Urzův rozbor recenze Michala Kašpárka

Mises.cz: 15. května 2018, Urza, komentářů: 8

Michal Kašpárek napsal dvoudílnou recenzi na mou knihu Anarchokapitalismus. Protože se o knize – a především anarchokapitalismu – vyjádřil extrémně negativně, rád bych s ním vedl polemiku; minimálně písemnou, v ideálním případě bych se s dotyčným rád potkal v osobní diskusi. Z textu je totiž vidět, že pan Kašpárek tématu věnoval čas, přemýšlel o něm a má k němu co říci; a jen málo věcí člověka posouvá kupředu tak dobře jako kvalifikovaná debata s lidmi, kteří ostře nesouhlasí.

Než se však pustím do samotné recenze, rád bych se vyjádřil směrem ke svým čtenářům a posluchačům s jednou prosbou: Dámy a pánové, oceňuji Vaši aktivitu, iniciativu i zápal pro věc; prosím však o zachování maximální míry slušnosti a úcty k našim názorovým oponentům. Nesnažme se je dehonestovat, veďme s nimi dialog; bez ohledu na to, jestli mě pan Kašpárek obviňuje z naivity a ignorantství, jsem naprosto přesvědčen, že útoky na jeho osobu ničemu nepomohou, spíše naopak. Sám mám výhrady prakticky ke každému odstavci té recenze; jsem však skutečně rád, že vznikla. Chci pochopit lidi, kteří se mnou nesouhlasí; a pan Kašpárek mi pomáhá vidět vlastní dílo jejich očima, za což jsem mu vděčný. Z jeho textu je zřejmé, že nevznikl během pěti minut na koleni jako (bohužel) drtivá většina kritiky, se kterou se lze setkat. Ostatně třeba takový Josef Nožík ve svém textu vydaném na A2larmu vysvětloval, jak v knize představuji anarchokapitalismus, ještě před jejím vydáním. Takže moc prosím, pokusme se tuto debatu udržet v maximálně konstruktivním duchu, neboť každá urážka pana Kašpárka, kterou si přečte, jej potenciálně oddálí od toho, aby vyslechl mé argumenty v klidu a s nadhledem.

Pan Kašpárek začíná tvrzením, že si vzal k srdci můj apel z úvodu knihy, aby čtenáři nelovili argumenty proti anarchokapitalismu zpětně; a sepsal si je tedy dopředu, aby pak v knize hledal odpověď. Ve skutečnosti jsem jen žádal o nepředpojatost a prosil čtenáře, aby se pokoušeli nečinit nejprve závěry a až zpětně k nim dohledávat argumenty, ale aby postupovali v opačném pořadí. Tak či onak si pan Kašpárek předem sepsal otázky, na které v knize hledal odpovědi; a některé nenašel. Připouštím, že tam vážně nejsou; není v mých silách napsat dílo, ve kterém odpovím každému na vše. Rozhodně však neustále tvořím a mnohé z jeho otázek zodpovídám ve svých přednáškách či jiných textech. Kniha bohužel nezahrnuje všechno vědění o anarchokapitalismu.

První díl recenze se snaží zhodnotit knihu z pohledu kolektivisty, který dle vlastních slov volil Bohuslava Sobotku. Sám popisuje dojmy z knihy takto: „První, levicové čtení bylo špatným tripem, na kterém se z knihy valil jeden námět na dystopický seriál za druhým.“ Tím vlastně velice dobře popisuje něco, čeho jsem si všiml v mnoha debatách se zastánci silného státu a regulací: Když pomineme špatný trip naznačující emotivní přístup místo analytického, dotyční prostě vezmou svět s nějakou regulací a představí si, že by tato přestala platit, aniž by na to kdokoliv smysluplně zareagoval a přizpůsobil se. Představme si, že bychom třeba žili ve světě, kde Internet není anonymní, ale každý musí v online prostoru vystupovat pod vlastní identitou; kdybych navrhoval zrušení této regulace, pan Kašpárek by byl nejspíše prvním, kdo by namítal, že pak okamžitě přestanou fungovat eshopy, protože se budou konkurenční podniky vzájemně zaplavovat falešnými objednávkami. Že tento katastrofický scénář nenastane, vidíme jen proto, že ta regulace neexistuje; kdyby tu však byla, drtivé většině lidí bude připadat smysluplná až nezbytná.

