Ultimátní argument

Mises.cz: 14. května 2013, Josef Tětek, komentářů: 22

Občas přemýšlím nad tím, zda existuje argument ve prospěch svobody, který by přesvědčil každého, kdo by jej vyslyšel. Jak by takový argument vypadal? Byl by založen na argumentaci utilitaristické, právní či emocionální? Rovnou zkraje se přiznám, že sám nemám tušení – tento článek je spíše námětem k zamyšlení a diskuzi.

Vhodnými kandidáty na ultimátní argument jsou podle mého názoru následující myšlenky.

Argument komplexnosti

Lidská společnost je nepopsatelně složitým systémem; složitost dosahuje takové míry, že je pro člověka jen těžko představitelná. V lidském chápání je pro svou neuchopitelnost spíše něčím abstraktním, a proto také často opomíjeným. Při snaze uchopit složitost společnosti si však můžeme uvědomit, jak domýšlivé jsou sny o všeobjímající regulaci.

Pro zjednodušení si pojďme vzít příklad Prahy – řekněmě, že zde žije 1 000 000 dospělých jedinců, kteří disponují svobodnou vůlí, odlišnými životními cíly a různorodými preferencemi. Tito lidé spolu každý den obchodují, přátelí se a vzájemně se ovlivňují. Každý Pražan může kdykoli vstoupit do vztahu s kýmkoli ze zbývajících 999 999 sousedů. Máme zde tedy 1 000 000 000 000 možných interakcí. Jeden bilión proměnných. To jsme však teprve na počátku mapování pražské společenské složitosti. Lidské preference nejsou v čase konstantní, jelikož sám svět není konstantním systémem, nýbrž systémem dynamickým, neustále se měnícím. V rámci dalšího zjednodušení řekněme, že se jedincův preferenční žebříček mění každou hodinu. 24 biliónů proměnných za den. Stále málo? 4 032 bilionů možných interakcí za týden, 16 128 bilionů za měsíc a 193 536 000 000 000 000 decentralizovaných, stejně pravděpodobných mezilidských vztahů za jediný rok. Zdá se tedy, že i po značném, až směšném zjednodušení na úroveň počtů pro první stupeň základní školy jsme se dostali zpět k neuchopitelné složitosti.

Proč tedy nežijeme v chaosu, ale ve zjevném řádu, kdy můžeme každý den se slušnou jistotou očekávat potraviny v obchodech? Díky koordinačnímu systému, který propojuje veškeré výše uvedené proměnné – cenám. Je to právě decentralizovaný, neplánovaný cenový mechanismus, kterému můžeme vděčit za nejlepší možný soulad mezi lidskými potřebami a snahou o jejich naplnění. A naopak, jsou to mocenské zásahy do tohoto sofistikovaného, lidskou myslí neuchopitelného mechanismu, které můžeme vinit z pokračujícího marasmu v mnoha odvětvích lidského snažení.

Svoboda je nástrojem diverzifikace rizik a cest k pokroku – ve svobodné společnosti působí tisíce zásobovacích firem a miliony jedinců, kteří usilují o zlepšení podmínek života pro sebe a své blízké. Selžou-li někteří z těchto subjektů, žádná katastrofa v podobě masivního nedostatku či stagnace nenastane. Je-li však kontrola nad zásobováním, vzděláním a výzkumem centralizována v rukou jednoho poskytovatele – státu – společnost je vystavena ohromnému riziku v případě jeho selhání.

Argument agrese

Státní zvůle je přímým popřením svobody. Nejčistší manifestací státní zvůle je pak válka, která není ničím jiným než masovým vražděním, loupením a zotročením. Během posledních sta let bylo lidstvo svědkem a obětí dvou světových válek, bezpočtu lokálních konfliktů a zahraničních „misí“, přičemž většina těchto státních výbojů nebyla nazvána svým pravým jménem, nýbrž opěvována jako Boj za monarchii, Boj za demokracii, Boj proti terorismu či Boj za státnost a státní suverenitu. Objem lidského utrpení způsobený státními válkami posledních sta let je nepředstavitelný – ztracené životy lze počítat po stovkách milionů, zdevastované bohatství přivedlo úsilí několika generací vniveč.

