Vznik Impéria (14. díl)

Mises.cz: 17. května 2022, Garet Garrett (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Problém třetí – propagandou zmobilizovat síly závisti a nenávisti

„Musíme nenávidět,“ řekl Lenin. „Nenávist je základem komunismu.“ A bezpochyby základem dalších masových hnutí. Ovšem Lenin nebyl jediným mistrem propagandy. Jak by měly být síly nenávisti zmobilizovány? Podle jakých principů? Toto jsou otázky, které patří do oboru politických věd.

Prvním principem je soustředit nenávistné pohledy pouze proti jednomu objektu a přesvědčit lid, že všechny ostatní objekty jsou ve skutečnosti pouze atributem tohoto jediného objektu. Jinak by se zmobilizované síly rozptýlily do mnoha směrů.

Takto vyjádřil první princip Hitler v Mein Kampf: „Součástí génia vůdce musí být, aby se nepřátelé z různých skupin vždy jevili jako část jedné jediné kategorie. Jakmile jsou váhající masy konfrontovány s příliš mnoha různorodými nepřáteli, znovu zasáhne objektivita a objeví se otázka, jestli skutečně ti všichni ostatní se mýlí a pouze naše věc a naše vlastní hnutí je v právu… Tudíž množství různých vnitřních nepřátel musí být pojímáno tak, aby v mínění masy vlastních stoupenců byla válka vždy vedena proti jednomu jedinému nepříteli. To posiluje víru ve vlastní věc a zvyšuje zahořklost proti nepřátelům.“

Jak v dané situaci jednat podle tohoto prvního principu je záležitostí hodnou pečlivého promyšlení. Jsou zde otázky metod, taktiky, porozumění davové psychologii, analýza symbolů a sloganů a především umění manipulace.

Lasswell a Blumenstock v knize World Revolutionary Propaganda definují propagandu jako „manipulaci symbolů za účelem kontroly nad kontroverzními otázkami.“ Symbolem mohou být „slova, obrazy a gesta.“ Účelem revoluční propagandy je pak „vytvořit a posilovat nepřátelskou vazbu k symbolům a praktikám stávajícího řádu.“

Může ovšem nastat situace, kdy jsou lidé příliš hluboce ukotveni ve zvycích a věrnosti symbolům stávajícího řádu, takže přímý útok by vyprodukoval pouze negativní reakce. V tom případě musí revoluční propagandista postupovat oklikou. Musí vědět, jak vytvořit ve veřejném mínění to, čemu se ve vědeckém žargonu říká „krize svědomí.“ Místo přímého napadání těch symbolů, ke kterým mají lidé kladný vztah, se snaží o jejich erozi jinými symboly a slogany, které „apelují na svědomí jménem symbolů, které by svědomí porušovaly.“

Jako analytické tvrzení zní toto vyjádření velmi složitě, ale v praxi je to celkem jednoduché. Například si představte, že by zde revolucionář vystoupil s heslem: „Pryč s Ústavou!“ Takhle přímo a otevřeně. Pak by byl poražen, protože Ústava je příliš hluboce vepsána v americkém povědomí a i ti lidé, kteří by nedokázali vyložit její základní význam v racionální rovině, jí mají ztotožněnu s dobrem v emocionální rovině. Místo toho lze postupovat obchvatem. Položí se otázka: „Má být Ústava vykládána tak, že majetková práva jsou nadřazena lidským právům?“ Z otázky se pak stane slogan. „Čí je Ústava?“ Nebo lze, jako to udělal prezident, Ústavu ztotožnit se „starými a již pominulými časy, kdy hlavním dopravním prostředkem byl kůň a bryčka.“

Nepřátelství New Dealu vůči systému svobodného konkurenčního podnikání, kterému říkáme kapitalismus, bylo fundamentální. Tak tomu bylo ze dvou důvodů. Zaprvé jeho filosofie a filosofie kapitalismu byly v nesmiřitelném rozporu a zadruhé soukromý kapitalismus ze své vlastní podstaty znamená omezenou moc vlády.

V Rusku bylo možno kapitalismus, jaký tam kdy existoval, napadat přímo. Lid k němu neměl jakoukoliv vazbu. U nás to bylo něco docela jiného. Američané měli kapitalismus rádi. Mohli ho občas ostře kritizovat, ale většina hříchů byla hříchem sebepopření. Jeho hlavní symboly byly hluboce vepsány v Americké tradici a navíc zde velká část lidí byla tím či oním způsobem drobnými kapitalisty. Vystoupit zde s proslovem „Pryč s kapitalismem!“ nebo „Pryč se soukromým podnikáním!“ by mělo podobný efekt jako „Pryč s Ústavou!“ Útok tudíž musel vést oklikou.   

V inauguračním proslovu 4. dubna 1933 prezident prohlásil: „Ceny spadly do fantastických hloubek, daně vzrostly, naše schopnost platit poklesla, … opadané listí průmyslových podniků leží na všech stranách, farmáři nenalézají trh pro své produkty, mnohaleté úspory řady rodin jsou pryč. Co je důležitější, armáda nezaměstnaných čelí tíživému existenčnímu problému a stejný počet se dře jen za nuzný výdělek … Naše trápení ale nemá vnější původ … Příroda nám stále nabízí své zdroje. Hojnost je na našem prahu, ale její velkorysé užití nám pořád mizí z dohledu. Hlavním důvodem je, že vládcové nad směnou lidských statků selhali… přiznali své selhání a abdikovali. Praktiky bezskrupulózních penězoměnců stojí obviněny před soudem veřejného mínění. Jsou odmítnuty v srdcích a myslích lidí… Řídili se pouze pravidly generace bažící po vlastním zisku… Ano, penězoměnci uprchli ze svého výsadního místa v chrámu naší civilizace. Dnes můžeme tento chrám znovu zasvětit dávným pravdám. Měřítkem této obnovu bude rozsah, v jakém budeme aplikovat sociální hodnoty, které jsou vznešenější než pouhý peněžní zisk.“

