Vznik Impéria (5. díl)

Mises.cz: 15. března 2022, Garet Garrett (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Další historickou vlastností Impérií a jejich struktury je systém satelitních národů.

Tento termín užíváme hlavně pro národy, které uvízly v ruské sféře vlivu. O vlastních satelitech mluvíme jako o spojencích, přátelích a svobodomyslných národech. Ovšem satelit je zde přesnější termín. Jeho významem je placený strážce. Když lidé říkají, že jsme ztratili Čínu, nebo že by byla katastrofa ztratit Evropu, co tím myslí? Jak jsme mohli ztratit Čínu nebo Evropu, když nám nikdy nepatřily? Mají na mysli, že bychom mohli ztratit přívržence, kteří fungují jako část naší vnější obrany.

Z úhlu pohledu Impéria je jeden znak společný pro všechny satelity, že jejich bezpečnost je pokládaná za klíčovou pro bezpečnost Impéria. Z opačného pohledu se satelitní národ obává, že zůstane osamocen a žádá imperiální ochranu. To je základem dohody. Impérium ve své moci nabízí ochranu a pomoc svým satelitům a satelity se zavazují stanout spolu s ním proti společnému nepříteli. Satelit může dezertovat z jedné strany na druhou, ale to by byla jen změna pozice, nikoliv změna jeho postavení coby satelitu.

Naším hlavním satelitem je od roku 1940 Velká Británie. Americká vláda přispěla na její obranu a poválečnou rekonstrukci částkou větší než jedna čtvrtina jejího celého národního bohatství a konec těchto příspěvků je v nedohlednu. Takové peníze se v mezinárodní politice nedávají z čisté lásky. Bylo možné je ospravedlnit americké veřejnosti jen sloganem, že bezpečnost Velké Británie je rovněž naší bezpečností. A není to sentimentalita, která způsobuje, že se o nás Velká Británie opírá svou vahou, slovy lorda Halifaxe „ve svazku, který nemůže být rozdělen.“ Kdyby dokázala stát na vlastních nohou, tak by stála a pak by měla svoje vlastní satelity, než aby byla jedním ze satelitů.

Podle stejné definice je dalších třináct států Severoatlantického paktu také satelity. Spojené státy přebírají odpovědnost za jejich bezpečnost. Podle znění smlouvy je útok na kterýkoliv z nich útokem na samotné Spojené státy. Casus Belli. Mezitím jim dáváme miliardy ve zbraních se zdůvodněním, že když použijí tyto zbraně ke své obraně, tak tím zároveň brání nás. Děláme však více než to. Přebíráme záruky za jejich ekonomický blahobyt a jejich solventnost na základě teorie, že zbídačený nebo insolventní satelit není k valnému užitku.

Prezident Truman prohlásil: „Musíme zajistit, že naši spojenci a přátelé za oceánem dostanou veškerou nutnou pomoc, aby pak mohli plně přispět k bezpečnosti a pokroku svobodného světa. To znamená nejen vojenskou pomoc – ačkoliv ta je životně důležitá – ale také hospodářskou a technickou pomoc. Znamená to, že našim evropským spojencům budeme pomáhat udržet i slušnou životní úroveň.“

Na druhé straně světa podle podmínek Pacifického paktu přebíráme odpovědnost za Austrálii, Nový Zéland a Filipíny a také za ochranu Japonska.

Seznam je rozsáhlý a provoz satelitů na americkém orbitu je již poměrně hustý, aniž bychom brali v úvahu klientské státy a další, které by se chtěly stát satelity kvůli zbrojní a hospodářské pomoci. Ty jsou roztroušeny po těle nemocného světa jako boláky. Aby nás kterýkoliv z nich zatáhl do své války, postačí, aby exekutiva ve Washingtonu rozhodla, že jejich obrana je nutná pro národní bezpečnost Spojených států. Tak začala válka v Koreji.

Tento rozsáhlý systém závazků, který činí z války kdekoliv na světě naši válku, má svůj původ v zákonu o půjčce a pronájmu z roku 1941. Ten byl schválen v druhém roce Druhé světové války devět měsíců před Pearl Harborem. Americká veřejnost byla rozhodnutá vyhnout se válce. Roosevelt ji přesvědčil, že jedinou možností, jak se vyhnout válce, je přijmout „opatření pro zkrácení války.“ Churchill sliboval: „Dejte nám nástroje a my odvedeme práci.“

Zákon o půjče a pronájmu se oficiálně jmenoval „Zákon na podporu obranyschopnosti Spojených států.“ Šlo o jednu z největších delegací pravomocí, které Kongres přenesl na prezidenta. Doslova, podle znění tohoto zákona, prezident dostal pravomoc darovat celé námořnictvo Spojených států komukoliv chtěl. Když na tiskové konferenci Bílého domu byl vznesen tento extrémní bod, prezident ho výsměšně odbyl: „Zákon také nezakazuje Prezidentovi se stavět na hlavu, ale nikdo neočekává, že bude stát na hlavě.“ [Dotaz je narážkou na exekutivní dohodu z léta 1940, kterou Roosevelt předal Velké Británii 50 torpédoborců výměnou za bezplatný pronájem na 99 let námořních základen na Newfoundlandu, Bahamách, Jamajce, Trinidadu a Britské Guyaně. Šlo zde opět o čistě prezidentskou iniciativu neschválenou Kongresem. Pozn. překl.]

