Úvod do liberalismu: Důsledný liberalismus v tradici Ludwiga von Misese

Mises.cz: 26. února 2016, Jörg Guido Hülsmann (přidal Tomáš Macháček), komentářů: 0

- přeložila Kristina Frydrychová

Ludwig von Mises

Co je to program liberalismu? Co znamená slovo “liberální” v hospodářské politice, ve vnitřní politice, v politice vzdělávání a ve finanční politice? Aby mohla být takováto otázka zodpovězena, nestačí si prostudovat programy politických stran, které mají na svém praporu vepsánu otázku svobody. Člověk se musí naopak zajímat o neředěnou teorii, o “ideologii” liberalismu. Kdo chce poznat komunismus, nečte koneckonců program komunistické strany, nýbrž Marxe, Lenina, Kautského, Gramsciho, Althusera nebo W. F. Hauga. A kdo se chce dozvědět něco o podstatě sociální demokracie, neztrácí čas vyvedenými brožurkami sociálně demokratických stran, ale zajímá se raději hned o výklady socialistických (např. Schmoller, Sombart, Galbraith) a individualistických (např. J. S. Mill, Ralf Dahrendorf) teoretiků sociální demokracie.

Co tedy může nebo má číst ten, kdo se zajímá o liberalismus? Mezi velkým počtem více nebo méně důležitých mužů ční několik málo klasiků, kteří vynikli jasností, systematickou celistvostí, originalitou a tématickým rozsahem svých myšlenek. K těmto klasikům liberálního myšlení patří Ludwig von Mises.

1920 vysvětlení sovětského bankrotu

V roce 1920 na vrcholu své profesní životní dráhy byl Mises sekretářem dolnorakouské obchodní komory ve Vídni a mimořádným profesorem na tamní universitě. V odborných kruzích získal mezinárodní uznání svým teoretickým pojednáním Teorie peněz a oběživa (Mnichov: Duncker & Humblot, 1912, 1924) a zdrcující kritikou socialismu v tržním hospodářství – Socialismus (Jena: Fisher, 1922). Tato práce ho učinila také nejvýznamnějším kontinentálním evropským liberálním teoretikem. Jádrem tržního hospodářství je teze o nemožnosti ekonomické kalkulace ve společnostech, které jsou organizovány na základě společného (např. státního) vlastnictví všech výrobních faktorů. Tuto tezi nejdříve obhajoval v zimě 1919/20 na přednášce před společenstvím vídeňských ekonomů a rakouských marxistů a hned na to ji objasnil ve článku pro Archiv sociální vědy a politiky. Max Adler a Helene Bauerová nevěděli, co jiného namítnout na Misesovy argumenty než že by se snad v budoucnosti vyvinuli v současné době neznámé socialistické účetní metody. Stejně jako nenašli žádné řešení Misesem předložených problémů ekonomové Amonn a Schumpeter onen zimní večer při debatě se společností vídeňských národohospodářů, nebylo toto řešení nalezeno do dnešního dne. Tento kalkulační argument poskytl tedy nejdůležitější vysvětlení ekonomického bankrotu a celkového zániku sovětské říše.

Když si v oněch dnech nejlepší socialistické hlavy zoufaly nad problémem kalkulace a když k tomu byla stále očividnější praktická ztroskotání početných kolektivizací v Rakousku a ve Výmarské republice, vzrostla Misesova sláva i zmatek mezi sociálnědemokratickými pěšáky. Stále větší část vzdělaného publika v Rakousku i v Německu si našla svou cestu k jeho pracem, v nichž se stále křišťálově jasnou řečí snažil systematicky odvodit liberální program na vědeckých základech. V Misesově očích není liberalismus ve skutečnosti ničím jiným než praktickým použitím poznatků ekonomické vědy.

