Z knihovničky utopického socialismu II: Charles Fourier

Mises.cz: 19. května 2014, Tomáš Nikodym (přidal Kolektiv Mises.cz), komentářů: 0

Další z řady utopických socialistů, kterým se stojí za to zabývat, je Charles Fourier. Ačkoliv se Kuehnelt-Leddihn táže: „Proč je dumání tohoto duševně nevyrovnaného muže vůbec předmětem zájmu, kromě zájmu ze strany psychologů nebo psychiatrů?“, hrál fourierismus, podobně jako saintsimonismus, významnou roli ve formování myšlenek pozdějších vědeckých socialistů. Jeho přínos měl dle Engelse spočívat především v pojetí dějin společnosti. „Fourier, jak vidíme, ovládá dialektiku s touž mistrností, jako jeho současník Hegel ... zdůrazňuje, že každá dějinná fáze má svoji vzestupnou, ale i svoji sestupnou linii…“ Další chválu si vysloužil především svým postojem k ženám. Po objevení Fourierova díla ve Spojených státech dokonce došlo k několika pokusům založit falangy dle detailního popisu, který Fourier předložil, a kterým se bude tento článek také zabývat.

Francois Marie Charles Fourier se narodil 7. října 1772 v Besanconu do rodiny obchodníka se suknem. Již od mládí vynikal Fourier svou obrazotvorností a představivostí a věnoval se hudbě, umění a poezii (zřejmě i z toho důvodu, že jeho tělesná schránka byla jedna z těch slabších ). Jeho rodiče však chtěli, aby se stejně jako otec, věnoval obchodu. Fourier sám o sobě tvrdil, že již v 7 letech odhalil nečestnost obchodu. „…přísahal jsem obchodu věčnou nenávist.“, napsal v roce 1820 Fourier.  Zatímco ve škole ho učili mluvit pravdu, při výpomoci v obchodě rodičů byl prý často za pravdomluvnost trestán, protože ta se prý do obchodu nehodí. Ať už byl původ Fourierovy nenávisti k obchodu jakýkoliv, vydržela mu skutečně po celý život. Aby unikl ze světa obchodu, pokusil se – bez úspěchu - přihlásit do vojenské inženýrské školy. Po tomto svém selhání již neměl jinou možnost, než nastoupit do učení do obchodu v Lyonu. Na počátku 90. let 18. století začal cestovat a navštívil například Německo, Švýcarsko, Nizozemí či Rusko. Poté, co zjistil, že nemá talent na jazyky, zrodila se mu v hlavě jedna z prvních „geniálních“ myšlenek na reorganizaci světa – začal prosazovat názor, že by světu prospělo zavedení jedné mezinárodní řeči. Jako náhodou považoval za nejvhodnější zrovna francouzštinu. Jako mladý muž byl Fourier odveden do armády. Byl však záhy uznán neschopným armádní služby pro jeho chatrnou tělesnou stavbu a stal se zarytým pacifistou, což se později také projevilo v jeho díle. Po návratu z vojny zjistil, že přišel o své poslední peníze, které mu zbyly z jeho dědického podílu 40 000 franků. Na vině byla „asignátová katastrofa“ a nesplacená půjčka jeho zaměstnavatele – obchodníka z Lyonu, který zkrachoval. Fourier byl tedy opět „přinucen“ přijmout nenáviděnou pozici obchodního příručního, střídavě v Marseille a Lyonu. Práce ho nebavila a byl tak pro své malé pracovní výkony málo placen. Zřejmě byl po pracovní době tak málo vyčerpán, že se po nocích mohl nechávat unášet na vlnách své fantazie a až do své smrti v roce 1837 zaplavovat časopisy svými texty. I kvůli těmto textům „…byl považován za podivína, ne-li dokonce za blázna.“ Některé myšlenky z Fourierova díla nyní představím.

