Úvod do liberalismu: Přirozená práva a liberalismus

Mises.cz: 20. února 2016, Jörg Guido Hülsmann (přidal Tomáš Macháček), komentářů: 0

- přeložila Dana Řepová

Ze všech idejí, které jsou pro liberalismus základní, není snad žádná tak prudce napadána jako myšlenka přirozeného práva. Představa, že existuje přirozené právo, je pokládána za středověkou, netolerantní, scholastickou, totalitární, nevědeckou atd. Tento odmítavý postoj nepřevládá pouze mezi příznivci státu, ale je sdílen také většinou liberálů. Jedni ani druzí však nemají správnou představu o tom, co je vlastně myšleno pod pojmem přirozené právo, a sotva někdo z nich rozumí, jak úzká souvislost je mezi přirozeným právem a liberalismem. V následujícím textu se tedy pokusím objasnit myšlenku přirozeného práva a její praktický a teoretický význam pro svobodnou společnost. Následně se dostanu i ke kritice – dnes v této oblasti převládajících – alternativních učení. Základní myšlenka přirozeného práva nevyjadřuje nic jiného než toto: Co je správné a nesprávné, nezávisí na lidské libovůli, nýbrž se určuje podle objektivního (“přirozeného”) stavu věcí, kterého se lidský rozum může dopátrat. Kdybych například zabil člověka, který mi nic neudělal, a učinil bych to bez jeho souhlasu, pak je toto jednání nesprávné, a to zcela nezávisle od toho, jestli bych chtěl, aby správné bylo.

Tato základní myšlenka není pouze jednoduchá a zřejmá, ale přesahuje dalece také oblast práva. Každé lidské konání závisí na podmínkách a vztahuje se na věci, které se mohou lišit od vůle jednajícího. Kdo chce dobýt dámu svého srdce, má již předem jasno, že pouhé přání, aby byla jeho, v žádném případě nestačí. Dáma má svoji vlastní vůli, a ta je pro našeho lamače srdcí objektivní realitou, které musí přizpůsobit své subjektivní představy, aby dosáhl úspěchu. Pouhá skutečnost, že se nebude v temném kamrlíku oddávat fantazírování, nýbrž něco podnikne k dosažení svého cíle, dokazuje, že tuto objektivní realitu uznává. Právě tak je to i s úspěšným podnikatelem. Také on nedosahuje svého úspěchu pouhým přáním, ale tím že přizpůsobuje své jednání přáním zákazníků. Pro něho jsou přání jiných lidí objektivními faktory, jež jsou rozhodující pro jeho příjem.

Ale také umění a věda jsou jevy, kterých by bez objektivní reality položené za základ nebylo. Každý umělec musí již předem vycházet z toho, že v umění existuje něco takového jako objektivní měřítko. Jinak by nebylo potřeba žádného zvláštního úsilí, aby se jakémukoli nápadu propůjčil umělecký výraz. Každá mazanice a břinkot by se pak staly “uměním”. Velmi podobně formuluje přírodovědec hypotézy o skutečnosti, která je na něm nezávislá, a na základě pozorování si tyto hypotézy potvrzuje nebo vyvrací. Správnost jeho teorie nezávisí na tom, jestli si přeje, aby byla správná, ale na tom, zda je správná, či chybná. Jen proto pozoruje přírodu a nespokojuje se s pouhým spekulováním ve věži ze slonoviny. A také ekonomové se musejí při objasňování tržních cen opírat o objektivní stav věcí. Ne skutečnost, že hodnocení je subjektivní, ale že hodnocení každého individua jsou nezávislá na oceněních všech ostatních účastníků trhu, je skutečným základem teorie ceny. Tato svéráznost ceny formuje mezilidské jednání zákonitým (to znamená objektivním) způsobem, který může být vědou zkoumán. Když například poptávám méně banánů, pak je cena banánů menší než by byla jinak – nezávisle na tom, jestli si to přeji, nebo ne. Kdyby účinky konání závisely jen na přáních jednajících lidí, neexistovala by žádná ekonomie.
 