Autorovi recenze přijde děsivý můj požadavek na „co největší blaho pro co nejvíce lidí“; a sám jej nahrazuje svým požadavkem na „lidskou důstojnost každému“, přičemž tuto důstojnost definuje svobodou slova, svědomí a základním materiálním zabezpečením. Což o to, něco takového se více méně vejde i do toho co největšího blaha pro co nejvíce lidí, pokud neplýtváme vzácnými zdroji, což se nevyhnutelně děje kdykoliv, kdy se snažíme zajistit materiální zabezpečení pro každého. Ono je hrozně hezké chtít materiálně zabezpečit všechny; a já bych toho rozhodně nebyl nepřítelem, pokud by to neznamenalo někoho hrozbou fyzického násilí nutit k tomu, aby zabezpečil ostatní (bez ohledu na to, co on či oni vlastně chtějí). Něco takového totiž nutně vyžaduje existenci organizovaného násilného aparátu, ve kterém nějací lidé rozhodují o životech druhých; výsledkem je pak například miliardář Babiš, kterému i pan Kašpárek svým hlasem pomohl k moci a který parazituje na nás všech skrze mechanismy, které mají zajišťovat právě tu „lidskou důstojnost každému“. Já tvrdím, že se jedná o inherentní vlastnost toho mechanismu, autor recenze by to nejspíše označil za zneužití; tak či tak je naivní se domnívat, že takto koncentrovaná moc nebude zneužita, když k tomu přímo vybízí. Z tohoto pohledu je absurdně paradoxní, že daný odstavec končí poznámkou, že dokonalé je nepřítelem dobrého – vždyť přesně tuto myšlenku vystihuje můj požadavek na blaho pro co nejvíce lidí daleko lépe než recenzentův na lidskou důstojnost každému.

Ústřední argument prvního dílu recenze zní asi takto (cituji): „Věřím, že je požadavek důstojnosti pro všechny nadřazený požadavku na neomezené nakládání s vlastním majetkem.“ Na základě toho pak pochopitelně odsuzuje anarchokapitalismus jako takový. A v zásadě nic proti tomu; vycházíme-li z rozdílných premis, logicky dojdeme k jiným závěrům. Možná jde o spor čistě hodnotový. Na druhou stranu se musím ptát: Staví Michal Kašpárek svou kritiku toho, co říkám, skutečně na tom, co jsem v knize definoval jako vlastnictví? Nebo význam mých vět odvozuje z vlastní definice některých slov?

Chce-li totiž někdo kritizovat můj koncept vlastnictví, musí ho kritizovat skutečně takový, jaký jej já prezentuji; když v něm některé věci změní, už nekritizuje to, co tvrdím já, ale něco, co si v podstatě sám vymyslel. A já v knize jasně píši, že do vlastnických (a negativních) práv patří i sebevlastnictví, tedy právo nakládat s vlastním tělem. Pokud si tedy pan Kašpárek skutečně myslí toto: „Věřím, že je požadavek důstojnosti pro všechny nadřazený požadavku na neomezené nakládání s vlastím tělem a ostatním majetkem i požadavku na to, aby člověku nikdo nevyhrožoval násilím a fyzickou likvidací v případě, že se bude bránit,“ pak jde skutečně o spor hodnotový, ve kterém on vychází z toho, že důstojnost pro všechny (cokoliv to má být) je nadřazena tomu, aby člověk mohl rozhodovat o svém těle a aby mu nebylo vyhrožováno fyzickým násilím (což je třeba dle mého názoru nezbytnou podmínkou pro lidskou důstojnost).

