Veřejná „charita“ a její úskalí ve viktoriánské Anglii a Walesu II

Mises.cz: 11. května 2013, HynekRk, komentářů: 0

Nové chudinské právo v letech 1834 až 1870

Roku 1832 vláda jmenovala mimo jiné kvůli rostoucím výdajům chudinského práva (své sehrály, ale i třeba teorie T. Malthuse o přelidněnosti) královskou komisi pro vyšetření chudinského práva („Royal Commission to Investigate the Poor Laws“). Zpráva této komise volala po rozsáhlých reformách, které mimo jiné dle G. Boyera zahrnovaly zrušení sociálních dávek (outdoor relief) pro práceschopné a jejich rodiny. Brzy po této zprávě parlamentní rozhodnutí („Poor Law Amendment Act“ z roku 1834) implementovalo některá doporučení této komise včetně (pouze) regulování sociálních dávek (outdoor relief) [16]. V pozdější době ve snaze regulovat sociální dávky práce schopným bylo vydáno několik dalších nařízení – např.: „The Outdoor Labour Test Order of 1842“ určený pro chudinské unie, které neměly workhouse anebo kde nebyl vynutitelný test pomocí pobytu ve workhousu, tento předpis umožnil dávat práceschopným mužům sociální dávky jen, když nastoupili do práce dané unií. Dále: „The Outdoor Relief Prohibitory Order of 1844“ zakázal dávání sociálních dávek jak práceschopným mužům, tak i ženám s výjimkou kvůli nemoci anebo ‚náhlým a urgentním potřebám‘. „The Outdoor Relief Regulation Order of 1852“ rozšířil pracovní test pro ty, kterým se pomáhalo mimo wokrhousy (obsahoval však i některá změkčení předchozích).“ Dle P. Murraye první z těchto opatření „The Outdoor Labour Test Order of 1842“ byl aplikován jen u čtvrtiny unií (většinou městských). Zajímavostí tohoto opatření bylo to, že pomoc neměla být celá vyplácena v hotovosti, ale i v jídle anebo palivu. Druhé opatření „The Outdoor Relief Prohibitory Order of 1844“: „Pravděpodobně třem-čtvrtinám země bylo zakázáno dávat outdoor relief, ale nařízení byla často ignorována a nařízení nebylo aplikováno na většině severu.“. Samotné nařízení bylo možné interpretovat velmi pružně (viz zmíněná výjimka výše), navíc si někteří komisaři stěžovali, že chudí mařili toto opatření lékařskými potvrzeními o svém špatném zdraví. I po třetím opatření „The Outdoor Relief Regulation Order of 1852“ většina chudých zůstala na sociálních dávkách (dle Murraye to bylo roku 1855 86 % uživatelů chudinského práva) a tedy i mimo workhousy [17].

Jak je patrné z Boyerem uvedených statistik, tak došlo po té k poklesu ve výdajích na chudinské právo (ty nejsou vyjádřeny v reálných číslech) a došlo i k poklesu reálných výdajů na hlavu: „Reálné výdaje na dávky na hlavu spadly o 43 procent od 1831 do 1841, a stouply pomalu potom.“ [18]. Ovšem to se stalo v době rostoucího bohatství společnosti, kdy docházelo i k nárůstu reálných mezd, a tím i k růstu nákladů obětované příležitosti volného času. Je také možné, že vliv mohl mít nárůst charitativních aktivit a změny v preferencích lidí. Dalším vlivem je skutečnost, které si všimli někteří historici: „Někteří tvrdí, že nařízení regulující sociální dávky [outdoor relief, pozn. autora] většinou byly obcházeny jak venkovskými, tak městskými uniemi, mnoho z nich pokračovalo v poskytování sociální dávek nezaměstnaným a částečně zaměstnaným mužům.“. Dle P. Murraye zůstalo do roku 1840 mimo systém nového chudinského práva 800 anglických far s 2 miliony obyvatel a v systému bylo 14 000 far s 12 miliony obyvatel. Až teprve koncem 60. let byla naprostá většina far do systému začleněna. Sociální dávky pak dle téhož nebyly odstraněny – respektive do roku 1871 se jen jedna ze šesti unií řídila nařízením z roku 1844 („The Outdoor Relief Prohibitory Order of 1844“) o zákazu sociálních dávek pro práceschopné muže. Obcházení v některých oblastech uvádí i B. Howson [19]. Nezbývá než věřit logice a vzít v úvahu, že dané opatření byla realizována jen zčásti.

