Univerzálně preferované jednání V: Etický rámec

Mises.cz: 11. března 2014, Stefan Molyneux (přidal Přemysl Bosák), komentářů: 0

[Z originálu přeložil Přemysl Bosák, všechny přeložené části naleznete v sekci Literatura.]

Etická tvrzení jsou odlišná od jiných typů znalostních výroků. Jestliže řeknu „mám rád jazz“, může být tento výrok pravdivý, nebo nepravdivý, ale nebude pro vás obecně považován za jakkoli závazný. Mé preference pro jazz jsou pouhým konstatováním mé osobní záliby, na jejímž základě vám nevzniká žádná povinnost mít, anebo nemít rád jazz.

Podobně když řeknu „mám rád zeleninu“, jedná se o pouhý projev mé osobní preference. Řeknu-li však, že „zelenina je zdravá.“ přesunul jsem se z vyjádření osobní preference k vyjádření objektivního faktu. Je rozdíl mezi „mám rád zmrzlinu“ a „zmrzlina obsahuje mléko.“

Základní rozdíl mezi vyjádřením preference a vyjádřením faktu je ten, že vyjádření fakt jsou objektivní, testovatelná – a závazná. Jestliže si ceníte pravdy, pak jste povinni přijmout fakt, že zmrzlina obsahuje mléko, jakmile to bude prokázáno. (Jestliže si pravdy neceníte, pak byste se v první řadě neměli nikdy účastnit této debaty – nebo jakékoli jiné!)

Jestliže řeknu „Země je kulatá“ a poskytnu dostatečný důkaz takového tvrzení, pak rozhodnutí o jeho pravdivosti již není otázkou vašeho rozmaru. Jsem-li schopen prokázat, že Země je kulatá, musíte to přijmout jako pravdivé – pokud ovšem neodmítáte rozum a důkazy jako kritéria pravdy.

Jestliže akceptuji platnost matematických zákonů, potom nemůžu svévolně odmítnout matematický důkaz, který je v souladu s těmito zákony. Odmítnu-li takový důkaz, potom nemůžu nadále tvrdit, že přijímám platnost matematických zákonů. To, že je přijímám, znamená, že jsem povinen přijmout jako platné důkazy, které jsou s těmito zákony v souladu. Odmítnutí důkazů, které jsou v souladu se standardy racionality, jsou odmítnutím standardů racionality jako takových.

Vědecká metoda, racionalita samotná a matematické zákony jsou příklady objektivních kritérií pro stanovení pravdivosti výroku. Není mým názorem, že dvě a dvě jsou čtyři. Jestliže také přijmete, že dvě a dvě jsou čtyři, nepodrobujete se mému názoru, ale racionální pravdě.

Objektivní pravda

Klíčovou výzvou v pochopení povahy pravdy je uvědomění, že „pravda“ ve světě neexistuje stejným způsobem jako stromy nebo kámen.

Koncept „pravda“ je nezbytně relativní pojem – i když to neznamená, že je subjektivní nebo svévolně stanovitelný. Koncept „zdraví“ je také relativní pojem – porovnáváme „zdraví“ k nemoci a k relativním standardům zdraví. Co je považováno za „dobré zdraví“ pro 90letého bude stěží dobrým zdravím pro 20letého. Definice dlouhého života se také lišila před 500 lety a dnes.

To ovšem neznamená, že koncept „zdraví“ je zcela relativní a subjektivní. 10letý umírající na leukémii je nemocný dle jakékoli definice, stejně jako 20letý maratónský běžec je zdravý dle jakékoli definice. Muž, který se dnes dožije 90 let, měl statisticky dlouhý život, což by se nicméně změnilo, kdyby nám medicínská technologie náhle umožnila žít do 200 let.

To, že se definice „zdraví“ rozšiřuje, nezbytně neznamená vyvrácení předcházejících definic, ale spíše jejich rozšíření. Umožní-li medicínská technologie 90letým vyhrávat maratony, potom se také změní naše definice toho, co je zdravé pro seniory. To ale neznamená, že se 20letý maratonec náhle stane nezdravým. Ovládnutí algebry nevyvrací aritmetiku.