Fourier – Boží posel a nový Herkules

Ještě před tím, než se dostanu k samotnému výkladu nového společenského uspořádání, jak jej Fourier nastínil, považuji za zajímavé pozastavit se nad kritikou filosofů a rolí samotného Fouriera v zavádění nového řádu. Fourierův pohled na filosofii byl velmi kritický a zapadá do onoho osvícenského fanatismu, který glorifikoval přírodní vědy a Newtona. „Kdykoliv tedy budu mluvit o filosofech, nutno si připomenout, že tím míním lidi, kteří pěstují vědy neexaktní, a nikoli ty, kteří se zabývají vědami exaktními.“, píše Fourier. Filosofové dle jeho názoru byli schopni šířit pouze předsudky a nikoliv se zabývat otázkou odstranění bídy. Podobně jako Saint-Simon i Fourier vyzdvihl přínos přírodních věd. „…milí filosofové…Buď příroda nechce, aby bylo lidstvo šťastno, nebo vaše methody odporují přírodě, protože nemohly jí vyrvat tajemství, které stále hledáte. Jen se podívejte, zdali se také vzpírá úsilí fysiků! Nikoli, protože fysikové studují její zákony a nechtějí jí zákony diktovat…Odtud ten veliký rozdíl mezi vašimi neúspěchy a obdivuhodnými výsledky exaktních věd.“ Zde již není překvapením, že za ústřední zákon Fourier považuje taktéž zákon gravitační. I k tomu nepatrnému pokroku, který měl být způsoben politickými a duchovními vědami, dodal, že šlo pouze o dílo náhody, které však bylo vykoupeno staletími bouřlivých pokusů. V této společenské krizi se měl naštěstí objevit Fourier, který přinesl nový společenský řád. „Dnešek je vskutku těhotný zítřkem; přemíra utrpení musí přivést krisi, která povede ke štěstí.“ 

Politický zmatek, ve kterém se civilizace (tehdejší fáze vývoje společnosti) nacházela, vyvolal potřebu příchodu nového Herkula, který by očistil svět od společenských hrůz. Nyní je již zřejmé, že tím nový Herkulem myslel Fourier sám sebe. „Již se objevil nový Herkules…On založí na troskách barbarské a civilisované společnosti novou „harmonickou“ společnost“ Tohoto nového Herkula neseslal nikdo jiný než Bůh, který již nemohl tolerovat filosofy, kteří se považovali za organizátory lidstva. „Aby [Bůh] konečně dovršil porážku „těchto moderních titánů“ [filosofů], dovolil Bůh, aby byli sraženi k zemi objevitelem, který nemá nic společného s jejich vědami, a aby theorii o vývoji lidstva objevil člověk téměř nevědomý. Jakýsi obchodní příručí zastíní všechny ty hromady politických a filosofických knih, které jsou hanebným výplodem starého a moderního šarlatánství.“, představil svou pozici Fourier. I zde je poté možno vidět jistou paralelu se Saint-Simonem, který se také cítil být vyvolen k reorganizaci společnosti. Fourier však svou „harmonickou“ společnost vylíčil mnohem barvitěji a podrobněji. Říkalo se dokonce, že větší fantazii než Fourier měl pouze Edgar Allan Poe. Je na čase se na Fourierovy představy podívat podrobněji.

Obchod a krize civilizace

Důvody, proč Fourier nesnášel ochod, již byly zmíněny výše. Fourier se však nespokojil pouze s osobním útokem na obchodníky, ale přinesl poměrně zajímavou „analýzu“, proč je obchod největším zlem a jednou ze zásadních příčin krize dosavadního společenského řádu – civilizace.