Tento zákon dal prezidentovi volnost, bez jakéhokoli omezení, bez odpovědnosti komukoli a jen ze své vlastní vůle, poskytovat nejen ekonomickou a vojenskou podporu jakéhokoliv druhu, ale zároveň tajné vojenské informace kterékoli zemi, o které prezident usoudí, že její obrana je důležitá pro obranu Spojených států. A to bez ohledu na znění jakéhokoliv předchozího zákona. V den přijetí vyhlásil prezident obranu Velké Británie za důležitou pro obranu Spojených států. O čtyři dny později přidal Čínu. Než válka skončila, proudila pomoc prostřednictvím zákona o půjčce a pronájmu do každého spřáteleného přístavu na světě. Celkové náklady byly zhruba padesát miliard dolarů. Hlavními příjemci byly Velká Británie, Rusko a Francie v tomto pořadí.

Půjčka a pronájem byl pro přátele a spojence během války. Po válce začala americká vláda dodávat pomoc pro zmírnění poválečné bídy. Pak přišel Marshallův plán, který dosud stál více než dvanáct miliard.

Z počátku neměl mít Marshallův plán politický význam. Ideou byla ruka podaná Evropě a příspěvek k její poválečné obnově. Všechny národy, včetně Ruska, byly pozvány na hostinu tohoto zázračného ubrousku, prostři se. Pak ovšem Rusko a jeho satelity pohrdly kapitalistickým dolarem. Jak maska Ruska začala padat, změnil se také charakter Marshallova plánu. Jeho subvence a benefity se zaměřily na ty země západní Evropy, které se s námi spojí proti ruské hrozbě. Marshallův plán měl oficiálně skončit v roce 1951. Subvence ovšem neskončily. Jejich název se změnil na plán vzájemné obnovy. Země původního Marshallova plánu byly pozvány do Atlantické aliance a nyní z Ameriky dostávají zbraně a ekonomickou podporu.

 „Co se snažíme dosáhnout a vyjasnit si, že bezpečnost jednoho z nás je propojena s bezpečností nás všech. Tudíž bezpečnost je společný problém. Co se týče Spojených států, je to skutečně naší národní politikou,“ prohlásil ministr zahraničí (Secretary of State) po návratu z bruselské konference Severoatlantické aliance 22. prosince 1950.

To byl počátek oficiálně organizované kampaně strachu, které byla americká veřejnost vystavena.

O rok později senátor Flanders řekl: „Strach je pociťován a šířen ministerstvem obrany a Pentagonem. Jeho šíření je částečně záměrné. Tváří v tvář tomu, co vypadá jako ohromná ozbrojená síla, nemůže ministerstvo obrany dělat nic jiného než udržovat veřejnost ve stavu strachu, aby byla kdykoliv připravena poskytnout muže a munici… Dalším centrem pro šíření strachu je ministerstvo zahraničí. Naše diplomacie přešla do defenzívy. Jediné, na co se ministerstvo zahraničí spoléhá, jsou zbraně, armáda a spojenci. Jediné, v co panuje důvěra, je vojenská síla. Obavy Pentagonu a ministerstva zahraničí se vzájemně doplňují a posilují.“

Senátor Flanders nepochopil jednu věc.

Impérium musí vkládat svou víru do zbraní.

Strach přechází ve fázi vlastenecké obsese. Je silnější než jakákoliv politická strana. Jakýkoliv kandidát na úřad, který zapochybuje o tomto základním článku víry, bude převálcován. Základním článkem víry je, že nemůžeme stát sami. Naše kapitalistická ekonomika může zahrnovat více než polovinu z průmyslové kapacity celého světa, neubrání však sama svou vlastní hemisféru. Je schopna zachránit svět, ale nedokáže ochránit sama sebe. Potřebuje spojence. Naštěstí je schopná si je koupit či podplatit, vyzbrojit je, krmit je a šatit je. Může to sice stát víc, než si můžeme dovolit, přesto musíme mít spojence, nebo padneme. Tento hlas strachu je hlasem vlády.

Tak se historický kruh uzavírá. Žádné impérium si nezajistí bezpečnost samo. Jeho bezpečnost je v rukou jeho spojenců.

Na konci Druhé světové války náčelník štábu generál Marshall hlásil prezidentovi: „Bezpečnost Spojených států je nyní opět v našich vlastních rukách.“ Vyhráli jsme válku a vrátili se domů. O pět let později ministr obrany vrací americké vojáky a americké zbraně do Evropy jako náš příspěvek k mezinárodní armádě, která snad ubrání bezpečnost Spojených států někde mezi Rýnem a Pyrenejemi.

Překlad od Vladimíra Krupy.

Na další díl seriálu se můžete těšit již za týden.