Z knihovničky utopického socialismu V: Thomas More

Mises.cz: 16. června 2014, Tomáš Nikodym (přidal Kolektiv Mises.cz), komentářů: 0

Při studiu utopického socialismu není možné opomenout samotného autora slova Utopie, dalšího Angličana, Thomase Morea. Ve svém románu Utopie představil More pomocí dialogů svou vizi ideálního státu – Utopie. Tím se zároveň stal prvním z řady autorů moderních utopických románů. Na druhou stranu, jeho vliv na teorie „vědeckých“ socialistů je zanedbatelný. „Jeho názory…nepřesahují rámec utopického socialismu, jak ani jinak nebylo možné v době feudálního způsobu výroby a jemu odpovídajícímu způsobu myšlení.“

Thomas More se narodil v Londýně roku 1478. Po studiu na latinské škole začal chodit na oxfordskou univerzitu, kde studoval latinu a řečtinu. Po dvou letech na Oxfordu začal More studovat práva. Po dokončení studia se stal velice úspěšným právníkem, ale stále toužil po mnišském životě. Jak upozornil Kuehnelt-Leddihn, Moreovy rovnostářské představy mohly vycházet právě z monasticismu. Na tom by samozřejmě nebylo nic špatného, protože mnišství předpokládá dobrovolné vzdání se „ekonomických a materiálních výhod“ či možností volby, ačkoliv klášterní život poskytoval pravidelnou práci, bezplatnou zdravotní péči a základní materiální zabezpečení. V teoriích socialistů se poté často na tuto dobrovolnost zapomíná a většina těchto klášterních opatření je definována legislativně. To samé platí i pro Moreovo nejznámější dílo Utopie, které se dočkalo prvního vydání již v roce 1516. More však nebyl spisovatelem „na plný úvazek.“ Kromě provozování právní praxe byl již od roku 1504 členem parlamentu. Dále byl diplomatem Jindřicha VIII. a zkušenosti, které posbíral během svých cest, využil právě při psaní Utopie. Moreova politická kariéra skončila až ve 30. letech 16. století se vznikem anglikánské církve, kdy More odmítl uznat Jindřicha VIII. za hlavu nově vznikající církve. More byl nakonec obžalován ze zrady a odsouzen k smrti. V červnu 1535 byl popraven.

Napravený libertarián More

Před samotným popisem onoho skvělého a ideálního státu v řeči Rafaela Hythlodaia se v první knize odehrál poměrně zajímavý rozhovor. More v tomto rozhovoru představil ideální právní systém či zpochybňoval existenci společnosti bez existence soukromého vlastnictví. Poté se však slova ujal právě Rafael, který měl to štěstí navštívit Utopijské a viděl na vlastní oči, že takový systém nejenom funguje, ale že na světě není lepšího společenského uspořádání. More však nejprve představil právní systém dalšího smyšleného národa Polyleritů, žijícího kdesi v Persii, a to při diskusi o zločinu a trestu. Některé z těchto myšlenek jsou vskutku libertariánské. Daně zde měly být nízké, povinná vojenská služba neexistovala a lidem bylo umožněno žít dle svých vlastních principů. Nejzajímavější byl však jejich právní systém. „…lidé, kteří jsou usvědčeni z krádeže, vracejí, co odcizili, vlastníkovi, nikoliv, jak se jinde obyčejně děje, vladařovi; Polylerité totiž soudí, že vladař má na ukradenou věc právě tak málo práva jako sám zloděj.“ Na skutečnost, že zločin se týká vždy dvou konkrétních osob či skupin se dnes často zapomíná a do hry vstupuje „veřejnost“, přičemž předmět sporu a odškodnění jsou konfiskovány do státní kasy. Polylerité však měli nechávat odškodnit oběť krádeže. „Jestliže věc zanikla, odhadne se její cena a zaplatí z majetku zlodějů…“ Nakonec i v případě, že zloděj na odškodění nemá, je odsouzen k práci, ze které je odškodnění splaceno. „Konečně na několika místech je nenechávají pracovat o veřejných pracích, nýbrž jak právě který soukromník potřebuje námezdných sil, tak si na tržišti na ten den najme práci toho neb onoho…“ Z podobných principů pak vychází například kniha Morrise a Lindy Tannehillových The Market for Liberty. Ti například tvrdí že: „Když agresor způsobí ztrátu, poškození nebo zničení věci nevinného člověka, spravedlnost vyžaduje, aby agresor zaplatil za svůj zločin. Nikoliv však propadnutím části svého života „společnosti“, ale odškodněním ztráty oběti a zaplacením všech výdajů přímo spojených s agresí…“ 

