Z knihovničky utopického socialismu IV: Morelly

Mises.cz: 02. června 2014, Tomáš Nikodym (přidal Kolektiv Mises.cz), komentářů: 0

Morelly je tak trochu záhadná postava utopického socialismu, o které dodnes nemáme dostatek informací. Nedostatek zdrojů o Morellym je dokonce takový, že se s jistotou neví ani jeho pravé jméno. I z těchto příčin byla jeho díla často připisována jiným autorům – například jeho nejvýznamnější dílo Zákoník přírody z roku 1755, kterým se budu ve svém článku zabývat, bylo až do 20. let 19. století připisováno D. Diderotovi. I přes tento určitý handicap měl Morelly vliv na pozdější socialisty Saint-Simona a Fouriera. Zřejmě nejvýznamnějším následovníkem Morellyho byl však neblaze proslulý Francois-Noël Babeuf, známý spíše jako Gracchus. Sovětský politolog V. P. Volgin poté dokonce nazval Morellyho „nejčistším vykladatelem socialismu.“ Engels zmiňuje Morellyho spolu s G. B. Mablym jako jedny z prvních tvůrců ucelených komunistických teorií.

Morelly se od již představených utopických socialistů Fouriera a Saint-Simona poněkud liší. Zatímco například Fourierovo uspořádání společnosti nemělo smazat majetkové rozdíly mezi lidmi (ačkoliv se všichni měli mít dobře), Morelly byl vyloženě rovnostářský. Je tak zajímavé se podívat na jeho „ekonomické“ úvahy o fungování nového společenského řádu, které čtenářům předložil. Dalším důvodem, proč se vůbec Morellyho dílem zabývat, je fakt, že spadá do poměrně rozsáhlé skupiny socialistů, kteří podlehli tzv. mýtu ušlechtilého divocha. Ačkoliv byl tento mýtus nejrozšířenější po objevení Ameriky a tamních kmenů, prvky idealizace divošského života bez vlastnictví lze nalézt i u socialistů 20. století. Tento mýtus představím o něco podrobněji v první části textu. Bude následovat Morellyho kritika tehdejšího společenského řádu. V závěru se budu zabývat vzorem zákonodárství, které je ve shodě se záměry přírody, což je podobné vykreslení nového společenského řádu, jak to činil například i Fourier. Ačkoliv je Morellyho vize v porovnání s Fourierovou méně barvitá, neubírá jí to na zajímavosti.

Mýtus ušlechtilého divocha

Původ tzv. mýtu ušlechtilého divocha je nutné hledat v socialistickém dělení na soukromé a společenské vlastnictví. I socialisté 20. století vycházeli z toho, že společenské vlastnictví předcházelo soukromému, protože v prvobytně pospolné společnosti nic jako soukromé vlastnictví neexistovalo. Z tohoto důvod poté považovali, a možná stále považují, společenské vlastnictví za přirozené, zatímco soukromé vlastnictví považují za důsledek sobectví zkažených jednotlivců, kteří si svou moc udržují pomocí zákonodárství. Například český socialista Ota Šik tvrdil, že v primitivní společnosti si lidé měli společně podmaňovat (přivlastňovat) přírodu. Výsledky práce byly poté buď prací přímo rozděleny, nebo později přerozděleny dle potřeb členů společnosti. „…není tu ještě podstatných rozdílů v tom, co si kdo přivlastňuje, a všichni si přivlastňují přírodu jenom prostřednictvím své práce.“, napsal Šik. Svůj výklad poté obohatil o Engelsovo tvrzení, že zákonodárství je výtvorem buržoazie. Jak napsal Engels: „Pro buržou je zákon pochopitelně posvátný, protože je to jeho vlastní výtvor, je vydán s jeho souhlasem, k jeho ochraně a pro jeho výhody.“  Existence soukromého přivlastňování tak může za vznik státu a zákonodárství, které opětovně útočí na dělnickou třídu a chrání soukromé vlastnictví.

