Úvod do liberalismu: Demokracie nebo svoboda?

Mises.cz: 03. března 2016, Jörg Guido Hülsmann (přidal Tomáš Macháček), komentářů: 0

- přeložil Jiří Šedivý
 

Základní rozdíl mezi libertariány a přívrženci klasického liberalismu spočívá v pohledu na stát. Zatímco podle přívrženců klasického liberalismu stát představuje “nutné zlo”, jsou libertariáni přesvědčeni, že stát neumí nic, co by trh neuměl lépe. Z tohoto důvodu libertariáni zcela odmítají jakýkoli stát. Chtěli by vidět soudy a sociální služby v privátních rukou - stejně jako boty a chleba neprodukuje stát, ale soukromníci.

Z téhož důvodu libertariáni pohlížejí s jistou skepsí také na demokracii. Neboť tak, jak je tento pojem chápán dnes, znamená bohužel demokracie určitou techniku vlády – způsob, kterým se stanovuje jaké a čí vlastnictví bude beztrestně narušeno. Libertariáni odmítají připouštět jakékoli beztrestné porušování vlastnictví. Nezáleží na tom, kdo toto vlastnictví jiných lidí narušuje a z jakých důvodů tak činí. Žádnou roli nehraje také to, zda tuto špatnost schvaluje méně či více lidí. Z uvedených důvodů se demokracie ve shora uvedeném smyslu těší jen malé důvěře libertariánů.

Zastánci demokracie nahlíží na libertariány z tohoto důvodu s podezřením. Právě Němci se dnes horlivě snaží, aby se osvědčili jako dobří demokraté. Většina Němců si myslí, že nacismus se nezdařil, neboť Němci nebyli nikdy dost demokratičtí. Zánik NDR tento dojem ještě posílil. Podle dosud převládajícího názoru nezkrachovala NDR proto, že by její princip organizace nebo morálka byly v jádru špatné, ale z toho důvodu, že politbyro vládlo jako tyran. Kdyby byly masy více informovány – vše by prý bylo bývalo dobře dopadlo!

Je liberální řád otázkou většinových rozhodnutí?

Takový názor většiny spoluobčanů, je v určitém smyslu třeba přičítat socialismu. Neboť poté, co se socialismus ve všech svých variantách zhroutil, si prakticky nikdo už nemyslel, že lidé mohou s pomocí svého myšlení objevit a realizovat nějaký “správný” společenský řád. Tak důkladně se socialistům podařilo přesvědčit zbytek společnosti o tom, že jejich pohled na svět je vrcholem racionalismu!

Teď tedy bude se socialistickou vaničkou vylito i dítě racionalismu. Kdo má ještě svých všech pět smyslů pohromadě, nemůže však takový výklad akceptovat. Socialismus se ukázal po téměř všech stránkách chybný a špatný – proč by měl být tedy racionalistický. Abychom se o tom přesvědčili, stačí jednoduchý důkaz. Pokud skutečně nikdo nemá absolutní pravdu (nebo mít nemůže) – jak je to pak s touto výpovědí samou? Sám zapřisáhlý relativista se očividně musí minimálně absolutně domnívat, že vše je relativní. Jinými slovy nelze obhájit, že neexistuje absolutní pravda. Krach v minulosti však neznamená, že by nebylo lepšího řešení. To vědí zvláště ti, kteří bez socialistických předsudků pracují na znovurozvinutí velké liberální tradice.

Uspořádat si naše životy a společnost podle určitých absolutních zásad není utopií. Připustíme-li, že vše není relativní, strhneme si pásku z očí. Nejenže se s každou vteřinou rozhodujeme, co učiníme, ale zároveň, co neučiníme nebo zanedbáme. Lidé jsou schopni každým okamžikem odhalovat jisté principy, podle kterých dochází k určitým změnám. Takové principy však – minimálně v daném okamžiku – mají charakter principů absolutních. Každý, komu záleží na společenském soužití s jinými lidmi, má velký zájem na tom, aby byly použity nejlepší principy. O tom, že k tomu může sloužit právě rozhodování většiny, tedy demokracie, libertariáni pochybují. Jejich pochybnosti pramení ze skeptického pohledu na demokracii. Neboť zde se konečně jedná o otázky správnosti či oprávněnosti. Aby byl jakoukoli civilizací akceptován právně-společenský řád, musí být známy jeho zásady. Jestli je nějaké jednání spravedlivé, nebo ne, není otázkou většinového rozhodnutí. Buď nějaké jednání spravedlivé je, nebo není. Pokud spravedlivé je, nezmění na tom nic ani jakákoli většina. Pokud spravedlivé není (například vražda), neospravedlní na tom nic ani schválení většinou.