Ve všech těchto případech by pravděpodobně nikdo nepopíral, že jsou lidskému jednání dány objektivní hranice, kterým se musí přizpůsobit, chce-li být úspěšný. Když půjde ale o to, stanovit pro lidskou společnost pravidla, zaregistrujeme jednu výjimku z těchto všeobecných pravidel. Předpoklad, že právo a bezpráví nejsou závislé na lidské libovůli – že jsou objektivními skutečnostmi, a ne více či méně subjektivními určeními – se zdá být neúnosné. Nemůžeme se na tomto místě zabývat podrobněji psychologickými příčinami této skutečnosti. Že by přívrženci státu rádi formovali společnost podle svého vlastního gusta, a že je pro ně tudíž myšlenka přirozeného práva šerednou věcí, se dá lehce pochopit. Ale už se dá méně snadno pochopit, proč také mnoho liberálů kategoricky tuto myšlenku odmítá. V každém případě je skutečností, že to tak dnes je, a proto chceme těmto pochybovačům nabídnout něco málo k přemýšlení.

Předně bychom měli dát slovo našemu zdravému lidskému rozumu. Chce snad někdo vážně tvrdit, že vražda, loupež, znásilnění atd. nejsou zločiny? V určitých případech lze mít pochybnosti, jestli se tu jedná skutečně o vraždu nebo loupež (tímto problémem se budeme ještě zabývat). Ale že něco jako zločin existuje a že zločin nemůže být odstraněn ze světa dohodou a krasořečněním – jinými slovy, že zločiny jsou věcí objektivně daných skutečností – nebude zřejmě popírat nikdo, kdo má ještě svých pět pohromadě. Neexistovala snad žádná civilizace, ve které by nebyly shora jmenované delikty potlačovány nebo vykonávány jen ve velmi ritualizované podobě (pomysleme na aztécké lidské oběti nebo na moderní vybírání daní). Kam bychom se dostali, kdyby každý – podobně jako velekněz – směl ostatním lidem proti jejich vůli vyříznout játra z těla?! Nebo kdyby směl každý zdaňovat své bližní bez jejich souhlasu, jak to činí vlády? Nebo kdyby se většina společnosti dala dohromady, aby "stanovila”, že loupež již není loupeží a vražda již není vraždou, ale jsou vlastně zcela v pořádku? Právě tyto otázky si pokládá každý, kdo ještě trochu nad věcmi přemýšlí, a naprosto nutná odpověď zní: Stvořil by se tím svět, který by byl ještě chaotičtější, brutálnější a děsivější než ten současný. Trochu přemýšlení vede tímto samo o sobě k závěru, že právo a bezpráví nejsou jednoduše věcí ujednání, ale že zde hrají určitou roli skutečnosti nezávislé na naší libovůli (tedy skutečnosti “objektivní” nebo “přirozeně dané”). Je to vskutku tak, že v říši Aztéků byly lidské oběti na denním pořádku a nebyly považovány za zločin. A přesto z toho nelze vyvodit, že je právo věcí ujednání a že je tímto čistě subjektivní záležitostí. Když lidé v tlupě spáchají zločin, tak to přeci jen zůstane zločinem – nezávisle na tom, jak o svém činu zúčastnění smýšlejí.

Shora uvedený předpoklad, že něco takového jako přirozené právo musí existovat, není v žádném případě pouze šedou teorií, ale je to potvrzováno každodenní právnickou praxí. Soudci a advokáti mohou mít nejrůznější představy o právu a bezpráví, mohou být příznivci přirozeného práva, nebo mohou věřit, že vše, co schválí parlament, je právo. Ale v okamžiku, kdy vstoupí do soudní síně a projednávají případ, vycházejí všichni z toho, že je možné se na základě objektivních kritérií shodnout. Bylo by nesmyslné, někoho před soudem žalovat nebo hájit, kdybychom se domnívali, že soudce rozhodne pouze podle vlastní libosti. Pouze předpoklad, že existují objektivní hlediska, podle nichž je možné případ rozhodnout, dává vystoupení advokáta smysl. A také když se strany po soudním přelíčení rozcházejí v tom smyslu, že se nemohly dohodnout, vycházejí mlčky z toho, že existuje něco, v čem nebylo shody možné dosáhnout.

Tyto jednoduché úvahy samozřejmě ještě nestačí k odůvodnění liberální (nebo nějaké jiné) sociální filosofie. Ale přeci jen ukazují alespoň jedno: že zastánci přirozeného práva nemohou kotvit naprosto nesprávně. Zdá se, že musejí existovat nějaké přirozeně dané stavy věcí, o které je možné se opřít, když je řeč o právu a bezpráví. Ale jaké? Z jakých objektivních skutečností se nechají vyvozovat jaká práva?