Někteří historikové a antropologové však ukazují, že takovéto vidění minulosti je chybné a značně zidealizované. Tento mýtus představuje myšlenku, že kdysi existoval jakýsi zlatý věk, ve kterém neexistovalo soukromé vlastnictví a s ním spojené negativní efekty, jako je sobectví, vykořisťování atd. Koncept ušlechtilého divocha se začal objevovat zejména po zámořských objevech, při nichž došlo k setkání evropské civilizace a „méně vyspělých“ kultur. Jak píše Pipes, velký vliv na práce utopických socialistů měli i Kryštof Kolumbus či Amerigo Vespucci. Snad nejlépe vyjádřil dojmy o těchto společnostech historik P. M. d’Anghiera: „Domorodci mají půdu stejně společnou jako slunce a vodu. Rozdělení na moje a tvoje (zdroj všech nesvárů) u nich nehraje žádnou roli. Spokojí se s málem, a přesto díky velké zemi mají všeho spíše nadbytek než nedostatek. Zdá se, že žijí ve zlatém věku.“ I přes počáteční fascinaci těmito společnostmi přišlo po delším kontaktu vystřízlivění. Tito ušlechtilí divoši byli později označováni za zvířata, barbary a kanibaly.

Sám Morelly vyzdvihoval život amerických kmenů, které žijí v souladu s přírodou. Jeho slovy: „Chceme-li brát lidi tak, jak jsou v přirozeném stavu, obraťme se do Ameriky a tam najdeme mnoho kmenů, jejichž členové zachovávají velmi nábožně, alespoň mezi sebou, drahocenné zákony této společné matky – přírody, kterých se ze všech sil dovolávám.“ Dále pak zdůrazňoval, že u těchto kmenů je věcí cti, aby se pokládali za velké dle toho, jak jsou užiteční pro druhé a dobrovolně naslouchají radám starších. „Ve společnosti takto uspořádané nikomu ani nenapadne, aby vládl, nebude-li tam vlastnictví, které by mohlo vyvolávat choutky podmanit si druhé.“, pokračoval Morelly. Kromě toho, že si někteří socialisté život těchto kmenů idealizovali, podcenili zároveň fakt, že společenská organizace primitivních kmenů a vyspělé společnosti je téměř nesrovnatelná. Vyzdvihování rodinného života, který kmenové uspořádání připomíná, není aplikovatelné na velkou společnost o milionech členů. „Jelikož je jisté, že každý národ má svůj původ v jedné nebo několika rodinách, nutné si udržel – alespoň po nějakou dobu – formu patriarchální vlády a řídil se pouze zákony, diktovanými citem lásky a něhy, který je podněcován a živen mezi bratry a příbuznými příkladem hlavy rodiny; za této umírněné vlády veškerý majetek je společný a hlava rodiny si pro sebe nic nepřivlastňuje.“ Morelly si uvědomoval, že s růstem počtu členů společnosti se tyto vazby oslabovaly a docházelo ke vzniku soukromého vlastnictví. Odmítnul se však této představy zlatého věku a harmonického rodinného života vzdát, a pokoušel se nalézt zákonodárství v „souladu s přírodou“, které by společnost 18. století změnilo v socialistickou a umožnilo žít v harmonii, jak tomu bylo u našich předků. Morelly a jemu podobní socialisté si však stěží uvědomovali, že zrušením soukromého vlastnictví a znemožněním racionální ekonomické kalkulace by společnost neuvrhli pouze do „harmonie“ našich předků, nicméně především do jejich primitivismu. K tomu trefně poznamenal Mises: „Ze socialistického hospodářství by se…stal chaos, kde by brzy a nezadržitelně nastala všeobecná chudoba a návrat do primitivnosti našich předků.“ 

Nedostatky politiky a morálky

Morellyho dílo Zákoník přírody je rozděleno do 4 částí, přičemž první 3 se zabývají kritikou tehdejšího společenského řádu. Sám Morelly si stanovil vskutku nelehký úkol. „Tento úkol, ..., spočívá v tom, nalézt takovou situaci, v níž by člověk byl šťastný a dobrý, pokud je to v pozemském životě vůbec možné.“  Před tím, než bude představen koncept nového společenského řádu, který z člověka dostane to nejlepší, je nutné se zabývat právě kritikou tehdejšího řádu. Ačkoliv ona kritika zabírá většinu knihy, příčina všeho zla je pouze jedna. Po představení mýtu ušlechtilého divocha je zřejmé, že Morelly nehledá za vším ženu, ale soukromé vlastnictví.

