Vize Partekonu a její kritika: Demokraticky spravované rady a dodatky

Mises.cz: 17. března 2015, HynekRk, komentářů: 0

Demokraticky spravované rady versus Rothbard a Coase

Jak si čtenář již povšiml z předchozích kapitol, tak rozhodování je v Partekonu čili participativní ekonomice založeno na radách pracujících a spotřebitelů. Tyto rady se rozhodují podle demokratického klíče. „Jednotlivci zkrátka a dobře předloží své požadavky na spotřebu místní radě. Ta je schválí, nebo zamítne a vytvoří z nich celkový požadavek na zboží za všechny své členy a připojí i požadavek na kolektivní spotřebu. Tak vznikne celkový návrh a spotřeba za danou lokalitu“ [1]. Hlasování v Partekonu se samozřejmě týká i výroby: Pracující zváží informace za minulý rok (souhrnné údaje o výrobě a změny oproti původnímu návrhu) a prognózy mediačních úřadů, prodiskutují nápady, jak zlepšit pracovní život, a své osobní náměty zanesou do prvního návrhu svého podniku. Návrhy se pak opakovaně projednávají, dohadují a schvalují na úrovni daného subjektu [2]. Demokratické rozhodování znamená většinou jeden hlasující jeden hlas, i když Albert nevylučuje ani možné rozdíly (různá váha hlasů) v tomto směru. Ovšem i k demokratickému hlasování má ekonomická teorie co říci.

M. N. Rothbard ve své slavné knize „Power and Market“ (česky vyšlo jako „Ekonomie státních zásahů“) ukázal, že firma vystavěná na principu demokratického hlasování je ve velmi nevýhodném konkurenčním postavení: „Podíváme-li se na tuto věc jako na tržní fenomén, představuje "demokratické hlasování" (každý člověk má jeden hlas) princip spotřebitelského "družstva". Empiricky bylo opakovaně prokázáno, že družstva nemohou úspěšně konkurovat akciovým společnostem, obzvláště tehdy, jsou-li si obě formy rovny před zákonem.“ [3]. K tomu Rothbard přidává jedno vysvětlení: „Jestliže každý majitel dostane pouze jeden hlas bez ohledu na to, kolik peněz do projektu investoval (a zisky se dělí tímtéž způsobem), neexistuje totiž motivace k investování více kapitálu, než investují ostatní. Ve skutečnosti jsou motivace přesně opačné. Toto stavení překážek investicím významně působí proti družstevní formě podnikání.“ [4]. Nejde však jen o podnikání, ale tuto poznámku lze vztáhnout i na organizační strukturu vystavěnou na demokratickém principu hlasování. I zde bude působit Rothbardem zmíněná tendence. Bude tedy působit i v prostředí spotřebitelských a výrobních rad v Partekonu čili v participativní ekonomice. Rozdíl zde bude jen v tom, že v tomto ekonomickém systému se rady zbaví případné konkurence. Tato zmíněná tendence povede k tomu, že lidé budou méně motivovaní ve vkládání toho, co jim zbylo z kapitálu, do podnikání v dané radě a raději ponechají svůj zbylý kapitál nečinný či ho zaměstnají v zahraničí. Totéž se bude dít s "investováním" přílišného množství práce do dané rady.

Další otázkou je to, zda hierarchicky organizované firmy (včetně firem, kde má zaměstnanec tolik svobody, že si šéfuje převážně sám) nemohou mít určitou výhodu oproti jinak organizovaným firmám. Tou výhodou mohou být nižší transakční náklady. Ekonom R. H. Coase zavedl termín transakční náklady, pod které zahrnul mimo jiné i náklady spojené s vyjednáváním. Přičemž platí, že: "Příliš vysoké transakční náklady mohou zcela paralyzovat směnné vztahy.". Transakční náklady jsou také důvodem toho, proč existují firmy [5]. Partekonské rady je možné nahlížet jak na svého druhu firmy. Otázkou však je, zda tyto firmy nejsou oproti hierarchicky spravovaným firmám, z pohledu transakčních nákladů, na tom hůře? Nutnost diskutovat, hlasovat, účastnit se plánů a podobně spíše naznačuje to, že ve výrobních a spotřebitelských radách v Partekonu budou transakční náklady spíše vyšší. Rady samozřejmě nebudou mít legální konkurenci, ale opět zde bude existovat jistá tendence. Tentokrát k tomu, že participativní ekonomika bude oproti svobodnému trhu zatížena většími transakčními náklady, což povede k tomu, že tato ekonomika bude i méně výkonná.