Zde byl nastolen základní vzorec, který se poté již neměnil. Tím jedním nepřítelem, odpovědným za všechnu bídu lidstva, za nezaměstnanost, za nízké mzdy, za depresi v zemědělství, za bídu uprostřed potenciálního dostatku je penězoměnec z chrámu. Toto byla biblická paralela a tedy všem srozumitelná. Koho si lidé spojili s tímto prastarým symbolem? Wall Streetského bankéře, samozřejmě. A karikatura Wall Streetského bankéře, s cylindrem a pytlem dolarů, byla jedním z nejznámějších a nejméně atraktivních symbolů kapitalismu.

Touto oklikou tedy byl obviněn kapitalismus. Kapitalismus symbolizovaný penězoměnci vyhnanými z chrámu. Kapitalismus byl zamýšlen jako nepřítel a předmět nenávisti. Ovšem nikdy nebyl z oficiálních míst napadán přímo. Vždy to byl starý řád, kdo byl napadán. Starý řád se měl stát symbolem lidského trápení. „Nemůžeme se vrátit ke starému řádu,“ řekl prezident. A toto byl velmi mocný kontrasymbol. Starý řád, který nebyl nikdy přesně definován, se v lidové mysli spojil s nejhorším debaklem v historii kapitalismu.

Kapitalista také nikdy nebyl napadán přímo. Vždy se mluvilo o ekonomickém royalistovi, pirátovi burzy a okolních mrakodrapů, moderním toryovi. Skutečné symboly konkurenčního systému, v nějž lidé věřili, byly ponechány na pokoji. Technikou bylo vybudovat nejprve patřičné kontrasymboly. Tak bylo proti nedotknutelnosti soukromého vlastnictví použito symbolu těch, kdo by kladli majetková práva nad lidská práva. Proti starým symbolům individualismu a spoléhání se sám na sebe byl vztyčen atraktivní symbol sociálního zabezpečení.

Aby se nenávist obrátila proti ziskovému motivu, bylo použito dvou technik. Jednou bylo, jak jí použil prezident v inauguračním proslovu, říci, že společenské hodnoty jsou přednější než pouhý peněžní zisk. Jako by v systému svobodného podnikání bylo možné mít společenský zisk bez mnoha zisků peněžních. Druhou technikou bylo odsuzovat pouze velké zisky, jako by v systému zisků a ztrát bylo možné mít pouze malé zisky a malé ztráty bez velkých zisků a velkých ztrát.

Není nepřirozené, když se lidé dívají na majetek souseda závistivým okem a závistivé myšlenky je velmi snadné rozdmýchat a zneužít, jak jistě potvrdí každý demagog. Ale naše vláda před New Dealem toto nikdy programově nedělala. Ve svém proslovu při návratu domů do okresu Dutchess v srpnu 1933 prezident vysvětlil, proč se mu jeví jako vhodné, aby New Deal omezil určitým způsobem osobní svobody. Bylo to proto, aby se z lidí stali lepší sousedé i navzdory sobě samým. K tomu dodal, jakoby to nebyla žádná novinka: „Již před mnoha lety jsme řekli, že vyšší zisky budeme také danit vyšší daní, protože příliš velké zisky jsou samozřejmě dosažené na úkor souseda a tak by měly být, alespoň v nějakém rozsahu, užity v jeho prospěch.“

Velký zisk se tak stal symbolem společenské škody a to pouze z důvodů své velikosti. Navíc se zde tvrdilo, že tak se na velké zisky bude vláda dívat a z tohoto důvodu je bude trestat.

Ze všech kontrasymbolů byl tento nejškodlivější. Pokud by byl přijat jako univerzální pravda, musel by být pro kapitalismus fatální, protože kapitalismus je systém zisku a ztráty a pokud jsou velké zisky společensky škodlivé, tak už není třeba nic dodávat. Ovšem byl to falešný symbol a to především ze tří důvodů: Zaprvé neexistuje žádné měřítko velikosti zisků. Zadruhé zisky jako takové mohou mít různý původ a říct tedy, že „samozřejmě jsou na úkor souseda“ je buď nesmysl, nebo propaganda, jak je libo. Zatřetí tento výklad dějin progresivního zdanění byl chybný.

Když federální vláda před lety zaváděla progresivní zdanění – tedy zdanění bohatších vyššími sazbami než zdanění středně příjmových a s nulovou daní pro chudé, ideou nebylo, že vyšší zisky jsou získané na úkor souseda, nebo že bohatí jsou vinni tím, že jsou bohatí. Ideou bylo mít daň odpovídající schopnosti jí platit a vybrat zkrátka více peněz do státní pokladny. Ti, co se mají lépe, si mohou dovolit platit více než ti, co jsou na tom hůře – a to bylo celé.

Toto všechno dohromady přineslo mimořádné výsledky, protože toto bylo poprvé, kdy byl Americký lid vystaven koordinované vládní propagandě, jež měla vytvořit „nepřátelskou vazbu k symbolům a praktikám stávajícího řádu.“

Překlad od Vladimíra Krupy. Na další díl se můžete těšit již za týden.