Morelly začal svou analýzu u jediné existující neřesti, kterou je podle něj lakota. Všechny ostatní neřesti a negativní projevy společnosti jsou pouze různými stupni lakoty. „Analysujte ješitnost, domýšlivost, pýchu, ctižádost, prohnanost, pokrytectví, zločinnost…nakonec vždy dojdete k onomu těžko postižitelnému prvku – k hrabivosti.“ I takovou věc, jako je osobní prospěch, bylo dle Morellyho třeba vymítit. Jak toho docílit? Morelly předložil jednoduché řešení. „Jsem přesvědčen, že nikdo nepopře samozřejmost tohoto tvrzení: tam, kde by neexistovalo žádné vlastnictví, nemohl by existovat ani žádný z jeho zhoubných následků.“ Zajímavé je, že si Morelly představoval, že po odstranění vlastnictví spolu budou lidé soupeřit o to, kdo zvládne druhé učinit šťastnými. Poupravím-li trochu jeho tvrzení, Morelly si představoval, že „trhy“ budou fungovat až po odstranění vlastnictví. Fungování trhů, ačkoliv může být řízeno sobeckými motivy, vede právě k předhánění se v tom, jak posloužit ostatním. Snad nejlépe vystihuje tuto myšlenku citát A. Smitha: „Že se můžeme naobědvat, to není z dobré vůle řezníka, sládka nebo pekaře, nýbrž proto, že dbají svých vlastních zájmů. Nedovoláváme se jejich lidskosti, nýbrž jejich sobectví, a nikdy jim nevykládáme o svých potřebách, nýbrž o výhodách, které z toho budou mít.“

Stejně jako v případě „trhu“, Morelly převrátil i vznik konfliktů ve společnosti. Zatímco ekonomie vnímá vznik vlastnictví jako přirozenou reakci na omezenost zdrojů našeho světa, a tedy odstranění konfliktu o tyto zdroje, Morelly a někteří jiní socialisté vzácnost nerespektovali nebo odmítali. Za ekonomy lze citovat např. C. Mengera s jeho vynikajícím shrnutím ekonomického přístupu k vlastnictví: „Lidská ekonomika a vlastnictví mají společný ekonomický původ, jelikož zásadní důvod pro jejich existenci spočívá ve skutečnosti, že statky existují pouze v omezeném množství, které je menší než požadavky lidí. Vlastnictví, stejně jako ekonomika, není arbitrárním konceptem, ale spíše jediným možným způsobem řešení problému, který je z podstaty věci na nás uvalen rozdílem mezi požadovaným a dostupným množstvím ekonomických statků.“ Morelly by k tomuto namítal: „Svět je stolem, na němž se předkládá dosti potravy pro všechny pozvané a pokrmy patří buď všem, poněvadž jsou všichni hladoví, nebo jen některým, poněvadž ostatní jsou sytí; a tak nikdo není pánem, aniž má právo tvrdit, že jím je.“ Dále tvrdil, že vznik a existence vlastnictví může za vznik zákonodárství, které nazírá na člověka jako od přírody špatného a zvráceného. Tomu poté odpovídá zásada „Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ti jim.“  Odstraní-li se zdroj všech nesvárů – vlastnictví – bude opět možné žít v souladu s přírodou, která káže: „Konej tolik dobra, kolik ty sám požaduješ od jiných.“ Jak by tedy vypadal takový svět?