Pokud však do svého tvrzení zahrnul pouze nakládání s majetkem neživým a opomněl sebevlastnictví – stejně jako svobodu, aby člověku nebylo vyhrožováno násilím – pak ve skutečnosti nejde o hodnotový spor, nýbrž o to, že z toho, co zastávám, vybral pouze ty části, které se mu hodí, zatímco ty (patrně nejdůležitější) ignoroval. Je neuvěřitelně snadné postavit oponenta do světla bezcitného materialisty; a většina anarchokapitalistů tu pozici bez protestů přijme, jelikož považuji své tělo za svůj majetek tak automaticky, že si té (dost možná nevědomé) manipulace ani nevšimnou. Sám jsem to tak dlouhá léta také bral; teď se však Michala Kašpárka ptám: Je pro něj ta důstojnost, o které mluví, důležitější než to, že člověk vlastní sám sebe? A jak jde ta důstojnost dohromady s tím, když z mého těla se fakticky stává částečně majetek státu? Protože přesně to je důsledkem socialistického zdravotnictví, které mimo jiné také obhajuje. Co je důstojného na tom, když o životě a osudu člověka rozhoduje nechutný politik z pozice moci? Kde je důstojnost těch, kdož jsou zavření za mřížemi v malých klecích s ostatními spoluvězni, ačkoliv mnozí z nich nikomu neublížili a celé jejich provinění spočívá v tom, že si chtěli žít svůj život po svém?

Dle pana Kašpárka je jednou ze součástí důstojnosti nárok na něco jako židli, stůl, párek, hořčici, televizi a sociální byt; budiž, neberu mu to. Jenže tyhle věci nepadají z nebe; a kdo řekne „A“, musí říct i „B“. Pan Kašpárek říká, že chce „důstojnost“ pro všechny. Já nemám nic proti. Ale odmítám zavírat oči před tím, že pokud má být součástí důstojnosti „základní materiální zabezpečení“ na straně jedné, nevyhnutelně musejí být ti lidé v klecích jen za to, že si žili po svém, ač nikomu nic nedělali, na straně druhé. Ano, podělit se je lidské. Sám se dělím s těmi, kdo to potřebují. Ale respektuji, že někdo to tak cítit nemusí. Třeba to od dotyčného není hezké. Ale vyhrožovat mu násilím a zavírat ho do klece jako zvíře? Ne, to nemohu nazvat důstojností; tomu já říkám barbarství.

Celý ten kolektivistický pohled je typicky postaven na zavírání očí před těmito nezpochybnitelnými fakty. Nemyslím si, že by byl pan Kašpárek zlý; jen ho stát indoktrinoval tak, aby tyto věci bagatelizoval a nepřiznal si je v plné síle. Raději si totiž představí boháče, který si nekoupí čtvrté Ferrari, za což si někdo jiný bude moci koupit „důstojnost“. Je to krásný modelový příklad, jenže opomíjí všechny ty chudáky v klecích, kteří nikomu neublížili a neprovinili se víc než tím, že si chtěli nechat to, co vydělají. Z různých důvodů. Třeba i proto, aby mohli zajistit lepší život svým dětem, případně se lépe postarat o své nemocné rodiče. Proč poukazuji zrovna na tohle? Protože pan Kašpárek vše bagatelizoval větou: „Když vám na druhou stranu zdaní vyšší příjmy vyšší sazbou daně, důstojný, dokonce i blahobytný život můžete vést pořád.“ Ukazuji druhou stranu mince.

Zastává-li tedy Michal Kašpárek názor, že je v pořádku někomu částečně uzurpovat vlastnictví jeho těla, vyhrožovat mu násilím, fyzicky jej zlikvidovat, když se bude bránit, nebo jej v lepším případě zavřít do klece jako prašivého psa, aby měl někdo jiný zajištěnou důstojnost v podobě sociálního bytu, v pořádku; vyzývám jej ale, aby to naplno přiznal a přestal to schovávat za vznosné fráze. Protože tohle je ten skutečný důsledek v reálném světě.

