William Jennings Bryan a založení Fedu

Mises.cz: 09. května 2014, George Selgin (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 1

[Z originálu přeložil Vladimír Krupa.]

William Jenings Bryan, mimo to, že posloužil jako reálná předloha pro postavu „Matthewa Harrisona Bradyho“ – trapného náboženského fanatika a oponenta darwinismu, kterého hrál Fredric March ve filmu „Inherit the Wind“ – je dodnes známý především jako neúspěšný trojnásobný prezidentský kandidát populistů, jehož kampaň za obnovení bimetalismu rozložila Demokratickou stranu a jehož proslov o ukřižování na „zlatém kříži“ na demokratickém sjezdu 1896 vyvolal husí kůži jak u jeho posluchačů, tak u wallstreetských plutokratů, ačkoliv u obou skupin z jiných důvodů.

Bryanův slib obnovit ražbu stříbra nakonec pouze přihrál vítězství Williamu McKinleymu a uvolnil tak cestu oficiální demonetizaci stříbra, když byl v roce 1900 přijat Gold Standard Act. Ačkoliv je to často přehlíženo, Bryanův vliv na vývoj měnového systému Spojených států byl daleko větší než pouze toto jeho marné úsilí o oživení bimetalismu. Bryan hrál klíčovou roli v hnutí za reformu papírové měny a přijetí Federal Reserve Act 1913 bylo z nemalé části jeho zásluhou.

Abychom docenili roli, kterou Bryan sehrál, musíme si nejprve připomenout okolnosti, které v posledních dekádách 19. století vedly k pocitu naléhavé potřeby zreformovat stávající měnové uspořádání ve Spojených státech. Během Občanské války Unie, která hledala způsoby, jak naplnit státní pokladnu, přijala National Banking Acts. Tyto zákony umožnily zakládat banky vydáním federální licence (v protikladu k licencím, které dosud vydávaly jen jednotlivé státy) s tím požadavkem, že bankovky těchto nových federálních bank budou plně nebo více než plně (110 dolarů nominálního krytí oproti 100 dolarům ve splatných bankovkách) kryty dluhopisy federální vlády.

Když se počet žádostí o nové federální licence (a s tím spojený prodej dluhopisů) ukázal jako znepokojivě malý, což bylo způsobeno hlavně tím, že banky nijak zvlášť nelákalo změnit se na federálně licencované ústavy, autority odpověděly zavedením 10% daně na všechny stávající státní bankovky. Tato prohibitivní daň přinutila většinu státních bank buď žádat o federální licenci, nebo ukončit podnikání. Přežilo jen relativně malé množství státních bank, které pak již nevydávaly vlastní papírové bankovky. Tudíž krátce po skončení války (implementace 10% daně se zpozdila do srpna 1866) se staly národní banky jedinými emitenty bankovek, které tak spolu s greenbacky vydanými ministerstvem financí během války tvořily celkovou zásobu papírové měny ve Spojených státech.

Protože množství greenbacků bylo dané ze zákona a s úmyslem je postupně stahovat z oběhu, bankovky národních bank byly jedinou složkou papírové měny, jejíž množství mohlo dočasně nebo trvale narůst, aby akomodovalo buď dočasný nebo trvalý nárůst poptávky po papírových penězích. Ovšem možnost to udělat byla omezená požadovaným krytím, které připoutalo celkové potenciální množství bankovek k celkové velikosti dluhu federální vlády, a to konkrétně k množství těch krátkodobých vládních dluhopisů, které byly pokládány za vhodné pro zajištění bankovek. Vzhledem k tomu, že ministerstvo financí mělo po řadu let poslední čtvrtiny devatenáctého století rozpočtové přebytky, které používalo ke snižování federálního dluhu, národní banky také mohly do oběhu dodávat se ziskem jen stále menší a menší množství bankovek. Celkový oběh bankovek, který byl okolo roku 1880 přes 300 milionů dolarů, byl o desetiletí později sotva poloviční.

