Vysloužilci a „divoký kapitalismus“

Mises.cz: 26. listopadu 2013, HynekRk, komentářů: 0

Psát o době kapitalismu 19. století a nezmínit vysloužilecké (veteránské) spolky by bylo na pováženou. Tyto spolky byly sociálními a společenskými institucemi stojícími na svépomoci a charitě s nezanedbatelným významem prestiže. Bohužel k těmto velmi masově rozšířeným spolkům toho zrovna moc v historické literatuře nebývalo. Situace se zlepšila roku 2010, kdy vyšla kniha „Spolky C.k. vojenských vysloužilců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“ od historika Jaromíra Indry. Tato kniha nám umožňuje se podívat na fenomém vysloužileckých spolků podrobněji.

Spolky vysloužilců

Jaromír Indra uvádí, že „nejpočetnější a nejmasovější společenskou organizací na území Čech, Moravy a Slezska byly od sedmdesátých let 19. století až do roku 1919 spolky c. k. vojenských veteránů. Existovaly téměř ve všech obcích a městech...“ Autor uvádí, že spolky byly dosud zjištěny v 1 520 obcích (nejde o definitivní údaj) [1]. Avšak v některých obcích prokazatelně existovaly dva tyto spolky. Například v Přerově vznikl roku 1873 spolek českých vysloužilců a roku 1874 spolek německých vysloužilců, oba spolky měly vlastní hudbu. Stejná situace panovala v západomoravské Třešti anebo v Ivančicích [2]. Historik J. Janák uváděl pro České země k roku 1880 829 veteránských spolků a k roku 1890 již 1 189 těchto spolků [3].

Vraťme však slovo J. Indrovi. I když totiž stát přebíral určitou zodpovědnost za vojenské vysloužilce již v 18. století, tak tito armádu opouštěli ve vysokém věku nebo jako invalidé a zapojení do civilního života bylo nesnadné. „Většina z nich si obživu zajišťovala žebrotou.“ První snahy o zřízení invalidního a penzijního zabezpečení vznikly ve 20. letech 19. století v Uhrách a postupně byly přejímány v ostatních korunních zemích mocnářství. Týkaly se však jen nepatrného počtu vysloužilců. Jistou změnu přineslo císařské nařízení číslo 266 z 19. prosince 1853, které dalo zákoný rámec začleňování vysloužilých vojáků a poddůstojníků do civilního života. Vysloužilci, pokud uměli číst, psát a počítat, měli možnost nastoupit na místa sluhů a nižšího manipulačního personálu u státních úřadů a ve všech státem zřizovaných institucích. Ovšem množství zájemců daleko převyšovalo počet nabízených míst. Nový branný zákon číslo 151 z roku 1868 umožňoval zaměstnat ve státní službě jen poddůstojníky, řadoví vojáci byli opomenuti [4]. Na všechny se tedy nedostalo. Vznikl zde tedy prostor pro dobrovolné řešení, které ovšem v podobě uspokojování žebrajících vysloužilců (veteránů) existovalo už dříve. Dle J. Indry byl „vynálezcem“ spolků vysloužilců pro mocnářství jistý Josef Müller z Liberce. Tento voják vyslechl v hostinci v německém Landshutu debatu mistrů kupeckého cechu o poskytnutí podpory nemocnému členu. Müller pak založil v Liberci roku 1821 spolek vojenských vysloužilců. Členové měli přispívat do spolkové pokladny týdně jedním krejcarem, z čehož se měli podporovat nemajetní bývalí vojáci v nemoci a hradit poplatky za pohřeb. V říjnu 1821 měl spolek již 60 členů. O rok později (kdy vznikl i podle úřadů) měl spolek poskytovat chudým členům nezbytnou materiální pomoc, zajišťovat základní lékařskou péči a hradit poplatky za pohřeb [5].