„Co je to obchod?“, ptá se Fourier. A obratem odpovídá: „To je lež vyzbrojená vším svým aparátem, podvodný úpadek, kupčení, lichva a darebáctví nejhoršího druhu.“   Poté přikládá dlouhý seznam 32 zločinů obchodu. Není zde prostor pro vypisování všech zločinů, proto vyberu pouze ty nejzajímavější. Obchod je cizopasnictví. Zatímco dělníci v továrnách a zemědělci vyrábějí statky, obchodníci je pouze přerozdělují, čímž se obchod stává úhlavním nepřítelem továren protože: „Tím, že předstírá, že o ně pečuje tím, že je zásobuje, je vlastně vydírá.“ Na základě tohoto tvrzení došel Fourier k závěru, že továrny vyrábějí pouze to, co chtějí obchodníci. Spotřebitelská poptávka z jeho analýzy zcela vypadla. Obchod okrádá společnosti intrikami. Jedná se v podstatě o rozšíření předchozí kritiky o cizopasnictví. Ono intrikánství má pramenit z toho, že obchodník není vázán „prací“ na poli či v továrně, proto může téměř okamžitě měnit svou vlast a tím záměrně vyvolávat zmatky ve všech říších a rozvracet všechna odvětví výroby. Vůbec nejhorší, co může nastat, je svoboda obchodu a volná soutěž. Dle Fouriera je svoboda obchodu neomluvitelná zásada, která vznikla kvůli sektě národohospodářů. „Obchod je jen lupič, který…urval moc nakládat po svém s tím, co společnost vyrobí, který znásilňuje a vydírá výrobce a spotřebitele, mezi něž se postavil.“ Je evidentní, že si Fourier představoval společnost pouze s nezbytným množstvím provedených obchodů a spíše dával přednost přímému styku výrobců a spotřebitelů. Zároveň vůbec nechápal dobrovolnost společenských vztahů, když tvrdil, že jsou lidé nuceni u obchodníků nakupovat, protože potřebují jídlo a ošacení. „Jsme tedy vlastně otroky obchodníků, od nichž si musíme nechat líbit všechna darebáctví.“, dokončil tuto zcela nesmyslnou myšlenku Fourier. Dovedeme-li tuto ideu do důsledku, pak by nesvoboda jednotlivce pramenila už z pouhé existence základních tělesných potřeb, které potřebují ukojení. Toto katastrofální intelektuální selhání dokresluje Fourierovo tvrzení, že bezstarostnost je základní přirozené právo.  Socialistické pojetí svobody, které je prezentováno jako osvobození od ekonomických starostí, kritizoval například Hayek, který ukázal, že se starostmi se odstraní i svoboda volby. Fourier se dále snažil ukázat, že obchodníci nejsou vlastníky zboží, ale pouze prozatímní držitelé, protože zboží ani nevyrábí ani nespotřebovávají. Jedině omezením vlastnictví se budou obchodníci starat o blaho lidu a nebudou zboží odnímat z oběhu, schovávat je a pálit kvůli zvýšení cen. Další vadou volné soutěže dle Fouriera je, že se zvyšuje počet konkurentů. „Tento přílišný počet konkurentů nutí obchodníky k tomu, aby závodili ve vynalézání nejbláznivějších machinací, které ničí společenský organismus; vždyť každý zbytečný obchodník je lupič olupující společnosti, v níž nic nevyrábí, ale jen spotřebuje.“ Jedná se o klasický argument, který tvrdí, že anarchie soukromokapitalistické výroby je plýtvání, kterému zamezí pouze důsledná organizace. Fourier dále nepochopil význam cenového systému pro společenskou koordinaci a tvrdil, že oceňování je náhodné. Zatímco tedy Mises vysvětluje, že: „Proces tvorby cen je společenský proces. Je výsledkem vzájemného působení všech členů společnosti…Spoluprací a spolupůsobením v soutěži přispívají všichni lidé k dosažení výsledku, tedy cenové struktury trhu…“, Fourier namítá: „Hlavně nutno zachovat zásadu, že cenu zboží nesmí určovat ani prodavač ani kupec zboží, protože jsou vlastně soudci ve vlastní při…Protože civilisovaná společnost ponechává stanovení ceny zboží dohodě mezi prodavačem a kupcem, neodstraňuje vliv této dvojí nesprávnosti: výsledkem pak je jen nesprávnost.“