Samozřejmě tyto tendence neznamenají, že by demokratická forma správy firmy nemohla na svobodném trhu existovat. Může existovat třeba tam, kde tato forma firmy nese zaměstnancům duševní zisk, který je schopen jim kompenzovat nižší finanční příjem. Někdo bude raději pracovat v demokraticky spravované firmě, přestože v ní vydělá méně než jinde. Dočasně může taková firma vzniknout i kolem nového podnikatelského objevu. Další možností je to, že v takovéto firmě vzniknou přirozené autority, které sehrají do jisté míry roli vedoucích, a tedy zde dojde ke vzniku jisté byť neformální hierarchie. Ovšem hierarchii nemá Albert moc v oblibě.

Dodatky

Zde uvádím několik dalších bodů, které se nikam nevešly anebo které mne napadly dodatečně. Mohou počítače a počítačové programy a aplikace nějak vylepšit fungování socialistické ekonomiky a tedy i Partekonu? Dle mého názoru nemohou, a to za prvé proto, že neobjevené informace nemohou být ničím zpracovány, protože prostě ještě nejsou známé. Za druhé, samotné počítače a počítačové programy a aplikace zesložiťují ekonomiku a vytvářejí další a další vazby, zmnožují množství informací, které je nutné zpracovat a vytvářejí další a další možnosti, kde a jak objevit nové informace. Doplňme, že nově objevené informace mění význam stávajících informací a i cíle a záměry jednajících lidí. Konečně za třetí, jak bylo v předchozích kapitolách uvedeno, jednou z metod, jak uspokojovat přání potřeby spotřebitelů, je metoda pokusu a omylu, kdy decentralizovaně jednající podnikatelé jednají na svůj účet. Z toho je celkem jasné, že stávající a nově objevené informace mohou být podnikateli subjektivně podceněny anebo přeceněny. To je navíc podtrženo tím, že podnikatelé jsou nuceni odhadovat vývoj budoucnosti a přirozeně i v tomto se někteří z nich jistě zmýlí (tím se ovšem dostáváme opět k za prvé). Stěží si lze představit, že počítače a počítačové programy a aplikace v tomto směru přinesou nějaké přelomové řešení.

 Dalším problémem je to, zda Partekon nemůže přece jen dobře fungovat v malém? Například ve firmě, rodině, v malé vesnici či na ulici. Na to je celkem jednoduchá odpověď, protože ti lidé, kteří tvrdí či tvrdili, že za socialismu není ekonomická kalkulace možná, prakticky nikdy netvrdili, že socialismus nemůže v malém fungovat. Rodina je typickým příkladem, kde může socialismus docela dobře fungovat. Problém však vzniká tehdy, když socialismus překročí brány malých ekonomických jednotek a pustí se do (dez)organizování regionální, zemské či státní ekonomiky. To je i problém Partekonu. Do té doby, do které by Partekon zůstal v některých podnicích, či ulicích nebo vesnicích by nevznikaly takové problémy (byť by to nebylo ani zde zcela bez problémů - viz výše). Jakmile se však Partekon vydá za hranice těchto jednotek a chce organizovat hospodářsky společnost, tak se objeví problém nemožnosti ekonomické kalkulace za socialismu. Co by se stalo, pokud by Partekon působil jen na podnikové úrovni? To by bylo možné, zvláště pokud by zaměstnanci, kteří zde pracují, z toho měli vysoký duševní zisk, který by jim mohl kompenzovat případné finanční ztráty (viz výše). Ovšem je jasné, že na úrovní ekonomiky by to na druhou stranu znamenalo zachování trhu, který ovšem Albert zcela odmítá [6].

