Vznik Impéria (2. díl)

Mises.cz: 17. února 2022, Garet Garrett (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Pokud tedy máme Impérium, ať už s ústavou nebo bez ní, nebo dokonce v rámci republikánské ústavy a můžeme mít také Impérium bez císaře, jaké jsou hlavní rozlišovací znaky, kterými se Impérium odlišuje od Republiky?

Vlastnosti Impéria

Válka a expanze? I republiky vedou války a sledují expanzivní cíle. Expanze přes náš kontinent nedala Spojeným státům charakter Impéria. Kontinentální expanze byl organický růst živený z různých center. Jeho přirozené hranice byly geografické. Ve stejné době se objevily také vskutku imperiální ambice – ambice externí expanze – ale ty byly v republikánském duchu ostře odmítnuty.

Pak tedy kolonie? Museli bychom specifikovat, co máme na mysli tímto termínem. Kolonií může existovat řada druhů a představují různé zájmy podle času a okolností. Lidnaté republiky se mohou rojit stejně jako včelstva. Kolonie neučinily z Řecka Impérium. Řečtí kolonisté byli emigranty. Jak proplouvali přes Egejské moře k Malé Asii, zakládali kolonie, které byly vlastními městskými státy nepřipoutanými politicky k mateřskému státu.

Válka, dobývání, kolonizace, expanze – to jsou záležitosti, které se děly v historii všech státních systémů od tyranií po demokracie. Zaměřme se tedy na věci, které jsou charakteristické pouze pro impéria.

Prvním znakem Impéria je dominance exekutivní složky moci.

Mohla být dominantní už původně jako v době dědičných králů, nebo se stala dominantní změnou, jako když se Římská republika změnila pod vládou Caesarů.

Dnes slovo exekutiva znamená daleko více, než zamýšleli tvůrci Ústavy. Ústava vytvořila vládu se třemi oddělenými složkami moci:

Kongres, který přijímá a píše zákony;
Prezidenta, který zákony Kongresu vykonává a vynucuje;
Nejvyšší soud, který dohlíží na to, že zákony budou v souladu s Ústavou.

Ústava je nejvyšším zákonem, který vymezuje a omezuje Kongres, prezidenta a Nejvyšší soud. Každá z těchto tří mocí může zadržet činnost zbylých dvou. Toto uspořádání vešlo ve známost jako systém brzd a protivah.

Funkce Kongresu byla legislativní, funkce Prezidenta výkonná a funkce Nejvyššího soudu byla soudní. Prezident může vetovat zákon Kongresu, ten ho může přehlasovat dvoutřetinovou většinou a Nejvyšší soud může říct, že zákon je protiústavní.

Pokud si kladete otázku, kde v této triádě leží suverénní moc, která vynese v případě sporu poslední slovo, tak odpověď je „nikde.“ Není suverenita základním atributem vlády? To zajisté je. Bez suveréna s posledním slovem by žádná vláda nemohla existovat.

Otcové zakladatelé o tomto problému přemýšleli dlouho a důkladně. Suverenita musí být někomu svěřena a přáli si tedy, aby byla v bezpečí mimo riziko uzurpace. Nebyla by v bezpečí v rukou prezidenta, ani v rukou Kongresu samotného a přirozeně nepatří Nejvyššímu soudu. Řešením bylo dát ji do rukou lidu.

Pokud si lidé skutečně přejí zákon, který Nejvyšší soud prohlásil za protiústavní, mohou ho mít změnou v Ústavě, což je procedura, na kterou pamatuje Ústava samotná. Například Nejvyšší soud oznámil, že daň z příjmu, která byla odhlasovaná Kongresem a podepsaná Prezidentem, je protiústavní. Ale veřejnost chtěla mít takový zákon. Tak byl přijat ústavní dodatek a Nejvyšší soud pak musel říct, že daň z příjmu je v souladu s Ústavou. Doplnit Ústavu je zdlouhavý proces, což bylo záměrné, aby lidé měli čas důkladně rozvážit, co dělají.