Existence něčeho tak odporného jako je obchod, však není dle Fouriera jedinou příčinou krize společnosti. Stejně jako v případě zločinů obchodu Fourier vyjmenovává poměrně široký seznam příčin a projevů krize, které signalizují příchod nové fáze společenského řádu. Opětovně vyberu pouze ty nejzásadnější. Zde však není nutné brát krizi jako něco negativního, protože byla vědecky předpovězena a je důležitou přechodnou fází k socialistické společnosti. Jako první se zde již objevuje krize z nadvýroby. Stejně jako u pozdějších vědeckých socialistů jde o to, že současná fáze společenského vývoje, tedy civilizace dle Fouriera, a kapitalismus dle Marxe, má jen, slovy Marxe, „historický, pomíjivý charakter.“ Zbytek argumentace se dále trochu liší, protože Fourier stále nepracoval s pojmy, jako jsou „třída kapitalistů“ či „ukradená nadhodnota“ atd. Pouze dochází ke konstatování, že: „Výroby pro lidstvo, které ustrnulo ve třetí etapě civilisace, je příliš veliká; odpovídá svým rozsahem čtvrté etapě.“  Tuto anarchickou organizaci výroby a společnosti musí dle Fouriera nutně nahradit nový společenský řád. Dále vyjmenovává projevy krize, na kterých by se s ním shodli i mnozí libertariáni. Jde například o zbujnělost fiskální soustavy, u níž Fourier kritizuje, že francouzský ministr financí před Velkou revolucí přivedl zvyšováním deficitů Francii ke státnímu bankrotu. Dalším znakem, který avizuje nutný příchod nové fáze společenského uspořádání, je zasahování do majetkových práv. Jako příklad uvádí konfiskace majetku z první poloviny 19. století z Francie, Španělska či Portugalska. „Tento způsob zaopatřování peněz časem zvítězí, protože dnes má zaručenu budoucnost jen nepořádek, který je nutným příznakem barbarství.“ 

Fourirerův koncept přirozených práv byl již zmíněn. Právě porušování 7 základních přirozených práv člověka je dalším zásadním znakem krize civilizace. Na jiném místě se táže: „Jaká opatření učinila civilisovaná společnost, aby zajistila chudým jejich přirozená práva? A slovy „přirozená práva“ nemyslím ty známé chiméry, které se jmenují svoboda a rovnost.“ Dle fourieristů mezi tato základní práva patří právo sbírat plody, pást dobytek, honit zvěř, lovit ryby, spolčovat se, být bezstarostný a krást u cizích. První 4 práva je možné zahrnout do práva na práci, které v civilizaci není zajištěno všem. „Písmo svaté nám vypravuje, že Bůh odsoudil prvního člověka a jeho potomstvo k tomu, aby v potu tváře pracoval; neodsoudil ho však k tomu, aby mu byla odpírána práce…“, tvrdil Fourier. Poté dochází k závěru, že člověk musí být připuštěn k jakékoliv práci, pokud bude chtít, musí mu z ní být zaručen výnos, poskytnut úvěr na nástroje k této práci, a také dostatečné množství potravy za to, že nemůže krást, jak mu dovolila příroda. Uvedení něčeho tak pochybného, jako je právo krást u jiných mezi základní přirozená práva, je zřejmě vysvětleno v pozdějším popisu nového společenského řádu. Z Ježíšova citátu „Nikdy-liž jste nečtli, co učinil David, když nouze byla, a lačněl, on i ti, kteříž s ním byli? Kterak vešel do domu Božího a jedl chleby posvátné (jichž neslušelo jísti než samým kněžím), a dal i těm, ktěříž s ním byli?“, Fourier odvozuje, že když má člověk hlad, má právo vzít si, co potřebuje. O bezstarostnosti jsem již pojednal výše.

Založení první falangy, základní jednotky nového společenského řádu, očekával Fourier na konci jara 1808. Ačkoliv se mu reorganizace společnosti v tomto roce, ani později, nevydařila, bude nyní zajímavé v krátkosti popsat jeho vize o fungování falangy.

