Velikonoční úvaha I

Mises.cz: 06. dubna 2015, Ludwig von Mises (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Vážení čtenáři. K letošním velikonočním svátkům Vám přinášíme dvoudílný překlad úvah Ludwiga von Misese o významu a působení náboženství - zvláště pak křesťanství - ve společnosti. Ludwig von Mises, ač původem z židovské rodiny z Haliče, byl ateista a k náboženství se stavěl poměrně kriticky. Přesto věříme, že jeho postřehy a kritika neurazí případně nábožensky založeného čtenáře, a že i on jí shledá podnětnou.

Vladimír Krupa

Náboženství a společenská etika

Náboženství, nejen jako církev, ale i jako filosofie, je, stejně jako ostatní projevy duchovního života, produktem lidské společenské spolupráce. Naše myšlení není v žádném případě individuální fenomén nezávislý na společenských vztazích a tradicích. Má společenský charakter už jen z toho důvodu, že sleduje metody myšlení, které vznikaly tisíciletým vývojem kooperace mezi nespočetnými skupinami. A my jsme schopni převzít tyto metody myšlení jen proto, že jsme členy společnosti. Z tohoto důvodu si neumíme představit náboženství jako izolovaný fenomén. Dokonce i mystik, který se separuje od svého okolí v posvátné radosti, kterou zažívá při své komunikaci s Bohem, nevytvořil náboženství svým vlastním úsilím. Formy myšlení, které ho k němu zavedly, nejsou jeho individuálním výtvorem. Kašpar Hauser nemohl vyvinout náboženství bez vnější pomoci. Náboženství vyrostlo historicky a prochází neustálými změnami, jako každý jiný společenský fenomén.

Náboženství je také faktorem podílejícím se na vytváření společnosti v tom smyslu, že hledí na společenské vazby ze svého úhlu pohledu a vydává svá nařízení a doporučení, jak by se měl člověk ve společnosti chovat. Nemůže se vyhnout tomu, aby aplikovalo své principy na záležitosti společenské etiky. Žádné náboženství, které chce dát svým věřícím odpovědi na problémy života a poskytnout jim útěchu tehdy, když to potřebují, se nemůže spokojit s pouhou interpretací vztahu člověka a přírody s tím, co má být před zrozením a co po smrti. Pokud vynechá ze svého učení vzájemné vztahy lidí, nemůže vyprodukovat žádná pravidla pro pozemské chování a opouští věřícího ve chvíli, kdy začne přemýšlet o nedostatcích sociálních podmínek. Náboženství mu musí poskytnout odpovědi, když se začne ptát, proč jsou bohatí a chudí, proč existuje násilí a nespravedlnost, válka a mír, nebo ho přinutí hledat odpovědi jinde. To by pro náboženství znamenalo ztrátu panství nad svými stoupenci a jejich duchem. Bez kontaktu se společenskou etikou je náboženství mrtvé.