V diskusi se dále probírala například manipulace s penězi a okrádání lidu ze strany panovníka a jeho rádců, kteří pouze spekulují jak nahromadit co největší poklady. Kritizování byli panovníci, kteří se pomocí zlehčování mincí snaží splatit své dluhy. Tuto praxi potvrdil například Rothbard. „…mincovny všechny mince v království roztavily a přerazily, lidem daly zpět stejný počet „liber“ či „marek“, ale tyto mince byly již lehčí. Zbylé unce zlata a stříbra zbyly v kapse krále, který je používal na krytí svých výdajů.“ Jako další příklad okrádání lidu je uvedena předstíraná hrozba války, která vede k většímu výběru daní, a poté vládce předstírá, že vše vyřešil diplomaticky a ušetřil tak spoustu lidské krve. Vše je způsobeno tím, „…že žádné množství zlata není dosti velké pro vladaře, kteří musí vydržovat vojsko.“

Na závěr diskuze, kdy již Rafael prosazoval myšlenku, že kde existuje soukromé vlastnictví, se vše měří penězi, a státní zřízení tak nikdy nemůže být spravedlivé a prospěšné, More stále namítal, že takové zřízení nemůže fungovat. „…mně se naopak zdá, že nikdy nelze příhodně žíti tam, kde je vše společné. Vždyť kterak by mohla stačit zásoba hmotných statků, jestliže se každý odtahuje od práce, když ho ani nepobízí vyhlídka na vlastní zisk, a naopak spoléhání na cizí přičinlivost ho dělá lenivým?“, ptal se More. Poté pokračoval, že „…i kdyby byli podněcování nedostatkem, když by však žádný zákon nedovoloval podržeti jako své, co by kdo získal, zdaž by nutně nevznikal nezdravý stav se stalým vražděním a vzpourami? Na rozdíl od Morea měl však mít Rafael tu výhodu, že vše viděl v Utopii na vlastní oči a poznal, že takové zřízení nejenom funguje, ale je také ideální. More tak nakonec podlehl své zvědavosti a nechal si podrobně popsat onen skvělý ostrovní stát. Po vydatném obědě se Rafael pustil do vyprávění, o čemž již pojednává kniha druhá.

Utopie

Utopie nebyla vždy tím nejlepším státem. Lid tohoto ostrova, dříve zvaného Abraxa byl nevzdělaný a drsný. Změna přišla až s příchodem muže jménem Utopus, který když tuto zemi dobyl, dokázal z tamějších domorodců vytvořit tu nejlepší společnost. Nyní se pokusím v krátkosti představit život v tomto ostrovním a údajně ideálním státě.

