Velikonoční úvaha II

Mises.cz: 07. dubna 2015, Ludwig von Mises (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 1

Křesťanství a vlastnictví

Od třetího století dále sloužilo křesťanství vždy zároveň těm, co se snažili udržet stávající společenský řád i těm, kteří se ho snažili svrhnout. Obě strany současně se odvolávaly na Evangelia a nacházely biblické pasáže, které podporovaly jejich pohled. To platí až do dnešní doby. Křesťanství je používané jak pro prosazování socialismu, tak v boji proti němu.

Ovšem úsilí najít oporu nebo odsouzení pro instituci soukromého vlastnictví výrobních prostředků v Kristově učení je docela marné. Žádné umění interpretace nenalezne pasáž v Novém zákoně, která by se dala vyložit jako jasná podpora soukromého vlastnictví. Ti, kteří vzhlížejí k Biblickému potvrzení, musí zalistovat ve Starém zákoně, nebo se spokojit se zpochybňováním tvrzení o komunistické organizaci kongregací prvotních křesťanů.[1] Nikdo nikdy nepopíral, že ve staré židovské společnosti byl rozšířený koncept soukromého vlastnictví, ale to nás nijak neposouvá k pochopení vztahu, jaký mělo k soukromému vlastnictví prvotní křesťanství. Máme stejně tak málo důkazů o tom, že Ježíš schvaloval ekonomické a politické ideje židovského zákona, jako že je neschvaloval. Kristus vskutku řekl, že nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit.[2] To ovšem můžeme opět vyložit z hlediska přicházejícího Království. Pravidla Mojžíšova zákona se měla týkat jen pozemského života před příchodem Božího království. Můžeme připustit, že odkazy na „komunismus“ prvotních křesťanů nedokazují nic ve prospěch „kolektivistického komunismu v jeho moderním významu.“[3] A přesto z toho neplyne, že by Kristus schvaloval nebo odsuzoval soukromé vlastnictví.[4]

Pouze jedna věc je jasná a dá se jen těžko oddiskutovat. Ježíšova slova jsou plná nelibosti vůči bohatým a apoštolové v tomto ohledu nejsou o nic mírnější. Můžeme říci, že v Ježíšově době daleko více než v dnešní, mělo mnoho majetků původ mimo tržní hospodaření, ale on rozdíl nečiní. Bohatého odsuzuje za to, že je bohatý a žebráka velebí za to, že je chudý. Jediný důvod, proč Kristus nevyhlašuje válku proti bohatým a nehlásá pomstu, je ten, že Bůh řekl: „Pomsta je má.“ Až přijde Boží království, tak chudí budou bohatí a bohatí budou trpět. Pozdější výklady se snažily zjemnit Kristova slova proti bohatým, která můžeme najít v nejsilnější formě v Lukášově evangeliu. Přesto toho zůstalo dost, čeho se mohou chytnout ti, kteří se snaží zažehnout revoluci založenou na nenávisti k bohatým, pomstě, vraždě a žhářství. Až do doby moderního socialismu, žádné hnutí proti soukromému vlastnictví, které se zrodilo v křesťanském světě, neopomenulo poukázat na autoritu slov Ježíše, apoštolů a církevních otců, nemluvě už o lidech jako Tolstoj, kteří učinili z evangelické zášti proti bohatství srdce a duši svého učení. Toto je případ, kdy Vykupitelova slova přinesla hořké plody. V jejich jménu bylo napácháno více škody a prolito více krve, než při pronásledování heretiků a upalování čarodějnic. Kvůli nim byla církev bezbranná proti hnutím, která mohla zničit lidskou společnost. Církev jako organizace jistě stála často na straně těch, kteří odvraceli komunistické útoky. K tomuto boji ovšem nemohla mnoho přispět ideologicky, protože vždy mohla být odzbrojena slovy: „Požehnaní jsou chudí, protože jejich je království nebeské.“