Ovšem: „Většina spolků byla zakládána až na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 19. století podle vzoru německých válečnických spolků (Kriegervereine) jako dobročinné a charitativní stavovské organizace finančně podporující své členy v době nemoci a v případě úmrtí.“ Až na vyjímky byly určeny pouze pro poddůstojníky armády a námořnictva do hodnosti šikovatele (Feldwebel) či strážmistra (Wachtmeister) [6]. Dedukuji z toho, že tyto spolky nebyly většinou určeny pro řadové vojáky. Zřejmě asi z toho důvodu, že výše zmíněný branný zákon zavedl všeobecnou brannou povinnost: „Od té doby se povinná vojenská služba v Českých zemích týkala většiny mužské populace. Délka služby byla stanovena na tři roky, u námořnictva na čtyři. Potom následovalo sedm let zálohy a dva roky v takzvané zeměbraně.“ [7] Tato oproti minulosti už relativně krátká vojenská služba nezasahovala život a kariéru mužů (pokud se nerozhodli sloužit déle) již v tak velké míře, aby zde pro řadové vojáky vznikla potřeba k zakládání podobných spolků. Stejný zdroj uvádí, že vojenská služba byla zkrácena roku 1845 na 8 let. Ještě dříve byla tato služba u pěchoty deset let, u jezdectva 12 let a u dělostřelectva 14 let [8]. To už byl výrazný zásah do života oproti situaci po roce 1868. Stanovy těchto spolků byly vypracovány dle stanov jednotlivých zemských svazů, jejich náplň tak byla dost podobná [9]. Z knihy je patrné, že tyto spolky byly později poměrně dost veřejným sektorem regulované. Například v případě uniforem nebo spolkových praporů [10]. Dále ještě uvidíme, že tyto spolky byly nejen charitativní a dobročinné, ale že šlo i svépomocnou aktivitu.

V jednotlivých korunních zemích existovaly zemské svazy těchto spolků. Například v rakouském Slezsku od roku 1873. Pod nimi stály okresní svazy, které slučovaly dle autora všechny spolky v regionu. Ovšem dále zde stojí, že „právo na vstup do svazu měl každý spolek, pokud o tom rozhodlo představenstvo.“ [11] Vstup byl tedy do zemského svazu dobrovolný. Dobrovolnost dokládá i to, že do roku 1903 se datuje zmínka o jednání ohledně založení národně českého svazu těchto spolků na Moravě. Již však roku 1886 byl založen v Praze český „Ústřední sbor vysloužilců vojenských pro Čechy a Moravu“. Svazy umožňovaly, aby člen spolku mohl změnit bydliště a vstoupit do jiného spolku, aniž by přišel o případnou podporu v nemoci. Vrcholným orgánem spolků v monarchii, který stál nad svazy, byl C. k. říšský spolek vojenských vereránů se sídlem ve Vídni [12]. Jiný pramen připouští i existenci krajské organizace: na vyškovském (tehdejším politickém) okrese vzniklo od roku 1873 do roku 1898 celekm 24 spolků vysloužilců a v roce 1895 zde byl utvořen i krajský sbor [13]. Pro ilustraci třeba na tehdejším brněnském okrese (bez města Brna) existovalo k roku vydání pramenu (1897) 13 vysloužileckých spolků. Na okrese Frenštát (pod Radhoštěm) 3 spolky (rok 1908). Na Kroměřížském okrese 5 spolků (rok 1911-1912), z nichž spolek v Hulíně chybí v Indrově soupise spolků. Stejně tak chybí spolek v Tasovících na Znojemsku [14]. Apod.