Dnes jsou takovými mrtvými náboženstvími islám a judaismus. Svým přívržencům nenabízí nic jiného než rituál. Jsou seznamem předepsaných modliteb a svátků, jídel, obřízky a tak dále, ale to je vše. Nenabízejí žádnou potravu pro mysl. Jediné, co učí, jsou formy a externí pravidla. Své přívržence uzamykají do klece z tradic, v níž se dá sotva dýchat, ale pro duši nemají žádné poselství. Potlačují ducha, místo aby ho pozvedaly. Po mnoho století se v islámu ani v židovství neobjevil žádný nový myšlenkový proud. Dnes je židovské náboženství právě takové, jako v době, kdy byl sepsán Talmud. Islám se nezměnil od doby, kdy se Arabové vydali na svou dobyvačnou výpravu. Jejich literatura a filosofie stále opakují staré myšlenky a neprorazily mimo okruh teologie. Člověk v nich marně hledá reformátory a hnutí, jaké západní křesťanství vyprodukovalo skoro v každém století. Udržují svou identitu pouze tím, že odmítají všechno cizí a „odlišné“ tradicionalismem a konzervatismem. Pouze tato nenávist ke všemu cizímu je čas od času vyprovokuje k velkým činům. Všechny nové sekty a všechny nové doktríny, které v nich tu a tam vznikají, jsou pouhou ozvěnou tohoto boje proti všemu cizímu, všemu novému a proti nevěřícím. Náboženství nemá žádný vliv na duchovní život jednotlivce, pokud je tento schopen jeho rozvoje proti dusivému tlaku rigidního tradicionalismu. To je nejlépe vidět na nízkém vlivu duchovních. V těchto náboženstvích není nic, co bychom mohli přirovnat k velkému vlivu, který měli duchovní v západních církvích – ačkoliv je tento vliv poněkud jiného řádu v každé církvi. Není zde nic podobného jezuitům, katolickému biskupovi nebo protestantskému pastorovi. Tatáž netečnost existovala v antickém polyteismu a existuje i ve východní církvi. Ortodoxní církev je mrtvá již více než tisíc let.[1] Teprve v druhé polovině devatenáctého století se v ní objevil člověk, v němž naděje a víra hořely skutečným plamenem. Ovšem Tolstojovo křesťanství, nakolik může jevit východní a ruské znaky, je v základu založeno na západních ideách. Pro tohoto velkého apoštola je příznačné, že na rozdíl od syna italského obchodníka Františka z Assisi nebo syna německého horníka Martina Luthera nevzešel z lidu, ale ze šlechty, která svým vzděláním a výchovou byla pozápadněná. Ruská lidová církev vyprodukovala nanejvýš postavy jako Jan z Kronštadtu a Rasputin.

Tyto mrtvé církve nemají žádnou specifickou etiku. Harnack o pravoslavné církvi říká:[2] „Oblast skutečného života, jehož morálka by měla být regulována vírou, je mimo její pozornost. Ten je ponechán státu a národu.“ Jinak tomu je v živých západních církvích. Zde není víra jen externí formou, která nezakrývá nic jiného než nesmyslné rituály. Zde má vliv na myšlení lidí, kteří se neustále pokouší uskutečňovat svou vírou inspirovanou představu o společenské etice. Znovu a znovu se věřící vrací k Evangeliím, aby si připomněli život Pána a jeho poselství.

Evangelia jako zdroj křesťanské etiky

Pro věřícího je Písmo svaté nadpozemským zjevením Božího slova lidstvu, a jako takové musí zůstat neotřesitelným základem všeho náboženství i všeho jednání, které se nějak náboženství dotýká. Toto neplatí jen pro protestanta, který akceptuje učení kazatele jen natolik, nakolik je v souladu s Písmem. Platí to i pro katolíka, který na jedné straně odvozuje autoritu Písma od církve, ale na druhé straně připisuje Písmu nadpozemský původ učením, že vzniklo s pomocí Ducha svatého. Dualismus je zde vyřešen tím, že jen církev může vydávat konečné a autentické – neomylné – interpretace Písma. Obě učení předpokládají logickou a systematickou jednotu celku posvátných písem. Překonání potíží, které plynou z tohoto předpokladu, je jedním z nejdůležitějších úkolů náboženských doktrín a bádání.