Těžko jsou tedy obhajitelná tvrzení, že přihlášení se ke křesťanské víře vytváří obrannou hráz proti doktrínám nepřátelským vůči vlastnictví, nebo že díky ní budou masy imunní vůči jedu společenského vzbouření. Jakákoliv církev, která vyrůstá ve společnosti založené na uznání soukromého vlastnictví, musí své učení s touto institucí nějak uvést do souladu. Při pohledu na vztah Ježíše k otázkám společenského života však lze říci, že všechny křesťanské církve zde nemohou dosáhnout více, než pouhého kompromisu, který bude účinný jen tak dlouho, dokud nikdo nebude trvat na doslovné interpretaci slov z Evangelií. Je bláhové tvrdit, že osvícenství, tím, jak podkopalo náboženské cítění mas, uvolnilo cestu socialismu. Naopak, byl to odpor, se kterým církev přistupovala k šíření liberálních idejí, což připravilo půdu pro destruktivní nenávist moderního socialistického myšlení. Nejen, že církev neučinila nic k uhašení tohoto požáru, ale sama ho pomáhala rozdmýchávat. V katolických i protestantských zemích začal růst křesťanský socialismus, zatímco ruská církev byla svědkem zrození Tolstojova učení, které nemá konkurenci ve své zahořklosti a antagonismu ke společnosti. Je pravdou, že oficiální církevní představitelé se nejprve pokoušeli odporovat těmto hnutím, ale nakonec museli kapitulovat, protože byli bezbranní proti slovům z Evangelií.

Evangelia nejsou socialistická nebo komunistická. Jsou na jednu stranu lhostejná ke všem sociálním otázkám, na druhou stranu jsou plná nechuti vůči bohatým a proti upjatosti na pozemské statky. Tímto způsobem může být křesťanská doktrína, jakmile jí oddělíme od kontextu, v němž jí Kristus hlásal – očekávání brzkého příchodu Božího království – extrémně destruktivní. Systém společenské etiky podporující ekonomickou spolupráci nelze vystavět na doktríně, která říká, abychom se nezabývali vlastním zachováním a prací, vyjadřuje nechuť k bohatství a hlásá rozkol rodiny.

Kulturní výdobytky církve ve stoletích jejího rozvoje jsou jejím dílem, nikoliv dílem křesťanství. Je otázkou, nakolik toto dílo bylo ovlivněno dědictvím Římské civilizace a nakolik se idea křesťanské lásky proměnila pod vlivem stoiků a dalších antických filosofických škol. Ježíšova sociální etika v tomto vývoji neměla žádnou úlohu. Zásluhou církve v těchto případech bylo potlačení jejích nebezpečných výkladů, což se ovšem dařilo vždy jen na omezenou dobu. Církev pochopitelně musí zachovávat Evangelia jako svůj základ, takže vždy musí být připravena čelit revoltě těch, kteří si Kristova slova vyloží jinak, než jak je vykládá ona.

Společenská etika pro pozemský život může být jen těžko odvozena ze slov Evangelií. Nezáleží na tom, jestli jsou pravdivým a přesným svědectvím o tom, co Ježíš učil. Pro každou křesťanskou církev již Nový Zákon zůstane základem, bez kterého by její charakter zanikl. I kdyby nový historický výzkum objevil s vysokým stupněm pravděpodobnosti, že historický Ježíš říkal a učil něco jiného, než co je napsáno v Evangeliích, tak by tyto doktríny pro církev stejně zůstaly nezměněné. To, co je psáno v Novém Zákoně, musí navždy zůstat Slovem Božím.

Zde existují pro církev dvě alternativy. Může se po způsobu východní církve zříci veškeré odpovědnosti za vztah k problémům společenské etiky, v kterémžto případě přestane být morální silou a omezí se čistě na dekorativní význam v lidském životě. Nebo se vydá cestou západních církví, které do svého učení vždy zahrnuly tu společenskou etiku, která nejlépe odpovídala jejich pozici ve státu a společnosti. Tak se církve staly spojencem feudálních pánů proti nevolníkům nebo podporovaly otrokářskou ekonomiku amerických plantážníků, ale také – jako obzvláště v případě kalvinismu a kvakerů – šířily morálku postupujícího racionalismu a zasazovaly se o zrušení obchodu s otroky. Podporovaly boj Irských nájemců proti Anglickým aristokratům, bojovaly spolu s katolickými odbory proti kapitalistickým podnikatelům a spolu s konzervativními vládami proti sociálním demokratům. Podpořily hnutí za volný obchod i sociální zákonodárství. A v každém tomto případě byly schopny ospravedlnit svůj přístup citáty z Bible. Tento přístup je také abdikací na křesťanství ve sféře společenské etiky, protože církve se tak stávají vrtkavým nástrojem v rukou doby a módy. Horší je, že ospravedlňování všech fází tohoto stranictví učením z Evangelií podnítilo každé nové hnutí, aby tam také hledalo duchovní ospravedlnění pro své cíle. S ohledem na charakter těchto pasáží je jasné, že vítězí ty destruktivnější doktríny.