Tak to fungovalo řadu let v Republice. Ale nefunguje to v Impériu, protože Impérium potřebuje vládu, která činí okamžitá rozhodnutí a tajná rozhodnutí, o nichž nelze vést dlouhou veřejnou debatu. Takové bylo rozhodnutí prezidenta Trumana válčit s agresorem v Koreji. Taková jsou obdobná rozhodnutí na druhé straně železné opony, kde rovněž politbyro rozhoduje uprostřed noci a za závojem státního tajemství o tom, jakou figurou pohne na šachovnici studené války.

Století a půl fungoval systém brzd a protivah jako korekční mechanismus. Mezi jednotlivými složkami moci nebyla dokonalá rovnováha, ale nerovnováhy měly tendenci se vyhladit. Jednu dobu jsme měli velmi silný Nejvyšší soud, jako za předsedy Johna Marshalla, pak byl zase silný Prezident a slabý Kongres nebo slabý Prezident a silný Kongres.

Federální daň z příjmů 1913 dala vládě neomezený přístup k národnímu bohatství a navíc moc uvalovat daně nejen za účelem příjmu pro státní pokladnu, ale jako nástroj formování společnosti, pokud by se objevil požadavek na redistribuci národních příjmů. Okamžitě poté následovala První světová válka. Při zpětném pohledu můžeme vidět, jak tyto dvě události znamenaly počátek nesmírného vzestupu exekutivní moci vlády. Byla to však ještě nerovnováha, která vypadala, že by se mohla časem napravit sama a vskutku se ve dvacátých letech zdálo, že se sama napravuje. Vládní výdaje byly sníženy, rozpočty byly přebytkové, federální dluh byl splácen. Pak přišly v rychlém sledu Velká krize, Rooseveltův revoluční režim a Druhá světová válka.

Tak se exekutivní složka vlády rozrostla s explozivní silou. Kongres dostával od Bílého domu návrhy zákonů, které byly označeny jako „musí být schváleno“ a jeho funkce se změnila na gumové razítko. Role Nejvyššího soudu se změnila na vymýšlení právních kliček a reinterpretaci jazyka Ústavy. Samotné spojení výkonná moc dostalo novou konotaci. Řadu let před tím měli lidé na mysli pouze moc vykonávat přijaté zákony. Nyní to začalo znamenat moc vládnout.

Došlo k dalším méně nápadným změnám. Když jste před několika lety kladli otázky typu „Kdo mluví jménem lidu?“ nebo „Který z orgánů vlády vyjadřuje suverénní vůli lidu?“, tak odpověď byla „Kongres Spojených států.“ Určitě. Od toho je Kongres, aby zastupoval lid.

Dnes je prezident, hlava výkonné složky moci, který říká: „To já mluvím jménem lidu,“ nebo „Já jsem dostal mandát od všeho lidu.“ Člověk, který je ztělesněním exekutivy, se tak staví mezi Kongres a lid a osvojuje si právo vyjadřovat jeho vůli. Daleko více než Kongres je to prezident, kdo si pohrává s emocemi a vášněmi davů, aby ovlivnil veřejné mínění. Jako hlava exekutivy má k dispozici jednu z nejmocnějších propagandistických mašinérií na světě, kterou předčí pouze mašinérie ruská. Jednotliví členové Kongresu, kteří mají k dispozici jen zlomek zdrojů ke své propagaci a oslovování voličů, se stále častěji ocitají pod tlakem osob, které byly uvedeny v pohyb pro něco nebo proti něčemu vlnami vášní, které mají svůj zdroj v úřadech ve Washingtonu. Ty mají k dispozici 133 vlastních tiskáren pro rozmnožování a distribuci svých propagačních materiálů. Subtilnější technikou propagandy jsou jejich důvěrné brífinky pro novináře, učitele a další vybrané vlivové skupiny a úzké vztahy, které s nimi udržují.

