Udržitelný a neudržitelný růst
Mises.cz: 28. listopadu 2010, Josef Tětek, komentářů: 1
Jednou z příčin v současnosti doznívajících krizí je dlouhodobá monetární politika nízkých úrokových sazeb. Chceme-li dosáhnout dlouhodobého udržitelného růstu, musíme pochopit tuto kauzalitu a podobných politik se v budoucnu vyvarovat.
Celé dvacáté a prozatím i jednadvacáté století je charakteristické střídajícími se obdobími hospodářského růstu (konjunktura, boom) a úpadku (recese, bust). Během růstu můžeme v ekonomice pozorovat vyšší investiční aktivitu a sníženou nezaměstnanost, zatímco během poklesu tomu je naopak. Tyto dvě opakující se fáze jsou nazývány hospodářským cyklem. Intenzivní hospodářské cykly jsou jak pro vyspělé, tak pro rozvojové ekonomiky vyčerpávající a někdy až katastrofální.
Jsou však takové cykly nevyhnutelné? Musí po růstu nutně následovat úpadek? Existuje vůbec něco jako udržitelný ekonomický růst? Díváme-li se na svět očima keynesiánské makroekonomie, dojdeme pravděpodobně k závěru, že cykly nevyhnutelné jsou, úpadek vždy nakonec přijít musí a neustálý ekonomický růst bez recesí je pouhá fantazie. Ekonom s keynesiánským pohledem na svět – za příklad nám může posloužit Paul Krugman – vidí ekonomiku jako permanentně poškozenou. Ekonomiku v průběhu hospodářského poklesu dle Krugmana sužují neduhy jako nedostatečná agregátní poptávka, past likvidity a paradox úspor. K potlačení recese a nastolení růstu je dle něj zapotřebí agregátní poptávku podporovat vládními výdaji (klidně i na válečné účely či hloubení a opětovné zahrabávání děr v zemi), past likvidity překonat slibem vyšší budoucí inflace ze strany centrálních bankéřů a paradox úspor zvrátit vládními deficity.
Keynesiánská teorie totiž vychází z předpokladu, že hospodářský růst je založen na agregátní poptávce; sníží-li se agregátní poptávka, nastává recese. A recesi je třeba odvrátit vládními výdaji, které mají vyrovnat pokles poptávky soukromého sektoru a agregátní poptávku tak udržet na určité výši.
Teorie rakouské ekonomické školy naproti tomu nabízí odlišný pohled na povahu hospodářského cyklu a odlišné odpovědi na položené otázky. Ekonomové rakouské školy upozorňují na to, že je třeba přihlížet ke struktuře poptávky, ne pouze k její agregátní velikosti. Ekonom Friedrich von Hayek si všiml, že struktura poptávky v různých fázích hospodářského cyklu vykazuje určité zákonitosti, které jsou pro všechny případy konjunktury a recese obecně platné. Na počátku růstové fáze hospodářského cyklu vždy stojí úvěrová expanze způsobená nižšími úrokovými sazbami, než jaké by převládaly na trhu bez intervencí centrální banky.
Jak však ukazuje Mulligan (2002) na datech z americké ekonomiky mezi lety 1959-2000, na snížené úrokové sazby nereagují všechna odvětví stejně - některá odvětví reagují silně a některá vůbec. Důvodem je, že rozličné vyráběné statky se liší svou vzdáleností ke spotřebě. Potravinářské výrobky ujdou od výroby ke konečné spotřebě poměrně krátkou cestu v řádu týdnů až měsíců, zatímco obytné domy či kancelářské budovy jsou vzdálené spotřebě několik let. Odlišná vzdálenost ke spotřebě pak udává citlivost daného odvětví na úrokovou míru. Potenciální návratnost realitního projektu je totiž značně rozdílná, počítá-li podnikatel v rámci několikaletého úvěru s úrokovou mírou ve výši osmi, čtyř či dvou procent. Naopak v případě krátkodobých úvěrů výše úrokové míry tak zásadní vliv nemá.