Pád spolků vysloužilců

Během 1. světové války se část veteránkých spolků přeměnila na válečnické spolky (K. k. Krieger Vereine) s jednotnými stanovami vypracovanými c. k. ministerstvem zeměbrany z roku 1915. Od stávajích spolkových stanov se lišily jen pasážemi vyplývajícími z tehdejšího válečného stavu. Šlo o pěstování střelectví, výcvik v pomocné vojenské zdravotní službě (první pomoc a doprava nemocných), bezplatné zprostřekování práce pro všechny příslušníky válečnických spolků a poskytování fakultativních podpor řádným a přispívajícím členům, pomoc potřebným a jejich pozůstalým [15]. Po vzniku Československé republiky byly veteránské (a válečnické) spolky zrušeny výnosem vnitra ze dne 29. listopadu 1919. Pokud z nich byl vymýcen vojenský a dynastický ráz, tak se neměly klást překážky tomu, aby se spolky se změnily ve spolky čistě humánní či podpůrné. Podpůrné spolky žádaly úřady o povolení k užívání stejnokrojů, které však byly totožné se stejnokroji bývalých spolků veteránských, nebo se jim alespoň podstatně podobaly. Ministerstvo vnitra proto rozhodlo, že užívání tohoto stejnokroje odporuje československé státní myšlence a je nezákonné [16]. Část spolků tehdy zanikla, ale většina se přejmenovala na podpůrné spolky bývalých vojínů. Dodejme, že vedle toho ovšem tehdy vznikly legionářské spolky. V březnu roku 1939 byly české spolky zrušeny a německé spolky začleněny nařízením Říšského protektora pro Čechy a Moravu ze dne 26. září 1939 do německého „Národně socialistického říšského svazu válečnických spolků“. Konečný pád nyní už jen německých spolků měl následující podobu: „Po vypuknutí 2. světové války byla spolková činnost vývojem válečných událostí postupně utlumována, a pokud spolky samy nezanikly, byly zrušeny za zákona na základě § 4 dekretu prezidenta republiky ze dne 25. září 1945, č. 81 Sbírky zákonů a nařízení.“ [17]

Účel spolků a jejich členstvo

Indrova kniha uvádí i informace k účelu spolků vysloužilců a členství. Není zde uveden konkrétní spolek, autor zřejmě využil toho - jak již bylo výše řečeno - že stanovy těchto spolků byly dost podobné. Účel spolku tak „spočíval v udržování a pěstování kamarádského vojenského ducha, loajálního a patriotického smýšlení, věrnosti, lásky a oddanosti císaři a vlasti, bohabojnosti, počestnosti, smyslu pro obecné blaho, poslušnosti a dodržování platných zákonů. V podpoře nemocným a pomoci potřebným, v zajišťování pohřbů zemřelých a podle možností spolkové pokladny v podpoře jejich vdov a sirotků. Dále v korporativní účasti na oslavách jmenin a narozenin císaře a všech významných státních a církevních svátcích a pořádání přátelských setkání členů.“ [18] Spolky tedy měly i určitý morální a sdružující podtext.

Členstvo bylo děleno do tří kategorií. První byli řádní členové, což mohl být každý bývalý poddůstojník c. a k. rakousko-uherské armády a c. a k. vojenského námořnictva, který se mohl prokázat nějakým propouštěcím dokumentem či jiným vojenským dokumentem. Dále měl mít potvrzení o bezvadném chování během služby, neměl trpět žádnou chronickou nemocí, kterou by mohl ohrozit obyvatelstvo, a měl trvalé bydliště v místě působnosti spolku. Člen slíbil, že si do tří měsíců pořídí na vlastní náklady uniformu. Stiskem ruky a „mužným slovem“ povtrdil, že do spolku vstupuje jako čestný muž. „V případě zjištěné lži následovalo okamžité vyloučení.“ [19] Z toho plyne, že spolky rozlišovaly mezi případnými zasloužilými a nezasloužilými potřebnými (viz i dále). Ti druzí zde tedy neměli mít prostor. S těmito spolky byla spojena zvlášť silně prestiž. Ta byla zvyšována nošením spolkové uniformy a spolkových praporů. Ostatně tehdy třeba i prostí vojáci a poddůstojníci měli v nižších vrstvách vysokou společenskou prestiž [20]. Prestiž se projevovala i ve dvou dalších typech členství. Čestným členem mohla být jmenována civilní či vojenská osoba, která se vynikajícím způsobem zasloužila o spolek, město či zemi. Takovýto člen měl právo se účastnit všech zasedání výboru a generálního schromáždění. V případě úmrtí takového člena se pohřbu účastnil celý sbor s praporem a hudbou. Spolek mohl mít i svého protektora [21]. V tomto případě se tedy spolek snažil získat za člena osobu již s nějakou prestiží. Tak, aby se tato prestiž jakoby přenesla na spolek, což mohlo být významné pro získání dalších řádných a podporujících členů a darů. Posledním typem členství byli podporující členové. Tím se mohla stát civilní či vojenská osoba, která nejméně jeden rok finančně podporovala spolek nebo slíbila a vlastnoručním podpisem potvrdila finanční podporu podle svých možností. Stejně jako v případě čestného člena byl této osobě předán diplom obsahující jméno, příjmení a povolání [22]. V tomto případě se jakoby prestiž spolku přenášela za odměnu na spolek podporující osobu. To mohlo takové osoby více motivovat k přistoupení ke spolku. Je nutné ještě dodat, že u nově přijímaných členů, kteří byli ve vysokém věku, nezaměstnaní nebo chudí, mohl výbor generálnímu shromáždění (obdoba valné hromady) doporučit, aby neplatili vstupní poplatek ani členské příspěvky [23]. Otázku je, zda pak měli tito nárok na podporu?