Odpověď, kterou na to dává moderní liberalismus, spočívá na průkopnických pracích Murrayho N. Rothbarda a Hanse-Hermanna Hoppeho. Tato odpověď vychází z úvahy, že je nutné, aby se všechna práva dala ospravedlnit formou argumentace. Za prvé totiž neexistuje myšlenka, o které by se dalo říci, že ji není možné vyjádřit slovy. A za další by nám to při uspořádání naší společnosti ani v ničem nepomohlo, kdybychom sice věděli, co je správné, ale neuměli bychom to říci našim bližním. Každá argumentace ale předpokládá, že argumentující je vlastníkem sebe sama (neboť jinak by neexistovalo žádné jednající Já, které by mohlo přednést nějaký argument), a každý rozhovor se zakládá na vzájemném uznání vlastnictví sebe sama, které má každý debatující sám k sobě. Neboť jen tehdy si mohu bez vnitřního rozporu myslet, že “argumentuji” nebo že “vedu rozhovor”, když již dopředu nejen předpokládám, ale také respektuji, že můj protějšek má možnost, se k mé argumentaci připojit nebo ji odmítnout. To ale neznamená nic jiného, než to, že  každý diskutující již předem předpokládá, že existuje právo na soukromé vlastnictví, jehož kořeny spočívají ve vlastnění sebe sama  a svého těla. Každý, kdo mi říká “to a ono jsou tvoje práva”, již předpokládá, že mám soukromé vlastnictví sebe sama. Nikdo nemůže zpochybnit výrok “existuje osobní vlastnictví, a každý člověk je vlastníkem sebe sama”, aniž by se nedostal do rozporu. Když někdo tvrdí, že neexistuje soukromé vlastnictví, tak to navozuje otázku: “Co je základem tohoto tvrzení?” Buď se jedná o výrok člověka A, který samostatně nakládá se svým myšlením a obrací se na jiného člověka B, přičemž  A zjišťuje, že B disponuje vlastním míněním. Pak si ale člověk A ve své výpovědi sám odporuje. Nebo se vůbec nejedná o výrok, ale jde pouze o nesmyslné zvuky jako “boh”, “haeh” atd. Pak tedy vyjádření A neodkrývá žádný objektivní stav věcí, který by mohl B jakousi formou zavazovat k respektování práva.  Oproti tomu věta: “existuje individuální respektive soukromé vlastnictví” popisuje stav, který se projeví právě jako objektivní a obecně závazný, tím že ho každý rozpozná respektive předpokládá, stav, který chce formulovat pravidla pro nejjednodušší formu společenského styku.

Z liberálního pohledu je tímto každý člověk vlastníkem, neboť každý je přinejmenším vlastníkem sebe sama. Každý vstupuje do světa jako vlastník svého vlastního těla, a při použití tohoto svého těla si může právoplatně osvojovat ostatní psychické náležitosti. Tak má zejména právo, převést do svého vlastnictví věci, které nikomu nenáleží, a on s nimi jako první “smísí svoji práci” (Locke). Z tohoto práva prvotního přivlastnění je možné odvodit – v souvislosti s právem na vlastnictví sebe sama – všechna ostatní práva. Každý člověk má právo, získávat majetek ostatních lidí směnou za část svého majetku (např. deset hodin své práce). Každý má právo, změnit svůj majetek tak, aby ho uvedl do nového, pro něj osobně výhodnějšího stavu. Tato individuální práva jsou objektivní realitou. Každý jedinec je automaticky rozpozná, když s ostatními lidmi vstoupí do nějaké formy společenského styku. A také všechna ostatní práva lze tímto způsobem odvodit ze soukromého vlastnictví. Zákonné jednání je definováno tak, že respektuje vlastnictví jiných lidí, zatímco nezákonné konání vlastnictví ostatních poškozuje.