Dělba práce a snaha o zisk

Ve svých úvahách vychází ze svou skutečností. Za prvé – společenská produkce (dělba práce) je výnosnější než izolované hospodářství. Za druhé – až na několik málo asketů – dají všichni lidé přednost lepšímu materiálnímu zásobování před horším. Z toho plyne základní problém společenské organizace, který se dá vyjádřit následující otázkou. Jak musí být organizována společnost, aby byla společná produkce co možná nejvýnosnější? V odpovědi na tuto otázku spočívá argument pro ekonomickou kalkulaci. Cílem hospodářství je co nejlépe alokovat vzácné disponibilní zdroje (tzv. ekonomické statky) na uspokojení nutných potřeb. Jak je ale možné rozhodnout, které potřeby mají být uspokojeny tady a teď a které potřeby se mají pustit ze zřetele? Jak je možné rozhodnout, která metoda výroby je nejlepší a které techniky a technologie nebudou tady a teď použity?

Boty, nebo mléko?

Podnikatel v tržním hospodářství může tuto otázku zodpovědět tím, že srovná rentabilitu různých produkčních alternativ. Předpokládejme, že jeho kapitál postačuje na výrobu 10 000 párů bot, nebo na výrobu 1 000 000 litrů mléka. Tím, že  tedy vyjádří očekávané tržby a náklady, získá pro obě – fyzicky heterogenní – alternativy jednotné vyjádření v rentabilitě.  Výpočet rentability činí fyzicky heterogenní alternativy nejen srovnatelnými, nýbrž poskytuje i racionální kritérium k volbě mezi nimi. Když má například produkce mléka 15% výnosnost a produkce bot 11%, tak je v osobním zájmu našeho podnikatele a jeho společníků zahájit produkci mléka a vzdát se projektu na výrobu bot. Znamená to, že je produkce mléka výnosnější než produkce bot. Znamená to, že jsou spotřebitelé připraveni zaplatit za mléko cenu, která je ve vztahu ke kapitálovým nákladům vyšší než cena, kterou by zaplatili za boty. Jinými slovy je pro spotřebitele důležitější mít více mléka než bot.

Samozřejmě se mohou tyto poměry v budoucnosti měnit. Když spotřebitel zakrátko vydá více peněz za boty než za mléko, tak to bude mít bezprostřední vliv na výrobní aparát, protože změněné poměry změní podmínky pro úspěch podnikatelských aktivit. Předpokládejme třeba, že nyní podnikatel očekává 12% výnos z produkce mléka a 14% z výroby bot, pak bude mít důvod – zcela v zájmu spotřebitele – přeorientovat se na produkci bot.

Cenové srovnání je nutné

Rozhodující problém zespolečenštělého (socialistického) hospodářství spočívá v tom, že srovnání rentability nebo produktivity není možné, protože v takovéto společnosti nemohou vznikat ceny výrobních faktorů. Tržní ceny vznikají jen ve směně, tzn. ve spolupůsobení dvou vlastníků. Když jsou ale výrobní faktory zestátněny nebo “zespolečenštěny”, pak ovšem existuje jen jeden vlastník. Pak se nemůže uskutečnit směna a nemohou vzniknout tržní ceny kapitálových statků. Všechny výrobní možnosti stojí bez souvislosti vedle sebe¨, aniž by existovalo kritérium, které by umožnilo racionální volbu mezi nimi. Jak je i bez dalšího patrné, bylo by za takovýchto podmínek nutné opravdu božské vnuknutí, aby řídilo národní hospodářství rozumnou cestou a na ní ho také udrželo. Ve snaze překonat anarchii trhu zůstalo zespolečenštěné hospodářství ekonomicky a výrobně úplně bez schopnosti orientace. Jedná se, jak Mises později řekl, o plánovaný chaos. Z hlediska výnosnosti produkce je hospodářský systém liberalismu bezmezně nadřazen. Dnešnímu pozorovateli to přirozeně připadá jako samozřejmost. Člověk ovšem lehce zapomene, že keynesiánský nositel Nobelovy ceny Paul Samuelson až do vydání své velmi rozšířené učebnice v roce 1989 pokládal za naprosto pravděpodobné hospodářské překonání Západu východním blokem, a to díky jeho efektivnímu plánovanému hospodářství.

