Vnější bezpečnost svobodné společnosti bude efektivní (…když si to budete přát.)

Mises.cz: 18. ledna 2022, Radek Zabloudil, komentářů: 6

Urza ve svých úvahách o anarchokapitalistické společnosti vyjímá obranu před vnějším nepřítelem z balíku ostatních kapitol ze života anarchokapitalismu a říká, že v tomto tématu jako jediném nelze říci s jistotou, zda anarchokapitalismus bude efektivnější než stát. Poukazuje totiž na okolnost, že na rozdíl od jiných odvětví podnikání nebude v oblasti vnější bezpečnosti prostor pro více pokusů obranu různými způsoby zkoušet, a že „krach“ obrany před vnějším útočníkem může přinést krach svobodné společnosti. To je jistě pravda, ovšem svobodná společnost se může časem restaurovat nebo zrodit jinde, například mezi emigranty.  

Další Urzův argument, a sice že anarchokapitalistická společnost bude znevýhodněna neochotou vést útočnou válku, a v čase se tedy bude postupně zmenšovat, se mi nezdá zcela přesvědčivý: Víme přece, že i v anarchokapitalismu bychom čelili vnitřním agresorům porušujícím pravidla, zdá se mi proto logické, že i členové svobodné společnosti by občas podnikali výpady za hranice, byť bez účasti centrální národní armády. Navíc i obranné války občas přinášejí územní zisky, a nikoli úplně neospravedlnitelné (viz například izraelské ponechání si Golanských výšin).

A konečně, nemyslím si, že by anarchokapitalistická společnost zůstala odkázána na domobranu a bezpečnostní agentury věnující se vnitřní bezpečnosti jako svému hlavnímu podnikání. Urza říká, že si není jist, zda by svobodná společnost byla ochotna vydržovat si regulérní armádu s těžkými zbraněmi. Domnívám se, že by ochotna být mohla. 

Představuji si, že by svobodná společnost mohla být ochotna platit i více než často diskutovaná 2 % z HDP (a to přesto, že musíme počítat s faktem, že všichni členové společnosti přispívat nebudou a možná ani ne většina). Jednak by nemusela platit daně (tedy výpalné v objemu poloviny až dvou třetin příjmů financující bohatším členům společnosti jejich elektromobilitu, výstavbu hotelů, agrobyznys či aerolinky), jednak by pro její členy svoboda představovala výrazně větší hodnotu než pro občany většiny států na světě.

Existují málo lidnaté země s nadprůměrnou porcí svobod v rámci svého regionu (Singapur, Izrael), obklopené řadou potenciálních útočníků, které jsou ochotny platit na svou obranu výrazně více, než jsou 2 % HDP.  Můžete namítnout, že tato politika není dána svobodným rozhodnutím jednotlivců (v jednom případě je dána demokratickým, v druhém autoritářským rozhodnutím), přesto se domnívám, že je na vysokém procentu obranných výdajů silná dlouhodobá shoda napříč společností a různými politickými názory. Nemůžete si také nevšimnout dlouhodobé obrovské imigrace do obou zemí, spolehlivě indikující nadprůměrnou spokojenost obyvatel se svou životní úrovní, a snad tedy i s úrovní svobody.   

Povšimněme si i obrovských vojenských výdajů velmi bohatých ropných zemí Arabského poloostrova, z nichž dobrým příklady jsou zejména Spojené arabské emiráty a Omán: Obě země jsou bohaté natolik, že mohou věnovat 5 a více % HDP na obranu a současně poskytovat svým občanům značné ekonomické výhody – fyzické osoby neplatí daň z příjmu, vzdělání je pro občany zdarma (nikoli z daní jako u nás, ale skutečně zdarma - placené panovníkem), a to do úrovně střední školy v Ománu a do úrovně státní  university v SAE. I tyto státy jsou otevřeny velkým počtům imigrantů. 

Když se dívám na realitu dnešní České republiky, existují armádní aktivity, které si ve svobodné společnosti představit nedovedu (mise v Iráku, Afghánistánu). Naopak existují jiné, které mi jsou sympatičtější, např. mise v Pobaltí sloužící k odstrašení společného potenciálního protivníka. Zdá se mi logické, že anarchokapitalistická společnost by mohla kooperovat také se zeměmi, jejichž mentalita, kultura a společenské uspořádání by jí mohly být bližší, než uspořádaní většiny ostatních zemí (např. se Švýcarskem).

Představuji si, že by v rámci ozbrojených sil svobodné společnosti mohlo působit více firem – s kompletním rejstříkem těžkých zbraní nebo např. specializovaných na pozemní armádu či letectvo. Každá by mohla mít svoji civilní divizi orientovanou kupříkladu na leteckou záchrannou službu nebo na činnost bezpečnostní agentury. Komunikovaly by a cvičily spolu podobně, jako národní armády v rámci NATO.

Zdá se mi tedy, že neexistují principiální překážky efektivity vojenské obrany svobodné společnosti. Otázkou samozřejmě zůstává, kolik procent své produkce by anarchokapitalisté byli ochotni na vnější obranu dávat. Zda by toto procento na obranu stačilo či zda by se dokázala svobodná společnost včas přizpůsobit horšící se bezpečnostní situaci ve svém regionu a výdaje zvýšit. Protože v čem s Urzou souhlasím, je existence rizika, že by svobodná společnost nemusela dostat mnoho šancí svoji obrannou politiku měnit a v případě porážky by její restaurace mohla zabrat dlouhá léta, desetiletí či staletí.