Co je zákonné, a co ne, je tudíž možné určit na základě racionálního kritéria. Je lehce patrné, že všechny nesporné zločiny (vražda, loupež, znásilnění atd.) představují narušení vlastnictví. Vrah osoby X změní tělo osoby X  způsobem, který nebyl osobou X dovolen. Zloděj  mé peněženky uchvátil část mého vlastnictví atd. Ale také zašmodrchanější případy lze na základě tohoto pravidla lehce vyřešit. Nikdo asi nemá právo dát mi facku – ale ne proto, že by tím poškodil moji důstojnost, ale proto, že poškozuje mé vlastnictví mého těla. Nikdo nemá právo být vydržován z daní (“sociální pomoc”) – ale ne proto, že sociální pomoci využívají pouze lenoši a že je tento způsob podpory neúčinný, ale proto, že vymáhání daní je narušením vlastnictví. Nikdo nemá právo, aby se kdekoliv neomezeně vyjadřoval (“svoboda slova”) – jinak by měl každý také svobodu slova k tomu, aby se mohl nepozván v noci v půl druhé v ložnici svého souseda vyjadřovat k německé zahraniční politice. Oproti tomu má například každý právo, pronajmout si sál  a mluvit k lidem, kteří se do něj dostaví.

Právo a bezpráví tedy z liberálního pohledu nacházejí objektivní normu v soukromém vlastnictví. Ale nikterak není vždy hned evidentní, komu co patří. Když zpozorujeme, jak Petr bere Pavlovi na ulici peněženku, tak pouze z tohoto pozorování nemůžeme ještě vyvodit, že se jedná o krádež. Petr si také jednoduše mohl vzít zpět to, co mu předtím Pavel ukradl. Je tedy potřeba případ pozorovat o něco důkladněji a např. prozkoumat, kdo jakým způsobem v minulosti peněženku získal. Podobné otázky se vynořují vždy poté, co jsou lidé konfrontováni s novými problémy, jako například v dřívější době v oblasti ochrany životního prostředí. Na otázku, kolik zplodin smí emitovat určitá továrna, existuje jak známo právě tak mnoho různých odpovědí jako ve sporu o peněženku. Petr tvrdí, že peněženka je jeho, a Pavel říká opak. Majitel továrny se odvolává na neomezené právo emise, zatímco obyvatelé jsou zcela odlišného názoru. Takovéto konflikty formují každou reálnou lidskou společnost. Umožňují nám porozumět, proč existují soudci a advokáti a proč je čas od času třeba také policie a armády.

Mnoho lidí ale vidí v existenci takovýchto konfliktů nedostatek v ideji přirozeného práva. Argumentují přibližně následovně: “Zastánci přirozeného práva nejsou ani mezi sebou jednotní v tom, co to vlastně přirozené právo je. A tudíž to není sama příroda, která nám ukazuje, co je správné, a co nesprávné. Proto je myšlenka přirozeného práva rozporuplná a chybná.” Chyba v této argumentaci pramení z mylného předpokladu, že něco takového, jako je přirozené právo, může existovat pouze tehdy, když ho lidé mohou bez námahy rozpoznat. Ale stavební myšlenkou přirozeného práva není zrovna to, že by nám příroda sama říkala, co máme dělat. Základní myšlenkou není ani to, že to či ono právo je přirozené právo. Rozhodující myšlenka je mnohem elementárnější: právo a bezpráví není závislé na lidské libovůli, ale projevuje se v (objektivní) realitě, která se může od lidské vůle lišit.

Příroda za nás ale práci neudělá. Musíme se sami namáhat a případ od případu přezkušovat, co je správné, a co nesprávné. Že při tom vznikají více či méně výrazné rozdíly v názorech, by vlastně nemělo nikoho překvapit. Různé názory jsou naopak pravidlem, když lidé hledají řešení svých problémů. Bylo a je například množství navzájem si konkurujících teorií v přírodních vědách. A přeci sotva někdo z tohoto stavu věcí vyvodil, že by neexistovaly žádné přírodní zákony, které by bylo možné s pomocí zdravého lidského rozumu objevit. Pokud by někdo popíral existenci přírodních zákonů, protože má deset fyziků deset různých názorů na to, co to jsou přírodní zákony, tak se nad ním lidé soucitně pousmějí. Když ale někdo tvrdí, že spor mezi přívrženci přirozeného práva poukazuje na nepřijatelnost této myšlenky, pak je chválen pro svůj důvtip.