Protože získávání a držení federálních dluhopisů, s jejich neustále klesajícími výnosy, bylo tak nákladné, národní banky nebyly příliš nadšené nutností vlastnit je jen z důvodů, aby vykryly dočasné výkyvy v poptávce po oběživu, jaké se objevovaly během období sklizně. Následkem toho každý podzim přinesl napětí na peněžním trhu, jak si farmáři přišli vybrat peníze z venkovských bank a tyto banky byly nuceny vysokou cenou dluhopisového kolaterálu čerpat ze svých rezerv hotovosti. Protože jim zákony umožňovaly započítat do rezerv depozita uložená u bank v „rezervních městech“ a tyto banky zase měly svá depozita u bank v New Yorku („centrálním rezervním městě“), tak Wall Street nesla hlavní tíhu tohoto náporu, který při několika příležitostech přerostl v celonárodní finanční paniku.

Problémy plynoucí z tohoto „neelastického“ měnového uspořádání měly přímočaré řešení. Tímto řešením nebyla, jak se dnes mnozí ekonomové domnívají (při vědomí toho, jaké řešení bylo nakonec přijato, ale nepochopení příčin problému), centrální banka. Bylo to jednoduše odstranění okovů, kterým byly národní a státní banky spoutány od doby Občanské války, které jim bránily dodávat veřejnosti bankovky za stejných podmínek, za jakých mohly vytvářet běžná depozita. Jakmile by jim bylo dovoleno krýt bankovky jejich běžnými aktivy, tak by banky mohly volně vyměňovat depozita za bankovky, aniž by musely sahat na své hotovostní rezervy. Státní banky osvobozené od 10% daně by mohly dělat totéž. Jinými slovy reforma měla spočívat v tom dát bankám stejnou možnost nabízet klientům papírové nebo účetní sliby vyplatit hotovost podle jejich požadavků.

To, že by takový systém fungoval, bylo obecně známé. Pro důkazy stačil pouhý pohled za severní hranice. Kanadská měna měla přesně tu elasticitu, kterou měna Spojených států postrádala, když se její zásoba smršťovala nebo rozpínala podle střídání období sklizní. Jak to bylo možné? Centrální banka s tím neměla nic společného. Zásoba kanadské papírové měny byla tvořena bankovkami emitovanými komerčními bankami. Hlavní rozdíl spočíval v tom, že kanadské banky mohly vydávat své bankovky proti aktivům dle vlastního výběru.

Kanadský systém se lišil i v jiných ohledech, ačkoliv ty neměly takovou přímou souvislost s elasticitou měny. Kanadským bankám bylo umožněno založit celonárodní síť poboček, zatímco vstup do odvětví byl striktně omezen. Kanadské banky tudíž byly mnohem větší, mnohem diverzifikovanější a méně náchylné selhání než jejich současnice ve Spojených státech. Mezi možností bank vydávat bankovky a zakládat pobočky existuje jedna důležitá souvislost. Náklady na udržování dodatečných rezerv hotovosti jsou mezi těmi významnějšími náklady na provoz pobočky. Jakmile má banka svobodu emitovat bankovky, tak potřeba udržovat na pobočkách hotovost výrazně klesne. Fakt, že kanadské banky měly relativně velkou svobodu vydávat bankovky, znamenal také to, že byly lépe schopny využít výhody široké sítě poboček. Rozsáhlá síť poboček nepřímo přispěla k elasticitě kanadské měnové zásoby tím, že umožnila provádět lokální clearing, který snížil náklady na shromažďování a přepravu nadbytečných bankovek.

To, že se ve Spojených státech objevilo mnoho plánů na reformu bankovního systému podle kanadského vzoru, by nemělo být překvapením. Co by mělo být překvapením, je to, že žádný z těchto celkem rozumných plánů neuspěl. Každý z těchto plánů – Baltimorský plán, plán měnové komise Indianopolis, Gageův plán, Carlisleův plán a Fowlerův plán – byl buď odmítnut Kongresem přímo, nebo pohřben v některém z jeho podvýborů.

Dlouho jsem si myslel, že hlavní příčinou selhání těchto reformních pokusů byla lobby wallstreetských bank, které profitovaly ze svého centrálního postavení v systému, kde byly bankami menších bank z ostatních částí země. Toto vysvětlení ale není úplně uspokojivé, protože některé plány na uvolnění emise bankovek nepočítaly s volným zakládáním poboček. Někdo jiný zde působil proti vydávání bankovek krytých obecnými aktivy a tím někým byl William Jennings Bryan. Bryan byl nejen neúnavným obhájcem stříbra, ale také zásadním odpůrcem veškerého soukromého vydávání bankovek.