Reorganizace zemědělství – počátek nového řádu

Počátkem nového společenského řádu měla dle Fouriera být reorganizace zemědělství, přesněji řečeno, sdružování v zemědělství. Základní myšlenkou je, že malí zemědělci jsou chudí, a že Bůh nemá rád chudé. Jinými slovy: „Bůh nemá rád pěstění v malém a malé zemědělce; chce mít všude veliká sdružení mající k disposici hodně prostředků.“ Oblast zemědělství je také jediná, ve které se Fourier obtěžoval vysvětlit principy fungování nového řádu. Ve zbytku svého díla již pouze vykresluje skvělou a bezstarostnou budoucnost bez pečlivějšího vysvětlení, jak k předloženým závěrům došel, protože prý nehodlá čtenáře unavovat podrobnostmi.

Nutno podotknout, že se zde Fourier pokousil o podobnou práci, jak to před ním udělal Adam Smith. Fourier si uvědomoval, že lidé mají vášně, jsou sobečtí a soutěživí, a chtěl využít těchto přirozených lidských vlastností pro blaho společnosti. Zatímco ale Smith již v Teorii mravních citů představil neviditelnou ruku trhu, která díky zájmům jednotlivce vede k blahobytu společnosti, Fourier se domníval, že je nutno takovýto systém navrhnout a poté realizovat. Jde tedy o „sdružování na základě přirozených vlastností.“ Dochází k závěru, že nejvýhodnější formou společenského uspořádání, je zorganizování se do tzv. falang, které nebudou sdružovat pouhých 20, 30, nebo 40 zemědělců s rodinami, nýbrž nejméně 120 zemědělců, protože teprve nyní bude správně podpořena samolibost a tím i soutěživost, která zvýší zájem o práci. Bohatí i chudí se sdruží s vidinou velkého zisku, a čím více jich bude, tím snadněji se jednotlivé vášně sjednotí. Tato organizace povede k tomu, že budou „…mít jeden společný vinný sklep místo dvou set sklepů, které jsou většinou zanedbávány;…jen osm nebo deset velikých kuchyní místo dvou set;…Zkrátka řečeno, toto sdružování v zemědělství, které změní osudy společnosti, využívá všechny lidské vášně. Vábí je tím, že jim slibuje veliký zisk a příjemný život; a to je právě záruka toho, že bude mít úspěch…“ 

Vznik nového uspořádání však dle Fouriera neznamená, že by došlo ke změně nebo odbourání lidských vášní. Naopak předpokládá, že se vášním otvírají nové možnosti jejich realizace, které budou třikrát až čtyřikrát lepší než v civilizaci. Uvidí-li tento pokrok lidé mimo falangu, začnou se prý také okamžitě sdružovat s vyhlídkou ohromných výhod a nesčetných požitků, které nový řád lidem zajistí. Fourier se poté nechává zcela unést svou fantazií a předkládá precizní popis života ve falangách. Jak poznamenal Kuehnelt-Leddihn, „Fourierovy spisy prozrazují skutečně chorou mysl strádající na duševním zdraví mnohem více, než tomu bylo u Saint-Simona.“ Jak bude tedy život ve falanze vypadat?