Povinností člena bylo „vždy se chovat slušně a morálně, zúčasňovat se podle možností schůzí spolku a platit včas příspěvky. Při vstupu byl každý nově přijatý člen povinnen slíbit a podáním ruky potvrdit, že bude dodržovat stanovy, podřídí se generálnímu shromáždění...“ Dále složit přísahu císaři, dodržovat práva a pořádek, poslušnost úřadům, zdržení se agitace, která by poškozovala vojenského ducha spolku, atd. [24]

Rozhodčí (smirčí) soud řešil spory mezi členy: „Po přednesení stížnosti představenému a vyslechnutí obžalovaného byla ustavena komise o 5 členech, do které každá strana nominovala po dvou zástupcích, pátého člena - předsedu - jmenoval představený.“ Při rovnosti hlasů rozhodoval hlas předsedy [25]. Zajímavé je, že u některých svépomocných nemocenských pokladen jsem našel tento soud organizován jinak: obě strany sporu jmenovaly po stejném množství členů soudu a tito pak vybrali předsedu do lichého počtu členů soudu. Aranžmá rozhodčích soudů u vysloužileckých spolků tedy více stranilo samotným spolkům, což mohlo být důležité zvláště u sporů mezi členem spolku a spolkem samotným. Na druhou stranu členství ve spolku nebylo povinné.

