Ústava bez autority

Mises.cz: 22. ledna 2013, Lysander Spooner (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 5

I.

Ústava nemá žádnou inherentní autoritu a nemá pro kohokoliv žádnou právní závaznost. Jestliže se nejedná o kontrakt mezi lidmi, tak ani nemůže mít žádnou autoritu nebo představovat nějaký závazek. A ústava dokonce ani nepředstírá, že by byla kontraktem mezi dnes žijícími lidmi. Nanejvýš předstírá, že byla kontraktem mezi lidmi žijícími před osmdesáti lety. A můžeme předpokládat, že pokud byla kontraktem, tak byla kontraktem jen mezi těmi lidmi, kteří tehdy již dosáhli plnoletosti a byli kompetentní vstupovat do závazných kontraktů. Navíc z historie víme, že tehdy měla možnost se k ústavě vyjádřit jen malá menšina tehdy žijících lidí. Všechny osoby, které formálně s ústavou vyjádřily svůj souhlas, jsou dnes mrtvé. Většina z nich je po smrti již čtyřicet, padesát nebo šedesát let. A ústava, nakolik to byl jejich kontrakt, zemřela spolu s nimi. Neměli žádnou přirozenou moc nebo právo učinit ji závaznou pro svoje děti. Z podstaty věci je zcela očividně nemožné uvalit na své potomky nějaký věčný závazek a ústava se o to ani nepokouší. Tedy tento instrument ani nepředstírá, že by byl něčím jiným než dohodou „lidu“ tehdy existujícího. Ani výslovně, ani implicitně netvrdí, že by měla pravomoc zavázat k něčemu někoho jiného než tento „lid“. Podívejme se na její text:

„My, lid Spojených států, abychom vytvořili dokonalejší jednotu, nastolili spravedlnost, upevnili domácí klid a zabezpečili obranu země, podporovali růst všeobecného blahobytu a zabezpečili dobrodiní svobody sobě i svému potomstvu, dáváme si tuto Ústavu Spojených států amerických.“

Je jasné, že text této dohody mohl být nanejvýš kontraktem mezi tehdy žijícími lidmi. Tato slova ani nevyjadřují, ani neimplikují, že by měl někdo z nich moc či právo zavázat své „potomstvo“, aby podle něho žilo. Neříká, že potomstvo bude muset nebo musí podle něj žít. Říká pouze to, že naděje a motivy těch, kteří tento text přijali, byly takové, že se může ukázat pro potomstvo výhodným, stejně tak jako pro ně samotné, podporou růstu blahobytu, jednotou, svobodou etc.

Předpokládejme, že spolu uzavřeme dohodu v této formě:

My, lid Bostonu, budeme udržovat pevnost na Governor’s Island, abychom ochránili sebe a své potomstvo proti cizí invazi.

Taková dohoda by zcela jistě mohla být závazná jen pro dnes žijící lidi. Nevyjadřovala by ani jejich moc, ani právo zavázat své „potomky“ k udržování takové pevnosti. Pouze by naznačovala, že předpokládané bezpečnost těchto potomků byla motivem, který původní strany vedl k uzavření takové dohody.

Když člověk řekne, že postavil dům pro sebe a pro své potomky, tak to neznamená, že by byl tak bláhový a představoval si, že má právo nebo moc své potomky zavázat, aby v něm žili. Co se jich týče, tak tomuto prohlášení lze rozumět pouze v tom smyslu, že vyjadřuje naděje a motivace stavitele domu, že jeho potomci, nebo aspoň někteří z nich, v něm budou rádi bydlet.

Když člověk říká, že sází strom pro sebe a svoje potomky, tak z toho nelze vyvodit, že má moc nebo právo je přinutit jíst ovoce tohoto stromu. Opět se vyjadřuje jen v tom smyslu, že jeho naděje a motivy pro zasazení stromu spočívají v tom, že jeho ovoce bude potomkům chutnat.