I když je beznadějné snažit se postavit na Evangeliích nezávislou křesťanskou společenskou etiku, nemusí být beznadějné snahy uvést křesťanské doktríny do souladu se společenskou etikou, která podporuje bohatství a mírovou spolupráci ve společnosti. To by bylo velmi přínosné a využilo by to velké síly křesťanství ve prospěch civilizačního rozvoje. Taková změna přístupu by nebyla bezprecedentní. Dnešní církev se smířila s faktem, že moderní věda ukázala omyly Starého a Nového Zákona co se týče přírodních věd. Již neupaluje na hranicích ty, kteří tvrdí, že Země se pohybuje prostorem a nezahajuje inkviziční řízení proti těm, kteří pochybují o vzkříšení Lazara z mrtvých. Kněží v Římě dnes běžně studují astronomii i teorii evoluce. Bude totéž možné v sociologii a ekonomii? Nemohla by se církev nakonec smířit se společenským principem svobodné spolupráce a soukromého vlastnictví výrobních prostředků? Nemohla by interpretovat velké principy křesťanské lásky v tomto smyslu?
Tyto otázky nejsou důležité jen pro církev. Mají význam pro celou křesťanskou civilizaci. Odpor církve proti liberálním ideám se neobešel beze škod. Církev má ohromný vliv a její nepřátelství k silám, které zrodily společnost, by mohlo způsobit její opětovný rozpad na kusy. V posledních desetiletích jsme s hrůzou mohli být svědky její přeměny na nepřítele společnosti. Církve, katolická stejně jako protestantské, jsou jedním z významných faktorů odpovědných za popularitu destruktivních idejí v dnešním světě. Křesťanský socialismus má na dnešním stavu nemenší podíl, než ateistický socialismus.

Křesťanský socialismus

Historicky je snadné porozumět nechuti, kterou církev chovala k ekonomické svobodě a politickému liberalismu. Liberalismus je plodem racionálního osvícenství, které zasadilo smrtelnou ránu starému režimu, v němž měla církev prominentní postavení. Byl to liberalismus, který podkopal mocenskou pozici tříd, jenž byly po staletí s církví těsně propojeny. Přeměnil svět více, než se to křesťanství kdy povedlo. Obnovil humanismus ve světě i v životě. Probudil síly, které otřásly neplodným tradicionalismem, na kterém velké části církve podřimovaly. Do proměněného světa církev vykročila velmi váhavě a ještě se nepřizpůsobila ani externím jevům nové epochy. Je pravdou, že kněží v katolických zemích kropí svěcenou vodou nově otevírané železnice a dynama nových elektráren, ovšem věřící křesťané se stále vnitřně chvějí při pohledu na díla civilizace, jenž jejich víra nedokáže uchopit. Církev má silnou nedůvěru k modernitě a modernímu duchu. Není potom divu, že se spojuje s těmi, kteří by tento moderní svět chtěli rozbít, a hledá ve svém dobře vybaveném arzenálu zbraně, kterými by mohla odsuzovat pozemské snahy o získávání a zvětšování bohatství. Z náboženství lásky se stává náboženství nenávisti ve světě, který začínal být příznivěji nakloněn usilování o štěstí. Každý z možných ničitelů moderního společenského řádu může počítat s tím, že v křesťanství najde stoupence.

Je tragickou okolností, že to bývají právě ti nejlepší z církve, ti, kteří uskutečňují poselství křesťanské lásky, kteří mají největší sklony podílet se na díle destrukce. Kněží a mniši, kteří praktikují skutečné křesťanské milosrdenství v nemocnicích, věznicích a ústavech pro choromyslné, a tak vědí vše, co je možné vědět o lidském utrpení a lidské hříšnosti – ti první kladně reagovali na socialistické evangelium destrukce. Pouze dobrá obeznámenost s liberální filosofií by je mohla očkovat proti nakažlivé nelibosti k moderní společnosti, která má oporu v Evangeliích. Tak se z nich stali nebezpeční protivníci rozvoje lidské společnosti a jejího bohatství. Z charitativní práce se zrodila nenávist.

Někteří z těchto emocionálních oponentů liberálního hospodářského řádu se nestaví do otevřené opozice. Z mnohých se ovšem stali socialisté – nikoliv samozřejmě ateističtí socialisté, jako jsou marxističtí sociální demokraté, ale křesťanští socialisté. A křesťanský socialismus zůstává stále socialismem.