Válka však není jediným aktem státní agrese. Stát jako instituce je agresivní již z principu, a tak veškeré činy této instituce jsou manifestací síly. Daně, regulace, prohibice, zákony, dotace, příkazy a zákazy – všechny tyto akty staví na výlučné pozici státu jako monopolu na užití násilí ve společnosti. Velká část násilí v dnešní společnosti, z kterého bývá obviňována samotná lidská povaha, je státem mohutně podporována – drogové kartely, gangy a mafie jsou potomkem prohibice, vraždy a násilnictví zase následkem neefektivního státního monopolu na poskytování bezpečnostních a právních služeb.

Představitelé státu užívají k dosažení svých cílů vyhrožování, věznění a odcizení. Jedná-li někdo ve společnosti stejně jako stát, je po právu obžalován ze zločinu a odsouzen k trestu. Společnost však stále ještě nedosáhla takové úrovně, aby v ní byly činy každého subjektu bez výjimky posuzovány stejným metrem. Velikým pokrokem vpřed by bylo obecné poznání, že zdanění je krádež, válka je masová vražda a nadvláda je zotročení.

Argument rovnosti

Úspěch v politice se odvíjí od schopností politika lhát, manipulovat a činit kompromisy v oblasti ideálů a morálky. Kromě toho je pro úspěšného politika zásadní mít kontakty na vhodných místech, ideálně vybudované již jeho rodiči, kteří rovněž byli aktivní v politice (jak ostatně můžeme vidět na mocných politických dynastiích v rozvinutých demokraciích, jako jsou USA). Úspěšný politik kolem sebe buduje kult osobnosti – cílí na emoce, nikoli rozum svých voličů. Politické divadlo, kdy se představitelé jednotlivých frakcí pohádají před televizními kamerami do krve, aby si pak v zákulisí společně připili na dobře odvedenou práci, má zakrýt jeden prostý fakt – totiž že politik nemůže nikdy ze své pozice dlouhodobě zajistit prospěch větší části společnosti, jelikož pouze přerozděluje bohatství, vyvolává třídní nenávist a lže o skutečném původu prosperity. Politik slibuje voličům rovnost ve výsledku, kterou nemůže zajistit, a zničí při snaze o její nastolení rovnost v příležitostech.

Úspěch na volném trhu se odvíjí od schopnosti jedince nabídnout ostatním výhodnou směnu – ať se jedná o směnu za peníze, službu, zboží či dobrý pocit. Díky existenci fenoménu komparativní výhody má na trhu příležitost opravdu každý, jakkoli je talentovaný či obdařen lidským a finančním kapitálem. Ano, na trhu existují samozřejmě náhody, štěstí a smůla, ta však dopadá na všechny jedince se stejnou matematickou pravděpodobností; hlavní roli hraje vždy píle a ochota poskytovat druhým hodnotné zboží a služby.

Ve svobodné společnosti má každý stejné postavení před zákonem, jelikož poskytování služeb práva se v takovém případě řídí stejnými principy jako poskytování jakékoli jiné služby. Soudci a právníci pak nejsou podřízeni politikům, ale svým klientům. Nikdo z nich navíc nemá zajištěné monopolní postavení, jako je tomu dnes.

Svobodná společnost zaručuje rovnost a spravedlnost v příležitostech, jelikož nikdo v ní nemá legitimitu k omezování druhých.

Jak to vidí naši čtenáři? Který argument ve prospěch svobody je nejpřesvědčivější pro vás osobně? Kterým jste přesvědčili ostatní? Který naopak selhává a setkává se s nepochopením a ťukáním na čelo?