Vznik Impéria (13. díl)

Mises.cz: 10. května 2022, Garet Garrett (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Problém druhý – získání ekonomické moci

Toto byl kritický problém. Jeho brilantní řešení se jistě zapíše jako klasika do učebnic revolučních technik. Ve vysoce rozvinuté peněžní ekonomice je tou nejpřímější a nejkratší cestou k ekonomické moci co? Je to kontrola nad penězi, bankami a úvěrem. New Deal znal tuto odpověď. Znal také potřebné kroky a především viděl svou příležitost.

K moci se dostal uprostřed slavného fenoménu s názvem bankovní krize. Taková, jaké se objevují na konci každé větší deprese. Je to jako krize v horečce. Když banky začnou krachovat a jedna stahuje druhou, tak je to to nejhorší, co se může přihodit. Pokud pacient nezemře v té chvíli, tak se následně zotaví. My bychom nezemřeli. Stejný fenomén se zde děl jednou či dvakrát každá dvě desetiletí a stejně jako dříve po odeznění akutní fáze přišlo zotavení, přišlo by i tentokrát.

Ve svém inauguračním proslovu 4. dubna 1933 prezident prohlásil, že lid ho žádá o „disciplínu a vedení“, aby byly podniknuty rychlé a rázné kroky „v rámci limitů daných Ústavou“. A také, že doufá, že se povede udržet „běžnou rovnováhu mezi legislativní a výkonnou složkou moci.“ Poté dodal: „Pokud ovšem Kongres selže… v případě, kdy národní krize bude stále hluboká… požádám o jeden zbývající instrument, jak bojovat se současnou krizí – širokou exekutivní pravomoc k vedení války s depresí, tak velkou moc, jakou bych dostal, kdybychom byli ve skutečné válce proti zahraničnímu nepříteli.“

Je pravdou, že lidé očekávali akci. Je pravdou, že ve svém stavu byli ochotni spolykat jakékoliv prášky proti bolesti a jděte k čertu s nějakou rovnováhou mezi zákonodárnou a výkonnou mocí. To byl emocionální stav mínění dokonale vhodný k revolučním účelům. Prezident využil okamžiku a začal odhalovat filozofii New Dealu. Povšimněme si zde jeho vyjádření vůdcovského principu. Povšimněme si, jak formuloval hrozbu Kongresu.  „Pokud Kongres selže“. Kdo ale může rozhodnout, jestli Kongres selhal? Vůdce, samozřejmě. Pokud on usoudí, že Kongres selhal, tak s podporou lidu bude požadovat válečné pravomoci, aby se vypořádal s hospodářskou krizí.

Slovo krize, jak je běžně chápáno – takový souběh okolností, které vyžadují okamžitou akci – se mělo vztahovat pouze k momentální bankovní panice.

Ovšem Prezident mu dal docela jiný význam. O čtyři roky později v knize On Our Way napsal: „Striktně vzato bankovní krize trvala pouze týden… Ale plný význam slova krize byl daleko širší než jen krachující banky. Pokrýval celou oblast hospodářství a celou strukturu společnosti. Byla to krize, která zasahovala samotné základy našeho zemědělství, našeho obchodu a našeho průmyslu. Byla to krize, která ve svých základních příčinách existovala celou generaci a viditelné dopady měla po tři a půl roku. Mohla být vyléčena pouze kompletní reorganizací a přiměřenou kontrolou nad strukturou hospodářství…

Vyžadovala velký objem nových zákonů a nových úřadů. Vyžadovala řadu opatření, které se potýkaly s rozdílnými problémy a to vše dohromady se muselo dít na základě široce pojatého plánu.“

Takže to, co New Deal skutečně zamýšlel udělat, v rámci Ústavy kde to bude možné, s podporou Kongresu, pokud Kongres neselže, ale s válečnými pravomocemi, pokud to nepůjde jinak, bylo reorganizovat a kontrolovat celé hospodářství a tedy celou strukturu země. A tady vidíme smysl – jediný konzistentní smysl – série opatření, které se dotýkaly peněz, bankovnictví a úvěru. Pokud by na ně někdo hleděl jen z pohledu měnové politiky, tak totiž nedávaly smysl absolutně žádný.