V Utopii nalezneme 54 měst. Stejně jako v případě dalších utopických socialistů, aby něco mohlo být ideální, musí to být unifikované. Těchto 54 měst tak je „…vesměs prostorných a velkolepých, s jazykem, mravy, zřízením a zákony naprosto stejnými; všechna mají stejné rozvržení, a…vesměs stejný vzhled.“ Všechna města jsou samozřejmě vhodně umístěna, aby cestování mezi nimi netrvalo déle než den. Podobně ideálně byly každému městu přiděleny polnosti. Ačkoliv jsou všechna města v Utopii vesměs stejná, existuje jedno, které se vyznačuje tím, že v něm sídlí senát, a dá se tedy označit za město hlavní. Podobně jako Fourier a Owen, popsal i More relativně podrobně všechny detaily tohoto města, včetně rozměrů ulic, provozu v nich, či ochrany před větrem tak, jak to geniální plánovač vymyslel (proslýchá se, že za rozvržením měst stál samotný Utopus). Mnohem zajímavější je však řešení otázky, že vše, a tedy i domy, mají být společné. „[Domy] Dokonce mají také dvojkřídlé dveře, jež se dají otevříti lehkým ručním zátahem a pak samy sebou se zavírajíce vpouštějí do domu kohokoli – do té míry není tu nikde nic soukromého. Ostatně samy domy si vždy po deseti letech vyměňují losováním.“ To samé platí pro přilehlé zahrady. Nikdo tak není vlastníkem, nýbrž pouze dočasným správcem. Dle Morea vede toto vlastnické uspořádání ke skvělé péči o tento majetek, a to nejenom pro potěšení, ale také ve vzájemné horlivosti soutěží, kdo bude mít zahrady nejkrásnější. Například Rothbard však vysvětlil, že motivace budou přesně opačné. „Dočasní vlastníci“, kteří vlastní pouze současné využívání zdrojů, budou nakládat se zdroji neekonomicky. More by však namítal, že to, co postaví otec, nechá nehospodárný dědic rozpadnout. Jakákoliv ekonomická úvaha za tímto tvrzením ale chybí.

Rovnost samozřejmě platí i v zaměstnání. Všem bez rozdílu pohlaví je nakázáno pracovat v zemědělství. To je samozřejmě dáno tím, že v Moreově době nelze mluvit o průmyslové revoluci a odpadá tak problém průmyslového proletariátu. Všichni obyvatelé Utopie se tak již od dětství povinně vzdělávají v zemědělství, a to nejenom ve škole na poli teorie, nýbrž i prakticky, hrou na polích. Kromě rolnictví se každý musí naučit ještě jednomu povolání – od vlnařství, přes zednictví, po práci se dřevem a železem. Bývá zvykem, že se toto druhé zaměstnání dědí po otci. Zajímavý je však způsob řešení, pokud by měl někdo zájem o jiné povolání, než měl jeho otec. „Táhne-li však někoho srdce jinam, je adopcí převeden do kterékoli rodiny toho řemesla, o něž projevuje zájem; přitom se nejen otec, nýbrž i úřady starají o to, aby se dostal k vážnému a počestnému hospodáři.“ Dítě má před sebou tedy skutečně zajímavou „možnost volby“. Na pracovní morálku dále dohlíží specializovaný úředník. Kontrola spočívá v odhalování zahálky a v tom, zda každý plní svědomitě své úkoly. Nejde však o nucení k práci od rána do večera, což je prý běžným jevem ve společnosti založené na soukromém vlastnictví. Běžný pracovní den Utopijských trvá 6 hodin – 3 hodiny dopoledne a 3 po obědě (ve veřejných jídelnách) a náležitém odpočinku. Spát chodí všichni stejně, a to o osmé hodině večerní. Každý člověk má právo spát celých 8 hodin. Zbylý volný čas může každý věnovat čemu chce. Nesmí jej však trávit ve zhýralosti a otupělosti („Kostek a podobných nejapných i zhoubných her vůbec neznaji.“). Není překvapivé, že většina lidí se ve svém volném čase vzdělává na přednáškách, které probíhají již od brzkého rána. Ti prostší duchem, co netouží po vzdělání, se většinou dobrovolně věnují svému povolání, za což dostávají pochvalu, protože je to dobré pro stát. Není překvapením, že všeho se vyrobí v dostatečném, ne-li dokonce v nadbytečném množství, protože pracovní systém Utopijských nevede k nečinnosti (především u žen!) a ke zbytečným zaměstnáním. „Považ…, jak málo i z těchto pracujících se oddává řemeslům nezbytným, vždyť tam, kde vše měříme penězi, musí se nezbytně provozovat mnoho řemesel zhola nicotných a zbytečných, která slouží jen k přepychu a požitkářství.“ Mezi opatření šetřící práci patří i zákaz oděvnictví. Všichni musí mít stejný oděv, který se vyrábí zásadně v rodinách (zda střih pochází od samotného Utopa není bohužel známo). Oděv je pochopitelně líbivý na pohled a vhodný pro tělesný pohyb. V létě ochrání před vedrem a v zimě zase před mrazem. Zatímco všude ve světě se člověk nespokojí s 10 pestrobarevnými oděvy, Utopijským postačí jediný oděv na 2 roky.