Příspěvky a podpory, zasloužilí a nezasloužilí potřební

Každý nový člen měl zaplatit při vstupu jednorázový vstupní poplatek (někdy se používá termín zápisné). Výše poplatku byla dle Indry odstupňována dle věku a spolek od spolku se lišila. „Například v Albrechticích zaplatil v roce 1878 vstupující ve věku do 40 let částku 50 krejcarů, v rozmezí 40-50 let 1 zlatý. Pokud byl starší, rozhodl o výši poplatku výbor. V Lichnově byla v roce 1896 výše poplatků odstupňována od jednoho zlatého u muže do 30 let až do pěti zlatých u muže staršího 60 let.“ Vedle toho se platily čtvrtletní členské příspěvky, V Albrechticích a Lichnově šlo o 30 krejcarů [26]. Je zajímavé, že ve své stati o svépomocných spolcích v USA historik David Beito píše, že až po desátých letech 20. století začaly velké (americké) svépomocné nemocenské, pohřební aj. spolky zavádět systém, v kterém bylo prémium (pojistné) založeno na riziku [27]. Zde však vidíme, že tak tomu u nás bylo dříve, alespoň co se týká zápisného u některých vysloužileckých spolků. Pokud vstoupil do spolku válečný invalida, byl zbaven povinnosti platit příspěvky, ale současně ztratil nárok na podporu v nemoci i na pohřebné. Pokud byl člen povolán na vojenské cvičení, zůstal i nadále řádným členem a byl povinen platit příspěvky, ale neměl nárok na podporu v nemoci. V případě mobilizace byl člen po celou dobu své nepřítomnosti suspendován, ale po návratu získal opět všechny výhody vyplývající z členství. Pokud se vrátil zraněný, neměl nárok na pomoc spolkového lékaře ani na jinou podporu, ale výbor měl právo rozhodnout podle svých finančních možností o případné pomoci. V literatuře se mi podařilo objevit, že „Oderský okresní podpůrný spolek vojenských vysloužilců“ vzniklý roku 1879 založil roku 1898 invalidní fond. V době vydání zkoumaného pramenu měl spolek 63 skutečných a 48 čestných členů. Pro zajímavost, vysloužilecký spolek v Kravařích měl v roce 1905 (tehdy ovšem leželo toto město v Německu) 92 členů [28]. Jak je patrné, tak spolky vlastně poskytovaly nemocenské pojištění a měly by být před rokem 1889 (ale i po něm) - tehdy bylo zavedeno pro některé kategorie pracujících (dělníci pracující v továrnách a závodech, kde se používal motorový pohon) povinné nemocenské pojištění na základě zákona z roku 1888 - připočítány de facto k dobrovolným svépomocným a zaměstnavatelským pojišťovnám. Dle J. Indry při úmrtí přispěl spolek určitou částkou na náklady spojené s pohřbem. Její výše závisela na délce členství a na věku, ve kterém zemřelý do spolku vstupoval. Obvykle z té částky byl uhrazen poplatek za hrob, rakev a zaplacen farář, pohřební průvod, chór, hudba a vyzvánění. U nemajetných členů hradil spolek veškeré náklady. Členové byli povinni zúčastnit se pohřbu v uniformě a s praporem [29].

Vstupní a čtvrtletní (někde však jistě i měsiční či týdenní) poplatky sloužily k podpoře členů v nemoci, případně na krytí nákladů spojených s pohřbem nebo na naplnění rezervního fondu. Udělení podory bylo podmíněno délkou členství, čili člověk musel být nějakou dobu členem a platit příspěvky (u svépomocných pokladen to bylo zpravidla několik týdnů - třeba 12 týdnů a tak), a pak měl nárok na podporu. „Onemocněl-li člen spolku, byl povinnen nahlásit do 48 hodin své onemocnění představenému, který jej spolu s výborem navštívil a rozhodl o výši týdenního příspěvku. Příspěvek byl vyplácen jen po omezenou dobu, např. v Osoblaze dva a v Široké Nivě tři měsíce ve výši 70 krejcarů týdně. Trvala-li nemoc déle, mohl výbor podle stavu rezervního fondu rozhodnout o další případné podpoře nebo umístění do nemocnice.“ [30] V Ivančicích se uvádí český a německý spolek vysloužilců. V době vzniku pramenu (rok 1904) se vyplácely nemocným členům 2 zlaté týdně a 20 zlatých na pohřeb [31].

„Pokud revizní nemocniční komise spolu s lékařem zjistila, že nemocný nemoc simuluje, byla mu pomoc ihned zastavena a byl podán návrh na okamžité vyloučení.“ [32] Člen mohl být ze spolku vyloučen mimo jiné (třeba neplacení příspěvků, urážka představeného, znevážení cti spolku či neplnění úkolů) i pro nepřístojné a pobuřující chování na veřejnosti, včetně opilství, pro odsouzení za zločin, krádež, podvod či zpronevěru [33]. Ve své stati o svépomocných spolcích v USA se historik David Beito zabývá také fenoménem, který ovládal charitu pozdního 19. a začátku 20. století, a to sice dělením chudých na zasloužilé (dostali se do existenčních problémů díky objektivním příčinám, jako je například hospodářská krize nebo neúspěch v podnikání) a nezasloužilé chudé (dostali se do existenčních problémů díky subjektivním příčinám, jako je opilství, nestřídmost, nešetrnost, špatná morálka či lenost). Někteří historici dle něj tvrdí, že neexistovali žádní nezasloužilí chudí a že soukromí a veřejní sociální pracovníci charity té doby povýšeně, dotěrně a paternalisticky zkoumali „hodnotu“ příjemců. Na to Beito namítá, že rozdělování na zasloužilé a nezasloužilé bylo mezi svépomocnými spolky běžné a i spolky kontrolované nejchudšími a nejutlačovanějšími skupinami omezovaly svoji pomoc jen na zasloužilé členy. Podobné restrikce měly dokonce i svépomocné programy spravované radikálními odborovými uniemi. Nešlo jen o podvádění při pobírání podpory, ale i třeba o nemoc nebo nehodu zaviněnou nestřídmostí, neopatrností nebo nemorálním jednáním, ale i o neúctivě klející lidi, zpustlé lidi, nadměrné pijany nebo lidi viněné z kriminálních činů [34]. Je zřejmé, že totéž platilo i u spolků vysloužilců v Českých zemích.