Existence různých názorů na to, co je přirozené právo, nepředstavuje pro učení o přirozeném právu žádný velký problém. Toto soupeření názorů spíše ukazuje, jak velká je harmonie mezi přirozeným právem a liberalismem. Žádný liberál by nepožadoval, aby byla všechna auta konstruována podle stejného schématu. Proč by tedy měli liberálové požadovat, aby všichni advokáti a soudci byli stejného mínění? Kdo miluje svobodu, činí tak konečně i s vědomím, že soutěž mezi různými výrobci povede dříve či později k výběru nejlepších produktů. Co hovoří proti předpokladu, že by to právě v oblasti soudnictví mělo být jinak? Neměli bychom právě zde předpokládat, že dlouhodobě budou pověřováni pouze takoví soudci a advokáti, kteří jsou známi svojí neúplatností, svědomitostí, znalostí věci a rychlostí? Jedním slovem jsou přirozené právo a názorová pestrost nejen vzájemně slučitelné, ale jsou pro sebe navzájem dokonce jako stvořené. To z myšlenky přirozeného práva dělá obzvlášť vhodný základ pro svobodnou společnost.

Ovšem mnohým není tato názorová pestrost příjemná. Musí skutečně docházet k vraždám a zabitím, když každý považuje za přirozené právo něco jiného? Skutečně se nedá vyloučit, že ve svobodné společnosti dojde k násilným střetům mezi přívrženci myšlenek přirozeného práva. Ale k tomu pak nedochází kvůli, ale navzdory skutečnosti, že lnou k přirozenému právu. Neboť když právo a bezpráví závisejí na objektivních faktorech, tak musí být možná shoda alespoň ve sporné otázce týkající se principu. Kdo věří v přirozené právo, nebude považovat pokojné řešení konfliktu za nemožné ani ho nebude již předem odmítat. Ba co více, je přesvědčen o tom, že převaha jeho názoru se dá “objektivně” dokázat prostřednictvím argumentace. Kdežto protichůdná koncepce – že vůbec žádné přirozené právo neexistuje – vede takřka neodvratně k násilí. Neboť když shoda o objektivním stavu věcí není možná, protože prý takový stav věcí vůbec neexistuje, pak je také zbytečné použít pokojné prostředky argumentace. Každý se pak postará o to, aby si zjednal “svoje právo” násilím. Pouze předpoklad, že existuje přirozené právo, může tedy tvořit základ svobodné společnosti – racionálního společenského řádu, ve kterém je možné trvalé mírové soužití a dělba práce.

Mezi zastánci přirozeného práva se vyskytují samozřejmě i příznivci státu. Tito lidé proslavili přirozené právo jako prostředek k uskutečnění všemocných bludů. Obvykle argumentují následovně: “Lidé mají nárok na sociální pomoc, protože přežití je přirozeným právem.” Nebo “výrobci oceli mají nárok na subvence, protože výkon zaměstnání je přirozeným právem.” Ve všech těchto případech není dovolávání se přirozeného práva nic jiného než řečnický trik.  Není poukazováno na objektivní stavy věcí, ze kterých se dá obhajované právo odvozovat, ale slovo “přirozené právo” je používáno jako fetiš k zastrašování partnera v rozhovoru – právě tak jako se používá strašák proti ptákům. Před takovými úskoky se můžeme chránit pouze tím, že od sebe oddělíme dvě otázky: a) všeobecnou otázku, jestli je právo ze své podstaty právem přirozeným, a b) konkrétní otázku, zda určité “právo” je vůbec právem. Na první otázku jsme již kladně odpověděli, a v tomto všeobecném smyslu souhlasíme se všemi zastánci přirozeného práva. To ale k zodpovězení otázky b) ještě nestačí. Nestačí vědět, že každé právo se musí dát odvodit z přirozeně daných stavů věcí, které se mohou lišit od naší libovůle. Mnohem více musíme také v jednotlivých případech ukazovat, z jakého stavu věcí právo odvozujeme a proč je tento stav věcí pro účastníky závazný. K tomu pouhé tvrzení, že určité právo je snad právo přirozené, v žádném případě nestačí.

Podobně je nakládáno s výroky, ve kterých je poukazováno na božský původ přirozeného práva (např. “výrobci oceli mají nárok na subvence, protože vykonávání zaměstnání je Bohem dané přirozené právo.”). Pro věřícího je mimo pochybnost, že všechny věci přírody – a tak tedy i právo – jsou stvořeny milým Pánem Bohem. Ale tato jistota neřeší v žádném případě problém, který zde existuje. Nezprošťuje nás úlohy, v každém jednotlivém případě za použití našeho rozumu, který je nám dán od Boha, přezkušovat, zda je obhajované  právo také opravdovým právem.