Prvním krokem, ke kterému došlo tři dny před tím, než se sešel nový Kongres, byl exekutivní příkaz vyhlašující federální bankovní prázdniny. Jednoduše řečeno, veškeré banky v zemi byly na určitou dobu uzavřené. Tentýž příkaz zakázal pod hrozbou pokut a vězení veškeré obchody se zahraničními měnami a jakékoliv převody peněz ze Spojených států do zahraničí, čímž zavřel dveře nechutně bohatým, kteří by mohli mít tendence utéct.

Druhým krokem byl zákon Kongresu, který řekl: „Nařízení Prezidenta a ministra financí ze 4. března 1933 jsou tímto potvrzena a schválena.“

Tak bylo vše zlegalizováno se zpětnou platností. A toto bylo první použití Kongresu jako gumového razítka. Stejný zákon nařídil, že žádná členská banka Fedrálního rezervního systému nesmí obnovit činnost, pokud se nepodrobí pravidlům vydaným ministrem financí, dal Prezidentovi absolutní moc nad obchodem se zahraničními měnami a autorizoval Federální vládu k investování veřejných prostředků do akciových podílů v soukromých bankách, aby se doplnil jejich kapitál. A pak přišel zákon, který dal Prezidentovi autoritu požadovat po lidech, aby odevzdali své zlato. Kongres nenapsal tyto zákony. Dostal je ke schválení od Bílého domu.

Třetím krokem byl Prezidentský exekutivní příkaz, kterým nařídil soukromým osobám a korporacím odevzdat veškeré zlato vládě do úschovy. Zákon, který ho k tomu autorizoval, stanovoval pokutu za nedodržení na dvojnásobek hodnoty zatajeného zlata. Exekutivní příkaz tresty svévolně zvýšil až na hrozbu vězením.

Ve světle budoucích záměrů, které dosud nebyly odhaleny, bylo nanejvýš důležité, aby se vláda zmocnila veškerého zlata. Pokud by v soukromém držení zůstalo hodně zlata, tak by kontrola vlády nad penězi a bankovnictvím mohla být výrazně podkopána. Vše, oč vláda z počátku žádala, bylo dostat zlato „dočasně do úschovy.“ Za zlato, co lidé odevzdávali, dostávali papírové peníze, ale tyto papírové peníze nominálně stále byly penězi zlatého standardu – stále na nich byl vytištěný vládní slib, že budou směnitelné za zlato dolar za dolar a lidé předpokládali, že k této směně dojde, jakmile pomine akutní krize. Ani slovo dosud nezaznělo o devalvaci dolaru nebo kompletním opuštění zlatého standardu. Naopak byla spuštěna propagační kampaň hlásající, že lidé odevzdáním zlata vlastenecky podpoří důvěryhodnost národa u zahraničních bankéřů.

Nařízení o odevzdání zlata bylo zveřejněno 5. dubna. Pak nastala trapná mezihra. Státní pokladna zela prázdnotou. Potřebovala prodat nějaké dluhopisy. Pokud by lidé věděli, co se chystá, mohli by s nákupem dluhopisů váhat. Při vědomí toho, že se chystá devalvace dolaru, při vědomí, toho, že bude následovat opuštění zlatého standardu, dokonce během procesu, kdy se zákon o zrušení zlatého standardu již sepisoval, ministerstvo financí vydalo a poté prodalo veřejnosti dluhopisy, na kterých byl vyryt stejný závazný příslib jako kdykoliv před tím. Příslib vlády Spojených států splatit úrok i jistinu „zlatými mincemi s jejich současným standardním obsahem zlata.“

Čtvrtým krokem byl takzvaný inflační dodatek k Emergency Farm Relief Act. Tento zákon zajistil, aby se státní pokladna již nikdy nedostala do takovéto prekérní situace. Donutil banky ve Federálním rezervním systému povinně odkoupit federální dluhopisy až do výše tří miliard dolarů a autorizoval Prezidenta k devalvaci dolaru až na polovinu jeho hodnoty.