Je nutné uvést, že vysloužilecké spolky byly podporovány i podnikateli. Příklady jsou doloženy třeba brněnskými nadacemi anebo v Historické encyklopedii podnikatelů [35]. Konečně na závěr je dobré zmínit, že řada spolků měla velmi dlouhého trvání. To je dobře patrné z Jindrovy knihy, která obsahuje na stránkách 36 až 52 soupis medailí, odznaků a dekorací vysloužilekcých spolků Čech, Moravy a Slezska. Má jít celkem o 725 dosud známých kusů tohoto artiklu [36]. Tento artikl byl vydáván i u příležitosti trvání spolku. A tak v soupisu můžeme vidět běžně artikl k 5., 10., 15., 20., 25., 30. a 40. výročí trvání spolku. Ale i k 50. výročí trvání. 65., 70., 75. a 80. výročí oslavil medailí, odznakem či dekorem vysloužilecký spolek v Liberci a 80. výročí spolek v Jablonci nad Nisou [37]. Šlo tedy o docela dost úspěšnou a pozoruhodnou svépomocnou a charitativní aktivitu našich předků. Důležité také je, že kdo nechtěl, nemusel těmto spolkům přispět, šlo o věc dobrovolnou.

[1] Indra, s. 5 a 31. Více jak polovinu knihy tvoří dvojjazyčný soupis spolků.
[2] Drechsler, s. 98, Pátek, s. 232 a Kratochvíl, s. 92-93.
[3] Janák, s. 144. Spolky jsou řazeny pod spolky pro podporu v nemoci.
[4] Ibid, s. 5-6.
[5] Ibid, s. 6.
[6] Ibid, s. 6. Soupis medailí, odznaků a dekorací vysloužileckých spolků Čech, Moravy a Slezska (viz i dále) umožňuje zjistit dle data vydání tohoto artiklu, kdy daný spolek už působil. Protože byl tento artikl vydáván i u příležitosti výročí trvání spolku, lze určit u některých spolků i dobu jejich vzniku. V soupisu jsem našel dle tohoto klíče 36 spolků, které působily před rokem 1867, tedy před přijetím spolkového zákona. Například spolek v Jablonci nad Nisou vznikl roku 1823 a v Nových Pavlovicích (dnes část Liberce) roku 1839.
[7] Česká Wikipedie, heslo „Základní vojenská služba“. P. Hora-Hořejš připouští délku vojenské služby i dva roky, ovšem výjimečně (Hora-Hořejš, s. 11).
[8] Česká Wikipedie, heslo „Základní vojenská služba“.
[9] Indra, s. 6.
[10] Ibid, s. 21 a 30.
[11] Ibid, s.7.
[12] Ibid, 7-8.
[13] Nekuda, s. 269.
[14] Slavík, s. 39, Felix, s. 62 a Peřinka-Kroměřížský okres, s. 72 a 143, Peřinka-Znojemský okres, s. 43. V tomto případě se jedná o někdejší soudní okresy.
[15] Indra, s. 10.
[16] Ibid, s. 11 a 14.  Janák, s. 136-137. Roku 1920 bylo zrušeno i císařské nařízení o rakouském sboru válečnickém – tj. o válečnických spolcích.
[17] Ibid, s. 14.
[18] Ibid, s. 14.
[19] Ibid, s. 14-15.
[20] Hora-Hořejš, s 11.
[21] Ibid, s. 15 a 20.
[23] Ibid, s. 15.
[24] Ibid, s. 19.
[25] Ibid, s. 18.
[26] Ibid, s. 19. Jde o Lichnov ležící v okrese Bruntál. Není jasné, které Albrechtice zde má autor na mysli, v soupisu jsou uvedeny troje.
[27] Beito, s. 85.
[28] Indra, s. 19, Rolleder, s. 584 a Stoklasa, s. 152.
[29] Indra, s. 20.
[30] Ibid, s. 19. Obě sídla v okrese Bruntál.
[31] Kratochvíl, s- 92-93. Z textu není jasné, zda šlo o výplácení v českém nebo německém spolku či v obou.
[32] Indra, s. 19.
[33] Ibid, s. 20.
[34] Beito, s. 80-81.
[35] Fasora, s. 204 a Myška s. 437 a 497.
[36] Indra, s. 31.
[37] K 50. výročí viz třeba Ibid, s. 38, 40, 42 apod. K dalšímu viz Ibid, s. 42, 43 a 40.

