Z boží vůle král…

Mises.cz: 30. března 2018, Urza, komentářů: 0

Ačkoliv nemám čas naplno sledovat seriály, občas si nějaký pustím jako kulisu; a teď zrovna mi na vedlejším monitoru běží The Tudors, jehož hlavní postavou je Henry VIII of England (celé to pojednává o jeho životě). Momentálně jsem na konci druhé série, kde se Anne Boleyn znelíbila králi (jen to není příliš napínavé, když člověk ví, jak skončí). Ne že by se jednalo o historicky příliš věrné dílo, skutečné události mu tvoří spíše základní kostru, pro což mám rozhodně pochopení, neboť od seriálu chci především koukatelnost a zábavnost, nikoliv faktickou přesnost (k té poslouží jiné zdroje); i dobové vztahy mezi lidmi, jejich způsoby, dialogy a celkové zobrazení společnosti jsou dosti přizpůsobené oku dnešního diváka, což je možná trochu škoda, leč ani zde nemohu říci, že by mi to nějak extrémně vadilo.

Jednu věc však seriál znázorňuje dost přesně; a totiž zlého, krutého, rozmazleného, arogantního zmrda sedícího na trůnu, kolem kterého poskakuje celá řada lidí, a posluhují mu. Část proti své vůli z donucení, část ze zvyku (aniž o tom hlouběji přemýšlejí, protože mají jiné věci na práci), část z oportunismu a snahy zlepšit svou situaci, někteří dokonce uvědoměle a hrdě, neboť to pokládají za velkou čest a do značné míry se tím identifikují, spatřují v tom smysl života. Své životy žijí ve zjevně podřízeném postavení, mají svého pána a vládce, pro něhož dělají věci, jež bychom v současnosti považovali za zcela absurdní a nepatřičné. Jim to tak však tehdy nepřipadalo, naopak to bylo úplně normální. Dotyční rozhodně nebyli všichni hloupí a už vůbec ne zlí; prostě jen dělali to, k čemu byli vychováni a co se slušelo a patřilo.

Svět se za ty stovky let změnil; už se nemusíme klanět a podřízenost, ve které nás stát nutí žít, už zdaleka není tak zjevná. Máme více svobody, můžeme daleko výrazněji rozhodovat o svých životech, nepodléháme našim vladařům a hrstce vyvolených už tak masivně a prakticky ve všem. Tresty za nepodřízení se už zdaleka nejsou tak nehumánní a kruté (alespoň v rámci našeho kulturního rámce); popravy typicky neslouží k pobavení davů. I právo jako takové prošlo značným vývojem, takže i když samozřejmě ani dnes nemáme právo na spravedlivý proces (ač nám stát tvrdí, že máme), rozhodně se dnešní procesy blíží spravedlnosti mnohem více než ty dávno minulé. A člověk je tvor přizpůsobivý, takže si zvykne na cokoliv; libovolná zvěrstva budou společností akceptována, pokud drtivé většině lidí někdo již v dětství vysvětlí, že tak to má být.

Představme si, co by se asi stalo, kdybych se z ničeho nic ocitl u Henryho dvora a zkusil jeho poddaným vysvětlit, co všechno je tam špatně z hlediska útlaku a tyranie. Pochopitelně bych s nimi v první řadě vůbec neměl možnost svobodně diskutovat; a všichni tehdejší učenci by vysvětlili, že a proč je to tak správně, že to ani jinak být nemůže a co by se asi tak stalo, kdyby mi tu možnost dali – svět by upadl do chaosu, kdyby si každý mohl říkat, co chce, aniž by mu hrozil přísný trest. Není to povědomé? A co by se stalo v hypotetickém případě, že bych nebyl ihned odstraněn po prvních několika větách? Všichni potenciální posluchači by „věděli“, že to, co říkám, jsou nesmysly, utopie, nikdy by to nefungovalo, doplatili by na to obyčejní lidé a hlavně by nastala celková zkáza a úpadek. Zejména učenci by mi vysvětlili, že jsem to celé naivně nedomyslel, protože kdo by bez státu stavěl sil… oh, wait, tehdy ne, protože tehdy k tomu stát ještě nutně nepotřebovali, to až teď; takže spíše kdo by z boží vůle vykonával moc nad lidmi Bohem propůjčenou, případně by vytáhli nějaký podobně silný argument (z jejich pohledu pochopitelně naprosto logický).

Ačkoliv míra se za ta staletí změnila, princip zůstává pořád stejný: Máme tady stát, o kterém jsou lidé přesvědčeni, že prostě musí existovat, jinak by se vše, co znají, v prach obrátilo; a na tuto představu si prostě nenechají sáhnout. Navzdory tomu, že historie je plná příkladů omylů, kdy si celé civilizace po dlouhé generace byly jisty, že nějakou funkci stát vykonávat prostě musí, jinak bude zle (ačkoliv se později ukázalo, že to byl omyl), lidé v každém historickém období věří, že zrovna právě to, co stát zajišťuje v jejich době, jinak ani nemůže fungovat; přitom když se ohlédnou do minulosti, vidí všechny ty, kdož se mýlili (a někdy jim to připadá až nepochopitelné; ostatně komu z těch, kdo se dnes zastávají existence státu, dnes nepřipadá absurdní klanět se před z-boží-vůle-králem).

Za pozitivní však považuji, že lidstvo pravděpodobně s postupem času v dlouhodobém měřítku neustále více a více oceňuje hodnotu svobody. Pochopitelně stále žijeme ve státu, jenž má hrozivou moc a neustále naši svobodu omezuje, avšak když jeho útlak porovnáme s útlakem států dávno minulých, věci se bezesporu posunuly k lepšímu. Půjde-li to takhle dál, za několik dalších staletí tu třeba budeme mít skutečně svobodnou společnost, ačkoliv ve střednědobém časovém horizontu (desítky let) svobodu spíše ztrácíme; naším úkolem a zodpovědností je tento trend zastavit a následně zvrátit. Neustávejme v šíření osvěty a mírumilovném vysvětlování myšlenek svobody široké veřejnosti.