V dalším bodě musím dát kritikovi za pravdu; vytýká knize, že neodpovídá na otázku, kdo pomůže lidem, kteří si nejen pomoci nedovedou (čemuž jsem věnoval celou kapitolu), ale dokonce si o pomoc ani nemohou říci. Tato otázka vskutku explicitně zodpovězena není, avšak odpověď mohu ve zkratce poskytnout nyní: Když si někdo nedovede říci o pomoc, musí to udělat někdo za něj; dále už je postup stejný jako u toho, kdo si sám sice nepomůže, ale o pomoc si alespoň řekne. A co když to za něj nikdo neudělá? Pak je to sice smutné, ale totéž platí i v případě státu; ani ten totiž nedokáže pomoci tomu, o jehož utrpení nikdo neví.

Argument Oliverem Twistem a viktoriánskou Anglií naopak absolutně odmítám: Zaprvé jsem ho v knize explicitně vyvracel (a myslím, že ještě lépe to zvládl Ludwig von Mises), s čímž sice recenzent může nesouhlasit, pak by ale měl polemizovat s protiargumenty, nikoliv jen zopakovat původní argument; a zadruhé pokud Olivera Twista vážně četl, nechť si vzpomene na chlapcovu zkušenost se státní a soukromou charitou. Dnes pochopitelně děti nežijí v takové bídě, protože celá společnost je mnohem bohatší; když však byla chudá, nepomohlo ani násilné přerozdělování, které naopak brzdilo nárůst bohatství.

Jednotlivé příklady, na které pan Kašpárek nenašel v knize odpověď (respektive našel pouze na jediný z nich) s ním rád rozeberu (klidně veřejně), avšak jsou nad rámec tohoto – již tak příliš dlouhého – textu. Většinu z nich jsem však řešil na svých přednáškách či ve Fóru Svobodného přístavu, ze kterého však bohužel recenzent četl pouze to, co se mu hodilo (více dále).

Dalším tématem je oblíbené „rozevírání nůžek“. Autor recenze se podobně jako všichni kolektivisté spokojí s implicitním předpokladem, že je to prostě špatné, takže potřebujeme stát; jenomže je to vážně tak prosté? Zaprvé se jedná o přirozený důsledek bohatnutí společnosti; k tomu typicky dochází tak, že podnikatel přijde se zlepšením, které vylepší život milionům lidí, ti všichni mu zaplatí, čímž sice vznikne nerovnost, protože jemu se zlepšil život extrémně moc, avšak ti ostatní na tom netratí, naopak se zlepší život i jim, jen ne tak markantně. Zadruhé si rovnostáři v souvislosti s tímto tématem představují svět jako hru s nulovým součtem, kde bohatí bohatnou na úkor chudých; ve skutečnosti však (což plyne z předchozího bodu) bohatnou i chudí, jen ne tak rychle; trh není hra s nulovým součtem a bohatství společnosti se neustále zvyšuje. Zatřetí se nejedná o neměnné „třídy“, jak předpokládá autor recenze; mezi sociálními vrstvami dochází v kapitalismu k největším fluktuaci v historii lidstva. A konečně začtvrté stát sice vytváří iluzi, že z něčím takovým bojuje, což částečně i dělá, ale zároveň především zvýhodňuje ty nejbohatší proti všem; to právě velkým korporacím jsou zákony a regulace šity na míru, to ony mohou zasahovat do legislativního procesu (ať už otevřeně či skrytě skrze korupci), a navíc ony si dokáží s legislativními změnami nejlépe poradit, jelikož na to mají celé armády právníků a účetních, takže je nezničí to, co leckterou malou firmu.

Co se týče otázky, jak se volnotržní právo vypořádá se znásilněním, musím bohužel konstatovat, že pan Kašpárek použil argument zcela nekorektní a výrazně pod úroveň celé recenze; je to škoda, neboť tím výrazně snižuje kvalitu svého díla. Zaprvé jako mou odpověď na otázku cituje pasáž, kterou jsem v knize jako odpověď nepoužil; zkopírovat něčí text a položit před něj otázku, na kterou tento text není odpovědí, je přibližně na úrovni sestříhávání částí projevu daného člověka k vytváření zvukových záznamů něčeho, co nikdy neřekl. A zadruhé ona citovaná pasáž není v knize jako odpověď na žádnou otázku, jedná se pouze o příklad jedné z možností, jak může rozhodce vyřešit spor (pochopitelně ne ten, který podsouvá autor). Upřímně mě mrzí, že se v recenzi tento „argument“ vůbec objevil; bez něj by mohla být daleko lepší.