V Utopii jsou také pečlivě regulovány společenské vztahy. Je tak například stanoven počet členů, který může mít každá rodina. Minimum dospělých členů rodiny je 10 osob a maximum 16. Pokud existují rodiny, které se vychylují od stanoveného počtu různým směrem, jsou úředníky „přebyteční“ členové rodin převáděni do rodin, kde není splněn plánovaný počet osob. More samozřejmě nebyl jediný socialista, pro kterého byla tradiční rodina přežitkem a měla by být obětována společnosti. Tyto představy byly živé ještě ve 20. století, a dokonce docházelo k pokusům o jejich realizaci. V Utopii si dále dokázali poradit i s případy, kdy přírůstek obyvatel celého ostrova přesáhl plánovaný počet. Úředníci „…pak odepíší z každého města příslušný počet občanů a vyšlou je jako osadníky na nejbližší pevninu…“ Na tomto místě je možné připomenout onu Saint-Simonovu myšlenku, že s lidmi se bude nakládat jako s dobytkem. Stejně tak Owenovu vizi odchovu lidí. I v případě Utopijských, jakožto zástupců ideálního státu, musí mít plán přednost před svobodou jednotlivce.

Systém rozdělování výrobků je podobný jako u Morellyho. Ve středu každé městské čtvrti je tržiště, kde jsou k dostání všechny vyrobené předměty. Jako v každé ideální socialistické společnosti zde samozřejmě nemají peníze. Každý si zde tak bere, co potřebuje bez jakékoliv úhrady. „Proč by totiž mělo být cokoliv odepřeno, když jednak všeho je více než dost, jednak není naprosto obavy, že by někdo chtěl žádat více, než potřebuje?“, tázal se v rozhovoru Rafael. Poté došel k závěru, že sobectví a chamtivost jsou způsobeny nejistotou, která je běžná v normálním světě. Později však upřesnil popis fungování tržiště s tím, že nejdříve „nakupují“ veřejné síně (např. jídelny), a teprve poté můžou být vyřízeny požadavky prostého lidu. Lidé však nic nechtějí, protože by to prý bylo nečestné a nikdo se nechce stravovat mimo veřejné jídelny.

