Univerzálně preferované jednání X: Etika, nebo estetika?

Mises.cz: 16. května 2014, Stefan Molyneux (přidal Přemysl Bosák), komentářů: 5

[Z originálu přeložil Přemysl Bosák, všechny přeložené části naleznete v sekci Literatura.]

Obecně budeme používat termín estetika v případech, které se týkají nevynutitelných preferencí – ať už univerzálních nebo osobních, zatímco o etice nebo morálce budeme hovořit u vynutitelných preferencí. Je univerzálně preferovanější (tj. požadováno) používat vědeckou metodu k validaci fyzikálních teorií, nemůžeme ale použít sílu, abychom vynutili její používání u těch, kteří tak nečiní, neboť nepoužití vědecké metody není násilným činem.

Nenásilné činy jsou svojí podstatou takové činy, jimž se můžeme vyhnout. Když fyzik přestane používat vědeckou metodu a místo toho začne vykládat tarotové karty, nijak mě svou volbou násilně nezavazuje, abych tak činil také a mohu se tedy jeho rozhodnutí vyhnout. Naproti tomu násilník své preference násilím vnucuje své oběti.

Přestože jsme se nejprve věnovali UPJ v prostředí etiky, můžeme se nyní na něj podívat jako na „zastřešující termín“, který zahrnuje disciplíny jako:

• Vědecká metoda
• Logika
• Empirismus
• Debatování
• Jazyk
• Etika

Etika je podmnožinou UPJ, která se zabývá chováním, které ovlivňuje druhé, nebo použitím násilí. Jakákoli teorie, která ospravedlňuje nebo odmítá použití násilí je morální teorií a je podrobena požadavkům na konzistentnost a empirickou evidenci.

Pojďme se nyní podívat na tři různá jednání, která nám pomohou dále rozlišit mezi etikou a estetikou. Prvním jednáním je iracionalita, druhým je lhaní, třetím je vražda. (Mějte prosím na paměti, že příklady níže nejsou důkazy, ale spíše situace, které by měla platná etická teorie pokrývat a být schopna vysvětlit. K důkazům se dostaneme zanedlouho.)

Iracionalita

Řekněme, že vy a já debatujeme o existenci Boha. Ve chvíli, kdy předložím své argumenty, si zakryjete rukama uši a začnete zpívat, že Bůh vám sdělil, že existuje a moje argumenty jsou tedy k ničemu. Je zřejmé, že vaše reakce na můj postoj je iracionální. Jakkoli otravné však shledávám vaše jednání, bylo by stěží rozumné, abych svou frustraci ventiloval tím, že vytáhnu zbraň a zastřelím vás. Věřím, že je univerzálně preferovanější používat logiku a důkaz, před tím, než se spoléhat na hlasy v našich hlavách. Tato preference ale není důvodně vynutitelná, myšleno fyzicky, prostřednictvím násilí, nebo jeho hrozbou.
Lhaní

Řekněme, že jsme si vy a já stanovili pravidla debaty, oba jsme souhlasili, že budeme existenci Boha posuzovat pomocí rozumu a důkazů. Jestli pak v průběhu diskuze budete zastávat pozici slepé víry a odmítat moje argumenty navzdory jejich racionalitě a důkazům, pak nedržíte své slovo. Jinými slovy jste lhal, když jste tvrdil, že otázka bude posuzována rozumem a důkazy.
Rozdíl mezi těmito dvěma situacemi (iracionalita vs. lhaní) je rozdíl mezi vztahem smluvním a nesmluvním. Když vám dám 100 dolarů a pak odejdu, nemůžu pak za rok přijít a chtít svých 100 dolarů zpět, protože to byla půjčka. Když budete ale naopak souhlasit s tím, že mi za rok peníze vrátíte a pak to neuděláte, bude to úplně jiná situace.
Přesto, že jste v případě „lhaní“ zjevně porušili svoje slovo a plýtvali mým časem, nebylo by ani morální ani uvážlivé, abych vytasil zbraň a zastřelil vás.
Rozumná morální teorie by měla být schopna takový případ vysvětlit.

Vražda

Když se na mě vrhnete s vytaseným nožem, málokdo zpochybní moje právo na obranu. Kdyby jediný způsob, jak si zajistit bezpečnost, bylo vás zastřelit, pak by to bylo obecně považováno za politováníhodnou nezbytnost.

Požadavky na etiku

Aby byly etické soudy nebo teorie jakkoli platné nebo aplikovatelné, musí být splněny nebo přijaty určité předpoklady. Volba a osobní zodpovědnost musejí být zjevně přijaty jako axiomy. Když kámen poskakuje dolů z kopce a narazí do auta, nepovažujeme kámen za morálně odpovědný, neboť nemá žádné vědomí, nemůže učinit volbu a nemůže tedy mít osobní odpovědnost. Jestli byl kámen uvolněn čistě na základě času a geologie, pak nikdo není odpovědný za škodu na vašem autě. Pokud ale uvidíte mě, jak posouvám kámen z jeho původní polohy, budete spíše než kámen obviňovat mě. A přidáme další komplikaci - pokud se ukáže, že jsem uvolnil kámen, protože mi to někdo jiný poručil pod pohrůžkou užití zbraně, pak byste nejspíše obvinili iniciátora způsobené situace, který držel zbraň, a ne mě.

