Války a rozbitá okna

Mises.cz: 28. ledna 2016, Urza, komentářů: 11

Články Hynka Rk nejen velmi rád čtu, ale též mě baví s dotyčným občas polemizovat; nyní bych se rád vyjádřil k poslednímu dílu jeho skvělé kritiky Kellerovy Abecedy prosperity, s jehož vyzněním sice naprosto souhlasím, nicméně mám pocit, že se v něm Hynek dopustil argumentační chyby. Celý text tak dle mého názoru stojí na chybném přirovnání válečných škod k Bastiatově rozbitému oknu (Co je a co není vidět), z nějž nakonec dovozuje i to, že válka ve skutečnosti nezpůsobí vyšší zaměstnanost a „nenastartuje“ ekonomiku. Ačkoliv souhlasím s tím, že válka ekonomice v žádném případě neprospívá a je ve výsledku ztrátová (i bez ohledu na promarněné životy), ekonomické ukazatele v poválečných opravách skutečně vykazují růst a nezaměstnanost opravdu klesne; sice z toho neplyne (jak nám často někteří podsouvají), že „válka je dobrá pro ekonomiku“, ale ani nelze popřít pokles nezaměstnanosti a argumentovat rozbitými okny.

Většina levicových odpůrců Hynkových myšlenek by patrně přišla s empirickými daty, která vážně ukazují, že poválečný ekonomický růst převyšuje ten v dobách hlubokého míru, případně by argumentovali prokazatelně nízkou nezaměstnaností, kterou přináší jak zbrojení (a válka samotná, neboť muži se zabíjejí na bitevním poli, takže se sníží nabídka na trhu práce), tak i poválečné opravy; taková argumentace však dle mého názoru není dostatečná, neboť daný jev sice (byť opakovaně) ukazuje, ale nijak nevysvětluje, takže teorii rozbitého okna prakticky nevyvrací (vždy lze tvrdit, že příčiny k ekonomickému růstu a nízké nezaměstnanosti s válkou nesouvisely). Pokusím se tedy logicky zdůvodnit, proč ekonomiku poválečných oprav nelze vysvětlovat Bastiatovými teoriemi.

Rozbité okno ekonomiku nijak neoživí v případě, že jeho majitel má peníze na opravu, které plánuje utratit jinak (přičemž nezáleží na tom, zda je chce utratit hned, nebo napřed spořit a utrácet až později, to Bastiat vysvětluje naprosto jasně a správně); co se však stane v případě, že ten, komu bylo okno rozbito, na jeho zasklení prostě nemá zdroje? To sice není v případě okna moc pravděpodobné, ale představme si, že nám bomba zlikviduje střechu nad hlavou (a my přežijeme ve sklepě); tak se může velmi snadno stát, že přijdeme o většinu svého majetku a nemůžeme si dovolit koupit nový dům. Protože ale bydlet chceme vážně zoufale moc, tato událost nás dost možná donutí pracovat do úmoru, abychom si mohli vystavět obydlí znovu; tato motivace k práci může být daleko silnější než třeba touha koupit si druhý kabriolet, jenž sice také chceme, ale krom toho si ještě také chceme užít ježdění tím prvním, k čemuž potřebujeme volný čas.

Každý člověk má nějakou stupnici potřeb, přičemž vždy jedná tak, aby si přednostně plnil ty nejnaléhavější z nich; mezi těmi potřebami je mnoho takových, ke kterým je třeba volný čas, ergo jeho hodnota zákonitě stoupá v závislosti na tom, jak jsou tyto potřeby naléhavé – jsou-li na „prvních místech“ onoho žebříčku věci, ke kterým jsou potřeba zejména peníze, zatímco volnočasové aktivity se nacházejí až někde „dole“, dotyčný má tendenci směňovat více času za peníze (tedy hodně pracovat), zatímco je-li situace opačná, lidé mají tendenci trávit čas jinak (pracovat méně). A ačkoliv jsou potřeby individuální a interpersonálně neporovnatelné, z pozorování jednajících lidí lze soudit, že pro většinu z nich mají určité věci prioritu před jinými (například pití, jídlo a střecha nad hlavou bývají často pro mnohé velmi cenné – pochopitelně to nemusí platit pro každého a za všech okolností).