Ke zničující kritice socialismu připojil Mises v průběhu roku 1920 podrobné zkoumání otázky, jestli existuje trvalá třetí cesta mezi kapitalismem a socialismem, tzv. kapitalismus regulovaný státními zásahy. Politika Západu se k této otázce stavěla v poválečných letech naprosto kladně, naposledy ve formě blairismu. Ale v Misesových očích je toto pojetí zcela nepodložené. Ve všech formách třetích cest – které shrnul do výrazu intervencionismus – tkví podivná dynamika, která přitahuje společnost stále silněji k dokonalému socialismu. Tato dynamika vychází z toho, že se státní intervence do struktury cen na trhu vesměs minou jejich žádoucími cíly, takže se musí trvale “následně zlepšovat” novými intervencemi. Protože i tyto intervence jsou ve výsledku bezúčelné, existuje stále nový podnět k dalšímu “vylepšování”, dokud není celé národní hospodářství řízeno státními regulacemi.

Socialismus, nebo kapitalismus

V minulosti se směřovalo tudíž neustále k volbě mezi kapitalismem a socialismem. A protože je socialismus neuskutečnitelný, “nemůže se člověk vyhnout poznatku, že je kapitalismus jediným proveditelným uspořádáním společenských vztahů.” (Liberalismus, str. 75) Tento důsledek je podle Misese zcela nezávislý na tom, zda se člověk ve svém emociálním a estetickém životním názoru přiklání spíše k individualismu, nebo k některému z početných typů kolektivismu. Člověk se může pokládat za jednotlivce nebo lnout k etnickému nacionalismu, socialistickému nacionalismu, socialistickému evropanství, rasistickému internacionalismu apod. – stále zde však zůstává skutečnost, že o společenské dělbě práce může být řeč jen v kapitalismu.

Mises tedy odmítá “běžné srovnání jedince a celku, individualistických a kolektivních idejí a cílů nebo dokonce individualistické a všeobecné vědy [jako] prázdná hesla” (Liberalismus, str. 60). Tyto [K.F.1]úvahy z normativních oblastí  nemění nic na vědou stanovených skutečnostech. Pouze kapitalismus nabízí hospodářské základy k rozvoji společenských vztahů – všechny ostatní hospodářské formy jsou naproti tomu druhy etatického destrukcionismu, jak to Mises vysvětlil v  závěrečné části svého Gemeinwirtschaft. Z těchto zjištění odvodil Mises postulát, který dokončil učení liberalismu: “Program liberálů by měl tedy znít, shrnuto do jediného slova: Vlastnictví, to znamená: výlučné vlastnictví výrobních faktorů [...]. Všechny ostatní požadavky liberalismu vyplývají z tohoto základního požadavku.” (Liberalismus, str. 17)

Produktivní mír

Nejvyšší společenská produktivita, která se ustaví kvůli  soukromému vlastnictví, je v Misesových očích  jádrem a základem všech ostatních prvků liberalismu. Vyplývá z ní například požadavek na svobodu všech členů společnosti, respektive odmítnutí otroctví nikoli z etického ohledu, ale protože svobodná práce je mnohem produktivnější než práce otroků. Věčný mír není žádoucí z filantropických důvodů, ale z toho důvodu, že produktivní spolupráce existuje jen v míru a válka škodí materiálním zájmům všech válčících stran nezávisle na výsledku boje. A také právní rovnost všech členů společnosti nevidí Mises založenou na přirozené rovnosti lidí (toto neguje), ale na požadavku zachovat produktivní mír.