Kritiku faktických nepřesností mých soudů o umělcích tvořících bez státní podpory nebo výsledku globální spolupráce států považuji naopak za minimálně částečně oprávněnou. Některé argumenty uznávám a připouštím, že jsem se v určitých soudech unáhlil; jiné zas považuji za stojící čistě na vodě. Nepřipadá mi však podstatné ani přínosné to hlouběji rozebírat, neboť se jedná o věci zmíněné v knize jen okrajově; nic z nich dále nevyvozuji. Bylo by však nekorektní skrývat své chyby poukázáním na nízkou relevanci výroků; explicitně tedy chybu přiznávám (a pokud má autor pocit, že z ní něco v knize dále odvozuji, jsem tématu i nadále otevřen).

K autorovu závěru o lhostejnosti jsem se už vyjádřil výše; ale dovolím si krátké shrnutí: Michal Kašpárek bojuje za určitou formu důstojnosti pro některé lidi způsobem, který nevyhnutelně znamená násilné a absolutně nedůstojné chování k nevinným, kteří neudělali nic jiného, než že si nechtěli nechat diktovat, jak mají žít. Domnívám se, že tak nečiní ze zlé vůle, ale prostě jen sám pro sebe bagatelizuje a přehlíží následky. Jen proto, že já tyto následky nepřehlížím, ale naopak je považuji za čiré zlo, přece nejsem lhostejný člověk.

Druhý díl recenze je údajně napsán „z pohledu libertariána“, protože autor prý v mládí býval libertariánem. Dle mého názoru má obecně nižší kvalitu, neboť je vidět, že se jedná o argumenty, o kterých si kolektivista představuje, že by je mohl mít libertarián. Z toho, co autor popisuje, si nejsem úplně jist, co si pod libertariánstvím představuje; každopádně mi připadá trochu domýšlivé psát recenzi z pohledu libertariána, je-li člověk skalním kolektivistou a voličem Bohuslava Sobotky. Výsledek pro mě slouží jako varování před snahou někdy něco recenzovat třeba z pohledu komunisty.

Kritika pana Kašpárka směřovaná k bezrozpornosti vlastnických práv bohužel svědčí o tom, že jsem jako autor selhal. Čtenář zjevně vůbec nepochopil, co jsem tím myslel. Děkuji za zpětnou vazbu a beru si poučení; reagovat na tuto výtku nebudu, neboť jsem psal o koze, zatímco recenze v tomto bodě pojednává o voze.

Negativní externality v bezstátní společnosti řeší vlastnictví. Recenzentem zmiňovaný příklad s odpadem vypouštěným do řeky je z pohledu negativních práv naprosto jednoznačnou záležitostí: Začne-li někdo vypouštět toxický odpad do řeky, zasahuje tím do vlastnických práv lidí po proudu. Principiálně se to neliší od toho, když sousedovi vysypete odpadky na dvorek. Více se o daném tématu můžete dozvědět ze záznamu mé přednášky o životním prostředí na volném trhu. Klimatické změny neoznačuji za fámu; vím, že k nim dochází. Prohlašuji pouze, že není prokázán vliv člověka, a za fámu označuji aféru Climagate. Protože však mou zmínku v knížce více lidí pochopilo stejně jako pan Kašpárek, uznávám svou další autorskou chybu.

Recenzentův závěr (a zejména jeho zdůvodnění), že (a proč) bezstátní společnost přinese extrémní byrokratizaci (!) života, je další ukázkou, jak to dopadá, když kolektivista vymýšlí libertariánské námitky. Každý libertarián totiž chápe, že pokud se ve společnosti vyskytne problém, zejména je-li tak snadno řešitelný jako ten, který předestírá autor, najdou se lidé, kteří začnou vydělávat na jeho řešení. Bude-li lidem vadit nutnost uzavírat příliš mnoho smluv (což je námitka podobné té, že po roce 1989 měla nastat „byrokratizace“ společnosti, protože spoustu věcí, které předtím řešil stát, začal poskytovat trh), mohou vznikat specializované firmy sdružující tyto smlouvy do balíčků (případně jinak zjednodušující administrativu); a vsadil bych se, že za to zdaleka nebudou chtít tolik peněz, o kolik za danou režii obere daňové poplatníky stát.