Je omylem, když socialismus hledá paralely v prvních stoletích křesťanské éry a prvních kongregacích. I „spotřebitelský komunismus“ těchto prvotních kongregací zmizel, jakmile očekávání příchodu Božího království ustoupilo do pozadí. Socialistické výrobní metody se v komunitách prvotních křesťanů nikdy neprosadily. To, co křesťané produkovali, produkovali jako jednotlivci v rámci svých hospodářství a dílen. Fondy, které poskytovali potřebným a na pokrytí nákladů na své společné aktivity, pocházely z dobrovolných příspěvků členů kongregace, kteří produkovali na svůj vlastní účet a se svými vlastními výrobními prostředky. Pokud se vyskytly nějaké izolované případy socialistického hospodaření prvních křesťanských komunit, tak o tom nemáme žádné dokumentární důkazy. Nikdo z církevních otců, jejichž učení a spisy známe, se o tom nezmiňuje ani to nedoporučuje. Apoštolové nebo církevní otcové často vyzývají své následovníky, aby se vrátili ke komunismu prvních kongregací, ale to je vždy spotřebitelský komunismus. Nikdy nedoporučují socializaci výrobních prostředků a socialistickou organizaci produkce.[5]

Nejznámější z těchto kázání ve prospěch komunismu je dílo Jana Chrysostoma. V jedenácti komentářích ke Skutkům apoštolů chválí spotřebitelský komunismus prvních křesťanských kongregací a s ohnivou výmluvností obhajuje jeho oživení. Nejen, že doporučuje tuto formu komunismu odkazy na příklady apoštolů a jejich současníků, ale také se snaží přinést racionální argumenty a ukázat výhody komunismu, jak si ho představuje. Pokud by všichni křesťané z Konstantinopole přispěli svým majetkem do společné pokladny, pak by mohli být všichni křesťanští chudí nakrmeni a nikdo by netrpěl, protože náklady na společné živobytí jsou mnohem nižší, než náklady oddělené domácnosti. Zde Sv. Chrysostom přináší argumenty podobné těm, kteří dnes hlásají propagátoři komunitních domů se společnou kuchyní. Aritmeticky se snaží dokázat, jakých úspor by tato koncentrace vaření a úklidu dosáhla. Úspory by pak měly sloužit za základ fondu, který by byl s Božím požehnáním nevyčerpatelný a z něhož by se mohly poskytovat podpory věrným. Navíc každý nově příchozí by musel něčím přispět do tohoto fondu.[6] Podle střízlivého výkladu měl Chrysostom na mysli jen společnou spotřebu. Jeho komentáře o ekonomických výhodách úspor z rozsahu, kulminující v tvrzení, že rozdělení do fragmentů vede ke zmenšení, kdežto jednota a spolupráce ke zvýšení blahobytu, slouží ke cti autorově ekonomické intuici. Vcelku ovšem jeho návrh odhaluje naprosté neporozumění problému produkce. Jeho myšlenky se soustřeďují výlučně ke spotřebě. Všechny statky mají být převedeny na komunitu (Sv. Chrysostom pravděpodobně uvažuje o převedení výtěžků z jejich prodeje, podle příkladu Evangelií a Skutků apoštolů) a poté komunita zahájí svoji společnou spotřebu. Nepřichází mu na mysl, že takto to nemůže pokračovat věčně. Věřil, že miliony, které by tímto způsobem byly získány – odhaduje, že by se podařilo získat jeden až tři miliony liber zlata – by nikdy nebyly spotřebovány. Člověk si může povšimnout, že světcův ekonomický vhled končí právě tam, kde končívá i moudrost našich socialistických politiků, když uvažují o reorganizaci národního hospodářství podle zkušeností, které získali při charitativních činnostech ve sféře spotřeby.

Sv. Chrysostom vysvětluje, že lidé se bojí rizika změny ke komunismu, kterou doporučoval, více než skoku do oceánu. A tak církev poměrně záhy opustila komunistickou ideu.

Ani klášterní ekonomiku nelze pokládat za socialismus. Kláštery, kterým nestačily soukromé dary, obyčejně žily z daní a poplatků, které platily okolní vesnice a z výnosů svých statků a dalšího majetku. Mniši jen zřídka pracovali na určitém kooperativním základu. Ideál klášterního života je způsob existence přístupný jen hrstce a klášterní produkce nikdy nemůže být brána jako standard pro celou společnost. Na druhé straně socialismus je obecný hospodářský systém.