Myšlenka přirozeného práva vyvolává nepříjemný pocit nejen proto, že existují také učení o přirozeném právu, která jsou orientovaná na stát. Někteří liberálové se pohoršují právě nad tím, že by liberalismus měl mít vůbec něco společného s neměnnými přirozenými principy. Domnívají se, že svobodná společnost  je založena na individuální svobodě a že není třeba žádného zvláštního vykonávání této svobody, aby se dalo vůbec hovořit o společnosti. Nevěří, že existují všeobecně platné zásady, na nichž musí být uspořádána každá společnost. Proto se děsí myšlenky, že liberálové, kteří považují jimi uznávané zásady za pravdu, zcela netolerantně na pravdě trvají a hlásají ji ostatním lidem. Jednání těchto relativistických liberálů je přirozeně rozporuplné,  poněvadž se na svobodu dívají přinejmenším jako na absolutní princip a – když chtějí vůbec něčím na tomto světě pohnout – musejí ji dogmaticky zastávat. A jak to chtějí dělat, aniž by uvedli obecně závazné (“objektivní”) důvody? Především  však odporuje jejich koncepce nezvratné skutečnosti, že žádná společnost obecně nemůže být založena na vraždě a zabíjení. Otázkou není, zda existují principy společenského řádu, ale jaké zásady to jsou. A k zodpovězení této otázky nestačí, strčit hlavu do příjemně teplého písku poznání, že člověk je svobodný.

Nyní se krátce dostaneme ke dvěma alternativním filosofiím práva:  k právnímu positivismu a kontraktualismu. Právní positivismus je dnes převládající filosofií a je zastoupen dvěmi variantami. Podle radikální varianty je právo vše, co schválí vláda, přičemž je irelevantní, je-li za vládu považován kněz, král nebo parlament. Jinými slovy se zde předpokládá, že každá společnost je libovolně tvárná. Neexistuje prý žádná zvláštní zákonitost lidského soužití, kterou by měl moudrý vládce bezpodmínečně uznávat. Jeho vůle je zákon v pojetí Krále Slunce: “Zákon jsem Já.” Hlavní body kritiky tohoto pojetí jsme vyjádřili: Odporuje zdravému lidskému rozumu, který nám říká, že žádná společnost nemůže být založena na vraždě a zabíjení (možné to ale být muselo, když o právu a bezpráví rozhodovala pouze vládcova vůle); vede k vraždě a zabíjení, protože již předem vylučuje možnost dospět prostřednictvím argumentů k pokojné a racionální dohodě; je neslučitelný s ideálem svobodné společnosti,  protože s jeho pomocí lze obhájit jakýkoli druh tyranie.

Ve své oslabené variantě připouští právní positivismus, že  objektivní měřítka pro právo a bezpráví asi existují. Přesto má být stát jedinou instancí, která má mít oprávnění, aby rozhodovala v jednotlivých případech, co je správné, a co nesprávné. Tento právní positivismus tímto sdílí základní myšlenku přirozeného práva, že existuje něco takového jako objektivní resp. přirozené právo. Tvrdí toliko, že určitá forma organizace (stát) je obzvlášť vhodnou, aby toto přirozené právo identifikovala a prosadila. Ale samotně v této oslabené formě nelze právní positivismus udržet. Neboť za prvé předpokládá, že členové vlády jsou inteligentnější a motivovanější než ostatní lidé (jinak by se nedalo pochopit, proč byly s to lépe rozpoznat přirozené právo). A za další není možné, aby stát (který jako jediný ona práva, jež má ochraňovat, smí porušovat) mohl lépe chránit práva členů společnosti než soukromé instituce. Stát nutně porušuje rozličná práva, zatímco porušování práva soukromou  institucí je pouze jednou z možností.

Věnujme se nyní konečně kontraktualismu.  Stoupenci tohoto učení tvrdí, že je zbytečné zabývat se přemýšlením o přirozených právech. Má se to jednoduše přenechat jednotlivcům, aby si dobrovolnou úmluvou stvrdili, komu co patří. Smlouvy, ne přirozené právo, mají proto být základem svobodné společnosti.

