Válka světů: Malá společnost

Mises.cz: 17. ledna 2014, Miroslav Polách, komentářů: 19

Miliony let evoluce utvářely naše těla, instinkty a emoce k životu v relativně malých skupinách. Dnes žijeme v daleko složitější a propojenější společnosti čítající miliony členů, na kterou se naše geny neměly šanci stihnout adaptovat. Současná společnost je možná jenom díky existenci kulturních pravidel, které potlačují naše primitivní pudy. Pravidla fungování v malé společnosti nejsou totožná s pravidly velkých společností. Vzniká tak válka dvou rozdílných světů, kterou si prakticky nikdo neuvědomuje, přestože je všude kolem nás.

V tomto článku se podíváme na to, jakými vlastnostmi nás vybavila evoluce pro život v malých skupinách, na který jsou naše těla a geny adaptovány.

Malá společnost

“Má-li kmen mnoho členů, kteří mají vysoce vyvinutý smysl pro kmenovou pospolitost, věrnost, poslušnost a odvahu a kteří jsou vždy ochotni pomáhat jeden druhému a obětovat se pro společné blaho, pak takový kmen musí převládnout nad většinou ostatních kmenů. Tímto se prosadí přírodní výběr.”

Charles Darwin, O původu člověka [1]

Náš příběh začíná před několika miliony let. V těchto dobách žili naši předci v malých skupinách. O konkurenceschopnosti skupin rozhodovalo to, jak dovedly být vnitřně soudržné. Schopnost se sjednotit a agresivně vystupovat proti příslušníkům jiných skupin rozhodovala o úspěchu našich předků. Jelikož tento evoluční proces trval velmi dlouho, stihly se mu přizpůsobit naše geny a těla.

Jedním ze základních předpokladů pro úspěšnost jakékoliv skupiny je dělba práce mezi jejími členy. Její důležitost elegantně popsal David Ricardo, který si uvědomil, že dělba práce a směna zvyšují prosperitu všech zapojených stran. Je to typická win-win situace. Představte si Pepu, který je schopný za půl hodiny vyrobit oštěp nebo sekyrku za hodinu a půl. Jeho kamarád Honza vyrobí oštěp za 3 hodiny a tvorba sekyrky mu trvá 2 hodiny. Vidíme, že Pepa je ve všem větší frajer (umí to vyrobit rychleji). Znamená to tedy, že by měl pracovat jen na sebe? Ne. Pokud Pepa vyrobí 2 oštěpy a Honza vyrobí 2 sekyrky, které spolu následně smění, ušetří oba hodinu svého času. Čím víc to budou dělat, tím víc to bude pravda, protože se postupem času budou díky specializaci zlepšovat a stávat produktivnějšími.

Zákon Davida Ricarda o komparativních výhodách ukazuje, že spolupráce se vyplácí = kmen bohatne. Nicméně je vůbec spolupráce výhodná z pohledu jednotlivce? Dle teorie her čelíme při směně vězňovu dilematu. Při vzájemném obchodu stojí Honza nebo Pepa před jednoduchým rozhodnutím – spolupracovat či nikoliv? Dejme tomu, že v situaci, kdy obě strany spolupracují, je jejich zisk roven 3 (oba vydělají). Pokud jedna strana spolupracuje (vyrobí sekyrky) a druhá ne (jen si sekyrku vezme a nedodá oštěp), podvádějící má zisk 5 a spolupracující 0 (zbytečně se namáhal). Pokud naopak obě strany nespolupracují, je jejich zisk roven 1 (ani jedna strana se zbytečně nenamáhala). Řešením této hry je, že za každé situace je lepší podvádět, protože změnou strategie není možné zvýšit svůj zisk. Sociologové a antropologové z tohoto faktu byli celí špatní – jak to, že jsme v reálném světě svědky takové iracionality? Jak je možné, že spolu lidé spolupracují, když správným chováním má v obchodě být podvádění?

Jak jednou řekl Henry Hazlitt:

„Trocha ekonomie může vést k paradoxním a nesmyslným závěrům. Ale hluboké pochopení ekonomie nás přivede zpět ke zdravému rozumu.“

Nakonec se ukázalo se, že pokud se hraje vězňovo dilema na více kol, začne se optimální strategie měnit. Při vyšším počtu vzájemných kontaktů a her na vězňovo dilema se začne spolupráce vyplácet. V dlouhém období je nespolupráce mrtvá! Tato zjištění potvrzují i simulace, ve kterých soupeřily různé počítačové programy – některé vždy spolupracovaly, jiné vždy podváděly a jiné si pamatovaly chování ostatních a dle toho se k nim chovaly. Nejlepší strategií se ukázala tak zvaná půjčka za oplátku, ta se snažila vždy spolupracovat, pokud ale narazila na program, který ji zradil, v dalším setkání již nespolupracovala. Při malém počtu kol dominovaly nespolupracující programy, jak počet kol narůstal, začala se prosazovat půjčka za oplátku. Následovaly experimenty, při kterých se simulovaly ještě složitější podmínky více odpovídající skutečnému světu. V těch už například byly úspěšnější ještě hodnější verze půjčky za oplátku, které dovedly i odpouštět.