Stejné je to s těmi, kteří původně přijali ústavu. Jakékoliv mohly být jejich osobní záměry, právní význam jejich slov, která se týkají „potomstva“, je zkrátka ten, že jejich naděje a motivy při uzavírání této dohody byly takové, že se tato dohoda ukáže být výhodná a přijatelná i pro jejich potomky. Podpoří jejich jednotu, bezpečnost a blahobyt a zajistí jim „dobrodiní svobody“. Tento text netvrdí a ani z něj neplyne žádná moc původních stran této dohody přinutit své potomstvo podle něj žít. Pokud jejich záměrem bylo zavázat potomstvo k něčemu takovému, pak neměli psát, že jim chtějí zajistit „dobrodiní svobody“, ale učinit z nich otroky. Pokud by potomci byli vázáni podle ústavy žít na věky věků, pak by nebyli ničím jiným než otroky svých bláznivých, tyranských a mrtvých praotců.

Nelze říci, že ústava vytvořila z „lidu Spojených států“ jednu korporaci. Nemluví o „lidu“ jako o korporaci, ale jako o jednotlivcích. Korporace nepopisuje sebe samu jako „my“, ani jako „lid“, ani „sobě.“ Ani korporace nemá v právním smyslu nějaké „potomky“. Pokládá sebe samu a mluví o sobě, jako kdyby měla věčnou existenci jako jedna entita.

Navíc žádná skupina lidí žijících v jedné době nemá moc vytvořit věčnou korporaci. Korporace může být prakticky věčná, pouze když do ní dobrovolně vstupují noví mladí členové tak, jak staří umírají. Ale bez tohoto dobrovolného vstupu nových členů korporace zákonitě umře se smrtí těch, ze kterých se původně skládala.

Právně řečeno, v ústavě není nic, co by zavazovalo „potomky“ těch, kteří jí sepsali a přijali.

Jestliže ti, co sepsali ústavu, neměli moc ani úmysl zavázat k ní své potomky, otázkou zůstává, jestli se k jejímu dodržování zavázali tito potomkové sami. Pokud tak učinili, mohlo se to stát jen jedním ze dvou způsobů – buď účastí na volbách, nebo placením daní.

II.

Podívejme se tedy na placení daní a volby. A začněme volbami.

Všechny volby, které se kdy udály v našem ústavním uspořádání, nejenže neznamenaly slib všech lidí podpořit ústavu, ale nebyl to ani slib ze strany jakéhokoliv jednotlivce, jak nám ukáže následující úvaha.

1. Ze samé podstaty věci volební akt nemůže být závazný pro kohokoliv jiného než pro přímého účastníka voleb. Z důvodu majetkového cenzu je pravděpodobné, že během prvních dvaceti až třiceti let od přijetí ústavy byla oprávněna volit asi pouhá desetina z celé populace (černí a bílí, muži, ženy a nezletilci). Následkem toho, co se voleb týče, nanejvýš desetina z celé populace někdy vůbec mohla přijmout závazek podporovat ústavu.

V současnosti je pravděpodobné, že volební právo má asi šestina populace. O pěti šestinách populace tedy nemůžeme v žádném případě tvrdit, že složila nějaký slib podpořit ústavu.

2. Z oné jedné šestiny lidí s volebním právem se obvykle účastní voleb nanejvýš dvě třetiny (asi jedna devítina z celkové populace). Mnozí nechodí k volbám vůbec. Mnozí volí jen jednou za tři, pět nebo deset let, v obdobích velkých politických vášní.

O nikom nelze říci, že by se účastí na volbách zavazoval k něčemu na delší dobu, než kolik trvá volební období. Pokud například hlasuji pro člověka, který bude v úřadu pouze dva roky, nelze říci, že bych se tím zavázal podporovat vládu na delší dobu. Na základě voleb tedy nelze tvrdit, že by více než jedna devítina až jedna desetina z celkové populace byla nějakým způsobem vázána podporovat ústavu.

3. Nelze říci, že by se člověk svou účastí na volbách zavázal řídit se ústavou, pokud nebyla tato účast z jeho strany naprosto dobrovolná. Ovšem účast na volbách nemůže být nazvána dobrovolnou u mnoha lidí, kteří chodí volit. Pro ně je to spíš nutnost, která na ně byla uvalena ostatními, než jejich vlastní svobodná volba.