Jako kongresman Demokratické strany (1891-95) Bryan bojoval nejen proti opozičním návrhům na zrušení 10% daně z bankovek státních bank, ale také proti návrhům  Clevelandovy administrativy, které směřovaly k uvolnění regulací na emise bankovek. Pro něj byly státní banky „divokými kočkami“ a konstituční klauzuli zakazující státům vydat papírové peníze interpretoval tak, že povolení jakékoliv banky emitující bankovky znamená předat výlučnou pravomoc Kongresu do rukou soukromé korporaci. [1] Když na počátku paniky 1893 Cleveland opět navrhoval zrušení 10% daně, tak Bryan pronesl vášnivý proslov, ve kterém obviňoval „zločin demonetizace“ [stříbra] z deflace cen zemědělských produktů po roce 1873 a tvrdil, že pouze federální vláda by měla vydávat papírovou měnu. Navrhoval učinit z vládních papírových peněz zákonné platidlo a zakázat, jako se to později stalo za New Dealu, veškeré soukromé smlouvy, v nichž by byla platba specifikována ve zlatých mincích. Navíc by nechal stáhnout bankovky národních bank a nahradil je vládními penězi. [2]

Ačkoliv Bryan byl poražen v prezidentských volbách 1896 a opět ve volbách 1900, udržel si kontrolu nad progresivním křídlem Demokratické strany, kterou využíval zručně a efektivně k „blokování jakýchkoliv návrhů na uvolnění soukromého vydávání bankovek“. [3]

Panika 1907 nijak nezmírnila Bryanovu zásadní opozici proti jakémukoliv uvolnění existujících měnových regulací. Naopak učinila ji ještě rezolutnější. Posílila jeho přesvědčení, že bankéři se nezastaví před ničím, aby převzali kontrolu nad národními penězi. Uprostřed paniky odpovídal na články v novinách, které požadovaly uvolnění regulací, v tomto duchu: „Velcí finančníci buďto sami způsobili současné problémy, aby přiměli vládu povolit volné vydávání bankovek, nebo využívají paniku k tomu, aby prosadili plán, který mají na mysli již léta.“ [4] Demokraté, pokračuje Bryan, „jsou povinni … oponovat volnému vydávání bankovek v jakékoliv formě“, protože „toto je část plánu plutokracie, kterým chce zvýšit svůj vliv na vládu.“

„Demokraté musí být na stráži a odolat kupícím se požadavkům na měnu krytou bankovními aktivy. Ta by zkrátka zvýšila kontrolu Wall Street nad národními financemi a tato kontrola je již nyní dostatečně tyranská. Nezbytná elasticita by měla být kontrolována vládou a nikoliv bankami.“ [5]

Jako by tohle nestačilo, Bryan podpořil i zcela prohnilou alternativu - celonárodní pojištění vkladů:

„To, co dnes potřebujeme, není nouzová měna, ale větší zabezpečení vkladatelů. … Všichni vkladatelé by měli mít tento pocit jistoty zaručený fondem vytvořeným malým zdaněním depozit. Jakmile se vkladatelé nebudou o své peníze bát, nebudou si je chtít ani vybírat.“ [6]

Během předvolební kampaně 1908 Bryan toto téma poněkud upozadil, vědom si rozděleného mínění ve vlastní straně, ale stejně prohrál v souboji s Taftem. O čtyři roky později byl ovšem klíčovou postavou pro prosazení Wilsonovy nominace, kterou podpořil částečně i z důvodů, že Wilson zdánlivě zastával obdobné názory v otázce peněz. To můžeme vidět například z jeho prohlášení, že bude oponovat jakémukoliv plánu, který by „soustředil kontrolu nad penězi v rukou bank.“ [7] Wilson se pak za podporu Bryanovi odvděčil tím, že ho jmenoval ministrem zahraničí (Secretary of State).

V době Wilsonova zvolení se někteří bývalí obhájci volného vydávání bankovek již vzdali nadějí na uskutečnění jimi preferované reformy a místo toho obrátili svou pozornost k plánům na založení centrální rezervní banky, která by měla doplnit omezené zásoby bankovek pocházejících z národních bank. Zde ovšem také narazili na opozici progresivních sil včetně Bryana, kterému se myšlenka centrální banky evropského střihu nezamlouvala o nic víc, než myšlenka na volné vydávání bankovek. Aldrichův plán, který byl vydáván za produkt jednání Národního měnového výboru, ale ve skutečnosti byl plodem tajného jednání vrcholných bankéřů na Jekyll Islandu, byl „pro Bryana obzvlášť nepřijatelný … protože počítal s vytvořením jediné soukromě řízené centrální banky umístěné v New Yorku.“ [8] Bryan také správně uhodl, že „za Aldrichovým plánem se ukrývají velcí finančníci.“ [9]

