Veřejné statky v demokratickém státě

Mises.cz: 11. srpna 2014, Urza, komentářů: 40

[Původně napsáno pro časopis Beran vydávaný Stranou svobodných občanů.]

Před několika měsíci jsem v článku „Státní zásahy jako ničitelé informací“ kritizoval dotace a přerozdělování; jeden z čtenářů mě kontaktoval s připomínkou, že ačkoliv je má argumentace validní pro nedobrovolné přesuny zdrojů a bohatství od jedněch k druhým, nijak jsem se nevypořádal s problémem takzvaných veřejných statků, což bych rád provedl v rámci tohoto textu.

Jaké statky bývají běžně nazývány veřejnými? Jsou to takové, z jejichž spotřeby nelze nikoho snadno vyloučit a zároveň s počtem uživatelů daného statku nijak výrazně nerostou náklady na jeho provozování; mezi typické příklady patří třeba pouliční osvětlení (těžko lze někomu vzít užitek ze světla lamp bez odstranění dotyčného z jejich dosahu a náklady na údržbu těchto lamp nerostou v závislosti na tom, kolika lidem svítí) či majáky (upřít jejich světlo jen některým lodím je v podstatě nemožné a cena majáku bude též neměnná bez ohledu na to, kolika lodím pomůže). Potíž s takovými statky spočívá v tom, že pokud se příliš mnoho jednotlivců rozhodne nepodílet na jejich financování, neboť statek budou moci následně využívat tak jako tak (protože je velmi obtížné či nemožné je z užívání vyloučit), nemusí být nakonec dostatek zdrojů na jeho pořízení; tento stav bývá často označován velmi neurčitým pojmem „selhání trhu“, kterým jsou většinou popisovány situace, ve kterých se volnotržní řešení liší od státního a osobním preferencím mluvčího více vyhovuje to druhé. V rámci tohoto článku se však nechci tímto vágním pojmem zabývat, neboť považuji za irelevantní hodnotit, zda došlo k selhání, či nikoliv; i kdyby k selhání trhu (ať už to znamená cokoliv) došlo, podstatné je dle mého názoru pouze to, zda daný problém stát dovede řešit lépe, nebo ne.

Proč jsou vlastně se zřizováním a údržbou takzvaných veřejných statků v tržním prostředí takové obtíže? Inu, mnoho lidí si totiž řekne, že raději počkají, až daný statek zaplatí ti ostatní (zatímco oni sami nic nepřispějí), protože ze spotřeby stejně nebudou vyloučeni, takže mohou mít z onoho statku užitek i bez toho, aby nesli náklady; kdyby tak uvažovali všichni, ve výsledku nebude pořízeno nikdy nic. Realita však typicky bývá taková (stačí se podívat do historických období, kdy tyto statky nezřizovaly státy), že ti, kdo daný statek chtějí či potřebují nejvíce, jej zafinancují, zatímco mnoho černých pasažérů se sveze bezplatně. Takový stav mohou mnozí chápat jako nespravedlnost, kterou je třeba řešit – a s touto žádostí se obracejí na stát.

A jaké řešení stát nabízí? Na první pohled se může zdát, že černé pasažéry vyloučí jednoduše tím, že „veřejný statek“ zaplatí z erárních peněz; již druhý pohled však ukazuje, že tyto peníze též nebyly vybrány zrovna rovnoměrně, neboť někteří přispěli výrazně více než jiní (a mnozí se dokonce nepodíleli vůbec). To však zdaleka není vše; se státním diktátem přicházejí další problémy. Stát nemá žádný způsob, jak rozeznat, zda se nějaký statek skutečně vyplatí za dané náklady pořizovat, či nikoliv. Víme-li například, že pouliční osvětlení v nějaké lokalitě by stálo dva miliony, pak jediný způsob, jak rozhodnout, zda jej lidé skutečně chtějí (a nevyužili by raději ty dva miliony jinak), je nechat dotyčným jejich peníze a počkat, zda se na ono osvětlení dobrovolně složí; pokud ne, znamená to, že preferují nákupy jiných statků. Stát tuto možnost prostě nemá, neboť peníze lidem vezme, takže už dále není jak zjistit, co by si za ně vlastně chtěli doopravdy koupit.

Dalším úskalím, specifickým pro demokratická státní zřízení, je princip, na kterém stojí samotné volby. Řekněme, že je třeba demokratickými prostředky vyřešit následující problém: „Na to, aby občan přispěl na stavbu veřejného osvětlení, musí odpracovat desítky či stovky hodin, přičemž šance, že zrovna jeho příspěvek bude tvořit hranici mezi zřízením a nezřízením onoho osvětlení, je nízká, takže se mnoho z nich raději rozhodne nepřispívat.“ (Zde je třeba si uvědomit, že cílem není bezpodmínečné vybrání peněz na stavbu osvětlení, ale zejména rozhodnutí, zda je taková investice skutečně tou nejlepší volbou, co s penězi udělat.) A před jakým dilematem stojí každý jednotlivec, když probíhají demokratické volby? „Na to, aby volič učinil skutečně fundované rozhodnutí o tom, který hlas do urny nakonec vhodí, musí strávit desítky či stovky hodin studováním programů politických stran a pátrání v minulosti jejich představitelů, aby zjistil alespoň něco o jejich důvěryhodnosti, přičemž šance, že zrovna jeho hlas bude tvořit hranici mezi tím, zda jeho favorit dostane či nedostane rozhodovací pravomoci, je nízká, takže se mnoho z nich raději rozhodně nevolit, případně volit jen podle usměvavých tváří na plakátech či jiného podobného kritéria.“ Jedná se pouze o posunutí daného problému o úroveň výš; z úplně stejného důvodu (příliš velké náklady přinášející jen malou šanci na to, že se něco změní), proč se mnoha jedincům nevyplatí přispívat na pořízení nějakého veřejného statku, se jim nevyplatí ani rozumně a odpovědně volit. Takže ačkoliv financování takzvaných veřejných statků v tržní ekonomice s sebou přináší určité problémy, stát tyto problémy nejen neřeší, ale vytváří ještě mnoho dalších.