Mises ve svém odůvodnění demokracie také důsledně odmítá ideál, který činí osobní účast na vládnutí (např. prostřednictvím častých referend) účelem samým o sobě. Tyto “pseudo-demokratické teorie státní správy” bývají postaveny na “představách o zvláštní ušlechtilosti a vážnosti vládní činnosti”, které se tradují z aristokratických a monarchistických dob. “Tato teorie udržuje nedůstojným nechat se od jiných ovládat. Jejím ideálem je tedy zřízení, které řídí a administrativně spravuje celý národ. To nebylo ovšem nikdy dáno, nemůže být nikdy dáno a nebude nikdy dáno, ani ve vztazích malého státu. [...] Není to naprosto důstojné člověka, nechat se jinými řídit. Ale také řízení a správa, které ovládají policejní předpisy a podobná nařízení, vyžadují specialisty: profesionální úředníky a profesionální politiky. Princip dělby práce se nezastaví ani při výkonu státní správy.” (tamtéž, str. 35 a násl.). Jak odůvodňuje Mises nezbytnost demokracie? Znovu je v jeho očích rozhodující souvislost s mírem ve společnosti: ”Demokracie je ústavní forma státu, která umožňuje přizpůsobení řízení přáním řízených bez násilných bojů.” (tamtéž, str. 17)

A právě tak obhajuje právo na sebeurčení, které nechápe podobně jako Ernest Renan jako právo “lidu” nebo “národů”, ale jako právo náležející obyvatelům oblastí, jež by měly zůstat malé: “Když obyvatelé území, třeba jednotlivé vesnice, části země nebo několika částí země, rozhodli v nestranně provedeném hlasováním, že si nepřejí zůstat ve svazu se státem, jemuž  náleží, protože chtějí vytvořit samostatný stát nebo chtějí náležet k nějakému jinému státu, tak musí být tomuto přání vyhověno. Pouze tak se může účinně zamezit občanským válkám, revolucím a válkám mezi státy. (tamtéž, str. 96)

Žádné ústupky!

Jak si ale Mises představoval prosazení liberálního programu? Pro strany, politiky a stranická média není v jeho plánu žádné místo. Rozhodující je vítězství liberálních idejí a toto vítězství může být samo dosaženo v intelektuální diskusi. Důrazně varuje před tím, aby se nezaměňovala pravidla diskuse na poli idejí s pravidly každodenního politického boje. V oboru intelektuální diskuse nesmí být činěny žádné kompromisy, nýbrž by se mělo jednat vždy o důsledné dodržování zásad, o které se liberalismus opírá: “Zde není žádný prostor pro ústupky, snahy zalíbit se, ani pro předsudky.... V otázkách, které rozhodují o bytí či nebytí společnosti, o vzestupu nebo o zániku miliónů lidí, neexistuje žádná možnost ústupku v důsledku slabosti nebo špatně nasměrované zdvořilosti.” (tamtéž, str. 137)

Podobně napsal v dopise berlínskému publicistovi Erkelenzovi: “[...] německý liberalismus již dávno liberální program opustil. Liberálové... nekriticky přebírají program každé panující ideologie a po “menší” úpravě ji přebírají za svou vlastní. Tím se vyznačovalo chování nacionálních liberálů vůči Bismarkovi, Naumanna vůči vilémskému imperialismu (koncept demokracie a císařství!) a vůči válečné politice (koncept Mitteleuropa!), chování demokracie od roku 1918 vůči snaze o socializaci. [K.F.2] ‚Přizpůsobování‘ cizích programů ale není žádným programem, ani pro praktickou politiku (to dokazuje vývoj počtu voličů), ani pro zásadní úspěch na poli idejí.”

Inspirace

Tyto názory budou samozřejmě obohaceny také dnešní debatou přátel svobody. Zbývá jen doufat, že se nová generace nechá inspirovat Misesovými díly, aby jeho velkému intelektuálnímu odkazu domohla získat patřičný vliv na praxi.