Jedna část Hooverovy komise, která zkoumala propagační mašinérii vlády, vyslovila svůj závěr:

„Každé ministerstvo a úřad si vydržují rozsáhlý štáb public relations…. Kongres si je již několik let vědom činnosti organizovaných nátlakových skupin, které jsou sponzorované, podporované a stimulované samotnými ministerstvy a dalšími centrálními úřady. Po patnácti měsících práce kongresman Harness shrnul svůj názor ohledně vládou podporovaných nátlakových skupin: „Všichni v Kongresu jsme si dobře vědomi ohromné moci této vládní propagační mašinérie, protože s ní přicházíme dennodenně do kontaktu… Ať již jsou momentální záměry vládní propagandy dobré či zlé, faktem zůstává, že individuální svobody nemohou přežít, když lze mobilizovat rozsáhlý vliv vlády k prosazení určitých politik nebo podpoře určitých skupin držitelů úřadů. Nemohou přežít, pokud jsou vládní politiky a programy udržovány v chodu obrovským aparátem vládní propagandy.“

V článku „Naše nejnebezpečnější lobby“ napsal poslanec Christian A. Heter: „Federální byrokracie bojuje zuby nehty proti jakékoliv iniciativě Kongresu, která by omezila její vrozenou touhu k expanzi. Záda jí kryje rozsáhlá daněmi placená propagandistická mašinérie podporovaná dobromyslnými, ale špatně informovanými občanskými iniciativami. Dokáže tak vytvořit nátlak, proti kterému téměř není obrany a jako zbraní neváhá použít pomluvy, vydírání a šikanování.“

Senátor Douglas nedávno prohlásil, že ve Washingtonu existují tři strany: Demokraté, Republikáni a Vládní strana, která představuje zájmy všech úřadů a ministerstev vládní exekutivy. K tomu dodal, že „žádná jiná nátlaková nebo lobbystická skupina není zručnější v technice prosazení toho, co si přeje.“

Nejde jen o to, že by se exekutivní složka vlády rozrostla a moc a prestiž Kongresu by se úměrně tomu snížily. Nastala doba, kdy si Kongres uvědomil, že tady existuje docela nová silová entita, vláda s velkým „V“, která nyní jedná ve svých vlastních dimenzích silou, volností a hybností, jež jsou zcela mimo kontrolu zákonodárné složky. Navíc tato věc byla tak obrovská, tak nespočetná v jednotlivostech, a tak zdánlivě beztvará, že jí žádná jednotlivá mysl nedokázala plně obsáhnout. Tak v roce 1947 požádal Kongres bývalého prezidenta Hoovera, aby sestavil komisi, která by vládu zmapovala.

To byl počátek Komise pro organizaci exekutivní složky vlády, která je dnes známá jako Hooverova komise. Ta vytvořila čtyřiadvacet podvýborů, každý vedený jedincem se znalostmi v určité oblasti státní administrativy. Dohromady přes tři stovky mužů a žen. Ti strávili šestnáct měsíců průzkumem a mapováním rozsahu jednotlivých ministerstev a státních úřadů. Něco byla džungle, něco byl prales, tu a tam se vyskytovala malá byrokratická knížectví, o kterých nikdo nedokázal říct, jak a kým byla založena. Přesto všechny části přímo kypěly vitalitou a tím či oním způsobem aktivně ovlivňovaly životy lidí.

Plná zpráva Hooverovy komise nebyla nikdy vydána tiskem. Kompletní ji naleznete pouze v archivu. Její shrnutí – jen ten nejstručnější popis fungování a organizace hlavních vládních úřadů – tvoří knihu o 250 stranách.

Komise prohlásila: „Výkonná složka moci je v současné podobě chaosem úřadů a jejich podřízených úřadů. Prudký nárůst počtu zaměstnanců a rozpočtů v posledních letech vytvořil obrovský zmatek v organizaci ministerstev, vymezení jejich kompetencí ve vztazích navzájem i jejich vztahu k prezidentovi.“

„V současnosti existuje šedesát pět úřadů, agentur a komisí, které jsou přímo odpovědné prezidentovi. Toto číslo nezahrnuje nezávislé agentury s jejich kvazi-soudní a kvazi-legislativní funkcí.“

„Některé z těchto úřadů zaměstnávají více lidí, než před dvaceti lety zaměstnávala celá federální vláda.“

Komise zjistila, že ve federální vládě existuje více než třicet agentur, které půjčují peníze či vyplácí dotace (v tomto čísle nejsou zahrnuty agentury spravující penzijní pojištění). Těchto třicet agentur dohromady hospodaří s rozpočtem dvanáct a půl miliardy dolarů a mají slíbeno jeho zvýšení o další miliardu. Mimo to vláda přebrala záruky za pojištění více než osmdesáti miliard v bankovních vkladech a více než čtyřiceti miliard v životním pojištění.