Zákonodárství v souladu s přírodou

Na závěr své knihy Zákoník přírody představil Morelly vzor zákonodárství, které by bylo v souladu se záměry přírody. Zatímco jeho popis všech stránek fungování nového uspořádání společnosti není tak fantastický jako u Fouriera, náčrt zákonodárství docela dobře umožňuje si důsledky těchto zákonů představit. Pokud by někomu nestačila jeho fantazie, Kuehnelt-Leddihn dodává, že Morellyho „politická struktura této socialistické utopie je v podstatě hierarchický systém státních rád, systém sovětů.“ Morelly rozdělil zákony do krátkých paragrafů a různých kategorií – od základních zákonů, přes hospodářské zákony, zákony upravující manželství a výchovu, až po zákony upravující tresty. Nyní se pokusím v krátkosti představit obraz Morellyho nové společnosti.

Z předchozího textu je již zřejmé, že základní zákony, které měly za úkol vykořenit tehdejší existující nepravosti a veškeré společenského zlo, upravovaly vlastnické vztahy. „Nic ve společnosti nepatří jednotlivci a není jeho vlastnictvím…“, začal Morelly. Poté pokračoval: „Každý občan je veřejným zaměstnancem, vydržovaným, vyživovaným a zaměstnávaným na útraty společnosti.“ Zároveň měly být upraveny pracovní povinnosti každého člověka dle jeho sil a zákonů o rozdělování. Tyto zákony se zabývaly jak hospodářstvím, tak rozdělením osob do skupin, z čehož později vyplývá i politický systém.

Aby se zamezilo zmatkům a potížím, mělo se nejdříve přistoupit ke sčítání lidu a jeho rozdělení na rodiny a tzv. tribue (inspirace z dělení obyvatel ve starověkém Římě), popřípadě do krajů, pokud by bylo hodně obyvatel. Každá tribue by se měla skládat ze stejného počtu rodin, každá městská obec ze stejného počtu tribuí atd. Základem veškerého dělení, majetkového, pracovního i občanského mělo být číslo 10 a jeho násobky. Tímto zázračným dělením, spočívajícím v desítkové soustavě se mělo docílit toho, že dělníci by dodávali lidu, co bude třeba, aniž by se příliš unavili. Hotové výrobky se poté měly donášet na veřejné prostranství, kde by byly rozdělovány. „Podle posvátných zákonů se nebude nic mezi spoluobčany prodávat ani vyměňovat, nýbrž např. ten, kdo potřebuje nějakých bylin, zeleniny nebo ovoce, půjde si pro ně na veřejné prostranství, kam je donášejí pěstitelé, vezme si však pouze tolik, kolik má zapotřebí na jeden den.“ Tento systém rozdělování měl platit pro všechny výrobky. „Kdo potřebuje oblek, dostane ho u toho, kdo jej šije, ten pak si vyzvedne látku u výrobce a ten zase obdrží surovinu ve skladišti, kam ji přinesou ti, kdož ji pěstují.“, představil Morelly fungování hospodářství v novém společenském řádu. Ačkoliv jsem si při popisu hospodářského systému (nepochopitelně) vzpomněl na vynikající esej L. Reada Já, tužka, podrobnější úvahy o ekonomické kalkulaci však v Morellyho díle chybí. Pro Morellyho bylo důležitější „Úzkostlivě dbát toho, aby obchod nezavedl do republiky vlastnictví, a to ani nejmenším rozsahu.“ Poté pouze předpokládal, že bez vlastnictví všechno půjde samo, protože v tomto systému budou všichni činit dobro, jak již bylo zmíněno.

K zákonům o rozdělování je možné doplnit i zákony proti přepychu. Dle těchto zákonů v souladu s přírodou by mělo být nakázáno všem lidem do 30 let oblékat se stejně. Od tohoto věku dále bude obyvatelům umožněno oblékat se dle svého vkusu, ale bez zvláštního přepychu. Oblékání dle vlastního vkusu však znamenalo, že každý by mohl mít jeden sváteční a jeden pracovní oděv „ve skromné, ale pěkné úpravě“. Ozdoby by byly zřejmě povoleny, nicméně by neměly získávat zbytečnou pozornost, protože by to vedlo k větší úctě toho daného jednotlivce. Podobná pravidla měla platit pro stravování, kdy bude od 30 let možné stravovat se v rodinném kruhu.