Falanga

Ačkoliv Fourier přiznal, že myšlenka sdružování je prostá, postačí i tak k vytvoření nového řádu. Poté dochází k závěru, že: „Největší možná společnost by obsahovala asi jeden tisíc osm set osob. Jestliže vzroste na dva tisíce, promění se v jakýsi dav, kde budou vládnout zápletky a zmatek. Bude-li mít méně než tisíc šest set členů, ztratí svou přitažlivost.“ Po tomto sdružení se začnou dít zázraky, protože lidské vášně se budou řídit zájmy kolektivu. Zisk obchodníků přestane být směrodatným ukazatelem výroby. „…víme, že pěstování švestek méně vábí než pěstování hrušek; bude tedy nutno nasázet méně švestek než hrušek.“, začíná svou myšlenku Fourier. „Národohospodáři by uvažovali jinak…“, pokračuje, „…stanovili by jako zásadu, že nutno pěstovat to, co nejvíce vynese, a vyrábět to, co je nejvýnosnější.“ Je zřejmé, že výrobu ve falanze by určovala přitažlivost práce. Na tomto místě již není překvapující, že se z práce stane ten největší požitek. „Pluh, který den tolik zemědělců nenávidí, bude v budoucnosti řízen mladým knížetem jako mladým plebejcem. Práce bude jakýmsi výrobním turnajem, kde každý zápasník ukáže svou sílu a obratnost před kráskami, které ukončí soutěžení tím, že přinesou oběd nebo svačinu.“ Její obyvatelé poté budou mít ze všech zemědělských činností desetkrát více produkce za desetinu času. To, že újma z práce je závislá na perverzním společenském uspořádání však tvrdili i pozdější „vědečtí“ socialisté, jako byli Kautsky, Trockij či Engels.  Ten tvrdí, že: „Společnost, stávajíc se vládkyní všech výrobních prostředků, aby jich společensky plánovitě používala, odstraňuje dosavadní porobení lidí jejich vlastními výrobními prostředky. Společnost se ovšem nemůže osvoboditi, aniž je osvobozen každý jednotlivec. Starý výrobní způsob musí tedy být od základu převrácen a zejména musí zmizeti stará dělba práce. Místo ní musí nastoupiti organisace výroby, v níž by na jedné straně žádný jednotlivec nemohl svaliti na druhého svůj podíl na produktivní práci, této přirozené podmínce lidské existence; v níž na druhé straně produktivní práce, místo aby byla prostředkem porobení, by se stala prostředkem osvobození lidí, poskytujíc každému jednotlivci příležitost, aby mohl všechny své schopnosti, tělesné i duševní, všemi směry rozvinouti a uplatniti, a v níž by se z břemene takto stala požitkem.“

Fourier řešil i problém nepříjemné a špinavé práce. Řešením mělo být zapojení dětí, které mají přirozené sklony hrát si se špínou. Pokud půjde například o čištění bot, vždy přiběhne dvacet děvčátek od 7 do 10 let, která tuto práci vykonají rychle a hbitě, a to dokonce bez nároku na mzdu. Stejně jako u dospělých by byla poté práce zábavou. Zatímco v civilizaci děti řvou, hádají se, vše rozbíjí, v harmonické společnosti: „Se budou starat jen o práci,…,se budou vzdělávat o zemědělství, továrnách, vědách a umění;…budou vydělávat a vyrábět, ačkoliv budou přesvědčeny, že si jen hrají…“ Vychování a vzdělání dostanou samozřejmě všechny děti stejné, protože je nepřípustné, aby někteří neměli to, co mají ostatní. K výchově bude sloužit především operní divadlo, jehož návštěva bude náboženským obřadem, výrazem jednoty a projevem Boží vůle. „Mládí dítěte v nové společnosti bude cestou posázenou květy.“ Zatímco zábava civilizované společnosti je dle Fouriera odporná, v harmonické společnosti by byly dospívající děti a mládež rozděleny do skupin dle sexuální aktivity. „Brzy se budou zdáti milostná dobrodružství takového Richelieua neb Ninony ubohá a žalostná proti milostným dobrodružstvím, která budou moci v nové společnosti prožívati muži a ženy, které příroda nejméně obdařila.“

Ostatně ani těžká práce nebude díky architektonickému zpracování falangy tak náročná jako v civilizaci, jelikož všechny ulice budou kryté a chráněné před vlivem počasí a vnějšího okolí. „Kdokoliv uvidí kryté ulice ve falangách, bude pokládat nejkrásnější paláce za místo vyhnanství, za tvrz hlupáků, kteří se ještě po třech tisících letech stavitelských studií nenaučili zdravě a pohodlně bydlet.“ Fourier jde tak daleko, že přesně vytyčuje rozměry jednotlivých prostorů uvnitř falangy. Zatímco první falangy budou mít rozměry krytých ulic pouze od 3 do 4 loktů, „standardní“ falangy budou měřit od 4 loktů na krajích po 6 loktů uprostřed kryté ulice. Obytná část bude mít 12 loktů. Galerie od 18 po 24 stop, pokoj vedoucí na galerii 20 stop a pokoj vedoucí navenek dokonce 24 stop. Společné sály budou 8 loktů široké a okna budou moci mít jak do kryté ulice tak dokonce i ven upozorňuje Fourier. Klenba oken bude pochopitelně křížová. I pracovní prostředí bude příznivější než v civilizaci. „…všecky dílny budou tak půvabné, jako jsou na Nový rok cukrové domečky, které vidíme u našich cukrářů.“