Musíme si uvědomit, že aniž by k tomu dal svůj souhlas, je člověk obklopen vládou, které nemůže odporovat. Vládou, která ho nutí platit peníze, poskytovat služby a vzdát se výkonu řady svých přirozených práv pod hrozbou vážných postihů. Vidí, že ostatní lidé na něm uskutečňují tuto tyranii prostřednictvím hlasování. Dále vidí, že pouze tehdy, když půjde sám hlasovat, má nějakou možnost zbavit se této tyranie druhých a podrobit je své vlastní. Krátce řečeno, je v pozici, kdy jít k volbám znamená možnost stát se otrokářem; nejít k volbám znamená jistotu zůstat otrokem. A nemá žádnou jinou alternativu mimo těchto dvou. Pokouší se tedy volit v sebeobraně. Tento případ je analogický k případu člověka, který se ocitne uprostřed bitvy, kde buď musí zabíjet druhé, nebo je sám zabit. Když uprostřed bitvy bere životy svých protivníků, aby si uchoval svůj vlastní, nelze z toho vyvodit, že vrhnout se do bitvy byla jeho vlastní volba. Ani v boji vedeném volebními lístky – které jsou pouhé substituty kulek – nelze z faktu, že člověk jde k volbám, aby zvýšil šance na své zachování, vyvodit, že do této situace dobrovolně vstoupil. Jinými slovy, že dobrovolně dává v sázku všechna svoje přirozená práva proti právům všech ostatních, aby prohrál nebo zvítězil pouhou vahou čísel. Naopak, musíme dojít k závěru, že se člověk nachází ve stavu tísně, kdy nemá žádné jiné prostředky, a tak se k hlasování uchyluje jako k jediné možnosti sebeobrany, která mu zůstala.

Bezpochyby, kdyby bylo umožněno těm nejubožejším z lidí pod tou nejvíce utlačovatelskou vládou na světě chodit hlasovat, tak by toho využili, pokud by to viděli jako šanci, jak zmírnit své podmínky. Nelze z toho legitimně vyvodit, že vláda, která je drtí, je ta, kterou by si dobrovolně vytvořili nebo se kterou souhlasí.

Pokud člověk jde volit v rámci ústavního uspořádání Spojených států, nelze to tedy brát jako důkaz, že by se svobodně podroboval ústavě, a to ani po dobu současného volebního období. Nemáme tedy žádný důkaz, že by nějaká větší část populace, nebo i větší část z voličů ve Spojených státech, někdy skutečně a dobrovolně vyjádřila svůj souhlas s ústavou. A takový důkaz nebudeme mít až do doby, než bude mít každý člověk svobodu vyjádřit souhlas nebo nesouhlas, aniž by nesouhlasem vystavil sám sebe nebo svůj majetek násilí ze strany jiných.

Nemáme žádné důkazy, podle kterých bychom mohli rozpoznat toho, kdo chodí volit dobrovolně, od toho, pro koho volby představují nutnost, která mu byla vnucena okolnostmi. Nemůžeme tedy vyvodit, že aktem hlasování se jednotlivec dobrovolně zavazuje podpořit vládu. Z právního hlediska nelze takové hlasování pokládat za vyjádření podpory kohokoliv komukoliv. Co se týče obecných principů práva a rozumu, nelze říci, že by vláda měla jakékoliv dobrovolné podporovatele, dokud nemůžeme konkrétně ukázat, kdo tito dobrovolní podporovatelé jsou.

4. Daně platí povinně všichni, ať už chodí volit, nebo ne. A velká část těch, co chodí volit, tak bez pochyby činí proto, aby jejich vlastní peníze nebyly použity proti nim samým, ačkoliv jinak by si rádi cestu k volbám ušetřili, pokud by se tím mohli vyhnout daním, nemluvě o jiných uzurpacích a tyraniích praktikovaných vládou. Vzít člověku majetek bez jeho souhlasu a pak jeho souhlas odvozovat z toho, že se u voleb pokouší zabránit, aby byl tento majetek použit k jeho škodě, je velmi nedostatečným důkazem podpory ústavě. Ve skutečnosti to není žádný důkaz. A protože nemůžeme vědět, kteří jsou ti konkrétní jednotlivci, co by dobrovolně platili daně výměnou za možnost volit, tak ani nemáme právní důkaz, že někdo takový vůbec existuje a následně tedy vyjadřuje podporu ústavě.

