Vzbouřená ekonomika

Mises.cz: 06. srpna 2012, Jakub Skala, komentářů: 50

Nejznámější český ekonom, Tomáš Sedláček (TS), ve svém nejnovějším komentáři jako obvykle balancuje na pomezí ekonomie a filosofie. A jako obvykle mu uniká celá podstata problému.

V první části textu TS připomíná ideje klasiků, kteří tvrdili, že jakmile společnost dostatečně zbohatne, „zrodí“ se nový člověk, jehož cíli již nebude přízemní pojídání kaviáru a pití šampaňského, ale bude se věnovat cnostnějším záležitostem. Básně, láska k bližním a tak. John Stuart Mill dokonce tvrdil, že „už si nikdo nebude přát být bohatším.“ Podobným úvahám propadal i nechvalně známý Lord Keynes.

TS tyto myšlenky neodmítá, naopak sleduje, jak dopadly ve srovnání s realitou všedního dne. To samo o sobě je značně zarážející. Lidské touhy jsou totiž nekonečné a společnost nikdy nebude dost bohatá na to, aby se všichni lidé se svým stavem spokojili, hodili nohy na stůl a řekli si: „Tak a od zítřka nepracuji.“

Není samozřejmě příliš těžké vymyslet, že taková společnost by velmi rychle zase zchudla. Snad kdyby měla roboty schopné vše vyrábět a udržovat. Těžko si ale takovou společnost představit dnes nebo za tisíc let.

Doba, kdy lidé dokázali uspokojit svoje potřeby (ve smyslu nezbytností k přežití, jako je dostatek jídla, tepla atp.), je už dávno pryč. Přesto existuje nějaký záhadný motor, který žene naší civilizaci stále vpřed. Jak je to možné? Může za to lidská touha. Lidé totiž preferují vyšší užitek před menším. A vždy bude možné dosáhnout vyššího užitku – lidé chtějí spotřebovávat více a levněji. Chtějí nové věci, cestovat do vzdálenějších destinací, jíst lepší jídlo…

Ve středověku se věnovalo zemědělství téměř sto procent všech obyvatel. Dnes jsou to maximálně nízké desítky procent, v Evropě dokonce nízké jednotky procent. Díky technologickému pokroku je to možné a lidé se ve svých touhách přesunuli dále. Už to není dostatek mrkve a brambor, ale iPady a kožené sedačky. Uspokojením jedné potřeby vzniká prostor pro uspokojování dalších. Představa, že jakmile společnost dosáhne určitého bohatství, ztratí touhu dále bohatnout, je zcela falešná a popírá samotné základy ekonomie. Je přinejmenším s podivem, že TS tyto myšlenky razantně neodmítá.

V druhé části článku pak TS rozmýšlí nad tím, jak ekonomika, „která nás nyní ničí (krize je přece vnímána primárně ekonomicky), též začala žít jakýmsi vlastním životem, kterému jen těžko rozumíme, předvídáme, a až vůbec ne ovládáme - a nejvíce se teď bojíme právě jejího zhroucení, tedy obrácení se proti nám - jejím stavitelům, stvořitelům.“

Ekonomika nejsou námi vytvořené stroje, zboží nebo finanční deriváty. Jsme to my, producenti a spotřebitelé, a nikdo jiný. Těžko si tedy ekonomika žije vlastním životem, když ji tvoříme právě my a ne někdo jiný. Nemůžeme se tedy šmahem zbavit odpovědnosti za stav, ve kterém se nachází. Hlavní rarach, který neustále vysílá do ekonomiky falešné signály, stát, v článku k mému údivu zmíněn není.