Jeden z důvodů proč panoval zejména v průmyslových oblastech odpor proti novému chudinskému právu byl i ten fakt, že workhousy způsobí pokles mezd přinucením pracujících vzít jakoukoliv alternativní formu práce bez ohledu na to, jak je špatně placená [20]. Celý efekt by sice skutečně znamenal pokles mezd některých pracujících, který by byl na druhé straně kompenzován vznikem nových placených míst pro nové pracující a úsporou na daních. Zároveň by, ale vedl i k větší produkci a poklesu cen pro spotřebitele, což by nejvíce prospělo nejchudším spotřebitelům. Díky tomu, že spotřebitelé by ušetřili za statky, které kupují, tak by jim nově zbyli finance i na uspokojení dalších potřeb, které dříve nemohli tito uspokojit, což by vedlo ke vzniku nových podnikatelských a pracovních příležitostí.

Tažení proti sociálním dávkám

V 70. letech 19. století chudinské unie omezily sociální dávky (outdoor relief) chudým, a to na základě podnětů od „Local Government Board“ (centrální autorita chudinského práva) a od soukromé „Charity Organization Society“. Tyto organizace zastávaly názor, že: „… snadná dostupnost sociálních dávek zničila samostatnost chudých.“. Dle G. Boyera toto tažení (crusade) vedlo k ostrému zlomu v počtu lidí, kteří obdrželi sociální dávky (od roku 1871 do roku 1876 počty chudých na dávkách klesly o 33 %) a podíl lidí ve workhousech naopak vzrostl. [21]. Opět však platí, že existovaly i jiné vlivy, které měly vliv na počty lidí na dávkách, a není tedy správné uvedenou kvantitativní změnu považovat jen za důsledek tažení proti sociálním dávkám – viz i hned následující. Pokud vyjdu z oficiálních dat uvedených autorem v tabulce 1 a budu předpokládat, že podíl lidí ve workhousech je dán procentem na položce „Share of Pop. Relieved (Official)“, tak klesl i počet lidí ve workhousech z asi 147 tisíc v roce 1871 na asi 136 tisíc v roce 1876 a v roce 1881 stoupl jen na asi 176 tisíc lidí. Dle P. Murraye pak  proporce lidí na chudinském právu spadla ze 4,7% v 60. letech na 2,5 % v roce 1900 [22].

Šlo však opět o polovičaté opatření, protože: „Městské unie typicky podporovaly mnohem větší podíl svých chudých ve workhouses než venkovské unie, ale byly zde signifikantní diference v praxi napříč městy. V 1893 přes 70 procent chudých v Liverpoolu, Manchesteru, Birminghamu a v mnoha londýnských unijí chudinského práva obdrželo indoor relief; nicméně, v Leedsu, Bradfordu, Newcastlu, Nottinghamu a několika jiných průmyslových a hornických městech většina chudých pokračovala v přijímání outdoor relief.“ [23]. Z hlediska logiky věci vliv zpřísnění sociálních dávek jistě zapůsobil, ale toto zpřísnění bylo jen polovičaté. Navíc proti němu působil i výše zmíněný fakt, že do poloviny století byly nejhorší excesy odstraněny a do 60. let 19. století se zlepšily podmínky ve workhousech a administrativa, když vznikly nemocnice chudinského práva (viz výše). Také, a to je zajímavé, se názor pracujících změnil a do konce století jich většina hleděla na péči o chudé jako na stigma, a byla zde snaha chudých se těmto podporám vyhnout, došlo také k rozvoji svépomocných aktivit [24]. Dále lokální správy také podporovaly nezaměstnané muže i po roce 1870, ale typicky ne skrze chudinské právo. K zmíněnému stigmatu doplňme, že když od roku 1886 „Local Government Board“ pobízel města, aby začala poskytovat v době vysoké nezaměstnanosti („keynesiánské“) nouzové práce, tak se domníval, že toto opatření neznamená stigma chudoby [25]. Z hlediska kvantitativního se vliv zpřísnění pobírání dávek tedy nedá dost dobře vyčíslit, ale o to zde ani nešlo. Důležité je, že zde nadále existoval jistý prostor pro zneužívání sociálních dávek, který zpřísnění pobírání dávek jen omezil. Existoval zde tedy prostor pro to, aby chudoba byla větším problémem než by jinak byla.