5. Téměř ve všech volbách jsou odevzdány hlasy pro několik kandidátů na jeden úřad. O těch, kteří hlasují pro neúspěšné kandidáty, nemůžeme říci, že jejich hlas vyjadřuje podporu ústavě. Spíše máme více indicií předpokládat, že hlasovali, nikoliv aby podpořili ústavu, ale aby zabránili tyranii, kterou na nich úspěšný kandidát zamýšlí uplatnit pod zástěrkou ústavy. Tudíž lze předpokládat, že hlasovali proti ústavě samotné. Tento předpoklad je o to pravděpodobnější, nakolik je hlasování jediným způsobem, jak mohou vyjádřit svůj nesouhlas s ústavou.

6. Řada hlasů obvykle bývá odevzdána pro kandidáty, kteří nemají žádnou reálnou naději na úspěch. O těch, kteří odevzdali tyto hlasy, lze obzvláště předpokládat, že hlasovali tak, jak hlasovali, se záměrem nikoliv podpořit, ale zbrzdit výkon ústavy, a tudíž také proti ústavě samotné.

7. Protože jsou volby tajné, nemáme žádný legální prostředek, jak se dozvědět, kdo hlasoval pro a kdo proti ústavě. Hlasování tak nenabízí žádný právní důkaz, že by jakýkoliv konkrétní jedinec vyjádřil ústavě svou podporu. A když neexistuje právní důkaz, že by jakýkoliv konkrétní jednotlivec podporoval ústavu, nemůžeme říci, že by ji vůbec někdo podporoval. Je nemožné mít nějaký právní důkaz o záměrech velkého počtu lidí, když ho nemůžeme mít o žádném konkrétním jednotlivci.

8. Když tedy nemáme právní důkaz o záměrech jakéhokoliv voliče, můžeme ho odhadovat. Je pravděpodobné, že velká část z těch, kteří chodí volit, by ústavu podporovala jen za určitých okolností. Kdyby ústava posloužila k tomu, aby se vláda dostala do jejich vlastních rukou (nebo do rukou jejich přátel) a mohli užívat její moc proti svým oponentům, tak by ji dobrovolně podpořili, ale kdyby to byli jejich oponenti, kdo by se ocitli u moci a užili vládní moc proti nim, tak by ústavu dobrovolně nepodpořili.

Krátce řečeno, dobrovolná podpora ústavě je ve většině případů pochybná a zcela závisí na tom, jestli se jejím prostřednictvím člověk ocitá v roli otrokáře nebo otroka. Takový podmíněný souhlas není podle práva a rozumu žádným souhlasem.

9. Protože každý, kdo vyjadřuje ústavě podporu hlasováním (pokud takoví lidé existují), tak činí tajně (v tajných volbách) a způsobem, kdy se vyhne veškeré osobní odpovědnosti za činy svého zástupce v parlamentu, tak nelze podle práva či rozumu říci, že by volením podpořil ústavu. O nikom nelze říci, že vyjadřuje svou podporu ústavě, pokud tak neučiní otevřeně a takovým způsobem, aby na sebe převzal osobní odpovědnost za veškeré činy svého zástupce v parlamentu, pokud tento jedná v limitech na něj delegované moci.

10. Protože volby probíhají tajně (tajným hlasováním) a veškeré tajné vlády jsou nutně pouze tajnou skupinou lupičů, tyranů a vrahů, fakt, že naše vlastní vláda vzniká prostřednictvím takového hlasování, pouze dokazuje, že mezi námi žije tajná banda lupičů, tyranů a vrahů, jejímž cílem je okrádat, zotročovat, a nakolik je to nutné k uskutečnění jejích záměrů, i vraždit. Fakt existence takové bandy nijak nedokazuje, že „lid Spojených států“ nebo jakákoliv jeho část dobrovolně podporuje ústavu.

Ze všech výše uvedených důvodů plyne, že účast na volbách neposkytuje žádný právní důkaz, že nějaký konkrétní jednotlivec dobrovolně podporuje ústavu. Neposkytuje tudíž žádný důkaz, že by ji kdokoliv podporoval.

