USA - svobodná země?

Mises.cz: 01. července 2012, Ondřej Moravec, komentářů: 40

USA jsou s oblibou prezentovány jako vzor svobodné země či společnosti, alespoň po stránce ekonomické. Avšak i ekonomická svoboda v USA je víceméně historií. Běžný člověk tam má určitě stále větší možnosti zbohatnout díky vlastnímu nápadu a úsilí a splnit si svůj miliardářský sen, když bude ve správný čas na správném místě a hodně pro to sám udělá. Jenže svoboda, tak jak ji zachycuje původní ústava Spojených států, je již dávno pryč.

Nejdříve si musíme ujasnit, co myslíme tou svobodou. Jediná svoboda, která může v mezilidské interakci existovat, je svoboda jednání s vlastním majetkem, případně na vlastním majetku, v rámci vlastního majetku. Svoboda bez majetku je naprosto prázdný termín (abstrahuji zde od duchovní svobody a svobody mysli, jakožto konceptu rozvíjeného filozofickými a náboženskými naukami, například buddhismem). Ve chvíli, kdy pomyslíme na svobodu bez odkazu na majetek, zasejeme sémě nesmiřitelných konfliktů. Uspořádávající roli majetkových práv ve společnosti jsem vysvětloval jinde.

Dokonce i ona svoboda slova, s oblibou některými nevzdělanci v právní teorii vytrubovaná jakožto absolutní a neomezená, se musí vázat k majetkovým právům. Uváděným případem je například situace, zda existuje svoboda řvát v přeplněném kině „Hoří“. Tato údajná svoboda slova by zjevně vedla ke konfliktu a porušení majetkových práv provozovatele kina a ostatních návštěvníků, kteří si zakoupili lístek v očekávání korektní konzumace služby poskytované provozovatelem kina, pokud by se jednalo o výmysl. Ani svoboda slova tedy není absolutní a neomezená a vždy nabývá smyslu a konkrétní podoby jen v rámci existující struktury vynutitelných majetkových práv.

Ještě před 500 lety celý obrovský kontinent Severní Ameriky obývalo pár desítek tisíc domorodých obyvatel, jejichž způsob života byl již celá tisíciletí stejný. Přežívali na hranici bídy, měli své bohy a své legendy a jejich život šlo zvnějšku těžko odlišit od života zvířat kolem nich. Byli jen dalším živým tvorem v ekosystému, jeho naprostou minoritou, která se od drtivé většiny odlišovala pouze mnohem bohatším duševním životem.

Potom přišli „bílí bohové“. Byli mnohem zručnější při zacházení s vnějším světem. Museli vyhrát. Jejich civilizace byla po této stránce mnohem pokročilejší i přes staletí duchovní despocie, která zrovna přestávala zvládat upalovat všechny ty čarodějnice a čaroděje. Ať se to duchovně založeným osobám líbí či ne, lidský život se odehrává v materiálním světě. Nelze si jej bez něj představit, člověk je do nejvyššího stupně svého bytí spojen s tou nejnižší hmotou. A mnoho lidí ani nic jiného nevidí.

Před přistěhovalci byl nový svět, prázdný a nedotčený. Nová šance. Přišli ze staletí fungujících politických útvarů, které si samozřejmě chtěly dělat nárok na nové území. Jenže to území bylo příliš daleko, bylo odděleno příliš velkou a těžko zdolatelnou vzdáleností a samo bylo zatraceně rozlehlé. Novým lidem se přestalo líbit odevzdávat desátky své staré zemi. Všechno museli udělat sami, od začátku. Byla to jejich práce a jejich úsilí. Jejich dřina od úsvitu do soumraku, aby uživili své děti. Proč by sakra měli něco platit svým zhýralým vládcům? Byli tak daleko…

A novou zemi začínali milovat, i přes to obrovské úsilí, které museli podstupovat. Protože měli jeho plody. Začínali vidět, že jejich blahobyt závisí na jejich úsilí. Jejich právo bylo přirozené právo. Kam otiskneš své ego svým úsilím, to ti bude patřit, pokud tam své ego již neotisknul někdo jiný. Pokud si s někým sjednáš nějakou majetkovou transakci a nedodržíš její podmínky, budeš pykat. Nebyla zde žádná zarostlá centrální autorita, která by jim říkala, co je dobře a co je špatně. Dobře bylo nechat ostatní pracovat na jejich vlastním a dobrovolně s nimi směňovat plody jejich úsilí. Špatně bylo chtít někomu něco vzít proti jeho vůli.

Nová země přitahovala stále více lidí ze starého světa. Slyšeli o zemi, kde mohli začít nový život. O zemi, která nebyla zatížena staletími malicherných sporů mezi církví a panovníkem, kdo by měl vládnout. O zemi, kde vlastně nevládl nikdo než jen zdravý rozum ve styku s ostatními reprezentovaný moudrými soudci, kteří řešili mezilidské spory. Pud sebezáchovy. Museli najít něco, co by uspořádávalo jejich společnost, když zde ještě nebyl svrchovaný diktátor s dlouhými prsty. Našli majetková práva.