Historický vědecký výzkum pokládá Starý a Nový zákon za zdroje, ke kterým je nutné přistupovat stejně, jako k ostatním historickým dokumentům. Ruší jednotu Bible a snaží se každé její části dát její patřičné místo v dějinách literatury. Takový moderní biblický výzkum je nekompatibilní s teologií. Katolická církev tento fakt uznala, ale protestantské církve se stále snaží klamat samy sebe. Postrádá smysl rekonstruovat historickou postavu Ježíše, aby se na výsledcích stavěly doktríny víry a morálky. Pokusy tohoto druhu poškozují dokumentární vědecký výzkum, protože ho odvádějí od jeho skutečných cílů a svěřují mu úkol, který nemůže splnit, aniž by do něj vnesl moderní hodnotová měřítka. Navíc jsou v rozporu s vlastními cíli. Na jedné straně se pokouší vysvětlit Krista a původ křesťanství historicky, na druhé straně berou tyto historické fenomény jako věčný zdroj, z něhož pramení veškerá pravidla náboženského konání i v dnešním zcela proměněném světě. Pokud někdo zkoumá křesťanství okem historika a pak výsledky používá jako vodítka pro současnost, tak se dostává do rozporu. Historicky nikdy neuvidíme křesťanství v jeho „ryzí podobě,“ ale pouze v jeho „původní podobě.“ Zaměňovat tyto dvě věci znamená zavřít oči před dvěma tisíciletími vývoje.[3] Chyba, kterou dělají mnozí protestanští teologové, je tatáž, jakou dělá jedna část historické školy, když se snaží aplikovat výsledky svého bádání v oboru historie práva na současnou legislativu a výkon spravedlnosti. To není postup skutečného historika, ale někoho, kdo popírá všechen vývoj i možnost vývoje. V protikladu k tomu se absolutismus tolik zavrhovaných „mělkých“ racionalistů osmnáctého století, kteří zdůrazňovali především tento prvek vývoje a evoluce, jeví jako zcela historický ve svém náhledu.

Na vztah křesťanské etiky k problému socialismu se tudíž nesmíme dívat očima protestanských teologů, kteří se snaží vyzkoumat nezměnitelnou a nehnutelnou „podstatu“ křesťanství. Pokud se člověk dívá na křesťanství jako na živý a tudíž se neustále měnící fenomén – což není tak nekompatibilní s pohledem katolické církve, jak by se na první pohled mohlo zdát – pak může a priori odmítnout zkoumání, jestli je s touto „podstatou“ více v souladu idea socialismu nebo soukromého vlastnictví. To nejlepší, co lze udělat, je zmínit se o historii křesťanství a zvážit, jestli někdy vykazovalo předsudek pro tu či onu formu společenské organizace. Pozornost, kterou při tom budeme věnovat Starému a Novému zákonu, je ospravedlnitelná jejich trvajícím významem jako zdrojů náboženské doktríny, ale nikoliv předpokladem, že z nich samotných člověk může vyčíst, co křesťanství skutečně je.

Cílem výzkumu tohoto druhu by mělo být zjištění, jestli se dnes i v budoucnu musí křesťanství nutně stavět proti ekonomice založené na soukromém vlastnictví výrobních prostředků. Tuto otázku nelze vyřešit jen zopakováním známých faktů, že od svého zrodu před dvěma tisíci lety křesťanství nalezlo svou vlastní cestu, jak se vyrovnat se soukromým vlastnictvím. Může se stát, že buď křesťanství, nebo „soukromé vlastnictví“ dospějí ve svém vývoji k bodu, kdy bude kompatibilita těchto dvou pohledů neslučitelná – za předpokladu, že k tomu ještě nedošlo.

Prvotní křesťanství a společnost

Prvotní křesťanství nebylo asketické. S radostným přijetím života záměrně upozadilo asketické ideály, které ovládaly řadu jiných soudobých sekt. (I Jan Křtitel žil jako asketa.) Teprve ve třetím a čtvrtém století do křesťanství pronikl asketismus a z této doby také pocházejí asketické interpretace evangelického učení. Kristus z evangelií si užívá života mezi svými učedníky, občerstvuje se jídlem a pitím a navštěvuje slavnosti a hostiny. Je stejně tak daleko od asketismu a touhy prchnout ze světa jako od nestřídmosti a hýření.[4] Pouze jeho přístup ke vztahu mezi pohlavími nám může připadat asketický, ale to můžeme vysvětlit, stejně jako ostatní evangelická učení, koncepcí, která nám dává základní ideu Ježíše, koncepcí mesiáše.

„Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ To jsou slova, kterými se v Markově evangeliu Vykupitel uvádí na scénu.[5] Ježíš se považuje za proroka nastávajícího království Božího, které podle dávného proroctví přinese vykoupení ze všech pozemských nedostatků a všech forem ekonomických starostí. Jeho následovníci nemají udělat nic jiného, než připravit se na tento den. Doba, kdy se museli zabývat pozemskými starostmi, pominula. Při přípravě na příchod království se lidé nyní mají obrátit k důležitějším věcem. Ježíš nenabízí žádná pravidla pro pozemské jednání a spory. Jeho království není z tohoto světa. Rady, které dává svým následovníkům, mají platit jen po krátký čas, který ještě mají odžít, než nastanou velké věci. V království Božím pak nebudou mít žádné ekonomické starosti. Zde budou věřící jíst a pít u stolu Páně.[6] Pro toto království by všechny ekonomické a politické rady byly zbytečné. Všechny Ježíšovy přípravy musí být pokládány za pouhá přechodná opatření.[7]

Jen takto můžeme porozumět tomu, proč v Kázání na hoře Ježíš doporučuje lidem, aby se nestarali o to, co budou jíst a do čeho se obléknou, proč je pobízí, aby neseli a nesklízeli, neshromažďovali zásoby ve stodolách a nedřeli se. To je také vysvětlení „komunismu“ jeho následovníků. Tento „komunismus“ není socialismem. Není to systém produkce komodit, v němž by výrobní prostředky patřily celému společenství. Je to pouze rozdělování spotřebních statků mezi členy komunity: „Nikdo mezi nimi netrpěl nouzí, neboť ti, kteří měli pole nebo domy, prodávali je a peníze, které utržili, skládali apoštolům k nohám. Z toho se rozdávalo každému, jak potřeboval.“[8] Je to komunismus ve spotřebních statcích, nikoliv ve výrobních prostředcích. Prvotní křesťané se nezabývali produkcí, prací nebo shromažďováním statků. Noví konvertité prodávali svůj majetek a výnosy dělili mezi bratry a sestry. Takový způsob života je v delším období neudržitelný. Můžeme se na něj dívat jen jako na dočasný pořádek, kterým také měl být. Kristovi učedníci každým dnem očekávali návrat Spasitele.

Prvotní křesťanská idea brzkého naplnění proroctví se postupně přeměnila v koncepci Posledního soudu, která je jedním z kořenů všech náboženských hnutí, které měly delší trvání. Ruku v ruce s touto proměnou šla i celková rekonstrukce pravidel pro křesťanský život. Očekávání příchodu Božího království již nemohlo sloužit jako jeho základ. Když se kongregace začaly organizovat pro delší život na zemi, tak musely přestat od členů požadovat, aby se vzdali majetku, zdrželi se práce a věnovali se výlučně rozjímání v očekávání Božího království. Nejen, že musely tolerovat účast svých bratří na chodu tohoto světa, pozemských starostech a práci, musely je začít vyžadovat, protože jinak by zničily základy nutné pro další existenci svého náboženství. Takto se křesťanství, které začalo s naprostou lhostejností k existujícím sociálním podmínkám, začalo integrovat do řádu upadající Římské říše a zrodil se proces adaptace církve na pozemský společenský řád.

Je omylem mluvit o sociálním učení raného křesťanství. Historický Kristus a jeho učení, jak je prezentují nejstarší části Nového zákona, byl zcela lhostejný k jakýmkoliv sociálním úvahám. Ne že by Kristus nekritizoval existující stav věcí, ale neuznal za hodno věnovat se úvahám, jakým způsobem reorganizace společnosti by měly být zlepšeny pozemské podmínky. Byl zde proto, aby nastolil své úžasné království. Nikdo nevěděl, jak má toto království vypadat, jen jedno bylo jisté: život v něm bude prost pozemských starostí a trápení. Ježíš nemluví o jakýchkoliv detailech jeho fungování a nebylo to ani nutné, protože Židé v jeho době nepochybovali o nádheře života v Božím království. Proroci oznámili příchod tohoto Království a jejich slova žila v myslích lidí a tvořila základní obsah jejich náboženského myšlení.