Ačkoliv ani Wilson nechtěl centrální banku evropského typu, o Aldrichově plánu se vyjádřil, že je „ze šedesáti nebo sedmdesáti procent správný.“ Povzbudil tedy Cartera Glasse, aby přišel s alternativním plánem, který se lišil v tom, že navrhoval několik regionálních rezervních bank, které měl řídit federální rezervní výbor (Federal Reserve Board). Ovšem navrhovaný výbor měl být opět obsazen z větší části bankéři, takže tento návrh přirozeně nebyl nijak přitažlivý pro Bryana, který „byl rozrušený těmi částmi zákona, jenž uvažovaly o penězích ve formě bankovek spíše než greenbacků“ [10] a který byl, jakožto nejprominentnější člen Wilsonova kabinetu, schopen zablokovat Glassův zákon, stejně jako zablokoval předchozí opatření. Když předseda senátního měnového a bankovního výboru Robert Owen předložil alternativní zákon, který počítal s tím, že ministerstvo financí vydá nové papírové peníze, které nahradí existující bankovky, Bryan mu přirozeně dal přednost a Glassův plán se tak ocitl ve velkém ohrožení.

Přesto se Wilsonovi podařilo chytrým politikařením zachránit Glassův plán na vytvoření Federální rezervy. Na to, aby vystrašil bankéře a získal tak jejich podporu, pověřil svého ministra financí Williama McAdooa, aby nabídl „kompromis“. Bankovky měly být nahrazeny nikoliv poukázkami ministerstva financí (s čímž počítal Owenův plán), ale zákonným platidlem, které by připomínalo svou podobou greenbacky z Občanské války. [11] Aby si získal Bryana, tak přiměl Glasse vložit do zákona pasáž, že bankovky Federálního rezervního systému jsou závazkem vlády Spojených států, stejně jako závazkem samotné Federální rezervní banky a zástupci bankéřů budou vyloučeni z federálního rezervního výboru. [12] Když byl Glassův zákon, poté, co prošel senátním výborem, napaden progresivními demokraty na stranickém sjezdu, Glass je ohromil a umlčel tím, že předložil Bryanův dopis, vyzývající jeho podporovatele, aby „stáli při prezidentovi a pomohli mu zajistit přijetí zákona v ten nejbližší vhodný okamžik“. [13] Díky Bryanově podpoře tak byl Federal Reserve Act schválen pouhé dva dny před vánocemi roku 1913.

A tak se stalo, že William Jennings Bryan, ten nejhorlivější odpůrce soukromé měny i peněžního monopolu, pomohl vytvořit peněžní monopol daleko mocnější, než si kdy dokázal představit a daleko schopnější uspokojovat Wall Street na úkor zbytku národa, než by Wall Street samotná kdy mohla vymyslet.

Poznámky:

1) Paolo E. Colette, „William Jennings Bryan and Currency and Banking Reform,“ Nebraska History 45 (1964), str. 33.

2) Ibid., str. 35.

3) Gerald D. Dunne, A Christmas Present for the President, Federal Reserve Bank of St. Louis, str. 9.

4) William Jennings Bryan, „The Asset Currency Scheme,“ The Commoner 7 (43) (8. listopad 1907).

5) Ibid.

6) Ibid. Mimo to, že přehlížel problémy morálního hazardu, tak zanedbal i fakt, že zákazníci banky si často přejí přeměnit depozita na bankovky z důvodů, které nemají nic společného s pochybnostmi o bezpečnosti bankovních depozit (například vyplacení dočasných zaměstnanců).

7) Colette, str. 41.

8) Ibid., str. 42.

9) James Neal Primm, A Foregone Conclusion: The Founding of the Federal Reserve Bank of St. Louis, St. Louis: Federal Reserve Bank of St. Louis, 2001.

10) Dunne, str. 11.

11) Ibid., str. 13.

12) Glass tyto změny ve svém návrhu provedl jen po Wilsonově ujištění, že takový vládní závazek "bude pouze předstíraný" a "je tak vzdálenou možností, že na ní vůbec není třeba brát zřetel". (Colette, str. 48-9).

13) Dunne, str. 19.