Shrnutí

Na základě výše uvedeného nemůžeme příliš tvrdit, že na tehdejší dobu bylo chudinské právo celkově nějak extra tvrdé. Práce ve workhousech zřejmě nebyla o mnoho tvrdší než práce jinde. Těžký byl dle B. Howsona režim trestů ve workhousech a v některých případech byl i nehumánní – viz výše. Dle P. Murraye trvala pracovní doba ve workhousech za nového chudinského práva v létě 10 hodin a doba spánku byla 9 hodin. Pro srovnání pracovní doba byla dle Ch. Aspina v továrnách omezena na 10 hodin pomocí „Ten Hours Act“ v roce 1847, tj. 13 let po vzniku nového chudinského práva. Ovšem dle wikipedie a jiných zdrojů mělo jít jen o časové omezení práce žen a dětí. Dle citovaného pramenu i děti pracovaly dříve 12 nebo 14 hodin denně (velmi pravděpodobně však i s přestávkami). U dílen regulovala pracovní dobu na maximálně 12 hodin denně legislativa od roku 1904. Pracovní doba sloužící byla dle Ch. Garwood roku 1873 kalkulována (spíše zřejmě odhadována?) na 13,5 hodiny denně (bez přestávky) a odhad pracovního týdne byl 80 hodin. Mnohem později na menší, hlavně mléčné farmě nebyla žádná známka volného času v běžném dni, jen trvalé kolo dřiny. Atp. [26] Také tvrdá a neveselá práce ve workhouse uváděná třeba Murrayem (například rozbíjení kamenů nebo kostí) se nijak výrazně nelišila třeba od náročné práce v textilních továrnách, dílnách anebo dolech [27].

Systém nebyl moc tvrdý zejména, pokud šlo o sociální dávky vyplácené mimo workhousy (outdoor relief). Jistý prostor pro zvýšené užívání (zneužívání) dávek ze strany chudých jednoznačně existoval, stejně tak jako existoval v novém chudinském právu prostor pro vydávání se za potřebné – viz poznámka [17]. Musela tedy i tehdy platit následující citace týkající se obecně programu sociální politiky: „Tento program je zcela zřetelně podporováním chudoby. Lidé kvůli své chudobě získávají automaticky nárok na peníze od státu. Mezní náklady volného času (představující užitek z ušlého příjmu) v důsledku volby volného času se snižují, a dochází proto ke vzniku tendence k nárůstu počtu zahálejících lidí a nárůstu chudoby.“. Čili: „…budeme mít v zemi přesně tolik chudých, kolik se jich země rozhodne podporovat.“ [28]. Že tomu tak bylo i dříve naznačuje i to, že v době „jiříkovských“ časů (Georgian period, období vlády Jiřího I. až Jiřího IV.) institucionalizovaní chudí jedli lépe než rodiny, u kterých byl živitel v práci. Pro období nového chudinského práva pak P. Murray praví, že: „Odpůrci [nového, pozn. autora] chudinského práva často naznačovali, že chudí hladověli ve workhousech, ale množství jídla doporučovaného komisaři bylo ve skutečnosti větší než průměr konzumovaný nezávislými pracujícími (ale mnohem menší než, co bylo poskytované vězňům).“ Nicméně dle téhož alespoň pro určité odrazení bylo jídlo mdlé a nudné, jak jen bylo možné anebo ve 30. letech 19. století nebyl někde poskytován příbor. Tentýž historik také uvádí, že: „Mnoho jiných [myšleno mimo případ Andover – viz poznámka, pozn. autora] údajných krutostí vytvořených oponenty nového chudinského práva se ukázalo býti buď velkým přeháněním nebo kompletním výmyslem.“ [29]. To jsou závažná tvrzení a i zde tedy do jisté míry existoval prostor pro zvýšené užívání (zneužívání) této sociální pomoci za nového chudinského práva ze strany chudých a dá se tedy i zde hovořit o určitém podporování chudoby.