Zcela konkrétní příklad: Mějme člověka, který vlastní činžovní dům s mnoha byty ve velmi atraktivní lokalitě; dotyčný vůbec nepracuje, neboť mu peníze vydělané z nájmu stačí na pohodlný život. Protože majitel domu není příliš ctižádostivý a rád si užívá života, jednoduše vůbec nepracuje, nemá potřebu si svůj příjem nijak navyšovat. Řekněme, že politici rozpoutají válku a jeho dům bude srovnán se zemí při bombardování; dotyčný sice přežije, ale jeho situace se dramaticky změní – měl majetek, který jej živil, nyní o něj přišel (a řekněme, že jeho pozemek je nyní radioaktivní, ergo na něm nemůže ani znovu stavět), takže nechce-li žít v bídě, musí začít pracovat. Bude-li takových lidí více, zlepší to jednotlivé ekonomické ukazatele a způsobí to „ekonomický růst“ (případně i sníží nezaměstnanost, pokud byl dotyčný předtím registrován na úřadu práce); to samozřejmě neznamená, že by mu válka reálně pomohla – právě naopak, jeho život se změnil k horšímu.

Podobných – i když daleko méně extrémních – příkladů bude v každé zemi po válce mnoho; lidé si prostě v předválečných časech zvykli na určitý standard, kterého chtějí znovu dosáhnout a často jsou kvůli tomu ochotni obětovat i část svého volného času a tento strávit prací. Zvýšenou nabídku na trhu práce pak samozřejmě kompenzuje i zvýšená poptávka (lidé více pracují – ne pro nic za nic, ale proto, aby si mohli více koupit, tím pádem roste i poptávka); ve výsledku se nám tedy skutečně „nastartovala ekonomika“ a klesla nezaměstnanost. Háček je však v tom, že to těm lidem ve skutečnosti nijak nepomohlo, pouze se teď dřou jako koně, aby dostali svůj život do stavu, ve kterém už byl, než jej dramaticky zhoršila právě válka. Někteří mohou samozřejmě válčením vydělat (zejména politici a ti, od kterých stát nakupoval zbraně); celkově však naprosto logicky dochází ničením věcí ke zhoršení životních podmínek většiny obyvatel válkou postižené oblasti.

Rozhodně bych se tedy neodvažoval tvrdit, že válka ekonomice prospívá, neboť se jedná o proces destrukce, ve kterém je zničena obrovská spousta hodnot, takže životní úroveň většiny lidí rapidně klesne (a to vůbec nemluvím o tom, že mnozí zemřou a další zažijí jiné nepříjemné věci); k čemu ale skutečně dojde, je nárůst některých ekonomických ukazatelů – lidé často skutečně mají po válce vyšší motivaci pracovat a směňovat statky, což může mít za následek například snížení nezaměstnanosti. Dané ukazatele však nepopisují nic jiného než snahu lidí obnovit to, co již měli; prohlašovat poválečný „růst ekonomiky“ za světlou stránku války odpovídá tvrzení, že pozitivum zdravotního stavu těžce popáleného je hojení kůže, ke kterému nedocházelo, dokud popáleniny ještě neměl (a vskutku – dokud byla jeho kůže v pořádku, nehojila se… s poválečnou ekonomikou to není o nic jiné).

S Hynkem tedy souhlasím v konečném výsledku jeho tvrzení, tedy že válka vážně ničemu nepomáhá, ba naopak; a stav ekonomiky v poválečných časech nelze brát jako pozitivum, neboť se jedná pouze o obrovské množství práce, jež musí být odvedeno, aby se kvalita života opět vrátila na předválečnou úroveň. Na druhou stranu se domnívám, že argumentace rozbitým oknem je v tomto případě nesprávná, neboť v poválečných časech totiž může u mnoha lidí docházet k efektu, jež Bastiat ve své teorii nezohledňoval (protože v případě rozbitého okna jej lze bez problémů zanedbat) – válečná destrukce v nich může znovu vyvolat potřeby, jež byly před válkou již uspokojeny (například touha mít vlastní krásný dům) a kvůli kterým jsou dotyční po válce ochotni obětovat práci volný čas, který chtěli před válkou trávit jinak.