Proto si libertariáni nemyslí, že by lidé měli mít možnost stanovovat právo. Myslí si, že právo je nutné stále jen hledat a není přitom možné vyhrazovat někomu k jeho výkladu monopol. Jsou přesvědčeni o tom, že  je nezbytné vyhledávat jen takové soudce a právníky a použít jen takové texty zákonů, které umožní všem účastníkům právního sporu, nalézt nejlepší řešení. Konkurence mezi hledači pravdy pak nastolí jistotu zlepšení právních služeb. Libertariáni odmítají soudní monopol státu i tehdy, pokud jeho rozhodnutí svým způsobem všichni schvalují. Podle libertariánského chápání je takové “řešení” problému nalézt právo naivní. Právní výrok je podle libertariánů oprávněný už tehdy, pokud je přijímán lidmi, a nikoliv vyřčen státem.

Přístup počítající s demokratickou formou vlády je přesto součástí velké liberální revoluce. Neboť z velkých myšlenek moderny – klasického liberalismu, socialismu a demokracie – jediná demokracie našeho století určitým způsobem přežila nepoškozena. Tento úspěch je však vše jiné než zasloužený. Demokracie nás stejně tak málo ochránila před Hitlerem, jako Vietnamce před americkou armádou. Nepřinesla nám do země ani svobodu ani spravedlnost, ale vytvořila třídy a zájmové skupiny, které se obohacují na úkor svých spoluobčanů. Stále panuje mýtus, že demokracie mezi sebou neválčí, že demokracie musí být základním stavebním kamenem každé civilizace. Přesto nechybí důvody pochybovat o tomto chápání.

Atény jako vzor?

Všichni náruživí demokraté odkazují na antické Atény jako na vzor. Svobodní občané se tehdy radili den co den na tržišti a společně o všem hlasovali. To by potěšilo každého dnešního fandu moderních technologií. Každý se ale může přirozeně vyjádřit až tehdy, pokud byl “o všem informován”. Zdá se tedy, že věčné debaty v rádiu, televizi a na internetu nejsou zcela samoúčelné. Bohužel je přitom přehlíženo, že dnes není stejně jako dříve přijetí a zpracování informací zdarma. Předpokládá se, že pro každého je dostatek informací natolik důležitý, že si vyhradí čas ke sledování mediálního života. Přes všechna “vysvětlování” nepřimějeme většinu našich spoluobčanů ke spoluúčasti na “veřejné” diskusi. Pravděpodobně se na tom nic nezmění až do doby, kdy my – stejně jako Atéňané – opět zavedeme otroctví. Pak odpadne díky otrokům přitěžující starost o živobytí a budeme se moci starat o napodobování aténské demokracie.  

Neúprosný zákon oligarchie

Zastánci demokracie zatížení socialistickými předsudky se při posuzování společných rozhodnutí dopouštějí základní chyby, která také zkresluje jejich další konečné úsudky. Předpokládají, že všem zúčastněným může být pomocí vyjednávacích metod zajištěn stejný vliv na rozhodování pomocí. Takovéto formální předpisy jsou ale pro rozhodování velmi nepodstatné. Jakmile budou lidé žít ve společenství, tak budou někteří z nich na základě své osobnosti, svého charakteru, svých zvláštních znalostí, schopností a vymožeností – krátce: na základě posouzení okolím – působit na jiné dominantním dojmem. Respekt, kterého se dotyčnému dostane, zvyšuje jeho moc při rozhodnutích nad ostatními.

Tento stav věci se velmi trefně nazývá “železný zákon oligarchie”. Lze na něj narazit na všech místech a ve všech dobách. Je dokonce nezávislý na právě platné společenské formě. Železný zákon oligarchie působil ve státech dřívějšího východního bloku stejně tak, jako ho lze pozorovat v západních demokraciích. Buduje elitu, která rozhodující měrou určuje osud stávající společnosti.

Pouhé zavedení demokracie potom žádným způsobem nevede ke kýžené rovnosti mezi lidmi. Poskytuje pouze výhodu určitému druhu elity. To lze nejlépe znázornit, když přejdeme ke srovnání s občanskou společností. Zde se podaří získat úctu a moc hlavně těm lidem, kteří jsou svým bližním nějakým způsobem užiteční. Těmi by mohly být možná výjimečně talentovaní podnikatelé nebo lidé, kteří neustále stojí opodál s dobrou radou, nebo také osobnosti, které o ideálech nejen mluví, ale jdou i dobrým příkladem.