Za připomenutí stojí fakt, že zde uvedené se odehrávalo většinou v době, kdy politická reprezentace nemusela korumpovat chudé, aby získala jejich hlasy v konkurenčním politickém boji. Důvodem byl ten fakt, že chudí neměli v té době volební hlas. Rozhodnutí parlamentu z roku 1884 rozšířilo britský volební lektorát z 3,2 milionu oprávněných voličů na 5,7 milionu voličů, což dle P. Murraye představovalo 60 % mužů [30]. Před tím tedy měla hlas asi jen třetina mužů (vyšší a střední vrstvy a kvalifikovaní pracující). Pro politiky bylo do této doby téměř zbytečné korumpovat chudé voliče, aby se mohli dostat k moci. Volební hlasy to nepřinášelo.

[16] Boyer, The New Poor Law, 1834-70. U práce neschopných nová právní úprava omezovala výši podpory hranicí, která měla být vždy nižší než příjem nejhůře placeného místního pracovníka (Matoušek, s. 95).
[17] Boyer, The New Poor Law, 1834-70 a Murray, s. 42-43. Důvodem k odporu byla nenávist k wokrhousům, strach ze života ve workhousech, strach ze snížení mezd (viz dále), odpor proti centralizaci a tím ztráta moci lokálních autorit. Nové chudinské právo také dle Murraye ohrožovalo tradiční právo chudých na základní úroveň podpory z far, když na chudé dolehly těžké časy. Původní úředníci starého chudinského práva také rozlišovali mezi zasloužilými a nezasloužilými chudými (dodejme, že to pramenilo z toho, že je lépe znali), kdežto nyní se tvrdě pracující lidé obávali, že skončí spolu s nejdrsnějšími elementy společnosti ve workhousu (Murray, s. 44 a 46). Z toho plyne, že workhousích byli přítomni nejen zasloužilí chudí. V neposlední řadě bylo významnou námitkou, že workhousy byly oproti sociálním dávkám drahé.
[18] Ibid, Table 1 a Historical debate about the effect of the New Poor Law.
[19] Ibid, Historical debate about the effect of the New Poor Law, Murray, s. 44 (viz i s. 60) a Howson, s. 60.
[20] Murray, s. 47. Zmíněná komise dokonce navrhovala přemístit nezaměstnané zemědělské pracující do továrních měst severu.
[21] Boyer, The Crusade Against Outrelief.
[22] vypočteno z Boyer, Table 1. Podobný vývoj má i odhad využití workhousů během celého roku dle Leese. Roku 1901 bylo ve workhousech v průměru asi 227 tisíc lidí (využití během celého roku dle Leese bylo asi 488 lidí). Reálně to ovšem nebylo o moc více než v roce 1871 nebo 1881, protože značně narostla populace Anglie a Walesu. Murray, s. 61.
[23] Boyer, The Crusade Against Outrelief. Z důvodu citace názvy podpor nepřekládány.
[24] Ibid, Change in the attitude of the poor toward relief a Increased availability of alternative sources of assistance. Je představitelné, že rozvoj svépomocných aktivit byl podpořen omezením podpor.
[25] Ibid, Work relief. Veřejné práce byly oficiálně ustaveny ve velkých městech roku 1905 pomocí „Unemployed Workman Act“.
[26] Murray, s. 53. V zimě začal den o dvě hodiny později, což mohlo mít vliv i na délku pracovní doby, tu ale již Murray přímo pro zimní období neuvádí. Dále Aspin, s. 30 a anglická wikipedie, heslo „Factories Act 1847“; Fogg, s. 14; Garwood, s. 34 a Brown, s. 5. Samozřejmě u pracujících existoval nějaký čas, kdy tito nepracovali (nezaměstnanost, modré pondělí, preference volného času apod.).
[27] Murray, s. 53-54. Pro ilustraci pracovní podmínky v bavlnářské textilce (tyto podmínky však byly často dané tehdejší technologií výroby anebo omezenými úsporami): hluk, prach a v ranné době nebezpečí úrazu, ale také třeba mráz a vlhkost v továrnách nebo vydýchaný vzduch kvůli plynovému osvětlení (Aspin, s. 30-31).
[28] Rothbard- Ekonomie státních zásahů, s. 287. Soukromá charita naopak nemá takové důsledky, protože chudí nemají státem vynucený nárok na peníze. Také formy zaměřené charity u práceschopných byly spíše určeny k tomu, aby se člověk postavil na vlastní nohy.
[29] Howson, s. 54 a Murray, s. 54 a 57. Kvalita jídla byla dle Murraye různorodá a příprava jídla často bídná. V té době však byla zřejmě cena preferována značně před kvalitou (šlo z pohledu současnosti o chudou společnost, i když znatelně rostoucí) a jídlo pro chudší vrstvy bylo tehdy obecně často pančované (Garwood, s. 43. Ke konci století ovšem se začala situace zlepšovat, a to i díky růstu mezinárodního obchodu. Dodejme, že i díky růstu úspor a investic, a tím i výroby a příjmů). Je také otázkou nakolik bylo rozšířeno používání příborů ve 30. letech 19. století. Samozřejmě ne v každém workhousu musela být situace za nového chudinského práva takhle relativně dobrá, v extrémním a netypickém případě workhousu v Andoveru (Hampshire) roku 1846 byli lidé podvyživení (Murray, s. 55-56). Samostatnou a poněkud temnější kapitolou (mimo možnosti tohoto příspěvku) by byly workhousy, před vznikem nového chudinského práva, zdá se však, že jejich význam byl v té době relativně menší než za nového chudinského práva.
[30] Murray, s. 90.