Přesto však, stejně jako Židé, začali chtít své krále. Byli na ně zvyklí. Nebo možná králové začali chtít je. Vznikaly státy, jejichž moc nad obyvateli však byla velmi nízká. Přesto s sebou přinesly vše, co měly státy starého kontinentu. Touhu řídit a nařizovat ostatním, co by měli nebo neměli dělat. Implantovat jim svou moralitu za každou cenu. Likvidovat své odpůrce. Nutit lidem bezcenné papírky jako něco, čeho by si měli vážit, a ještě jim v tom platit desátky, aby je lidé hned s posměchem a zároveň se strachem nespálili.

Mezi přistěhovalci však byli moudří muži, kteří byli dětmi myšlenek, jež začaly měnit i jejich starou vlast. Byli dětmi liberalismu. Názoru, že s každým by mělo být zacházeno naprosto stejně v rámci obecných pravidel mezilidské interakce, avšak nikomu se nepřiznávalo právo na konkrétní věci. Všichni si měli být rovni před právem a zákonem. Před právem nabývat majetek vlastním úsilím, pokud již někomu nepatří, a dobrovolnou směnou, pokud již někomu patří. Nikdo před soudem neměl být privilegovaný, nikdo si nesměl dělat násilím nárok na něco, co mu nepatřilo. Bez ohledu na jeho původ, vyznání a společenské postavení.

Své myšlenky si museli vybojovat. Chtěli svou novou zemi. Po dvou stoletích ji milovali natolik, že už se o ni nechtěli dělit se svými původními vlastmi. Nechtěli, aby jim jejich dřívější králové neustále házeli klacky pod nohy. Chtěli svůj sen, americký sen. Sen o zemi, kam každý může přijít, když se nebude bát starat se sám o sebe. Zemi, která přivítá každého, kdo bude chtít vyzkoušet své schopnosti, tvůrčí potenciál, vytrvalost. Zemi, která mu nechá vše, co s ním jiní dobrovolně vymění. Zemi, v níž jim nikdo nebude chtít vzít dědictví od jejich předků a plody vlastní práce. Zemi, v níž každý ponese následky svých rozhodnutí, ať budou jakkoliv hořké.

Vyhráli. Najednou ji měli, byla jen jejich. Moudří muži se sešli, aby sepsali ústavu, zachytili ducha, v němž se ponese život každého občana nové země. Pravidla, která se nezmění, dokud bude člověk člověkem. Jak ze svých starých vlastí, tak z krátké zkušenosti ze své nové země věděli, že každý, kdo má moc a možnost beztrestně někomu brát bez protihodnoty, bude to dělat a bude chtít stále více. A tak vládu svázali, jak jen mohli. Rozdělili pravomoci, zakázali jí vydávat peníze, libovolně stanovovat zákonné platidlo a zasahovat do soukromí občanů, pokud to nebude nutné pro zachování mírumilovné spolupráce. Všechny vyhlásili za rovné před zákonem, se stejným právem sledovat vlastní štěstí a naplnění vlastního života, pokud to nepovede k destrukci tohoto práva u někoho jiného.

Z pustého kontinentu se stalo nejčilejší místo na světě. Přijížděli další lidé, tvořili, měli děti. Děti, které vyrůstaly v nové zemi, děti plné optimismu. I ti nejchudší věděli, že i když oni sami nezbohatnou, mohou se posunout dále a jejich děti budou stavět na jejich úsilí, budou o další krok vpřed. Věděli, že jim nikdo nemůže nic vzít a pokud se budou snažit, jejich děti na tom budou lépe než oni. Nechtěli nic zadarmo. Pohrdali tím. Úsilí jejich rodičů bylo ještě příliš čerstvé, aby na něj mohli zapomenout a říkat si, že bohatství je dost. Aby ho mohli jen konzumovat a udělat z toho právo.

Leviatan se začal probouzet. Viděl ten ruch kolem sebe, viděl to rostoucí bohatství. Ale nemohl se hýbat, byl tak dobře svázán svými Otci, kteří ho považovali za nutné zlo. Nemohl ostatním jen tak pro nic za nic brát. Nikdo by ho nenechal. Měl velmi málo prostředků a i s tou troškou musel zacházet šetrně. Kdo mu půjčil, chtěl brzy zpět, a pokud utrácel více, než získával, nikdo mu půjčit nechtěl. A pouta mu zabraňovala v nadechnutí a pohlcení jeho okolí. Tak moc je chtěl roztrhat, ale zdála se být pevná jako pouto, jež severští bohové nechali ukout na vlka Fenriho u černých álfů, aby se nestal jejich zkázou. I v severské mytologii však Fenri nakonec vyroste tak, že pouto povolí a vlk pohltí samotného Ódina, protože jeho chřtán bude sahat od země až po nebesa.