Díky tomu všemu výše uvedenému máme části mozku, které řídí naši morálku a vybízejí nás ke spolupráci. [2] Emoce nás nabádají k synergickému chování uvnitř naší skupiny, které je dlouhodobě prospěšnější a evolučně výhodnější. Naši předci potřebovali něco, co je bude motivovat se chovat dlouhodobě racionálně. Tím něčím je dobrý pocit. Náš mozek nás skrze emoce nutí spolupracovat a pomáhat si.

Evolučním tlakům vděčíme i za náš neokortex (zvaný také šedá kůra mozková), ve kterém sídlí náš rozum a racionálno. Neokortex se vyvinul k tomu, abychom si pamatovali komplexní vazby mezi jednotlivými členy skupiny. Umožnil nám hrát vězňova dilemata na více kol. Jinými slovy jsme si potřebovali pamatovat, s kým můžeme spolupracovat a s kým ne – pokud jsem někomu pomohl, tak zda mi on mou laskavost vrátil, když jsem ji potřeboval. Pokud někdo nebyl hoden spolupráce (od jiných bral a nikomu nedával), mohli jsme si to díky neokortexu pamatovat a s takovým společenským parazitem příště nespolupracovat.

Na základě velikosti neokortexu lze odhadnout počet členů skupiny, ve které daný živočich žije. Platí to jak pro netopýry, tak pro člověka. U člověka se tomuto číslu říká Dunbarovo číslo a uvádí se na hodnotě kolem 150. [3] Jakmile jste ve skupině s více členy, stává se díky malé kapacitě neokortexu komunikace a kooperace neefektivní = prostě jsme moc hloupí na to, abychom si vedli účty o více lidech a měli přehled o tom, jestli jsou či nejsou hodni spolupráce.

Naše emoce a náš rozum jsou adaptovány na prostředí malých skupin. Po většinu naší historie bylo hlavním účelem kultury vytvářet mezi členy skupiny pevné vazby a vymezit se proti jiným skupinám. Tato kmenovost je stále v nás a neustále máme tendenci hledat v davu lidi, se kterými máme něco společného. Pokud to objevíme, vytváří se vzájemná důvěra mnohem snadněji.

Slavný americký psycholog Jonathan Haidt říká [4]:

„Vyvinuli jsme se, abychom viděli posvátnost všude kolem sebe, spojili se s ostatními do kolektivů a obklopili posvátné předměty, lidi a myšlenky. Jde o to spojit se s ostatními k prosazení morálních idejí.“

Guru současného brandingu Simon Sinek navazuje na Haidta a tvrdí, že silná značka v sobě takovou posvátnost má. Je postavená na emocích a vize světa, za kterou daná skupina lidí kráčí (je jedno, jestli jde o firmu, hnutí, sektu). Lidé si pak produkty takové firmy kupují, protože skrze ně dávají najevo, čemu věří (viz Apple). Je to ze stejného důvodu, proč má někdo na krku kříž nebo jezdí s nálepkou na podporu Rona Paula na nárazníku.

Stejně tak je důležité, že pokud chcete být úspěšní, musíte si umět najít svůj kmen. Pokud budete ve skupině lidí, která má stejné hodnoty a věří v to co vy, je daleko snazší tvorba důvěry. Pro každého jejího člena je daleko jednodušší nesobecky pracovat pro dobro celku.

Samotný Simon Sinek ve svém legendárním TEDtalku tvrdí [5]:

„Spolupracujte s lidmi, kteří věří v to co vy.“

V současné době žijeme ve společenstvích, která mají miliony členů. Jak jde vidět, instinkty a vzorce chování našich předků jsou stále silně přítomny v nás, i když se vyvinuly do naprosto jiného prostředí. Motivují nás skrze emoce k tomu, abychom si pomáhali. Avšak od primitivních tlup jsme ušli dlouhý kus cesty, a to velmi rychle. Geny ani naše těla ještě neměly šanci se tomuto pokroku přizpůsobit.

V dalším díle se podíváme na to, co umožnilo vznik rozšířené společnosti a jakými pravidly se řídí.

[1] DARWIN, Charles. The Descent of Man: Chapter V. [online]. [cit. 2013-09-09]. Dostupné z: http://people.cohums.ohio-state.edu/grimsley1/h380/darwin.htm

[2] GREENE, Joshua a Jonathan HAIDT. How (and where) does moral judgment work?. Trends in Cognitive Sciences. 2002, vol. 6, issue 12, s. 517-523. DOI: 10.1016/S1364-6613(02)02011-9. Dostupné z: http://linkinghub.elsevier.com/retrieve/pii/S1364661302020119

[3] DUNBAR, Robin. The magic number. The RSA [online]. 2010 [cit. 2013-09-09]. Dostupné z: http://www.thersa.org/fellowship/journal/archive/spring-2010/features/the-magic-number

[4] HAIDT, Jonathan. Náboženství, evoluce a extáze sebetranscendence. TED [online]. [cit. 2013-05-05]. Dostupné z: http://www.ted.com/talks/lang/cs/jonathan_haidt_humanity_s_stairway_to_self_transcendence.html

[5] SINEK, Simon. Jak velcí vůdci inspirují k akci. TED [online]. [cit. 2013-05-05]. Dostupné z: http://www.ted.com/talks/simon_sinek_how_great_leaders_inspire_action.html