Poznámka: Citace nestránkované práce G. Boyera jsou pro přehlednost upřesněny pomocí názvů kapitol a podkapitol.

Literatura:

1. Aspin, Ch. The Citron Industry. Oxford: Shire Publications 2010, ISBN 978-0-85263-545-2.
2. Bloy, M. The Speenhamland System [online, 2002]. Dostupný z (přístup IV/2013):  http://www.victorianweb.org/history/poorlaw/speen.html
3. Boyer, G. English Poor Laws [online, 2002]. Dostupný z (přístup IV/2013): http://eh.net/encyclopedia/article/boyer.poor.laws.england
4. Brown, J. The Edwardian Farm. Oxford: Shire Publications 2010, ISBN 978-0-74780-807-7.
5. Downs, J. The Industrial Revolution: Britain, 1770–1810. Oxford: Shire Publications 2010, ISBN 978-0-74780-781-0.
6. Fogg, Ch. Chains and Chainmaking. Oxford: Shire Publications 2008, ISBN 978-0-85263-561-2.
7. Garwood, Ch. Mid-Victorian Britain: 1850-1889. Oxford: Shire Publications 2011, ISBN 978-0-74780-830-5.
8. Higgs, M. Life in the Victorian Hospital. Stroud: The History Press 2009, ISBN 978-0-7524-4804-6.
9. Howson, B. Almshouses: A Social&Architectural History. Stroud: The History Press 2008, ISBN 978-0-7524-4258-7.
10. Matoušek, O. aj. Základy sociální práce. Praha: Portál 2012, ISBN 978-80-262-0211-0.
11. Murray, P. Poverty and Welfare 1815-1950: Second Edition. London: Hodder Education 2006, ISBN 978-0-340-88900-8.
12. Rothbard, M. N. Ekonomie státních zásahů. Praha: Liberální institut 2001, ISBN 80-86389-10-3.
13. The Peel Web. The Speenhamland System 1795 [online, 2011]. Dostupný z (přístup IV/2013):
http://www.historyhome.co.uk/peel/poorlaw/speen.htm