Očekávání Božího zásahu, až nastane čas a upnutí všech myšlenek k budoucímu Božímu království, tyto prvky činí z Ježíšova učení ryze negativní doktrínu. Odmítá vše, co na zemi existuje, aniž by nabízel něco, co by to v tomto životě mohlo nahradit. Přišel proto, aby roztrhnul všechny existující vazby ve společnosti. Jeho učedníci nemají být lhostejní jen k práci a zříci se pozemských statků, ale i svých příbuzných. „Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem.“[9] Ježíš je schopen tolerovat pozemské zákony Římské říše, protože je k nim lhostejný. Nepokládá je za důležité a vidí jejich význam jen pro krátký časový horizont. Nepodřizuje se jim proto, že by uznával jejich vhodnost a hodnotu. Jeho motivační silou je naprostá negace stávajícího světa a entuziastická naděje očekávaného příchodu do nového světa. Odtud pramení jeho vášnivé zavržení toho, co je. Všechno, co existuje, může být zničeno, protože Bůh ve své všemohoucnosti vystaví nový budoucí bezchybný řád. Není potřeba zkoumat, jestli by se něco mělo přenést ze starého do nového řádu, protože tento nový řád povstane bez lidské pomoci. Od svých následovníků tudíž nepožaduje dodržování žádného speciálního systému etiky, žádné konkrétní chování v pozitivním směru, ale pouze lásku, víru, naději a očekávání – to je vše, co je potřeba. On sám nemusí přispět ničím, protože Bůh se už o všechno postaral. Bolševismus je v jistém smyslu moderní paralelou s touto kompletní negací prvotního křesťanství. I bolševismus považuje vše, co existuje, za naprosto beznadějně zkažené. Ovšem bolševici mají ve své mysli ideu, jakkoli neurčitá a rozporná může být, toho, jaký budoucí společenský řád má vzniknout. Nepožadují pouze to, aby jejich následovníci zničili vše, co existuje, ale také aby sledovali určitou danou linii jednání, která je má zavést do budoucího království, které si vysnili. V tomto ohledu zůstalo Ježíšovo učení pouze negací.[10]

Ježíš nebyl společenským reformátorem. Jeho učení nemá přímé dopady do organizace světského života a instrukce, které zanechal svým následovníkům, dávají smysl jen ve světle jejich bezprostředního účelu – očekávat Pána „připraveni a s hořícími lampami, aby mu hned otevřeli, až přijde a zatluče na dveře.“[11] Byl to právě tento přístup, který umožnil křesťanství jeho triumfální postup světem. Protože bylo neutrální ke všem společenským systémům, mohlo cestovat staletími, aniž by bylo zničeno obrovskými společenskými změnami, které se odehrály. Jenom z tohoto důvodu mohlo být náboženstvím Římských císařů a Anglosaských podnikatelů, afrických černochů a evropských Teutonů, středověkých feudálních pánů a moderních továrních dělníků. Každá doba a každá strana si z něj byla schopna vzít to, co chtěla, protože neobsahuje nic, co by ho poutalo ke konkrétnímu společenskému řádu.

Kanonické zákony a zákaz úroku

Každá epocha si v Evangeliích našla to, co tam hledala a přehlížela to, co si přála přehlížet. To je nejlépe vidět na příkladu, jakou důležitost náboženská sociální etika přikládala po mnoho století doktríně lichvy.[12] Požadavky na Kristovy učedníky v Evangeliích a dalších částech Nového zákona se vůbec nijak netýkají zavržení úroku na zapůjčený kapitál. Zavržení úroku v křesťanském učení je produktem středověkých doktrín společnosti a obchodu. Morální odsuzování lichvy a zákazy úroku jsou daleko starší než křesťanství. Byly převzaty od antických autorů a zákonodárců v době, kdy nastával konflikt mezi zemědělci a vzmáhajícími se obchodníky. Teprve tehdy se je lidé začali pokoušet podpořit citacemi z Písma. Církev nebyla v opozici proti úroku z důvodu, že by to křesťanství vyžadovalo, ale protože ho většina tehdejší veřejnosti odsuzovala, tak se snažila vyčíst z Bible zavržení lichvy. Pro tento účel je Nový zákon nepoužitelný, takže bylo potřeba sáhnout po částech ze Starého zákona. Uběhla staletí, než někoho napadlo na podporu tohoto zákazu citovat nějakou pasáž z Nového zákona. Trvalo dlouho, než scholastické umění interpretace našlo ve slavné pasáži z Lukášova evangelia to, co v něm hledalo.[13] To bylo na začátku dvanáctého století a od vydání papežského dekretu Urbana III je tato pasáž citována jako důkaz zákazu úroku.[14] Konstrukce, která je vytvořena z Lukášových slov, je ovšem zcela neudržitelná. Tato pasáž se docela jistě netýká problematiky úroku. Je možné, že v kontextu μηδέν άπελπίζοντες může znamenat „neočekávejte vrácení toho, co jste zapůjčili.“ Pravděpodobnější význam je: „neměli byste půjčovat jen těm, co mohou na oplátku někdy půjčit zase vám, ale i těm, u kterých s tím nelze moc počítat.“[15]

