se obohacují na úkor kolektivu; druhé pak do role kontrolorů, vykonávajících službu ve jménu obecného blaha.

Vláda tak aplikuje odvěkou taktiku „rozděl a panuj“. Obchodníci a velká část jejich zákazníků jsou čistými daňovými plátci – na daních více odvádějí, než sami získávají. V jejich zájmu by tak zdánlivě mělo být mít se na pozoru před čistými daňovými příjemci, jako jsou politici a státní zaměstnanci. Pomocí falešné dichotomie jsou však postaveni proti sobě a jejich případný odpor je neutralizován.

Účtenková loterie není jediným příkladem této taktiky. Státní regulace kvality, cenové regulace, hygienické standardy, reklamační lhůty – všechny tyto státní zásahy mají za cíl vyvolat dojem, že výrobci a obchodníci usilují formou různých lstí a podvodů o profit na úkor zákazníků. Tato taktika funguje velmi dobře – veřejná kritika uvedených regulací dnes prakticky neexistuje a mezi známými se kritik nejčastěji setká s nechápavými pohledy a dotazy typu „vážně chceš žít v takové džungli, kde si obchodník/provozovatel restaurace může vše dovolit“? Opomíjená při takových diskuzích pak bývá role konkurence a svobodné volby, jež uvedené problémy mohou řešit bez nutnosti neustálé regulační války.

Víra v prospěšnost absolutní kontroly

Jak bývá nejen v našich končinách zvykem, vláda opět řeší, jak maximalizovat svůj příjem stůj co stůj – přičemž neexistuje ani náznak snahy ukázat, zač by si jej měla v prvé řadě zasloužit. Aktuální technologové moci očividně věří v prospěšnost absolutní kontroly. Je tudíž na místě se ptát, proč tento přístup neaplikují namísto širokých mas drobných podnikatelů na mnohem koncentrovanější státní instituce a jejich výdaje? Zřejmě proto, že sami dobře tuší, jak je tato snaha v byrokratickém chaosu nerealizovatelná a takové jednání by bylo sebevražednou střelbou do vlastních řad, což se v politice nevyplácí.