Ve skutečnosti je jen velmi malá pravděpodobnost, že ústava má jediného bona fide podporovatele v celé zemi. Asi mezi námi nežije jediný člověk, který by rozuměl tomu, co ústava ve skutečnosti je, a upřímně ji podporoval takovou, jaká je.

Ty, kteří slovně a veřejně deklarují svoji podporu naší ústavě jako obdobní podporovatelé všech ostatních vlád, lze rozdělit do tří skupin: 1. Lumpové. Početná a aktivní skupina, která vidí ve vládě nástroj k rozmnožení svého vlastního bohatství. 2. Hlupáci. Bezpochyby početná skupina. Každý z nich, protože je mu umožněno mít jeden hlas z milionů v rozhodování o tom, co bude s jeho vlastní osobou a s jeho majetkem, a protože tento hlas může mít stejnou váhu při rozhodování o tom, koho okrást, koho zotročit a koho zavraždit, jako mají všechny ostatní hlasy, je ochoten věřit tomu, že je „svobodným člověkem“, „suverénem“, že toto je „svobodná vláda“, „vláda rovných práv,“ „nejlepší vláda na zemi“ [1] a podobným absurditám. 3. Nejpočetnější skupina lidí, kteří sice chápou některá zla páchaná vládou, ale nevidí způsob, jak se jich zbavit, nebo nejsou ochotni natolik obětovat své soukromé zájmy, aby se vážně a upřímně pustili do práce na nápravě.

III.

Povinné placení daní samozřejmě neposkytuje žádný důkaz toho, že by někdo dobrovolně podporoval ústavu.

1. Jistě, teorií naší ústavy je, že všechny daně jsou placeny dobrovolně. Naše vláda je pak pouhou vzájemnou pojišťovací společností, do které lidé dobrovolně vstupují a každý z nich tak činí na základě svobodného kontraktu se všemi ostatními. Poté platí různým stranám této dohody tolik a tolik peněz za svou ochranu a další poskytované služby, jako je tomu u jiných pojišťovacích společností. A má stejnou svobodu nebýt chráněn a neplatit daně, jako má svobodu platit daně a být chráněn.

Tato teorie naší vlády se ovšem zcela liší od její praxe. Ve skutečnosti vláda, stejně jako loupežník, říká člověku: „Peníze nebo život.“ A mnoho daní, pokud ne všechny, jsou placeny pod dojmem této hrozby.

Vlády sice nečíhají na člověka na opuštěných místech, nevyskakují na něj z křoví u cesty a nešacují mu kapsy s revolverem u hlavy. Jejich loupež ale není o nic méně loupeží. Ve skutečnosti je jejich počínání ještě ostudnější a zavrženíhodnější.

Lupič bere odpovědnost, riziko a zločinnost svého jednání sám na sebe. Nepředstírá, že by měl na vaše peníze zákonný nárok nebo že by je zamýšlel užít k vašemu prospěchu. Nedělá ze sebe něco víc než lupiče. Nemá dost drzosti, aby se prohlásil za vašeho „ochránce“ a tvrdil, že si bere peníze od lidí proti jejich vůli, jen aby byl schopen „chránit“ ty bláznivé cestovatele, kteří se cítí zcela schopni se ubránit sami, nebo neoceňují jeho konkrétní systém ochrany. Je příliš rozumným člověkem na to, aby něco takového tvrdil. Navíc, když vás obere o peníze, tak vás pak nechá jít si svou cestou. Netrvá na tom, že vás bude proti vaší vůli doprovázet nebo že je váš oprávněný „vládce“ z důvodu „ochrany“, kterou vám nabídl. Nerozkazuje vám, abyste se mu klaněli a sloužili mu, nepožaduje od vás toto a nezakazuje vám tamto. Nepřijde si k vám pro peníze otevřeně a za bílého dne a nenazve vás rebelem, zrádcem a nepřítelem vlasti, pokud zpochybňujete jeho autoritu nebo odporujete jeho požadavkům. Lupič je zkrátka příliš velký gentleman, než aby se uchyloval k takovým urážkám a padoušství. Krom okradení se z vás nesnaží udělat svého šaška nebo otroka.