Komise zjistila, že skrze svůj program grantů federální vláda financuje dvě pětiny z celkových rozpočtů jednotlivých měst a obcí a jednu šestinu z rozpočtů jednotlivých států. Tento grantový program si vyžádal velké zvýšení počtu úředníků a vznik nových administrativních agentur. Zvýšil také národní míru zdanění a byl odpovědný za rapidní nárůst v oblasti federálních regionálních agentur.

Jen málokdo si uvědomuje, do jaké míry tyto vládní aktivity ovlivňují náš každodenní život. Nedávno v Time Magazine vyšel článek o lobbování ve Washingtonu a uprostřed něj byl následující odstavec:

„Velký obchodní dům například přichází běžně do styku přibližně s dvaceti federálními úřady (nepočítaje úřady státu a municipality). IRS kontroluje jeho daně, úřad pro kontrolu alkoholu kontroluje kolky na láhvích whisky, Celní úřad kontroluje zboží z dovozu, Ministerstvo práce kontroluje odpracované hodiny, vyplácené mzdy a pracovní prostředí, National Labor Relation Board řeší případné pracovní spory, Administrativa sociálního zabezpečení vybírá sociální pojištění, Federální rezervní systém dohlíží na regulace úvěrů, National Production authority dohlíží na rozdělování nedostatkového zboží, Komise pro cenné papíry dohlíží na směnky, případně i dluhopisy či akcie, Federální obchodní komise hlídá podvodnou reklamu a nepřesné označování zboží, Poštovní úřad vládne nad doručováním zásilek, Selective Service Board udržuje přehled o tom, kteří ze zaměstnanců by byli vhodní pro vojenskou službu, a které pozice v organizaci zásobování obchodů by z ní případně byly vyňaty, Mezistátní obchodní komise kontroluje dodávky zboží přes hranice jednotlivých států, a pokud by obchodu docházel kapitál, tak Reconstruction Finance Corporation by bylo místo, kam se obrátit pro půjčku. Ve většině těchto úřadů může státní úředník vydat rozhodnutí ano-ne podle svého vlastního uvážení. Tato rozhodnutí často znamenají náklady v řádu stovek tisíc dolarů pro vládu nebo pro danou korporaci. Pokud má někdo přátele na těch správných místech, jak lze vytyčit hranici mezi vstřícností legální a ilegální?“

Tisíce federálních programů očividně nemůže prezident řídit osobně. Výsledkem je byrokracie řízená byrokraty, na jejichž výběr má veřejnost jen nepatrný vliv.

V knize The Grandeur that was Rome, Stobart popisuje, že ještě poměrně dlouhou dobu v prvním století po Kristu mohl zatvrzelý republikán věřit, že mu vládne Senát. Ovšem s vývojem imperiální byrokracie význam Senátu klesal až k nule. Byli to byrokraté z císařského paláce, kteří vládli různým aspektům římského světa a začali ho dusit svými dobrými úmysly. Nárůst byrokracie byl, jak symptomem, tak příčinou nárůstu moci exekutivního principu. Triumfem systému byl Diokleciánův Edikt o cenách stanovující ceny všech komodit a mzdy každého druhu práce.

Smutným faktem na práci Hooverovy komise bylo, že nutnost existence exekutivy tohoto rozsahu byla výchozím předpokladem. Komise neměla mandát kritizovat rozsah vlády nebo navrhovat, aby některé její aktivity byly zrušeny. Meze jejího poslání bylo navrhnout takové organizační změny, které by přinesly zvýšení efektivity. Efektivnější vláda, nikoliv menší vláda. Efektivnější byrokracie, ačkoliv sama o sobě funguje s menšími náklady, samozřejmě může být pro svobodu nebezpečnější než byrokracie neschopná.

Nárůst exekutivního principu vlády se odehrál především těmito cestami:

Delegováním pravomocí. Kongres delegoval své ústavní pravomoci na úřady a autorizoval jejich činnost. K tomu došlo během dlouhého Rooseveltova režimu, kde povolný Kongres přenesl na prezidenta řadu pravomocí. Včetně nejdůležitější a klíčové pravomoci: kontroly nad veřejnou pokladnou, která do té doby patřila podle Ústavy Kongresu.