Literatura

[1] BEITO, D. Mutual Aid for Social Welfare: The Case of American Fraternal Societies. In.: Palmer, Tom G.: After the Welfare State. Arlington: Students for Liberty 2012, ISBN 978-0-89803-171-3.
[2] DRECHSLER, A. aj. Dějiny města Přerova v datech. Přerov: Město Přerov 2006, ISBN 80-239-7202-2.
[3] FASORA, L. Svobodný občan ve svobodné obci?: občanské elity a obecní samospráva města Brna 1851-1914. Bno: Matice moravská pro Výzkumné středisko pro dějiny střední Evropy 2007, ISBN 978-80-86488-43-1.
[4] FELIX, J. Frenštátský okres. Brno: Garn 2008, ISBN 978-80-86347-99-8. Původně vyšlo roku 1908.
[5] HORA-HOŘEJŠ, P. Toulky českou minulostí 11. Praha: Via Facti 2007, ISBN 978-80-239-6717-3.
[6] INDRA, J. Spolky C.k. vojenských vysloužilců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Vlastním nákladem 2010, ISBN 978-80-254-5426-8.
[7] JANÁK, J. a CHOCHOLÁČ, B. Morava v národním a politickém ruchu 19. století. Brno: Matice moravská 2007, ISBN 978-80-86488-03-5.
[8] KRATOCHVÍL, A. Ivančický okres. Brno: Garn 2007, ISBN 978-80-86347-65-3. Původně vyšlo roku 1904.
[9] MYŠKA, M. aj. Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska do poloviny XX. století. Svazek 1. Ostrava: Ostravská univerzita 2003, ISBN 80-7042-612-8.
[10] NEKUDA, V. aj. Vyškovsko. Brno: Musejní spolek 1965.
[11] PÁTEK, A. J. Jihlavský okres. Brno: Garn 2008, ISBN 978-80-86347-38-7.
[12] PEŘINKA, F. V. Kroměřížský okres. Brno: Musejní spolek 1911-2.
[13] PEŘINKA, F. V. Znojemský okres. Brno: Musejní spolek v Brně 1904.
[14] ROLLEDER, A. Dějiny města a soudního okresu Odry. Odry: Město Odry 2002. Původně vyšlo roku 1902.
[15] SLAVÍK, F. A. Brněnský okres. Brno: Garn 2007, ISBN 978-80-86347-53-0. Původně vyšlo roku 1897.
[16] STOKLASA, H. Kravařští ve víru staletí I. Kravaře: Město Kravaře 2009, ISBN 978-80-86714-07-3.
[17] Česká Wikipedie.