Postupy těch zlodějů a vrahů, kteří si říkají „vláda“, jsou výrazně horší než jednání tohoto osamoceného lupiče.

V první řadě se nenechají individuálně poznat a neberou na sebe osobní odpovědnost za své jednání. Naopak tajně (v tajných volbách) pověří někoho, aby tyto krádeže prováděl v jejich prospěch, zatímco sami zůstanou bezpečně skryti. Těmto pověřeným lidem říkají:

Jděte za panem A a panem B a řekněte jim, že „vláda“ potřebuje peníze, aby pokryla náklady na jejich ochranu a ochranu jejich majetku. Pokud by si troufli říct, že si nás nikdy nenajali a že nestojí o námi poskytovanou ochranu, odpovězte jim, že do toho jim nic není. Jsme to my, kdo si vybral chránit je, ať už o to stojí, nebo nestojí, a my požadujeme plat za tuto ochranu. Pokud by vyzvídali, kdo jsou konkrétně ti jednotlivci, kteří si takto přisvojili titul „vláda“ a kteří je mají údajně chránit a požadují po nich platbu, také jim řekněte, že jim do toho nic není. My jsme se rozhodli tajně (v tajných volbách) ustanovit vás jako své zástupce, abyste jim předali naše požadavky, a pokud je splní, tak jim vydejte potvrzení, které je na příští rok ochrání proti obdobným požadavkům. Pokud je nesplní, zabavte a prodej tolik jejich majetku, aby to uspokojilo nejen naše požadavky, ale i všechny vaše náklady a potíže. Pokud budou odporovat zabavování svého majetku, přivolejte na pomoc okolostojící (někteří z nich mohou být členy naší bandy). Kdyby někdo při této činnosti zabil někoho z naší bandy, zajměte ho, obviňte ho před našimi soudy z vraždy, usvědčte ho a oběste ho. Pokud by si zavolal na pomoc své sousedy nebo někoho jiného, kdo by měl sklon odporovat našim požadavkům, nazvěte je rebely a zrádci. Řekněte, že „naše země“ je v ohrožení. Zavolejte si na pomoc velitele našich najatých zabijáků a řekněte mu, aby pobil ty, co odporují, ať už jich jsou stovky, nebo tisíce. Ať jsou odstrašujícím příkladem pro kohokoliv dalšího, kdo by se nám chtěl stavět na odpor. Dohlédněte na to, že tato smrtící práce bude řádně odvedena, ať si v budoucnu ušetříme další potíže tohoto druhu. Až se tito zrádci takto poučí o naší moci a našem odhodlání, tak se z nich stanou poslušní a loajální občané, co budou platit daně, aniž by se ptali proč a nač.

Právě kvůli takovému donucení jsou daně placeny. Jakým tedy může být zaplacení daní důkazem, že lidé „souhlasí“ a „podporují svou vládu“?

2. Dalším důvodem, proč placení daní nelze pokládat za souhlas či závazek podpořit vládu, je, že daňový poplatník neví, a ani se nemůže nijak dozvědět, kdo jsou ti konkrétní jednotlivci, kteří tvoří „vládu“. Pro něj je „vláda“ mýtem, abstrakcí, nehmotnou ideou, se kterou neuzavřel žádnou dohodu, nedal jí žádný souhlas a neučinil žádný slib. Zná ji jen skrze činnost jejích údajných zástupců nebo zaměstnanců. „Vládu“ samotnou nikde nevidí. Samozřejmě ví o tom, že jisté osoby po dosažení určitého věku mohou chodit k volbám a tak se na nějaký čas stát součástí vlády nebo (pokud tak zvolí) opozice. Ale kdo vůbec k volbám přišel, jak volil a kdo tedy podporuje vládu nebo je proti ní v opozici, to zůstane díky tajným volbám skryto. Nemůže tak vědět, kdo prakticky tvoří současnou „vládu“. Samozřejmě pak nemůže s vládou uzavřít žádný kontrakt, dát jí svůj souhlas nebo jí složit slib. Placení daní tedy ani nemůže implikovat nějaký kontrakt, souhlas nebo příslib podpory.