Dalším závažným dopadem nižší než tržní úrokové míry je vzniklý nesoulad mezi objemem úspor (volného kapitálu) a objemem investic (využitého kapitálu). Snížená úroková míra odrazuje od spoření a láká k investicím. Pokud by nižší úroková míra byla tržním signálem, pak by bylo vše v pořádku – znamenalo by to, že objem úspor je vysoký (vysoká nabídka), zatímco objem investic je nízký (nízká poptávka). Nižší úroková míra by tak tyto objemy vyrovnala. Následkem intervence centrální banky však úroková míra přestává být tržním signálem, tedy odrazem daných tržních fundamentů. Snížením úrokové míry pod tržní úroveň se ekonomika vydává na cestu neudržitelného růstu, protože je to růst založený na mylné informaci o velikosti dostupných úspor. Nižší úroková míra investorům sděluje, že je v ekonomice určité množství volného kapitálu a je tak ziskové započít projekty s určitou vzdáleností ke spotřebě. Tato informace je však mylná, protože velikost úrokové míry nevzniká na trhu střetem nabídky a poptávky, nýbrž při zasedání bankovní rady centrální banky.
V době boomu znatelně rostou zejména odvětví jako strojírenství a stavebnictví, která v době recese naopak nejvíce upadají. Na dokončení statků s velkou vzdáleností ke spotřebě, jejichž výroba započala v době uměle nízké úrokové míry, totiž není v ekonomice dostatek kapitálu. Se zvýšením úrokové míry a přiblížením k úrokové míře, která by převládala na nenarušovaném trhu, tak můžeme pozorovat zvýšený počet nedostavěných (či dostavěných, avšak prázdných) rezidenčních a kancelářských projektů a množství strojírenských firem v úpadku. Recese totiž není ničím jiným, než návratem k normálu – vyrovnáním úrovně investic se skutečnou zásobou kapitálu. Chápeme-li recesi takto, je zřejmé, že nástroje hospodářské politiky sloužící ke zmírnění recese (jako jsou například finanční stimuly či udržování nízkých úrokových sazeb) ji akorát prodlužují, protože takové vyrovnání oddalují. Ekonomika nepotřebuje vládní výdaje a další intervence na stimulaci agregátní poptávky, nýbrž očištění od předešlých intervencí a oproštění od intervencí budoucích.
Jsou však takové cykly nevyhnutelné? Musí po růstu nutně následovat úpadek? Existuje vůbec něco jako udržitelný ekonomický růst? Díváme-li se na svět očima keynesiánské makroekonomie, dojdeme pravděpodobně k závěru, že cykly nevyhnutelné jsou, úpadek vždy nakonec přijít musí a neustálý ekonomický růst bez recesí je pouhá fantazie. Ekonom s keynesiánským pohledem na svět – za příklad nám může posloužit Paul Krugman – vidí ekonomiku jako permanentně poškozenou. Ekonomiku v průběhu hospodářského poklesu dle Krugmana sužují neduhy jako nedostatečná agregátní poptávka, past likvidity a paradox úspor. K potlačení recese a nastolení růstu je dle něj zapotřebí agregátní poptávku podporovat vládními výdaji (klidně i na válečné účely či hloubení a opětovné zahrabávání děr v zemi), past likvidity překonat slibem vyšší budoucí inflace ze strany centrálních bankéřů a paradox úspor zvrátit vládními deficity.
Keynesiánská teorie totiž vychází z předpokladu, že hospodářský růst je založen na agregátní poptávce; sníží-li se agregátní poptávka, nastává recese. A recesi je třeba odvrátit vládními výdaji, které mají vyrovnat pokles poptávky soukromého sektoru a agregátní poptávku tak udržet na určité výši.
Teorie rakouské ekonomické školy naproti tomu nabízí odlišný pohled na povahu hospodářského cyklu a odlišné odpovědi na položené otázky. Ekonomové rakouské školy upozorňují na to, že je třeba přihlížet ke struktuře poptávky, ne pouze k její agregátní velikosti. Ekonom Friedrich von Hayek si všiml, že struktura poptávky v různých fázích hospodářského cyklu vykazuje určité zákonitosti, které jsou pro všechny případy konjunktury a recese obecně platné. Na počátku růstové fáze hospodářského cyklu vždy stojí úvěrová expanze způsobená nižšími úrokovými sazbami, než jaké by převládaly na trhu bez intervencí centrální banky.
Jak však ukazuje Mulligan (2002) na datech z americké ekonomiky mezi lety 1959-2000, na snížené úrokové sazby nereagují všechna odvětví stejně - některá odvětví reagují silně a některá vůbec. Důvodem je, že rozličné vyráběné statky se liší svou vzdáleností ke spotřebě. Potravinářské výrobky ujdou od výroby ke konečné spotřebě poměrně krátkou cestu v řádu týdnů až měsíců, zatímco obytné domy či kancelářské budovy jsou vzdálené spotřebě několik let. Odlišná vzdálenost ke spotřebě pak udává citlivost daného odvětví na úrokovou míru. Potenciální návratnost realitního projektu je totiž značně rozdílná, počítá-li podnikatel v rámci několikaletého úvěru s úrokovou mírou ve výši osmi, čtyř či dvou procent. Naopak v případě krátkodobých úvěrů výše úrokové míry tak zásadní vliv nemá.