Pravda je relativní také vzhledem k nezbytnosti. Newtonovská fyzika byla nahrazena einsteinovskou fyzikou, která se ukázala jako mnohem přesnější v extrémních situacích  například mimořádně silné gravitace nebo mimořádně vysoké rychlosti. Nicméně pro námořníky, kteří potřebují vypočítat správnou cestu přes oceán, je newtonovská fyzika přesná více než dostatečně. Kosmickou loď k Alfa Centauri byste za použití newtonovské fyziky neposlali, ale pro cestu z Lisabonu do New Yorku vám postačí dokonale. Práce spojená s učením a implementací einsteinovské fyziky by však měla pro námořníka negativní přínos.

Proto věta „newtonovská fyzika je méně přesná než einsteinovská, ale newtonovská fyzika je nejvhodnější pro výpočet přepravní lodní cesty, “může být považována za platný výrok. Newtonovská fyzika je v tomto případě méně přesná i více vhodná.

Pokud bychom chtěli pít absolutně čistou vodu, museli bychom pravděpodobně zaplatit tisíce dolarů za láhev. Pokud bychom však nebyli nesmírně bohatí nebo velmi lehkovážní, nikdy bychom  tolik za uhašení žízně nezaplatili. Je pravda, že čistá voda je pro nás lepší, ale cena za takovou čistotu naráží na hranici klesajících výnosů. Potom „čistší je lepší“ ustupuje tvrzení „čistší je horší“.

Opět platí, že to neznamená, že čistota vody je zcela subjektivní. Destilovaná voda bude vždy „pitnější“ než voda mořská.

Pravda o objektivní realitě

Pojetí pravdy nutně zahrnuje pojem přesnost. Pokud se budu snažit šípem trefit střed terče, potom přesnost mého výstřelu se změří vzdáleností, s jakou se šíp zabodne od středu tohoto terče.

Co je potom „středem terče“ pravdy?

Pravdivost výroku můžeme měřit vzhledem k jeho souladu s objektivní realitou.

Ponecháme-li pro tuto chvíli stranou jazykové hrátky, tak pokud ukážu na racka a řeknu: „to je kovadlina,“ je zřejmé, že jsem se spletl, protože kovadlina je neorganická a neumí létat. Pravdivost mého výroku je poměřována vzhledem k faktům objektivní reality. Vzhledem k tomu, že racek není kovadlina, můj výrok je nepravdivý.

Tato rovnice mezi pravdou a realitou samozřejmě vyžaduje, abychom akceptovali naše smysly a jazyk jako relativně objektivní. Je mnoho dobrých důvodů věřit, že naše smysly a jazyk jsou skutečně objektivní a diskuze k tomuto tématu může být hodně komplikovaná. Ale mělo by stačit, když řekneme, že jestliže používáte oči, abyste si přečetli tuto knihu v lidském jazyce, pak se shodneme alespoň na tom, že vaše oči a jazyk, který sdílíme, jsou nejméně natolik objektivní, abyste dokázali zpracovat to, co zde píši. Pokud ne, pak se nemáme o čem bavit a stejně byste nerozuměli ničemu, co jsem zde napsal, a tato věta by postrádala smysl stejně, jako kdybychom ji zobrazili ve fontu „Wingdings“:

Za předpokladu, že dokážete rozeznat rozdíl mezi dvěma výše použitými fonty, má smysl dále pokračovat.

Přesnost a konzistentnost

Namalovat přesně mrak není možné, neboť zatímco ho budu malovat, mrak se bude neustále měnit. Avšak namalovat přesně fotografii mraku možné je, protože ta se v čase nemění. Pokud strávím hodiny malováním mraku a pak se vás zeptám, jestli můj obraz přesně odpovídá malovanému mraku, budete muset odpovědět, že nikoli.

Jinými slovy, kde není konzistentnost, nemůže být ani přesnost.

Když v noci sníme, vnímáme „hmotu“ a „energii“ ve stavu neustálé změny – jsme imunní vůči gravitaci a pak letíme na hřbetu slona nebo můžeme procházet zdmi. Je stejně nemožné vytvořit „vědu o fyzice snů“, stejně jako je nemožné přesně namalovat mrak.

Logika, věda a pravda pak nejsou možné při absenci konzistentnosti.