3. Když daňový poplatník neví, kdo jsou konkrétní jednotlivci, kteří tvoří „vládu“, tak ani neví, komu vlastně platí svoje daně. Vše, co ví, je, že nějaký člověk přijde k němu domů, představí se mu jako zástupce „vlády“ – tedy zástupce tajné bandy násilníků a vrahů, kteří se rozhodli říkat si vláda a jsou odhodlaní zabít každého, kdo jim na požádání nevydá své peníze. Zaplatí tedy ze strachu o svůj život. Tento zástupce mu ovšem individuálně nepředstaví svoje zaměstnavatele a daňový poplatník ani poté, co zaplatil, netuší, kdo byli ti lupiči, u kterých skončily jeho peníze. Říkat, že předáním těchto peněz vznikl nějaký dobrovolný kontrakt mezi poplatníkem a lidmi, co tvoří vládu, je zkrátka směšné.

4. Všechna takzvaná politická moc prakticky spočívá na těchto penězích. Když má určitá banda lupičů dost peněz do začátku, tak se může prohlásit za „vládu“, protože za peníze si najmou vojáky a vojáci pro ně vyberou více peněz a také přinutí další lidi podrobit se jejich vůli v jiných ohledech. Jak řekl Ceasar, peníze a vojáci jsou si vzájemnou oporou. Za peníze najmete vojáky a s vojáky pod svým velením ukořistíte více peněz. Tito padouši, kteří se nazývají vládou, dobře rozumí tomu, že moc v první řadě spočívá v penězích. S penězi najmou vojáky a s vojáky vyberou peníze. A když je jejich autorita zpochybněna, tak první, co udělají s vybranými penězi, je najmutí vojáků, aby zabili a podrobili si všechny, kdo jim odmítli vydat více peněz.

Kdokoliv touží po svobodě, musí porozumět těmto zásadním faktům: 1. Každý člověk, který odevzdá peníze do rukou „vládě“, jí tím dává do rukou meč, který bude použit proti němu, aby od něj bylo vydřeno více peněz a byl udržen v porobě. 2. Ti, kteří si od něj berou peníze bez jeho svolení, je v první řadě použijí k dalším krádežím a zotročování a až poté pro ostatní účely. 3. Je zcela absurdní předpokládat, že by tito lupiči použili peníze sebrané na daních na ty účely, na které tvrdí, že budou použity. Proč by si měli přát člověka chránit, pokud si od nich nepřeje ochránit on sám? Je to stejné, jako předpokládat, že si vezmou jeho peníze bez jeho souhlasu za účelem, aby pro něj nakoupili jídlo nebo oblečení, o které nestojí. 4. Pokud člověk chce nějakého ochránce, tak je dost kompetentní, aby si ho dojednal sám. Nikdo by pak neměl příležitost ho okrást, aby ho „ochránil“ proti jeho vůli. 5. Jediný způsob, jak si lidé mohou uchovat svou politickou svobodu, spočívá v tom, že si ponechají své peníze ve svých kapsách, dokud nedostanou dostatečně uspokojivé záruky toho, že tyto peníze budou použity tak, jak si přejí, aby byly použity – pro jejich prospěch a nikoliv k jejich škodě. 6. O žádné takzvané vládě nelze se zdravým rozumem ani na okamžik předpokládat, že má čestné úmysly, pokud se jejímu jednání nedostává zcela dobrovolné podpory.

Tato fakta jsou tak důležitá a natolik očividná, že nemůžeme předpokládat, že by byl kdokoliv ochoten dobrovolně platit peníze „vládě“, aby si zajistil ochranu, pokud před tím neuzavřel explicitní a zcela dobrovolný kontrakt s tímto účelem.  

Je zcela evidentní, že ani účast na volbách, ani placení daní, jak je dnes uskutečňováno, nedokazují, že by kdokoliv na sebe vzal závazek podporovat ústavu. Nemáme žádný důkaz, že ústava by byla pro kohokoliv závazná, nebo-li že někdo má nějaký smluvní závazek ji podpořit. A nikdo tudíž nemá povinnost se jí řídit.

Pozn.:

[1] Předpokládejme, že toto je skutečně „nejlepší vláda na zemi“. Dokazuje to ale dobrotu této vlády, nebo jen hrůzu vlád ostatních?