Odlišné chování nacházíme tam, kde existuje státní aparát a zejména masová demokracie. Zde jsou na špici takoví, kteří mají výjimečný talent zalíbit se cizím lidem. Tito lidé jsou šikovní ve styku se státním mocenským aparátem a prokazují cit pro to, ke kterým čelním úředníkům a politikům se nejlépe vetřít do přízně.

Problémy důsledně uplatňované demokracie

Ani povrchnímu pozorovateli nemohou ujít nesmyslné následky, které by s sebou přineslo důsledné uskutečnění demokratických myšlenek. První problém přirozeně vyvstává při otázce, která skupina by měla mít označení většiny. Momentálně je demokracie vykonávána jen uvnitř oblasti státu. Ale takové hranice jsou myšlenkám demokracie cizí. Důsledný demokrat může dovolit jen vládu většiny celého lidstva. Pak ale není těžké předpokládat, že osud evropských národů se už nebude rozhodovat v Paříži, Londýně, Bruselu atd., ale v Dillí a v Pekingu.

Je přinejmenším pochybné, zda většina přátel demokracie si myslí právě toto. Zpravidla se na tomto místě odvolávají na “sebeurčení národů”. Určité skupiny jsou konfrontovány se specifickými podmínkami. Na základě této konfrontace dochází k sebeurčení jednotlivých národů. Tak jako každý jiný národ by teď měli tedy i Němci řešit určité problémy. Měli by se ale zabývat jen takovými problémy, na nichž by měli zájem a k jejichž vyřešení by mohli přispět potřebnými znalostmi. Proto by Němci měli mít právo v těchto otázkách rozhodovat zcela sami za sebe. To je znamenitá myšlenka. Proč ale zmiňujeme pouze zvláštní problémy “opravdu velké” skupiny Němců? Proč nehovoříme o skupině Berlíňanů? Nebo o skupině obyvatel Kantovy ulice? Nelze popřít, že každá dostatečně malá skupina je konfrontována se zvláštními podmínkami. Každý jedinec by mohl provádět tuto konfrontaci ke svému prospěchu. Jinými slovy: důsledné nastolení práva na sebeurčení vede ke zrušení jakéhokoli státu, ve kterém by se dostalo ke slovu rozhodování většiny. Neboť pokud se menšina cítí přehlížená, může se pak odvolat na toto právo a může hlasovat odděleně. Důsledná aplikace tohoto práva je základem všech separatistických tendencí.

Z tohoto důvodu obhajují libertariáni právo na sebeurčení každého jedince. Jen v jejich očích mohou klást tytéž požadavky nejen národy, ale i všechny skupiny až po jednotlivce. Demokracie tomu však protiřečí, stejně jako každá organizační forma s okruhem osob oprávněných rozhodovat. Ještě markantnější jsou nedostatky demokracie, pokud se ukáží následky její moci rozhodovat. Ve skutečné demokracii se dohodne většina na všem. Pokud by existovala jakákoli oblast života, na které by se většina nedohodla, pak by nevládla žádná čistá demokracie. Pak by musely začít platit jiné zásady, jimiž bychom se zde nemuseli zabývat, poněvadž by zůstala otázkou samotná schopnost demokracie sloužit jako model organizace. Pokud se smí dohodnout většina na všem, pak se může přirozeně také dohodnout, že odstraní demokracii a všechnu moc svěří diktátorovi. (Zajisté by mohla většina rozhodnout o odstranění státního aparátu, a to by libertariáni určitě přivítali. Tento výhled je ovšem málo myslitelný. Proto se sami omezujeme na případ uchopení moci tyranem.) Tuto možnost nevidí přátelé demokracie vůbec rádi. V Německu a jiných zemích proto upozorňovali na to, že je třeba zabudovat do Ústavy určitá “jištění” proti většinovým rozhodnutím. Proti většinovým rozhodnutím, která jinak přátelé demokracie chválí. Nic neprokazuje více míru jejich důvěry ve své vlastní principy.