Z chování hmoty a energie jsou v zásadě odvozeny zákony logiky – alespoň na vjemové úrovni. Kdybych vám řekl, abyste hodili míč zároveň nahoru i dolů, žádal bych o nemožné, což snadno otestujete, když se o to pokusíte. Když vám řeknu, abyste orali severní i jižní část pole současně, nebudete moci vyhovět. Když budu požadovat, abyste proměnili růži v osla, moje žádost nebude nikdy naplněna.

Vnímaná realita je konzistentní a objektivní – a právě z konzistentnosti a objektivity odvozujeme zákony logiky. Výroky o realitě mohou přesně odpovídat realitě pouze jako přímý důsledek konzistentnosti a objektivity.

Skutečnost, že se racci nahodile nemění v kovadliny – a naopak – je základem naší schopnosti správně posoudit výrok: „Toto je racek.“ Kdyby racci samovolně a průběžně měnili svou podstatu, nemohli bychom o nich vynášet pravdivé nebo nepravdivé výroky, a vlastně ani o čemkoli jiném, když na to přijde.

To je také základem klíčového kritéria vědecké metody – reprodukovatelnosti. Jestliže pronesu univerzální tvrzení o povaze gravitace, měli byste být schopni takové tvrzení reprodukovat i ve vlastních podmínkách. Kdyby realita nebyla konzistentní, reprodukovatelnost by byla pro stanovení pravdy zcela iracionálním kritériem.

Kdybyste byli učitelem matematiky, těžko byste přijali chybnou odpověď vašeho studenta, i kdyby vám tvrdil, že jeho odpověď byla správná, když ji psal, ale mezitím se prostě nějak proměnila.

Můžeme tedy přijmout to, že platnost výroku musíme měřit vzhledem k objektivní realitě – a to jak empiricky, tak logicky. Logika jako disciplína má smysl pouze jako důsledek konzistentnosti reality. Empirická pozorování jsou platná nebo neplatná také pouze jako důsledek stálé povahy reality.

Existence  „pravdy“

Pravdu potom můžeme měřit pomocí dvou základních kritérií:

1. Pravda je míra korelace mezi ideami naší mysli a konzistentností racionality, která je přímo odvozena z konzistentního chování hmoty a energie v reálném světě. (Racionální konzistentnost neboli vnitřní logika)

2. Pravda je také míra korelace mezi ideami naší mysli a podstatou a chováním hmoty a energie v reálném světě. (Empirický důkaz neboli empirismus)

První kritérium je míra konzistentnosti idejí s nimi samotnými – a taková konzistentnost je požadována proto, že realita je konzistentní sama se sebou. Když řeknu: „já neexistuji,“ tak je to příkladem idey, která je nekonzistentní sama se sebou, neboť musím existovat, abych mohl takovou větu pronést. Druhé kritérium je mírou přesnosti idejí vzhledem k empirickému pozorování objektivní reality.

Empirismus versus racionalita

Na empirismus můžeme nahlížet jako na schopnost instinktivně chytit hozený míč, nebo změřit jeho pohyb; racionalita je schopnost předpovědět a pochopit dráhu, jakou se bude míč ubírat na základě univerzálních pravidel. Je jasné, že kdyby se míče pohybovaly náhodně do různých směrů – a pak se jako mávnutím kouzelného proutky měnily na hejna letících ptáků – pak bychom nebyli vůbec schopni předpovědět jejich chování.

A tak protože se hmota řídí neměnnými zákony, naše teorie o hmotě se musí také řídit neměnnými zákony. Pokud nebudu vědět nic o baseballu a budu sledovat baseballový zápas, kde by se hráči řídili pravidly, bylo by zcela iracionální pokusit se zformulovat pravidla baseballu, která by odporovala chování sledovaných hráčů. Vzhledem k tomu, že chování hráčů je konzistentní, jakákoli teorie pravidel, týkající se pravidel chování hráčů, kterou vytvořím, musí být také konzistentní.

Tento požadavek konzistentnosti je jedním ze zcela základních požadavků na pravdu. Vzhledem k tomu, že je realita konzistentní, potom i teorie týkající se reality musí být konzistentní.

První překážkou, kterou musí tedy každá teorie překonat je vnitřní konzistentnost.