Pátým krokem byl akt zavržení daného slova. Rezolucí z 5. června 1933 Kongres zrušil platnost zlatých klauzulí na všech veřejných dluhopisech a vládních závazcích a prohlásil, že ty budou splatné tím druhem peněz, pro který se vláda rozhodne. A zašel ještě dále. Prohlásil, že i všechny podobné klauzule v soukromých smlouvách, například na dluhopisech korporací, jsou v rozporu s veřejnou politikou a tudíž neplatné.

Šestým krokem byl nový bankovní zákon, který dal Federální vládě pravomoci nařizovat, jak mají soukromé banky půjčovat své peníze, jaké mají chtít záruky a v jakých poměrech. Také vytvořil pravomoc kdykoliv je odstřihnout od půjček v rámci Federálního rezervního systému. Tato moc byla hrozba bankám a vznikla změnou jednoho slova v bankovním zákoně. Původně v něm bylo, že Federální rezervní banka „bude“ půjčovat soukromým bankám za vhodnou zástavu. Toto slovo bylo změněno na „může.“ Z práva se tak stalo privilegium, které bylo možno po libosti poskytnout nebo odejmout.

Sedmým krokem bylo vytvoření stavu, který bylo možno popsat jako měnový očistec. Ten trval půl roku. Porozumět mu vyžaduje určité úsilí a pozornost.

Když byl Inflačním dodatkem dolar odstřihnut od zlata, neznamenalo to, že by jeho kurz vůči zahraničním měnám začal okamžitě padat. To bylo proto, že navzdory všemu ve světě roku 1933 byl dolar vnímán stále jako bezpečný přístav. Když tedy dolar neklesal pod svou vlastní váhou, vláda ho začala tlačit dolů a pákou k tomuto tlaku se stalo zlato. Procedura vypadala podle Prezidentových vlastních slov takto: „Autorizoval jsem Reconstruction Finance Corporation k nákupu nově těženého zlata ve Spojených státech za ceny, které jsem sám stanovoval po konzultaci s ministrem financí. Pokud by to bylo nutné, nákupy a prodeje zlata byly organizovány rovněž na světovém trhu. Cílem tohoto kroku bylo vytvořit a udržet stálou kontrolu nad kurzem dolaru. Toto byla měnová politika a nikoliv snaha o výdělečné obchody.“

Každé ráno ministerstvo financí oznamovalo cenu, kterou bude vláda platit v papírových dolarech za zlato. Jeden den to bylo 30 dolarů za unci, další den 32, den poté 34 dolarů a tak dále. A nejen za nově vytěžené zlato ve Spojených státech, ale za jakékoliv zlato kdekoliv na světě. Tak den ze dne Prezident a ministr financí určovali cenu zlata v Amerických papírových dolarech, či cenu dolaru vyjádřenou ve zlatě. Podle jakého pravidla k tvorbě této ceny přistupovali nikdo nevěděl. Podle jejich vlastních pozdějších svědectví šlo o zcela náhodné kombinování čísel z kalendáře.

Podívaná na to, jak nejbohatší země světa platí fiktivní ceny za zlato, které nechce a nepotřebuje a dělá to jen kvůli tomu, aby srazila kurz vlastní papírové měny, ohromila svět. Co to mělo znamenat? Z pohledu měnové politiky toto nedávalo vůbec žádný smysl. Ale opět z pohledu revoluční techniky zde nalezneme smyslu dostatek.

Jedním z dopadů tohoto stavu bylo, že soukromé půjčky a úvěry sjednávané ze dne na den prakticky ustaly. S hodnotou dolaru, která byla každý den vyhlašována ministerstvem financí jako čísla vytažená v loterii, ten, kdo by půjčil peníze na půl roku nebo na rok neměl žádný způsob, jak by mohl odhadnout, jakou budou mít hodnotu dolary, které se mu vrátí zpět. Jak prohlásil senátor Glass: „Pouze naprostý blázen by dnes půjčil peníze na hypotéku.“ Ovšem New Deal měl vlak svých federálních agentur připravený vyrazit na trať. Jeho lokomotivou byla Reconstruction Finance Corporation. Znamením k jeho odjezdu byla propagandistická kampaň obviňující Wall Street a soukromé banky z neochoty půjčovat. Tak se z vlády stal velký poskytovatel půjček a kapitálu pro všechny možné účely. Vláda půjčovala veřejné prostředky farmářům a majitelům domů, aby s nimi splatili své hypotéky, půjčovala bankám, železnicím a průmyslovým korporacím, půjčovala na projekty nové i staré a půjčovala dokonce i zahraničním subjektům. Tak byly soukromé dluhy přeměněny na veřejný dluh. A vláda si koupila popularitu. Vláda, která nemá žádné problémy bank a soukromých společností, nemusí se ohlížet na fetiš solventnosti, který by ji omezoval, nemá ve skutečnosti nic co ztratit ani v případě, že se jí peníze nevrátí, může být velkorysým věřitelem. Půjčovala peníze soukromým dlužníkům při sazbách a za podmínek, se kterými žádná banka nemohla soutěžit. To vytvořilo umělý stav nutnosti. Vláda říkala lidem: „Podívejte se na ty penězoměnce, kteří nenávidí New Deal a snaží se vytvořit nedostatek úvěru. Ale vaše vláda jim vytře zrak.“