Michal Kašpárek poukazuje na to, že v dnešním světě probíhají i bezstátní ozbrojené konflikty, které loni stály v součtu více než tisícovku životů. To je zajímavý postřeh. Zcela však mlčí o tom, kolik lidí loni zabily státy. Jen v USA postřílí stejný počet lidí policisté. A co války a další násilné konflikty? Před lety jsem zkoušel spočítat, kolik mrtvých měli na svědomí lidé jednající na rozkaz státu a kolik na vlastní pěst. U států jsem se dopočítal k číslu 300 milionů obětí, u soukromníků asi k 8 milionům. Něco takového se počítá dost těžko, nicméně i kdybych se pletl o desítky procent, pohybujeme se v úplně jiných řádech. Fakt, že autor zmiňuje tisíc mrtvých během roku v soukromých konfliktech, ale mlčí o tom, že jen v jedné zemi, kde se neválčí, postřílí víc občanů vlastní policie, ukazuje, jak nás stát učí na tyto věci nahlížet: Masakry soukromých osob jsou příšerné, nepochopitelné a odsouzeníhodné, zatímco masakry pod taktovkou států jsou nevyhnutelnou součástí života. Recenzentův pokus připisovat „z libertariánského pohledu“ nacistickou genocidu Židů absenci státu nechám s dovolením bez komentáře.

Dále pan Kašpárek poukazuje na málo historických příkladů funkční anarchie, které se navíc dle jeho názoru odehrávaly ve specifických podmínkách. Něco podobného sám ve své knize připouštím, avšak není to dle mého názoru argument vůbec pro nic. Nelze něco zavrhnout jen proto, že to nemá dostatečně silnou tradici. Stejně bychom mohli před pár staletími argumentovat pro zachování otrokářství: Všude bylo, je a bude; společností, kde otrokářství neměli, bylo málo a ve specifických podmínkách. Byl by tohle několik set let zpátky argument proti zrušení otrokářství? Dle mého názoru nikoliv. Proto jej nemůžeme ani dnes korektně použít proti anarchii.

V samotném závěru recenzent píše: „Urza napsal vděčnou knížku pro předem přesvědčené anarchokapitalisty. Ostatní, od kovaných levičáků po pravicové libertariány, se při jejím čtení můžou střídavě chvět děsem a střídavě se smát.“ Fakt, že pár měsíců od vydání knihy vím o celé řadě lidí, které právě její přečtení přimělo radikálně změnit názor, ukazuje neschopnost Michala Kašpárka predikovat trh i v takové maličkosti; jak důvěryhodné jsou pak jeho řádově složitější predikce volnotržních katastrofických scénářů?

Ačkoliv práci pana Kašpárka respektuji, na závěr bych měl jednu závažnou výhradu: Ačkoliv recenzent striktně odmítl dohledávat si odpovědi na své otázky jinde než v knížce (ač je leckde jinde zodpovídám), nelenil si vyhledat v místě, kde odpovídám prakticky na libovolné dotazy (včetně některých z těch, které považuje za nezodpovězené), kontroverzní vlákno o dětské prostituci a zahrnout do recenze zprostředkované a z kontextu vytržené prohlášení, kterým se ze mě snaží dělat jejího zastánce. Dětskou prostituci pochopitelně nehájím; pouze se domnívám, že pokud dítě odejde z domova a raději se prodává, než aby žilo s rodiči, jsou oni asi tak ti poslední, kteří by měli mít právo o dítěti rozhodovat, protože co to asi musí být za rodiče (tohle v té diskusi také zdůvodňuji). Pochopitelně si nemyslím, že by dítě mělo prostituovat.

Protože debatujeme o obrovském tématu a naše texty se rozrůstají nad rozumné meze pro běžného čtenáře, vyzývám tímto pana Kašpárka k veřejné debatě (tváří v tvář nebo online na záznam).