Tato teorie je však nedostatečná a v praxi směřuje k pouhému omlouvání statu quo. Kontraktualismus je nedostatečný, protože nedává žádné vysvětlení, proč by individuální úmluvy měly řídit rozdělování omezených zdrojů ve společnosti. Jaký důvod hovoří proti tomu pověřit nějakého diktátora tímto úkolem? Liberální učení přirozeného práva odpovídá na tuto otázku tak, že se dá bezrozporně odůvodnit pouze institut soukromého vlastnictví. Právo a závaznost smluv odvozuje z práva na soukromé vlastnictví, ne však opačně.

Kontraktualismus vlastně není s liberalismem zvlášť úzce příbuzný, ale může sloužit jako základ také každé tyranii. Je to mylná víra, že svobodné úmluvy jsou podstatou svobodné společnosti. Otázkou však  je, kdo s jakým zbožím (ve svých úmluvách a ostatních jednáních) nakládá. Co můžeme namítat proti násilníkovi z hlediska kontraktualismu? To, že použil tělo své oběti bez jejího svolení? Na to by ale mohl odpovědět: “Toto tělo mi již patřilo, a já nepotřebuji žádný souhlas ostatních lidí, když rozhodnu, co se svým vlastnictvím udělám.” To přesně odpovídá argumentaci kontaktualistických příznivců státu, podle kterých patří státu vše, co si formou daní a cel atd. vezme. Nikdo si proto nesmí bez souhlasu státu ponechat tento majetek pro sebe! A stát smí tento majetek prodat, dát do zástavy, darovat a i jinak s ním nakládat ve “svobodných úmluvách”. Této argumentaci umíme čelit, zavedeme-li objektivní kritérium, podle kterého lze určit, kdo smí o čem rozhodovat a při jakých jednáních bude vyžadován souhlas kterých dalších lidí. Toto kritérium vidí liberalismus přirozeného práva v soukromém vlastnictví získaném prostřednictvím prvotního přivlastnění, výroby nebo směny.

Jako základ svobodné společnosti je kontraktualismus tímto nepoužitelný. Jeho rozhodujícím nedostatkem je, že případné rozdělení soukromého vlastnictví jen předpokládá, místo aby ho odůvodňoval. Smlouvy je možné uzavírat pouze se svým vlastním majetkem. Z čeho ale pramení toto vlastnictví?  Kontraktualista může pouze odpovědět: z předchozích smluv. Poté je třeba položit otázku znova: Odkud pochází ten majetek, se kterým je disponováno v předchozích smlouvách? A tak se vracíme stále více zpátky do minulosti, až dosáhneme bodu, ve kterém disponujeme pouze vlastním tělem nebo v němž si přivlastníme statek, který nikomu nepatří. Jinými slovy se i kontraktualista nedostane k nutnosti, zdůvodnit vlastnictví sebe sama a prvotní přivlastnění statků z okolního světa – což odporuje jeho základnímu předpokladu.

Na tomto pozadí lze pochopit, že kontraktualismus, viděno prakticky, vyústil v pouhé ospravedlnění současného rozdělování statků. Jak je vidět, dá se použít jen tehdy, když si nepokládáme žádné další otázky ke stávajícímu rozdělení statků, ale toto chápe jako nedotknutelné. Pro liberály nemůže být takové jednání uspokojivé. Má být opravdu všem lidem, kteří si v minulosti svůj majetek opatřili pomocí násilí, umožněno nerušené využívání těchto statků? Mají mít podvodníci a vymahatelé daní právo nakládat se svým “vlastnictvím” ve smlouvách? Musí každý tyto smlouvy uznávat, místo aby požadoval vrácení lupu? Liberalismus přirozeného práva odpovídá na tuto otázku záporně. A pouze on dokáže podat racionální vysvětlení pro tuto zápornou odpověď, neboť vyvozuje všechna práva (a tím také všechna ujednání) z práva na soukromé vlastnictví a na prvotní přivlastnění. Liberalismus nepředstavuje žádné ospravedlnění pro lidi, kteří se chtějí pevně držet svého “majetku" nabytého aktem darebáctví. Je to revoluční teorie, která tvoří racionální předpoklady pro svobodnou společnost.