Vznik Impéria (11. díl)

Mises.cz: 26. dubna 2022, Garet Garrett (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

III

Prestiž intelektuálů byla z mnoha důvodů přirozenou. Byl však ještě jeden velmi praktický důvod, proč revoluci provedli intelektuálové. Jakmile se objevila příležitost, byl potřeba náš vlastní Gracchus. Toho mohly vyprodukovat pouze intelektuální elity. Komunistická strana zde nikdy neměla šanci.

K dispozici tedy byly:

1. Příležitost;

2. země s pohádkovým bohatstvím v moderních formách – dynamickým, funkčním a nepřenosným;

3. politicky naivní obyvatelstvo;

4. záměr vyvolat ve státě revoluci v rámci stávajících zákonů.

Jak vypadal problém z hlediska vědecké revoluční techniky? Můžeme si ho rozebrat po jednotlivých krocích:

Prvním krokem přirozeně bylo převzít vládu.

Druhým krokem by bylo získat ekonomickou moc.

Třetím krokem by bylo mobilizovat propagandou síly závisti a nenávisti.

Čtvrtým krokem je připojit k revoluci dvě skupiny, jejichž podpora je nutná, ale jejichž bezprostřední zájmy jsou ekonomicky protikladné, tedy městských průmyslových dělníků a venkovských zemědělců.

Pátým krokem by bylo rozhodnout se, co udělat s podnikáním – jestli ho úplně zlikvidovat, nebo pouze spoutat. 

Těchto pět kroků vyžaduje jisté pořadí v čase a okamžité rozhodování, protože patří k programu dobytí území. To ovšem není konec. Po dobytí musí nastoupit ještě program konsolidace moci.

Šestým krokem, podle Burckhardtova trefného pojmenování, je „ochočení individualisty“ – vytvoření vztahu závislosti jednotlivce na vládě.

Sedmým krokem je systematická redukce všech rivalitních forem autority.

Osmým krokem je udržení důvěry v neomezený veřejný dluh. Pokud by tato důvěra byla nalomena, vláda by si nemohla půjčovat a utrácet. Revoluce si ovšem musí půjčovat a utrácet jinak zbankrotuje.

Devátým krokem je učinit ze samotné vlády velkého kapitalistu a podnikatele, takže moc hospodářské iniciativy přejde ze soukromých rukou do rukou všemocného státu.

Každý z uvedených problémů má dvě strany, stejně jako mince. Jedna strana představuje revoluční záměr. Druhá strana představuje hospodářskou obnovu – a na tu New Deal neustále veřejně ukazoval. Téměř vše, co se dělalo, se dělalo ve jménu hospodářského zotavení. Ovšem nikdy nebylo pravdou, že by se pro zotavení hospodářství nabízelo pouze jedno řešení a pouze jedna cesta. Vždy byly na výběr alternativy, a tudíž bylo nutné mezi nimi volit. 

Můžeme konstatovat, že v každém jednotlivém případě padla volba na možnost, která:

1. Zvětšila autoritu a moc centrální vlády a rozšířila její možnost vládnout podle regulací z vlastní tvorby.

2. Posílila její sevření ekonomického života národa.

3. Zvětšila moc vlády nad jednotlivcem.

4. Oslabila parlamentní principy.

5. Oslabila tradici nezávislé soudní moci.

6. Oslabila veškerá ostatní konkurenční mocenská centra – moc soukromého podnikání a soukromých financí, moc státních a lokálních vlád.

7. Posílila vůdcovský princip.

Existují nekonečné debaty nad tím, jestli opatření New Dealu skutečně urychlila hospodářskou obnovu, nebo jí zdržela. V nich se nelze dobrat finálního výsledku, protože je obvykle nemožné dokázat druhé straně, co by se stát mohlo na místo toho, co se stalo. Je tedy lepší formulovat otázku jinak:

Kam se New Deal ubíral?

Odpověď na tuto otázku je pak příliš očividná, aby jí bylo možné zpochybnit. Každá z jeho voleb, ať už přinesla větší či menší hospodářskou obnovu, neomylně mířila k ustavení centralizované totalitní vlády. Aniž by samozřejmě byla nazvána tímto jménem v Americe nebo kdekoliv jinde.

Jak to fungovalo, jak docházelo k jednotlivým rozhodnutím, jak tato rozhodnutí byla nekonzistentní z jednoho úhlu pohledu, ovšem zcela konzistentní z druhého úhlu pohledu – to si popíšeme na následujících stránkách.

Překlad od Vládi Krupy. Na další díl seriálu se můžete těšit již za týden.