Podobně precizní je i popis denního rozpisu obyvatelů falangy, jak chudých tak bohatých. Základem je střídání práce, protože člověk není stavěný na dlouhodobé věnování se jedné činnosti. Budíček chudého i bohatého měl být v půl čtvrté ráno. Poté se program již liší. Chudého měla od čtyř hodin čekat práce v konírně, od pěti v zahradě, a to až do sedmi hodin, kdy byla snídaně. Od půl osmé se měl stát sekáčem, od půl desáté do jedenácti hodin zelinářem (pod velkým stanem), a poté byl až do oběda ve chlévě. Po jídle měla chudého čekat práce v lese. Od čtyř hodin byla naplánována práce v továrně, od šesti zalévání a nakonec od osmi práce na burze. Od půl deváté večer byla večeře následovaná zábavou a večerkou v deset hodin. Bohatí měli poněkud odlišný program. Od čtyř hodin od rána je čekalo povídání o noci. Po probuzení se začali všichni omývat a oblékat, „… aby se do čtyř stihli všichni shromáždit k předčítání kroniky nočního dění, kde se k uspokojení zvědavosti dovídali, kdo s kým v noci sdílel své lože.“ Od půl páté mělo být první jídlo a po něm přehlídka. Již od půl šesté byl naplánován lov, a to až do sedmi hodin, kdy se měli věnovat chytání ryb. V osm hodin následovala snídaně a čtení novin. Po hodinové snídani následovala kulturní schůze, jak jinak než opět pod velkým stanem. V deset hodin čekala bohaté půlhodinová mše. Až do oběda poté trvala práce u bažantů a v knihovně. Odpolední práce trvala od půl třetí do šesti hodin a zahrnovala brigádu ve skleníku, péči o tropické rostliny a rybníkářství. Poté se mělo odjíždět na venkov na svačinu. Po půlhodinové svačině následovala péče o ovce až do osmi hodin, kdy se i bohatí přesouvali na burzu. Následovala večeře a hodnotný kulturní program – zábavy, plesy, divadla. Večerka bohatých měla být poté o celou půlhodinu později než u chudých – až v půl jedenácté. „Tento denní rozvrh nám něco napovídá o naprosto nereálných představách muže, který se domníval, že pět hodin spánku je docela slušný průměr a že tu a tam by se do něj mohl vtísnit dvouhodinový pracovní den – jen tak pro zábavu!“, komentoval Fourierovy šílené představy Kuehnelt-Leddihn.  Fourier by však namítal, že více spánku není potřeba, protože úzkostlivá hygiena a rozmanitost společné práce odstraní pracovní únavu obyvatel falangy a nedojde tak k vyčerpání pracovních sil. Jinými slovy: „V nynějším společenském řádu potřebují lidé chvíle oddechu po namáhavé práci, kdežto v novém kolektivním řádu potřebují jen zpomalení rytmu svých radostí.“ Není divu, že takový člověk se falanze dožije téměř 150 let.