Reinterpretací jazyka Ústavy. Zde se činil především sympatizující Nejvyšší soud.

Inovacemi. V měnícím se světě prezident začal dělat věci, které specificky nebyly Ústavou zakázané, protože na něco takového otcové zakladatelé ani nepomysleli.

Vznikem administrativních agentur, s mocí vydávat úřední nařízení a regulace se silou zákona. Tato procedura byla rovněž extrémně rozšířena Rooseveltovým režimem. Agentury vznikaly přímým delegováním legislativní moci Kongresu a vytvořily velkou houštinu svých vlastních předpisů, kterými se lidé musí řídit. A nejen, že úřady vytvářejí vlastní předpisy, ale fungují zároveň jako žalobci, soudy a poroty v případě jejich vymáhání. Odvolání proti jejich rozhodnutí k normálním soudům je komplikované, protože soudy jsou povinny řídit se jejich faktickými nálezy. Zde se ústavní rozdělení moci na exekutivu, zákonodárnou moc a soudní moc naprosto stírá.

Uzurpací. K té dochází, když prezident konfrontuje Kongres s tím, čemu se v diplomatickém žargonu říká fait accompli. Tedy s akcí, kterou Kongres již nemůže zrušit, aniž by to vyvolalo pozdvižení na mezinárodní scéně. Jako příklad můžeme uvést exekutivní dohodu s ostatními zeměmi, která vytvořila Mezinárodní obchodní organizaci (WTO) na místo smlouvy o mezinárodním obchodu, která by Senátem pravděpodobně neprošla. Toto použití exekutivních dohod, kde stačí prezidentův podpis, namísto mezinárodních smluv, kde se vyžaduje schválení dvoutřetinovou Senátní většinou, je způsobem obcházení Senátu. Okolo jejich užití existuje řada komplikovaných právních otázek, které nikdy nebyly vyřešeny. Pointou je, že Ústava výslovně nezakazuje Prezidentovi uzavírat exekutivní dohody s jinými zeměmi. Pojednává pouze o mezinárodních smlouvách. Ovšem v případě uzavření exekutivní dohody vzniká obrovský tlak na Kongres, aby prezidenta neponížil před celým světem, že by zrušil jeho slovo stvrzené podpisem. Opět se také může jednat o záležitosti jako válka v Koreji, kterou zahájila dohoda prezidenta v OSN bez souhlasu Kongresu, nebo vyslání vojska do mezinárodních jednotek v Evropě v souladu s dohodou Severoatlantické aliance.

Moc exekutivy narůstá spolu s nárůstem zapojení do mezinárodních a zahraničních záležitostí. Tak tomu je, protože jak tradičně, tak podle Ústavy, patří oblast zahraniční politiky prezidentovi. Zde má největší volnost jednání. Pouze prezident přijímá zahraniční velvyslance a pouze prezident sjednává mezinárodní dohody. Omezen je zde jen dvěma způsoby. Jím sjednaná mezinárodní dohoda musí být schválena dvoutřetinovou většinou v Senátu. Toto omezení, jak jsme viděli, je obcházeno sjednáváním exekutivních dohod na místo mezinárodních smluv. Druhé omezení je, že při jmenování na pozice velvyslanců musí být kandidáti schváleni Senátem. Ovšem prezident může, a také to dělá, do zahraničí posílat také své osobní zástupce s různými úkoly. Omezující síla má tedy význam pouze tehdy, je-li v rukou silného a vůči prezidentovi nepřátelsky naladěného Senátu. Mimo to je prezident ve válce a v míru vrchním velitelem ozbrojených sil Spojených států. Původním záměrem tohoto uspořádání v Ústavě bylo podřídit armádu civilní autoritě.

Tolik tedy k nárůstu exekutivní složky do obřích rozměrů, ke kterému došlo během našich životů. Již to není rovnocenná moc, ale dominantní moc v zemi, jak to potřeby Impéria vyžadují.

Překlad od Vladimíra Krupy.

Na další díl se můžete těšit již za necelých 14 dní.

zobrazit komentáře (0)