Zmínili jsme v předchozích kapitolách, že trh postupuje pomocí decentralizovaného plánování, které může být předmětem mimo jiné i metody pokusu a omylu. Tj. toto plánování jednotlivce či malých skupin může být mylné a musí být v reálném čase opravováno, pokud je to možné. Například očekáváte dokončení výroby nějaké součásti do 20 dnů, za 15 dnů, ale očekáváte dokončení této výroby do 39 dnů, za dalších 20 dnů je vaše očekávání 8 dnů a konečně za 6 dnů bude 5 dnů. Přirozeně musíte si přeplánovat i jiné aktivity, které s touto aktivitou souvisejí, například ty, které počítají s dokončením výroby dané součásti anebo využitím volných výrobních kapacit či vašeho volného času, s útratou vydělaných peněz získaných za prodej součásti apod. Toto vše musíte v reálném čase vždy znovu a znovu zanést do vašich plánů a plány průběžně aktualizovat. Čili nevzniká zde často nějaký rigorózní plán, který je nutné v zásadě dodržovat řadu týdnů či měsíců nebo i let či ho složitě diskutováním s ostatními a hlasováním měnit. Přesně takovéto plánování je nutné si představit pod pojmem funkční plánování. Při jedné příležitosti von Mises prohlásil následující poznatek, který pěkně tuto situaci shrnuje: „Nejde totiž o alternativní volbu mezi centrálním plánem nebo žádným plánem, ale o volbu mezi absolutním plánem ústřední vládní autority a svobodnou možností každého člověka činit svá vlastní individuální rozhodnutí, své vlastní osobní plány podle své momentální a každodenní potřeby.“ [7]. Dodejme, že v Partekonu tu ústřední vládní autoritu tvoří prakticky jen vítězná skupina voličů či konglomerát zájmových skupin.

Je známo, že v prakticky provozovaných centrálně plánovaných ekonomikách Sovětského svazu (SSSR) a nacionálně socialistického Německa se velké problémy s diskoordinacemi ve výrobě (dodávky komplementárních výrobních statků nutných pro dokončení dané výroby) či nedostatky, řešily pomocí zběsilého a samozřejmě pozdního soustředění a nasazení výrobních faktorů na likvidaci těchto problémů. Byla to často zoufalá snaha neb při zaplnění mezer na "trhu" se současně otevíraly nové mezery, a to i díky nasazení výrobních faktorů na uvedené "hořící" věci. Z tohoto pohledu je Partekon v nevýhodě i proti těmto klasickým centrálně plánovaným socialistickým hospodářstvím. Nabízí totiž jen těžkopádné diskutování a hlasování, což může být sice ohleduplnější k pracovní síle, ale zároveň to znamená, že diskoordinace a nedostatky budou dopadat na spotřebitele déle a budou hlubší. A pracující a spotřebitelů často jedno jsou.

Původně vyšlo na www.bawerk.eu.

[1] Albert, s. 161.
[2] Ibid, s. 161.
[3] Rothbard, s. 282.
[4] Ibid, s.282, pozn. 90. 
[5] Modrý pták, s. 142-143.
[6] Albert, s. 328-335.
[7] Mises-Hospodářská politika, s. 37.

Literatura:

1. ALBERT, M. Partekon: život po kapitalismu: (participativní ekonomika). Praha: Mezera 2012, ISBN 978-80-87148-31-0.
2. MODRÝ PTÁK (ČMOLÍK, J.). Ekonomické nepravidelníky. Praha: Stříbrný standard 2011, ISBN 978-80-904710-0-9.
3. ROTHBARD, M. N. Ekonomie státních zásahů. Praha: Liberální institut 2001, ISBN 80-86389-10-3.
4. VON MISES, L. Hospodářská politika: Myšlenky pro dnešek a zítřek. Praha: Ludwig von Mises Institut 2014, ISBN 978-80-87733-11-0.