Rozdělena by byla i půda, která by měla mít pravidelný tvar a byla pod správou městské obce. Kolem náměstí (pravidelného tvaru!) v obci by se postavila veřejná skladiště pro všechny druhy zásob „jednotného a příjemného vzhledu.“ Morelly nakonec dospěl k tomu, že všechny budovy by měly bít stejné a vystavěny tak, aby nebyla porušena pravidelnost. Na obecních pozemcích by měla v zemědělství povinně pracovat každá osoba ve věku od 20 do 25 let. V podobném duchu naplánoval Morelly život každému jednotlivci, počínaje například úpravou možností matky prokázat svou neschopnost kojit děti. Doma u rodičů by měly děti zůstávat do věku 5 let. Měl však být zajištěn stálý dohled tribuí. Poté mělo dojít k oddělení obou pohlaví a jejich ubytování ve zvláštních domech. Všichni poté měli dostat stejný oděv, být stejně stravováni a vzděláváni. Ve věku 10 let se děti měly přesunout do dílen, kde by se vyučovaly ve svém budoucím povolání. Po celou dobu výchovy by děti musely být pod dohledem senátorů, kteří by dbali na „…dětské poklesky, které by mohly podporovat smysl pro vlastnictví…“ Mistrové v dílnách by měli dále stát za mravní výchovou dětí. „Mladí lidé zvědí, že touha se sdružovat, která je v člověku, je jediným projevem záměrů božských…“ Nechci na tomto místě tvrdit, že člověk není tvor sociální, nicméně sdružování by vždy mělo být dobrovolné, zatímco v Morellyho systému je k tomu člověk donucen. „Pohnutkou, která povede k plnění těchto příkazů, bude osobní štěstí…“ Mladí lidé by byli dokonce přinuceni ve věku 15 či 16 let (jaká to možnost volby!) vstoupit do svazku manželského. Se vstupem do manželství se zároveň odstěhují zpět do otcovského domu, nicméně by byli stále nuceni docházet do dílen, kde by se učili až do věku, od kterého by začali povinně pracovat v zemědělství. Pokud by se chtěl někdo věnovat vědět či umění, bylo by mu to umožněno nejdříve ve věku 30 let, a to navíc pouze omezenému počtu osob. Pokud by dosáhli v této oblasti úspěchů, které prospějí společenskému blahu, mohli by být oslavování básněmi a obrazy.

Na věk měly být vázány i politické funkce. Inspiraci Morelly čerpal z patriarchálního modelu kmenového uspořádání, podivuhodně spojeného s demokratickými principy. Politické funkce by se tak týkaly pouze starších mužů. Pokud by například existoval kraj, v jeho čele by stál náčelník, který by byl volen představenstvem tribuí. Náčelník měl také mít možnost stát se doživotně hlavou celého státu. Představený tribue by byl volen z jednotlivých rodin. Každý otec rodiny, který dosáhl 50 let, by se stal členem městského senátu. Nad všemi institucemi by stál nadřazený Nejvyšší senát, kam by každý městský senát vysílal své 2 zástupce. Tento senát by měl moc rušit a upravovat příkazy a rozhodnutí nižších orgánů. Největší moc by však měla již zmíněná hlava státu. „Zvláště pak je hlavě státu svěřeno vrchní vedení všech státních pracovních sborů, které se zaměstnávají zemědělstvím nebo jsou k němu připojeny, a vrchní dozor nad skladišti všeho druhu a nad činnost všech řemeslných cechů.“ Hlava státu by se tak prakticky stala neomezeným vládcem a jedinou osobou, která by mohla vykonávat vlastnické právo. Všem politickým činitelům, vedoucím dílen a mistrům řemesel museli občané náležitě prokazovat úctu a poslouchat jejich příkazy v zájmu vlasti tak, jako děti poslouchají otce. Všechny příkazy těchto mužů by byly uvedeny slovy: „Rozum si toho žádá, Zákon to nařizuje“ Přesně proti tomuto konstruktivistickému racionalismu (či naivnímu racionalismu dle definice K. Poppera) se ve svých dílech snažil bojovat F. A. Hayek. „…všichni ti, co jsou fascinováni krásnými plány pocházejícími z takovéhoto přístupu, protože jsou „tak logické, tak průhledné, tak snadno pochopitelné“…zapomínají na to, že tyto plány vděčí za svou zdánlivou jasnost plánovačovu přehlížení všech těch faktů, které nezná.“, napsal Hayek.