Musel se těch pout zbavit. Musel obejít něco, co stálo v samotném svatém písmu nové země. Musel obejít majetková práva. Tak, aby to nebylo moc vidět, tak, aby to vypadalo jako přínos pro společnost. Aby to vypadalo, že na tom všichni získají. Aby to nevypadalo, že se krade a zachází s majetkem někoho jiného proti jeho vůli. Aby to nevypadalo, že někdo bude podveden. Aby se vlk nažral a koza se přesto většině pořád zdála být celá. Co takhle částečné krytí bankovních vkladů na viděnou? Budeme mít přeci více peněz a společnost bude bohatší! Nebo snad ne? Část z nich sice budou bezcenné papírky, za nimiž žádný majetek nebude, ale dokud se na to nepřijde, všechno bude přeci v pořádku. A všichni budou mít najednou více peněz! Více bohatství?

Vlk žral a koza se zdála být celá. Všichni byli opojeni novým věkem a novou ekonomií, která fungovala i při porušování vlastnických práv. Potom však najednou začala koza mizet. Rychleji a rychleji. Málokdo to chápal. Možná to zcela chápal jen jediný muž, který byl některými považován za nejbystřejšího v celé své středoevropské vlasti. Nafouknutá koza začala splaskávat a začaly na ní být vidět všechny rány způsobené vlkem. Vlk však už byl dostatečně silný, pouta již byla velmi povolena. Díky několika desetiletím nepozorovaného požírání kozy velmi zesílil. Byl mocný a řekl, že koza si vše způsobila sama. Že bez něj nemůže žít a že ji musí ochraňovat. Že bez něj nemůže žít nikdo a čím on bude větší, tím se každý bude mít lépe.

Vyděšené ovečky se ho bály a všechno mu odkývaly. Buď náš vůdce, vlku, jsi tak silný a mocný, dokážeš všechno! I pohltit celý svět… Vlk postupně zpřetrhal všechna pouta, zejména pouta omezených zdrojů, jimiž se mohl krmit. Ovládl peněžní systém, prohlásil ho za vlastní a výhradně jeho. Najednou měl tolik zdrojů, kolik se mu bude líbit, jen to musí dělat tak, aby ovce na sobě příliš neviděly ty rány. Přetrhnul nejvíce svazující pouto. Leviatan byl volný a od té doby stále jen roste. Může si dělat, co chce, pokud to nebude zjevně špatné pro všechny nebo bude těžké ho za tím vystopovat. Může lhát a konejšit ovečky, že se o ně stará. Kontroluje jejich bohatství. Ovečky jsou na něm závislé a Leviatan se směje a krmí se jimi. Miluje je svou specifickou láskou.

Otcové by již svou zemi nepoznali. Jejich sen zemřel v raném dětství. Nahradil ho americký sen o levném úvěru na náklady někoho jiného, za nějž se koupí velký dům a velké auto a nejlépe se zemře předtím, než se začne splácet jistina. Sen o právu na konkrétní věci – jídlo, šaty, dům, auto, vysoký plat, podíl na vědeckém pokroku. Sen o životě bez přemýšlení, bez ekonomické kalkulace a racionality. Sen o dokonalé konkurenci, dokonalé prosperitě a dokonalém blahobytu. Sen o dokonalém světě, z něhož zmizí problémy a nutnost jejich řešení. A společně s tím i život, protože život je řešení problémů. Neustálá snaha a nutnost člověka být chytřejší než jeho okolí ve světě, který není rájem.

Duch snu Otců však stále žije. Nemůže zemřít. Nikdo ho už z mysli člověka nevyžene, nikdo ho nezničí. Nikdo nezmenší jeho sílu a nevrátí zpět to, jak změnil svět. To, že alespoň na chvilku dal lidem okusit sílu dobrovolné spolupráce v rámci majetkových práv, sílu svobodné lidské vynalézavosti a neustálé touhy po zdokonalování, která pramení ze samotného lidství a kvete, pokud lidem nejsou brány její plody. Nikdo už nezabije ducha svobody, i když dnešní USA jsou jeho groteskní karikaturou. Žije v myslích mnoha lidí po celém světě, kteří se ho nevzdají ani tváří v tvář nejhoršímu. Lidí, jež se nevydají zlu, ale budou proti němu pokračovat ještě zarputileji.

Poznámka: Článek si v žádném případě nedělá ambice stát se náhražkou studia historie USA (nejlépe ekonomické od kvalitního autora), spíše se snaží prezentovat jádro myšlenek, které byly živé při jejich vzniku. Opomíjí samozřejmě i smutný fakt, že ač Ústava deklaruje rovnost všech před právem, do 60. let 19. století bylo otroctví ve „státech Konfederace“ (v uvozovkách proto, že oficiálně trvala právě jen po 4 roky občanské války) samozřejmostí a božským zákonem. Rasová otázka v USA byla intenzivně řešena až do konce 60. let 20. století, kdy v roce 1968 Nejvyšší soud prohlásil jakoukoliv formu rasové segregace za neústavní. Ústava například Alabamy si však stále neochvějně zachovává větu: „Bílé a barevné děti budou chodit do různých škol, žádnému dítěti nebude dovoleno navštěvovat školu jiné rasy.“ Přesto však dnes naopak v žádném filmu nesmí chybět černoch (v jedné z hlavních rolí a to i jako nástupce takových kalibrů jako Arnold Schwarzenegger – možná proto, že Schwarzenegger znamená černoch na druhou… ;-)).

Článek původně vyšel na blogu autora.