Ve svém rozhovoru u krbu 22. října 1933 prezident řekl: „Veřejně jsem požádal, aby exekuce na farmy a domy byly pozastaveny, dokud všichni dlužníci v zemi nebudou mít možnost plně využít výhod federálních půjček. Mám teď další žádost, která, jak mnoho z vás ví, byla již vznesena skrze náš velký systém federálních úvěrových agentur. Pokud je ve Spojených státech nějaká rodina, které hrozí ztráta domu nebo movitostí, ať se co nejrychleji obrátí na Farm Credit Administration nebo Home Owners Loan Corporation ve Washingtonu o pomoc. Další dvě velké agentury také pracují na plné obrátky. Reconstruction Finance Corporation pokračuje v půjčkách průmyslovým a finančním podnikům s cílem dále rozšířit poskytované úvěry.“

Další z velkých agentur, o kterých mluvil, poskytovala federální půjčky státům, městům a neziskovým soukromým organizacím pro společensky prospěšné činnosti. Roosevelt je vyzval, aby začali předkládat své projekty. „Washington má dost peněz a čeká na patřičné projekty, kterým by je přidělil.“

Pak se objevily řeči o tom, že Washington se stal novým Wall Streetem, což byla pravda. Kdokoliv, kdo chtěl získat kapitál pro nějaký záměr, již nešel na Wall Street, ale do Washingtonu. Přesun hlavního finančního centra národa do Washigtonu označil prezident za „druhou nejvýznamnější událost mé vlády.“

Co bylo zdrojem těchto peněz? Částečně to byly inflační peníze. Z větší části peníze daňových poplatníků. Když je vláda poztrácela, daňoví poplatníci je museli znovu nalézt. A z části šlo o zkonfiskované peníze. V této době měl New Deal již kontrolu nad veřejnou pokladnou. Kongres mu jí předal ve dvou zákonech – inflačním dodatkem a přidělením 3,3 miliardy dolarů do rukou prezidenta, aby s nimi naložil podle libosti jakožto hlavní architekt obnovy.

Skrze celý tento řetězec nepřirozených a zmatených událostí se jako červená nit táhla činnost, za kterou byli nenáviděni dávní králové. Zlehčování mincí království a zabírání si výnosů této činnosti pro královu pokladnu.

Osmým krokem byla konfiskace. Na prezidentovu žádost schválil Kongres 30. ledna 1934 zákon, který na federální vládu převedl veškerá vlastnická práva ke zlatu, které lidé museli vládě odevzdat o rok dříve. Připomeňme, že ho odevzdávali pod dojmem prohlášení ministra financí: „Ti, kteří zlato odevzdají, obdrží ekvivalentní částku v jiných formách měny a tyto jiné formy měny budou opět moci využít k získání zlata ekvivalentního množství, jakmile k tomu dostane státní pokladna autorizaci.“ Lidé odevzdávali zlato pod dojmem toho, že jde jen o dočasné opatření, jen po dobu krize a že tím podporují důvěryhodnost národní měny v zahraničí. Když takto dostala federální vláda zlato do svého držení, byla jeho konfiskace již jednoduchá.