Morelly dále představil zákony trestní. Těchto zákonů prý však nebude toliko potřeba, protože v novém společenském řádu nebude nikdo tak zvrhlý, aby někoho připravil o život či poranil. Krádež v tomto systému nepřichází v úvahu, protože nikdo nic nevlastní, pomineme-li pracovní oděv a nářadí. I kdyby přeci jen došlo k nějakému závažnějšímu zločinu, byl by pachatel na doživotí uvězněn do kobky postavené nad veřejným pohřebištěm. Velký prostor věnoval Morelly i cizoložství. Cizoložníci by spolu nesměli nikdy uzavřít sňatek a za své činy by je čekalo roční vězení. Za cizoložství Morelly považoval i pohlavní styk v roce rozvodu. Trestní zákoník se významně věnoval i osobám pečujícím o děti. Jako největší provinění by poté bylo učení, které by bylo v rozporu se zásadou družnosti. To znamená, že by se trestalo nevymýcení smyslu pro vlastnictví, jak již bylo dříve naznačeno. Celý vězeňský systém není nepodobný tomu dnešnímu. „Všichni, kdož budou vyloučeni ze společnosti a uvězněni navždy nebo jen na určitou dobu, budou zbaveni účasti na jakékoliv zábavě nebo zaměstnání; budou jednotně živeni pokrmy dobrými, ale velmi prostými, a týmž způsobem i oblékáni.“ Aby byl trest dokonán, obsluha ve vězení by byla složena z mladých lidí, kteří se provinili leností či špatným učením. Nakonec, podíváme-li se na popis vězeňského systému a fungování společnosti, jak ji Morelly představil, mají více společného než rozdílného. Pokud by někdo hledal ideální socialistické a rovnostářské uspořádání společnosti, najde ho zřejmě ve vězení. „Kdo má jistotu ve všech svých základních potřebách? Kdo má práci, duševní péči, zdravotní péči, bydlení, stavu, občasnou zábavu, bezplatné odívání, bezplatný pohřeb, bezplatné všechno? Člověk by snad mohl odpovědět, že to jsou „jeptišky a mniši“, leč standardní odpověď zní – „vězni“.“

Závěr

Stejně jako v případě Saint-Simona či Fouriera, i o Morellym lze nalézt i zmínky v českých zemích. Z důvodu nedostatku informací o autorovi samotném je však rozšíření jeho díla výrazně slabší než v předchozích případech. O Morellym bylo opětovně možné se dočíst ve Springerově knize Geschichte des Revolutionszeitalters. Jistého ohlasu se v tomto díle dočkal i Morellyho žák Gracchus Babeuf a jeho Spiknutí rovných. Morellyho (a Mablyho) vliv na Babeufa je zřejmý především ze slavných plakátů, kterými „rovní“ zaplavili roku 1796 Paříž, a jejichž text začínal: „Příroda dala každému člověku právo podílet se rovným dílem na veškerém vlastnictví.“ Za účast na tomto spiknutí a pokusu nastolit ve Francii komunistický systém byla Gracchusovi roku 1797 setnuta hlava. Byl to zřejmě právě Babeuf – první moderní komunista, díky kterému se Morellymu podařilo zajistit pozornost pozdějších socialistů a místo v dějinách socialistického učení.