Regulováno je i cestování po Utopii. Ten, kdo touží po cestování či návštěvě přátel v jiném městě, musí požádat o povolení. Člověk, který by se odvážil cestovat bez povolení panovníka, je pokládán za zběha a byl by přísně potrestán. Kdo by tento zločin provedl vícekrát, stal by se otrokem. Tato opatření jsou prý nutná jako ochrana proti zahálce. I ten, kdo získá povolení k vycestování do jiného města, je povinen na své cestě vykonávat své povolání. Ona pracovitost a slušnost obyvatel Utopie je tak dána spíše donucovacím aparátem než společenským uspořádáním, které dává vyniknout těm nejlepším vlastnostem člověka. „Není tu vináren, není pivnic, nikde nevěstince, žádná příležitost ke zkáze mravů, žádná místa k ukrývání nebo tajným schůzkám, nýbrž přítomná pohotovost očí všech lidí činí nezbytným věnovat se…práci…“ Navzdory všemu, co doposud bylo řečeno, je v Moreově díle považována Utopie za stát, kde se lidé těší vysoké míře svobody. Stejně jako u ostatních socialistů však i More zřejmě považoval za skutečnou svobodu odstranění nutnosti ekonomické volby. „Vždyť co může být bohatšího než žít zhola bez jakékoli starosti…“ , napsal More. Totální podřízení lidu centrálnímu plánovači je poté malá cena za materiální bezpečí. Ve skutečnosti samozřejmě socialismus kvůli absenci racionální ekonomické kalkulace vede spíše k opačným výsledkům – nesvobodě a bídě. Nebo jak trefně poznamenal Mises: „Není to volba mezi dvěma ekonomickými systémy. Je to volba mezi kapitalismem a chaosem.“ Vždyť i zatímco Mises tvrdil, že jediná svoboda, která člověku v totalitním režimu zůstává, je spáchat sebevraždu, v Utopii se dokonce i senátem neschválená sebevražda „trestala“ zákazem pohřbu.

To, že v Utopii nemají peníze, již bylo zmíněno výše. I přesto však Utopijští získávají veliké množství zlata a stříbra prostřednictvím mezinárodního obchodu. A protože cenu těmto drahým kovům přidělila pouze lidská pošetilost, nikoliv příroda, tak dle tohoto s těmito kovy v Utopii také zacházejí. A i kdyby náhodou někdo zatoužil po zlatě, způsob jeho uložení by měl tyto jedince také odradit. V Utopii tak nejsou zřízeny pokladnice, ani se z drahých kovů nevyrábějí ozdobné předměty. Geniální plánovač vymyslel, že nejlepší způsob uložení zlata je výroba zlatých nočníků a nádob, které se často špiní. Takto „zaneřáděné“ nádoby by poté nikdo neukradl. To ovšem není jediný způsob uložení drahých kovů. „…z týchž kovů se u nich dělají řetězy a tlusté okovy, kterými spoutávají otroky.“  To, že i v „ideálním“ a rovnostářském státě existovalo otroctví, bylo již naznačeno. Otroky získávají Utopijští dvěma způsoby. První druh otroků, se kterými je zacházeno lépe, pochází z cizích zemí. Tam je buď nakoupí, ale existují i případy, že se lidé těchto „ne-ideálních“ národů sami hlásí do otrocké služby v Utopii, protože je to stále lepší než žít ve světě, kde existuje něco jako soukromé vlastnictví. Z toho také vyplývá, že otroci jsou ve státním vlastnictví. Druhým zdrojem otroků jsou zločinci z Utopie. S nimi se ovšem zachází velice krutě, „protože se nedovedli zdržeti zločinu přesto, že byli tak přeslavnou výchovou znamenitě vyzbrojeni k řádnému životu.“ Ve své podstatě jsou sice otroky všichni v socialistické společnosti, ale v Utopii může člověk z otroctví propadnout do ještě horšího otroctví. Všichni otroci jsou poté v Utopii spoutáni v řetězech (zlatých!) a nuceni k soustavné práci. Kromě toho, že do otroctví může tedy propadnout člověk, který bez povolení opustil své bydliště, otroctvím se dále trestá například cizoložství. Přísnost manželských zákonů potvrzuje i skutečnost, že pokud je někdo usvědčen z cizoložství dvakrát, je odsouzen k smrti. Tyto zákony poté například pamatují i na to, čemu bychom dnes říkali „ochrana spotřebitele“. Vzhledem k tomu, že je pohlavní styk před vstupem do manželství přísně zakázán, nemůže dojít k odhalení tělesných vad manželů, které by později mohly znemožnit tělesnou rozkoš (mezi tělesné rozkoše Utopijští dále řadí drbání a vylučování) či způsobit znechucení po celý život. Je tak úředně ošetřeno, že před uzavřením sňatku musí proběhnout vzájemné předvedení nahých těl budoucích manželů za asistence počestných a zkušenějších osob.