Dalším závažným dopadem nižší než tržní úrokové míry je vzniklý nesoulad mezi objemem úspor (volného kapitálu) a objemem investic (využitého kapitálu). Snížená úroková míra odrazuje od spoření a láká k investicím. Pokud by nižší úroková míra byla tržním signálem, pak by bylo vše v pořádku – znamenalo by to, že objem úspor je vysoký (vysoká nabídka), zatímco objem investic je nízký (nízká poptávka). Nižší úroková míra by tak tyto objemy vyrovnala. Následkem intervence centrální banky však úroková míra přestává být tržním signálem, tedy odrazem daných tržních fundamentů. Snížením úrokové míry pod tržní úroveň se ekonomika vydává na cestu neudržitelného růstu, protože je to růst založený na mylné informaci o velikosti dostupných úspor. Nižší úroková míra investorům sděluje, že je v ekonomice určité množství volného kapitálu a je tak ziskové započít projekty s určitou vzdáleností ke spotřebě. Tato informace je však mylná, protože velikost úrokové míry nevzniká na trhu střetem nabídky a poptávky, nýbrž při zasedání bankovní rady centrální banky.
V době boomu znatelně rostou zejména odvětví jako strojírenství a stavebnictví, která v době recese naopak nejvíce upadají. Na dokončení statků s velkou vzdáleností ke spotřebě, jejichž výroba započala v době uměle nízké úrokové míry, totiž není v ekonomice dostatek kapitálu. Se zvýšením úrokové míry a přiblížením k úrokové míře, která by převládala na nenarušovaném trhu, tak můžeme pozorovat zvýšený počet nedostavěných (či dostavěných, avšak prázdných) rezidenčních a kancelářských projektů a množství strojírenských firem v úpadku. Recese totiž není ničím jiným, než návratem k normálu – vyrovnáním úrovně investic se skutečnou zásobou kapitálu. Chápeme-li recesi takto, je zřejmé, že nástroje hospodářské politiky sloužící ke zmírnění recese (jako jsou například finanční stimuly či udržování nízkých úrokových sazeb) ji akorát prodlužují, protože takové vyrovnání oddalují. Ekonomika nepotřebuje vládní výdaje a další intervence na stimulaci agregátní poptávky, nýbrž očištění od předešlých intervencí a oproštění od intervencí budoucích.
Shrnutí
Jednou z příčin v současnosti doznívajících krizí je dlouhodobá monetární politika nízkých úrokových sazeb (tj. nižších, než jaké by převládaly na trhu bez intervencí centrální banky). Chceme-li dosáhnout dlouhodobého udržitelného růstu, musíme pochopit tuto kauzalitu a podobných politik se v budoucnu vyvarovat.
Udržitelný růst je takový, který vychází z nenarušovaných tržních signálů, odrážejích fundamenty dané ekonomiky. Jinými slovy, udržitelný růst musí být postaven na investicích, které svým objemem i vzdáleností ke spotřebě odpovídají objemu úspor. To je možné pouze tehdy, pokud tržní úroková míra bude podávat tržním aktérům informace nezkreslené intervencemi centrální banky.
Uměle snížená úroková sazba přenáší tržním aktérům mylné informace. Z mylných informací plynou mylné investice. Vázáním kapitálu v mylných investicích a vynakládáním zdrojů na odstraňování těchto investic ekonomika chudne. Tento koloběh neudržitelného růstu a plýtvání se bude neustále opakovat, dokud zde bude jeho příčina – uměle snížená úroková sazba.
Udržitelný růst je takový, který vychází z nenarušovaných tržních signálů, odrážejích fundamenty dané ekonomiky. Jinými slovy, udržitelný růst musí být postaven na investicích, které svým objemem i vzdáleností ke spotřebě odpovídají objemu úspor. To je možné pouze tehdy, pokud tržní úroková míra bude podávat tržním aktérům informace nezkreslené intervencemi centrální banky.
Uměle snížená úroková sazba přenáší tržním aktérům mylné informace. Z mylných informací plynou mylné investice. Vázáním kapitálu v mylných investicích a vynakládáním zdrojů na odstraňování těchto investic ekonomika chudne. Tento koloběh neudržitelného růstu a plýtvání se bude neustále opakovat, dokud zde bude jeho příčina – uměle snížená úroková sazba.