Nic by nemohlo zabránit většině také v tom, likvidovat současnou menšinu. Toto chování by mohlo trvat tak dlouho, dokud by ještě zbyli alespoň dva lidé. Teprve potom odpadne další zabíjení – z harmonizačně-technických důvodů! Také zde nejde o otázku, zda by taková událost nastala, ale o otázku, zda se obhájci demokracie chtějí opravdu domnívat, že by k takovéto události došlo “oprávněně”, z důvodů rozhodnutí většiny. Ti z nich, kteří mají schopnost analyticko-deduktivně uvažovat, by se museli k takovémuto smýšlení přiznat. Dále by díky tomu  museli přiznat, že demokracie není v žádném případě vhodná k zachování civilizací, natožpak aby je podporovala.

Prostředek k věčnému míru?

V protikladu k libertariánům si přívrženci klasického liberalismu myslí, že vykonávání určitých důležitých úkolů jako soudní pravomoc, sociální služby a výkon trestů nesmí být svěřeny privátním firmám. Domnívají se, že tyto úkoly musejí být zajišťovány pomocí donucení a že tyto služby budou takové, jaké si je představují. Existenci státu proto považují za nutné zlo.

Klasičtí liberálové si byli přirozeně vědomi enormního nebezpečí, které s sebou přináší takový donucovací aparát. Konečně tato organizace byla pověřena nejen nezbytnou ochranou vlastnictví. (V tomto případě by se neodlišovala od soukromých producentů ochrany.) Bylo jí také vyhrazeno přednostní právo beztrestně porušovat vlastnictví obyvatel. Minimálně financování státního aparátu daněmi vyplývá z jasného porušení tohoto práva, na kterém si každá civilizace zakládá. Klasickým liberálům bylo jasné, že by každá společnost měla být uspořádána co nejprůhledněji. Bude-li však společnost stát na principu, že násilné přivlastnění si statků svého souseda je možné, nelze se v žádné společnosti  vyhnout  zásahům narušitelů. Jen odhodlanost vlastníků k obraně svého majetku a statků by je odradila.

Existuje-li však nějaká skupina lidí, která disponuje strašlivým výhradním právem beztrestně porušovat zásady společnosti, pak budou otevřeny dveře a brány nepolepšitelným a latentním kriminálníkům. Jejich úkolem je všemožně si svůj život ulehčovat. Nikdy nemusí, stejně jako zločinci, přiložit ruku k dílu a v souvislosti s tím se obávat zveřejnění pravdy o nich samých. Jediné, co musí udělat, je získat vliv na ovládnutí státního aparátu. Jiní za ně dělají černou práci – ve jménu zákona a aniž by se také jen jediný ze zúčastněných musel bát o svou pověst. Žijí jako počestní lidé mezi lidmi, kteří nikdy nezpozorují, kdo jim vysává krev.

Jak bylo řečeno, klasičtí liberálové věděli, že by státní aparát mohl být tímto způsobem zneužit. V jejich očích pouze chyběla možnost zříci se zcela státního aparátu. Spoléhali se na to, že lidé se budou v tomto systému chovat “rozumně”. To, proč chtěli založit stát na právě demokratických principech, mělo dvojí důvod.

Za prvé se domnívali, že by většina neměla žádný zájem na poškození vlastnictví, poněvadž sama vlastnictví vyzdvihuje. Mnoho z nich se zdráhalo právě proto uznat teoretickou možnost, že se vytváří proměnlivé většiny, aby vykořisťovaly stávající menšiny. Zkušenosti tohoto století bohužel ukazují, jak špatně s menšinami nakládaly.

Za druhé, v protikladu k merkantilistům a jiným příznivcům státu  uznávali, že nikoliv válka, ale mír je otcem všech věcí. Válka a ničení snižují dělbu práce a produktivitu. Tím zabraňují materiálnímu a duševnímu pokroku civilizace. V očích klasických liberálů tedy pokrok osvěty závisí na tom, jak rozumně se bude zacházet se státním aparátem. Pohlíželi na demokracii jako na obzvláště vhodnou formu vlády pro zachování míru. Vycházeli přitom z předpokladu, že žádný panovník nemůže dlouhou dobu vládnout proti vůli většiny. Zmíněná většina by se dříve nebo později zbavila tyrana krvavým povstáním. Kdyby se přání většiny realizovala mírumilovnými volbami, nebyly by boje nutné. Demokracie se proto jevila jako ideální nástroj způsobit mírumilovnou změnu vlády.

Povrchně viděno, měli klasičtí liberálové minimálně pravdu v tom, že dosud v žádné demokracii ještě nedošlo ke vzpouře.