Ačkoliv nebyl Fourier vyloženě rovnostářský, zabýval se problémem spravedlivého rozdělení výtěžků práce a majetku v harmonické společnosti. Za veškerý majetek (materiál, stroje, půda atd.), který bude vložen při zakládání falangy, bude nejprve vydáno 1 728 akcí. Tyto akcie budou přenosné a budou rozděleny dle výše počátečního vkladu. Naštěstí ani chudí nepřijdou zkrátka, protože „…i kdyby neměl [chudý] ani půl tolaru, bude si moci koupit podíl na lidových akciích, protože bude velmi levný.“ Každý se tak za minimální sumu stane spoluvlastníkem majetku falangy a „…bude moci říkat: „naše paláce“, „naše obchody“, „naše pokladna“; bude mít také podíl na zisku.“ I nemajetným bude zaručeno životní minimum. Správa falangy každému poskytne zálohu na šaty, stravu a bydlení. O nesplacení se nebude třeba obávat, protože jak již bylo řečeno, práce bude tím největším požitkem a vše se bohatě vrátí. Tato minimální záloha se bude skládat z 5 jídel denně pro střední třídu; slušného obleku – a to jak svátečního, tak pracovního, nářadí pro práci v továrně i na poli, dále bytu, přístupu do společenských místností, na slavnosti třetí třídy a dokonce i divadelní lože třetího pořadí. Fourier myslel i na ženy. Zatímco v civilizaci je většina žen považována za parasity společnosti, ve falanze jim bude ponechána polovina výnosných míst a nebudou nuceny dělat nepříjemné a služebné práce. Všechny třídy společnosti tak budou žít v harmonii, „každá překážka padne před jejich nadšeným elánem; s hněvem budou odmítat slovo „nemožné“ a nejnamáhavější práce…bude pro ně hračkou.“

Fourier dále předpokládal, že se Sahara přemění v úrodné pole a zahrady, že se ve Varšavě budou dát pěstovat pomeranče a na obou pólech zeměkoule obilí. Arktický oceán měl být navoněn parfémem. Ještě zajímavější jsou jeho představy nových druhů zvířat, které budou v harmonické společnosti vyšlechtěny. Například takový „anti-lev“ bude učenlivé a poslušné zvíře, které by dosahovalo trojnásobné velikosti, než mizerný lev v civilizaci, jedním krokem by urazil 7 metrů a dokázal by tak velice rychle přepravovat obyvatele falang po celé Francii. Neméně zajímavá je představa „anti-žraloka“ a „anti-velryby“. Oba podivní tvorové budou přátelští a budou pomáhat lidem při pohánění lodí.

Závěr

O Fourierově bujné fantazii již nemůže být pochyb. Jeho představy však nekončily na hranici našeho světa. Tvrdil například také, že Země měla dříve 2 měsíce, z nichž jeden pojmenovaný Phoebe spadl kdysi dávno na naši zemi. Tato katastrofa zapříčinila vznik 150 druhů hadů a 43 druhů štěnic. Nakonec dospěl k závěru, že jeho navržený společenský řád bude nastolen i na cizích planetách, popřípadě na Slunci. Fourier se totiž domníval, že Slunce obývají „lidé“ zvaní solariens, jejichž opěrný úd terriens, který u běžných lidí nenalézáme, chránil tyto lidi před pádem, byl prostředkem sebeobrany a sloužil ke koordinaci tělesných pohybů. Není divu, že se tyto fantastické představy – pokud je člověk myslí vážně – staly předmětem karikatur.

Ona posměšná poznámka, kterou jsem zmínil hned v úvodu textu, se po prostudování Fourierova díla nezdá tak přehnaná. Stejně jako v případě Saint-Simona, se však Fourierovi podařilo získat jistou prestiž a obdiv dalších socialistických myslitelů. V českých zemích bylo Fourierovo dílo představeno například prostřednictvím Karla Slavoje Amerlinga, Jakuba Arbese či Františka Klácela. Na pražské univerzitě přednášel o socialismu a Fourierových myšlenkách Anton Springer, které později vyšly v poměrně rozsáhlé knize Geschichte des Revolutionszeitalters. Proběhlo dokonce několik pokusů založit falangu. Svět se však fourierovcům nikdy změnit nepodařilo, pokud nebereme vážně poznámku v předmluvě k českému vydání Fourierova díla, že: „Kolchozy připomínají po některých stránkách Fourierovy falangy.“