Kořeny křesťanského socialismu nejsou ani v prvotní, ani ve středověké církvi. Objevil se až v tom křesťanství, které se znovuzrozené vynořilo z náboženských střetů v šestnáctém století a postupoval jen pomalu a proti silné opozici.

Moderní církev se od středověké církve liší tím, že musí neustále bojovat o svou existenci. Středověká církev mohla vládnout bez konkurence. Všechno, co si lidé mysleli, co učili a co psali, pocházelo od ní a nakonec se k ní i vracelo. Duchovní dědictví klasické antiky neotřáslo jejím panstvím, protože bylo mimo chápání generací odchovaných feudálními koncepty a ideami. Ovšem tím, jak společenský vývoj postupoval směrem k racionálnímu myšlení a jednání, se stávaly pokusy lidí setřást okovy tradičních představ o konečných pravdách stále úspěšnějšími. Renesance udeřila na kořeny křesťanství. Znovuobjevení klasického uvažování a klasického umění nevyhnutelně vedlo lidi od církevního učení. A vrcholní církevní představitelé, na místo toho, aby se snažili zastavit tento pohyb, se stali čelnými představiteli a předními podporovateli nového ducha. Na počátku šestnáctého století se tak církev od křesťanství již velmi vzdálila. Zdálo se, že udeřila poslední hodina starého náboženství.

Pak nastal velký obrat, křesťanská kontrarevoluce. Nepřišla shora, od vládnoucích kruhů církve, ani z klášterů. Pramenila dole, v hlubinách prostého lidu, ve kterém křesťanství stále přežívalo jako vnitřní síla. Útok na umírající církev s cílem jí reformovat tak přišel zvenčí a zdola. Reformace a protireformace jsou dva velké jevy tohoto duchovního znovuzrození. Liší se svým původem, metodami a také především svými předpoklady a výsledky v politické sféře, ale spojuje je jejich konečný cíl: znovu založit světový řád na Evangeliích, obnovit víru jako sílu, která kontroluje lidské myšlení a činy. Je to největší revoluce víry proti rozumu, tradice proti filosofii, kterou svět zažil. Její úspěch byl ohromný a vytvořil křesťanství, jak ho dnes známe. Víru, která má místo v srdcích jednotlivců, kontroluje jejich svědomí a utěšuje jejich duše. Ovšem naprosté vítězství jí bylo odepřeno. Odvrátila sice porážku – úpadek křesťanství – ale nemohla zničit svého nepřítele. Od šestnáctého století pak tento souboj idejí pokračuje téměř bez přestávky.

Církev věděla, že nemůže dosáhnout naprostého vítězství, pokud nedokáže uzavřít studnici, odkud její oponenti čerpají svou inspiraci. Pokud se budou racionalismus a duchovní svoboda jednotlivců udržovat v hospodářském životě, tak církev nikdy nemůže uspět ve spoutání myšlení a vedení intelektu ve směru, který si přeje. K dosažení tohoto cíle by musela nabýt nadvlády nad všemi lidskými aktivitami. Římské Papežství i protestantské národní církve dlouho bojovaly o takovou pozici, která by jim umožnila zorganizovat věci podle jejich ideálů. Každou nezávislou duchovní sílu vnímaly jako hrozbu, která nabývala na síle s postupujícím racionalismem.

Nezávislá produkce nemůže tolerovat žádnou duchovní nadvládu. V naší době lze získat nadvládu nad myšlením jen skrze kontrolu nad produkcí. Všechny církve si toho již dlouho byly matně vědomy, ale poprvé se to vyjasnilo tehdy, když se socialistická idea vytvořená z nezávislého zdroje, stala mocnou a rychle rostoucí silou. Tehdy církve přišly na to, že teokracie je možná pouze v socialistické společnosti.

Při jedné příležitosti byla tato myšlenka uskutečněna. Tovaryšstvo Ježíšovo vytvořilo v Paraguayi stát, který byl ztělesněním Platónovy Republiky. Tento unikátní stát trval více než jedno století, než byl zničen vnějšími silami. Jezuité jistě nezaložili tuto společnost s cílem činit sociální experimenty a jít příkladem okolnímu světu. Nakonec ale jejich cíl v Paraguay byl stejný, o jaký se neúspěšně pokoušeli na jiných místech. Snažili se přivést laiky – jako děti, které potřebují ochranu a vedení – pod dobrotivou vládu církve a jejich vlastního řádu. Ani jezuité, ani žádná jiná náboženská společnost od té doby Paraguayský experiment nezopakovala. Je ovšem jasné, že církve směřují k tomuto cíli. Pokud by byly odstraněny překážky, které jim dnes stojí v cestě, tak by s chutí rozšířily Paraguayský stát po celém světě.