Pokud je demokratická vláda otázkou toho, aby se vždy prosadila vůle většiny, musí se zajisté objevit pochybnosti přinejmenším v případě parlamentní demokracie. Velkou pravdou je, že většina našich spoluobčanů si dodnes v důsledku neslýchané propagandy demokracie myslela, že přání většiny je rozhodující. Poučeni těmito zmíněnými fakty se od tohoto přesvědčení odvrací očividně stále narůstající počet lidí.

Základní omyl klasických liberálů spočívá však někde jinde. Spočívá v názoru, který mají na státem zajišťovaný mír. Je sice pravda, že mír je otcem všech věcí. Ale je přeci kacířské, aby se promyšlené násilí většiny samo staralo o mír. Dokud existuje vykořisťování, nemůže být žádný mír. Nelze však ani trpělivě čekat, až se naskytne příležitost k protiúderu. Proto pouze používání zbraní za účelem ochrany vlastnictví má naději zajistit opravdový mír. Pokud ale bude používána státní moc proti samotnému vlastnictví, bude docházet k bezpráví. A bezpráví se nestane spravedlností žádným rozhodnutím většiny.

Na tomto místě bychom chtěli ještě poznamenat, že klasický liberalismus předpovídal demokracii jen velmi omezenou roli, neboť při ní jde o řízení státního aparátu. Současnost se však málo podobá kýženému vzoru. Jinými slovy: také klasičtí liberálové byli toho mínění, že by měl převládat princip svobodného vlastnictví v mnohem větší oblasti lidských činností. Vůle většiny by měla rozhodovat pouze při zajištění bezpečnosti –  a pak jen tehdy, když k zajištění bezpečnosti je nutné porušení vlastnictví.

Nepotřebujeme se na tomto místě zaobírat všemi nedokonalostmi pojetí klasických liberálů. Je zřejmé, že produkce chleba a ošacení není méně důležitá než produkce bezpečnosti. Připustí-li se, že stát je zodpovědný za bezpečnost, jak je možné zakazovat jeho stoupencům právo být zodpovědný také za chléb a ošacení? Ve skutečnosti nemůže žádný státní útvar dlouho odolávat tomuto pokušení. Dnes, jako už v antice, vznikl kýžený stát blahobytu, kvůli němuž poneseme důsledky dnes, stejně jako kdysi Říše římská – pokud včas nepřijdeme na něco lepšího.

Nejlepší ze všech forem vlády?

Obránci demokracie si často automaticky přivlastňují mínění, že demokracie je v každém ohledu lepší než jiné formy vlády. Je přinejmenším sporné, zda by se jim to mělo přiznávat.

Platí například to, že dnes převládající forma parlamentní demokracie má proti čisté monarchii výraznou nevýhodu v tom, že její rozhodující činitelé se střídají v mnohem kratších časových horizontech než v monarchiích. Pro monarchy není nutností, oproti  parlamentářům,  vyždímat ze země v příštích 4 letech co možná nejvíce daní, aby uspokojili své vlastní cíle. Monarchům zbývá čas a hospodářství společnosti zatěžují jen tak, aby to neohrožovalo jeho budoucí výkonnost. Menší daňové zatížení bude stimulovat akumulaci kapitálu, díky které bude opět vyšší produktivita a příjmy než v demokracii.

Přátelé demokracie budou patrně argumentovat takto: Možná je pravdou, že demokracie pokulhává v určitých ohledech za jinými formami vlád. Ale na co jiného to ukazuje než na to, že neexistuje žádná dokonalá forma vlády? Demokracie má stále ještě tu výhodu, že je v konečném součtu nejméně škodlivá.

Libertariáni si ve skutečnosti také myslí, že neexistuje žádná dokonalá forma vlády. Jen z toho vyvozují jiné závěry. Nechtějí nejneškodlivější vládu, neboť se jim takové škody zdají stále příliš velké. Nechtějí vůbec žádnou vládu, protože jsou přesvědčení o tom, že občanská společnost by mohla minimálně stejně tak dobře zvládnout všechny úkoly, ke kterým si obvykle troufnou vlády.

Libertariáni si nemyslí, že by byl svět bez státu dokonalý. Vědí, že lidé nepotřebují žádnou vládu, aby se mýlila a aby se stala kriminální. Ale vědí též, že není možné odstranit toto zlo ze světa tím, že jej ještě budeme posilovat. Existence vlády neznamená totiž nic jiného než takovéto posílení zla, které by vláda údajně měla potírat. Vláda a pod ni existující státní aparát totiž nejsou nic jiného než skupina lidí, kteří smějí beztrestně poškozovat vlastnictví druhých.