Jak jsme zmínili výše, vstup do debaty vyžaduje přijmutí skutečnosti volby, hodnot a osobní odpovědnosti.

Tyto faktory jsou sice přítomny také při volbě barvy, kterou vymalujete váš pokoj, těžko ale budeme tvrdit, že výběr odstínu je morální volbou. Aby byla volba nebo teze považována morální, musí být přítomna také další kritéria.
Všichni máme preference – od těch čistě osobních („Mám rád zmrzlinu.“) k společensky preferovanějším („Je správné chodit včas.“) k univerzálně morálním („Nezabiješ!“).

Nemělo by valný smysl psát knihu o osobních preferencích, a co se týká společensky preferovanějšího jednání, mohli bychom se obrátit s diskuzí na Ann Landersovou. Zde se ale budeme zaměřovat na možnost univerzálně preferovanějšího jednání.

Volba

Představme si, že přijmu vaše pozvání na večeři, ale konverzace s vámi mi bude připadat urážlivá. Můžu se rozhodnout, že se zvednu a půjdu domů – a mohu si také zvolit, že už nikdy od vás žádné pozvání nepřijmu. Tato možnost uniknout a/nebo se situaci vyhnout je základní charakteristikou, která odlišuje estetiku od etiky.

Když ovšem vy, jakmile se rozhodnu opustit váš dům, vstanete a připoutáte mě řetězem k židli, zjevně se již nemohu svobodně rozhodnout odejít. Toto je moment, kdy se vaše hrubost mění v neskrývanou agresi a překračuje hranici od estetiky k etice.

Kdybych začal svou ženu podvádět poté, co jí slíbím věrnost v monogamním vztahu, a ona by se pak rozhodla mě opustit, zcela určitě bych jí ublížil, ale ublížení, které bych způsobil svým podváděním, bude jiné než ublížení, kdy bych jí zamknul ve sklepě a nedovolil jí odejít. Obecně nebudeme považovat jednání ženy, která zabije muže za nevěru za morální, ale uznáme politováníhodnou nezbytnost takového činu, když by musela použít násilí, aby unikla z uvěznění. V prvním případě má žena svobodnou volbu a možnost odejít od svého manžela a násilí by tak bylo neospravedlnitelnou reakcí na danou situaci; v druhém případě bylo jejímu rozhodnutí odejít zabráněno jejím uvězněním. Nevěra nebere partnerce možnost výběru, její uvěznění ano.

Vyhnutelnost

Pokud budeme stát na kraji útesu a já se na vás otočím a řeknu: „Postav se přede mě, abych tě mohl strčit dolů,“ jaká bude vaše odpověď? Když sepřede mě dobrovolně postavíte a já vás z útesu shodím, pravděpodobně to bude vnímáno více jako sebevražda z vaší strany než jako vražda z mojí strany. A to proto, že jste se mohli velmi jednoduše vyhnout tomu, abych vás strčil z útesu, jednoduše tím, že byste odmítli si přede mě stoupnout.

Stejně tak když vás potkám v baru a řeknu: „Chci, abys šel se mnou ke mně domů, abych tě mohl přivázat k posteli a nechat umřít hlady,“ a vy potom opravdu půjdete, uděláte to již s vědomím toho, že váš život se tím neprodlouží. Na druhou stranu, když vám do pití nasypu uspávací prášek a vy se pak probudíte svázáni u mě doma, je zřejmé, že jste mnoho udělat nemohli, abyste se takové situaci vyhnuli.

Tato otázka vyhnutelnosti je klíčová pro rozlišení etiky od estetiky. Estetika se zabývá situacemi, které mohou být nepříjemné, ale neberou vám možnost volby.

Vyhnutelnost a iniace

V rámci vyhnutelnosti existuje určitá otázka, na kterou narazíme dále v knize, ale stojí za to si ji vyjasnit už nyní.

Budu-li žít na vrcholku hory vzdálené 5000 kilometrů od vás a pošlu vám email, kde budu tvrdit, že jestli vás někdy uvidím před svým domem, tak vás zastřelím, bude relativně jednoduché se takové situaci vyhnout. Vyhrožování násilím je jasně nemorální, ale bylo by jistě zvláštní, kdybyste hned skočil na letadlo, vyšplhal na horu, kde bydlím a začal se pomalu procházet před mým domem.

Na druhou stranu, když budete žít na konci jednosměrné ulice a já vám řeknu, že pokud tou ulicí půjdete domů, tak vás zastřelím, vaše možnosti vyhnout se takové situaci budou značně omezené. Můžete si vybudovat k domu tunel, nebo skákat přes ploty sousedních domů, ale to vše bude pro vás značně nepohodlné.