Devátým krokem byla devalvace dolaru. Ve stejné zprávě Kongresu, v níž prezident žádal o konfiskaci zlata, také prohlásil: „Nevěřím tomu, že by bylo ve veřejném zájmu nyní nastavit fixní hodnotu dolaru ke zlatu.“ Přesto 31. ledna 1934, den po schválení konfiskačního zákona, přesně to učinil a stanovil fixní hodnotu dolaru ke zlatu na 59 procentech dřívějšího zlatého obsahu. Rozdíl, tedy 41 centů z každého zlatého dolaru, byl účetně prohlášen za zisk vlády a vznikl z něj „stabilizační fond“ ve výši 2 miliard dolarů. Také s tímto fondem si prezident mohl naložit jak se mu zachtělo. Později byl používán především k intervencím na mezinárodním měnovém trhu.

Tak přešla kontrola nad penězi, bankami a úvěrem do Washingtonu. Tím byl vyřešen druhý problém. Důvod, proč mu zde věnujeme tolik pozornosti je, že šlo o ten nejbrilantnější počin New Dealu. Jedním z pozoruhodných aspektů je zručnost, s jakou byla odkloněna kritika, aby s ním sváděla bitvu na špatně zvoleném bitevním poli. Každý z kroků, když se objevil, byl obhajován i napadán, jakoby tu šlo o měnovou politiku, zatímco hlavní smysl ležel docela jinde.

Zamysleme se nad logickým pořadím těchto devíti kroků. Zamysleme se nad tím, že pokud by tu šlo o hospodářské oživení, nabízela se i řada alternativních kroků. Z hlediska revoluční techniky bylo ovšem těchto devět kroků nutných a pořadí, ve kterém byly podniknuty, bylo nutné pořadí. Mohlo k tomu dojít pouhou náhodou?

Ani stoupenci New Dealu dnes netvrdí, že čtyři kroky, které se přímo týkaly zlata, jmenovitě jeho odevzdání, zrušení zlatých kontraktů, konfiskace a nakonec devalvace dolaru, byly podniknuty pouze kvůli ekonomickému zotavení. V historii tohoto případu je jedno z nejdramatičtějších svědectví proslov senátora Glasse, který se, ač vážně nemocný, nechal v dubnu 1933 dopravit do Senátu, aby zde promluvil a hlasoval proti Inflačnímu dodatku. Tehdy řekl:

„Svou vlastní rukou jsem napsal pasáž v našem Demokratickém volebním programu, kde jsme se zavázali za všech okolností zachovat zlatou měnu… Dnes máme téměř 40 procent veškerého měnového zlata ve vlastním držení. Proč tedy opouštíme zlatý standard? S veškerými zahraničními dluhy, s veškerými cennými papíry v zahraničním držení, by v naprosto extrémním případě od nás mohlo odtéct pouze 700 milionů zlatých dolarů, což by nám stále ponechalo více než dost zlata na zachování zlatých plateb u nás i v zahraničí… Pro mě návrh na devalvaci zlatého dolaru na 59 procent znamená národní krach. Znamená to národní hanbu. Je to naprosto nemorální krok… Nikdy neexistovala žádná nutnost, která by ospravedlnila zlaté embargo. Neexistuje zde žádná nutnost, která by ospravedlnila, že děláme zločince z těch občanů Spojených států, kteří by chtěli mít svůj majetek ve formě zlatých mincí a držet si je mimo banky pro své vlastní účely. Blížíme se tím ke krutým extrémnostem Francouzské revoluce, kdy bylo hrdelním zločinem, trestaným gilotinou, pro jakéhokoliv obchodníka nebo občana státu diskriminovat mezi zlatou a papírovou měnou. My říkáme, že nikdo nesmí mít své zlato pod trestem deseti let vězení a pokutou 10 000 dolarů.“

Když pak šly případy zlatých klauzulí před Nejvyšší soud, jeho rozsudek zůstane temnou skvrnou na stránkách Amerických dějin. Soud řekl, že co vláda udělala je nemorální, ale není to ilegální. Jak to? Protože Americká vláda, stejně jako jiné vlády, má suverénní právo dělat nemorální věci. Do té doby byla Americká vláda jedinou z velkých vlád na světě, která neporušila sliby vyryté na svých dluhopisech.

Překlad od Vladimíra Krupy. Na další díl seriálu se můžete těšit již za týden.