Velká důležitost, kterou církev přikládala této pasáži je v ostrém kontrastu s ignorováním jiných částí, příkazů a doporučení v Evangeliích. Středověká církev se pokoušela dotáhnout boj proti lichvě do jeho logických vyústění, ale záměrně věnovala vynucování mnoha jasných a jednoznačných příkazů a zákazů z Evangelií jen zlomek energie, co vynakládala na prosazení této jednotlivosti. V téže kapitole Lukáše jsou doporučovány i jiné věci zcela jednoznačnými slovy. Církev se například nikdy vážně nesnažila zabraňovat lidem, kteří byli okradeni, aby žádali své věci nazpět. Neodsuzovala bránění se zlodějům, ani se nesnažila prosadit pohled, že odsuzování je nekřesťanským činem. Další příkazy z Kázání na hoře, jako například aby se lidé nestarali o to, co budou jíst a pít, obdobně nebyly nikdy celoplošně vynucovány.[16]

Poznámky:

1)Srovnej charakteristiku východní církve od Harnacka, Das Mönchtum, 7. vydání, Giessen 1907, str. 32 et seq.
2)Harnack, Das Mönchtum, 7. vydání, Giessen 1907, str. 33.
3)Troeltsch, Gesammelte Schriften, díl II, Tübingen 1913, str. 386 et seq.
4)Harnack, Das Wesen des Christentums, Lipsko 1907, str. 50 et seq.
5)Marek, I, 15.
6)Lukáš, XXII, 30.
7)Harnack, Aus Wissenschaft und Leben, Díl II, Giessen 1911, str. 257 et seq.; Troeltach, Die Soziallehren der christlichen Kirchen und Gruppen, str. 31 et seq.
8)Skutky apoštolů, IV, 34-35.
9)Lukáš, XIV, 26.
10)Pfleiderer, Das Urchristentum, Díl I, str. 649 et seq.
11)Lukáš, XII, 35-36.
12)„Doktrína středověkého obchodního práva je dána kanonickým dogmatem neplodnosti peněz a vyjádřena v řadě nařízení, které jsou dnes známy pod názvem Zákony o lichvě. Historie obchodního práva té doby je z velké části historií nadvlády doktríny lichvy.“ Endemann, Studien in der romanisch-kanonistischen Wirtschafts und Rechtslehre bis gegen Ende des siebzehnten Jahrhunderts, Berlín 1874-83, díl I, str. 2.
13)Lukáš, VI, 35. „Vy však milujte své nepřátele a konejte dobro; půjčujte a neočekávejte nic nazpět. Tehdy bude vaše odplata veliká a budete synové Nejvyššího, neboť on je laskavý i k nevděčným a zlým.“
14)C. 10. X. De usuris (III, 19). Viz Schaub, Der Kampf gegen den Zinswucher ungerechten Preis und unlautern Handel im Mittelalter, Freiburg 1905, str. 61 et seq.
15)Takto interpretoval pasáž Knies, Geld und Kredit, část II, 1 polovina, Berlín 1876, str. 333-5 poznámky.
16)O církevní legislativě, která v roce 1543 podmínečně uznala možnost legálního získávání úroku, viz Zehentbauer, Das Zinsproblem nach Moral und Recht, Vídeň 1920, str. 138 et seq.