Podobně když mě navštíví zástupce organizovaného zločinu a bude mi vyhrožovat vypálením domu, když mu nebudu platit pravidelné dávky výpalného, můžu se takové výhrůžce vyhnout tím, že se přestěhuji na jiný kontinent, ale to by bylo dosti nespravedlivé, protože bych musel iniciovat akci, abych se výhrůžce vyhnul.

Pro tuto chvíli můžeme předpokládat, že každá výhrůžka násilím je nemorální, ale otázka vyhnutelnosti – konkrétně míra, jaká je nutná pro vyhnutí se hrozbě, je také důležitá. Obecně čím více se výhrůžka kříží s běžným během vašeho života, tím více do očí bijící je. Kdybych letěl na druhý kontinent, abych se mohl procházet u vás před domem, stěží by se jednalo o každodenní aktivitu. Pokud mi ale bude vyhrožováno násilím za procházení jedinou ulicí k mému domu, pak se jedná o mnohem větší zásah do mých svobod. Když musím učinit určitou a bezprecedentní akci, aby byla vyhrůžka naplněna, je to jedna věc – jakmile bude vyhrůžka naplněna mými každodenními aktivitami, je to věc úplně jiná. Pokud vám řeknu, že vám jednu vrazím, když budete stát na hlavě na odvrácené straně měsíce, pak se jen stěží jedná o hrozbu – řeknu-li vám, že vám jednu vrazím, když budete dýchat, pak už o hrozbu jde.

Etika, estetika a vyhnutelnost

Řekněme, že si domluvíme setkání na určitém místě přesně v šest hodin večer – přijdu ale o půl hodiny později. Jaká bude vaše reakce? Zpočátku budete asi trochu rozladěni. Když vám ale řeknu, že jdu pozdě, protože jsem resuscitoval umírajícího muže a zachránil mu tím život, pak vaše rozladění patrně vystřídá obdiv. Naproti tomu když vám řeknu, že jdu pozdě, protože jsem hrál videohry, vaše rozladění patrně stoupne. Umírající muž, který potřebuje resuscitaci je neočekávaná a tedy nevyhnutelná situace – pokračování ve hraní videoher se můžu jednoduše vyhnout a pouze ukazuje nedostatek ohledu vůči vám.

Je to právě možnost vyhnout se dané situaci, která tvoří klíčový základ etických soudů. Žena znásilněná náhodným vetřelcem v jejím domě je zcela nepochybně obětí hrozného zločinu. Žena, která byla znásilněna poté, co se zpila do němoty na kolejní párty a tancovala nahá na stole, představuje trochu komplikovanější případ. Jakmile ke znásilnění dojde, zjevně se jedná o situaci, které se nelze vyhnout, neboť je vynucena násilím – nicméně situace, které zvyšují pravděpodobnost znásilnění, vyhnutelné jsou.

Když se někdo vloupe ke mně domů a sebere mi peněženku, zatímco na mě bude mířit zbraní, tak mám plné právo být pobouřen. Mám ale stejně plné právo být pobouřen, když nechám peněženku ležet týden v parku na lavičce, pak se vrátím a peněženka tam nebude? Instinktivně cítíme, že v takovém případě budeme mít menší právo se rozčilovat.

Je zřejmé, že otázka vyhnutelnosti je klíčová při morálním posuzování příčiny a následku. Nemoci, které nás postihnou bez varování, a nemůžeme jim předejít, nás děsí více než ty, kterým se můžeme vyhnout. Pravděpodobnost onemocnění rakovinou plic můžeme snížit na minimum, když nebudeme kouřit, stejně jako můžeme předcházet rakovině kůže používáním opalovacího krému a vyhnout se zlomeným kostem vystříháním se rizikových sportů. Podobně můžeme udělat mnoho, abychom se vyhnuli zločinu pomocí několika jednoduchých návyků, jako je vybírat si morální přátele, vyhýbat se místům a situacím, kde je zločin pravděpodobnější neužívat drogy a tak dále.

Existuje fenomén nazývaný „smrt policajtem“, kdy sebevrah vyprovokuje spor s policií a pak předstírá, že si sahá pro zbraň, aby se nechal zastřelit. Toto je extrémní případ situace, která téměř garantuje „viktimizaci“. To se může stát i v domácím prostředí, když manželka slovně zaútočí na svého zpitého muže, přičemž velmi dobře ví, že alkohol rozněcuje jeho násilnou povahu.

V takových situacích můžeme sympatizovat s mužem, kterému byla v parku odcizena peněženka, nebo se ženou napadenou na kolejní párty, nebo ženou, kterou bije její muž – zároveň se ale musíme ptát na jejich roli, případně spoluvinu, na křivdách, které na nich byly spáchány. Abychom byli spravedliví, musíme rozlišovat mezi mužem, kterému byla odcizena peněženka pod pohrůžkou zbraní a mužem, který nechal peněženku ležet na veřejném místě. Aby bylo jasno, oběma mužům byly peněženky odcizeny, ale nebylo by rozumné na oba uvalovat stejnou míru odpovědnosti.

Může nám rámec UPJ pomoci porozumět, klasifikovat a rozšířit tyto morální standardy?