To, že církev má obecně řečeno negativní vztah k širšímu socialistickému hnutí, nevyvrací pravdivost těchto argumentů. Církev oponuje tomu socialismu, který by měl být uskutečněn na jiné bázi, než církevní. Oponuje pochopitelně ateistickému socialismu, protože ten útočí na samotné její základy. Neváhá ovšem podporovat socialistický ideál za předpokladu, že hrozba ateismu je odvolána. Pruská církev stojí v popředí pruského státního socialismu a Římsko-katolická církev všude propaguje svůj vlastní křesťansko-sociální ideál.

Tváří v tvář všem důkazům by se mohlo zdát, že na výše položenou otázku: jestli je možné smířit křesťanství se svobodným společenským řádem založeným na soukromém vlastnictví, lze odpovědět jen negativně. Zdá se, že živé křesťanství nedokáže existovat bok po boku s kapitalismem. Stejně jako v případě východních náboženství, křesťanství musí buď překonat kapitalismus, nebo mu hrozí zánik. Přesto v boji proti kapitalismu dnes neexistují účinnější slogany, než nabízí socialismus, poté, co návrhy k návratu do středověkého společenského řádu nalezly jen málo podporovatelů.

Ovšem existuje zde alternativa. Nikdo nedokáže s jistotou předvídat, jak se církev a křesťanství mohou v budoucnosti měnit. Papežství a katolicismus nyní čelí problémům daleko obtížnějším, než před jakými stály za poslední stovky let. Celosvětová univerzální církev je ohrožována šovinistickým nacionalismem. Skrze diplomatické umění se podařilo princip katolicismu zachovat v bouřlivých dobách národních válek, ovšem každým dnem je jasnější, že jeho pokračování je nekompatibilní s nacionalistickým ideálem. Pokud není připraven se podrobit a uvolnit cestu národním církvím, tak se katolicismus proti nacionalismu musí postavit s ideologií, která umožní jednotlivým národům žít vedle sebe v míru. Musí tak přijmout liberalismus. Žádná jiná doktrína tomuto cíli neposlouží.

Pokud má najít Římská církev cestu z krize, do níž jí uvrhl nacionalismus, bude se muset proměnit. Může se stát, že během této proměny nalezne cestu k přijetí nezbytnosti soukromého vlastnictví výrobních prostředků. V současnosti je tomu velmi daleko, jak ukazuje nejnovější encyklika Quadragesimo anno.

Poznámky:

1)Pesch, Lehrbuch der Nationalökonomie, str. 212 et seq.
2)Matouš, V, 17.
3)Pesch, Lehrbuch der Nationalökonomie, str. 212.
4)Pfleiderer (Das Urchristentum, díl I, str. 651) vysvětluje Ježíšův pesimistický vztah k pozemskému majetku jeho apokalyptickými očekáváními. „Na místo toho, abychom se neustále pokoušeli reinterpretovat a adaptovat Jeho vyjádření na toto téma ve smyslu současné sociální etiky, měli bychom jednou pro vždy přijmout ideu, že Ježíš nebyl racionalistický moralista, ale zapálený prorok přicházejícího Božího Království. Jen to z něj činí zdroj náboženského spasení. Ten, kdo chce učinit z eschatologického entusiasmu proroka přímou a trvalou autoritu pro společenskou etiku, si počíná asi stejně moudře, jako člověk, který si chce ohřát ruce a uvařit polévku u plamenů vybuchující sopky.“ 25 května 1525 napsal Martin Luther koncilu v Gdaňsku: „Evangelium je duchovní zákon a nelze podle něj dobře vládnout světským záležitostem.“ Viz Neumann, Geschichte des Wuchers in Deutschland, Halle 1865, str. 618. Také Traub, Etik und Kapitalismus, 2 vydání, Heilbronn 1909, str. 71.
5)Seipel, Die wirtschaftsethischen Lehren der Kirchenväter, Vídeň 1907, str. 84 et seq.
6)Migne, Patrologiae Graecae, díl I, str. 96 et seq.