„Ale ať je to s jejich zásadami jakkoli, o tom jsem zajisté pevně přesvědčen, že nikde není ani národa znamenitějšího, ani státu šťastnějšího.“, shrnul život v Utopii Rafael. Není poté divu, že podobně jako ve Fourierově falanze se tento skvělý život v ideálním uspořádání projevuje v dobrém tělesném a duševním zdraví obyvatel Utopie. Utopijští jsou čilí, zdraví a mají více sil než cizinci. Přitom stačilo, aby plánovač rozhodl, jak se mají lidé oblékat nebo čím se stravovat ve společných jídelnách. Oplývají také duševními kvalitami – jsou vlídní, vtipní a při studiu neznají únavy. „A tak když v duchu přehlížím a převracím všechny ty státy, které dnes všude po světě vzkvétají, nepřipadá mi to – Bůh mi buď milostiv – jako nic jiného než jako spiknutí boháčů…Kdo by nevěděl, že podvody, krádeže, loupeže, rvačky, zmatky, spory, vzpoury, vraždy, zrady a travičství, jež byly každodenními tresty spíše jen pokutovány než zbrzděny, odumírají spolu se zánikem peněz?“, dokončil Rafael své úvahy o společenském uspořádání.

Závěr

Ačkoliv je Moreova Utopie výrazně starší než doposud představená díla, svým obsahem nevybočuje z rámce utopického socialismu. Ne nadarmo se Utopii často říká „první komunistický manifest“, navzdory tomu, že je samotná myšlenka socialismu a komunismu výrazně starší. Ze srovnání Moreovy Utopie s pozdějšími pracemi Saint-Simona, Owena, Fouriera či Morellyho jasně vyplývá, že socialističtí teoretikové udělali v průběhu několika staletí pouze malý pokrok ve svých teoriích. Velký vliv na tyto teorie mělo osvícenství, komplexnosti Newtonovy mechaniky, a vůbec pokrok přírodních věd. Aplikace metod přírodních věd ve vědách humanitních měla katastrofální důsledky. Existovali však i tací myslitelé, taktéž inspirovaní Newtonem, kteří se vydali zcela opačnou cestou. Například Adam Smith považoval Newtonovu mechaniku za největší objev, který byl doposud učiněn. Lze tak konstatovat, že „Smithovým velkým přínosem je, že se mu podařilo nereduktivním způsobem převést fyzikální pojetí světa jako harmonické a dobře uspořádaného mechanismu do problematiky společenských a hospodářských vztahů.“ Stejně tak by šlo jmenovat Adama Fergusona či Davida Humea. Ale zpět k našim socialistům. I přesto, že i tito socialisté dokázali identifikovat ty nejpalčivější společenské problémy, předkládaná opatření nemohla nikdy přispět k jejich vyřešení. Jejich vize zůstaly naivní, neuskutečnitelné a především neslučitelné se svobodou jednotlivce. Ostatně to platí i pro pozdější socialisty. Například Trockij geniálním způsobem shrnuje problémy sovětské hospodářské politiky, nicméně jeho řešení spočívalo v ještě důslednějším zavedení socialismu. Jistý pokrok v socialistické teorii přišel skutečně až s „vědeckým“ socialismem Marxe a Engelse. Do té doby byly socialistické myšlenky předkládány téměř bez jakýchkoliv ekonomických úvah. Ty bylo možno nalézt v podstatě pouze u Owena. Zbylí autoři spoléhali na to, že s odstraněním soukromého vlastnictví a tolik nenáviděných peněz se vše vyřeší. Poté již nic nemělo bránit zavedení důsledné organizace geniálním plánovačem či skupinou „geniálních mužů“. Většinou to byli sami autoři, kteří se viděli ve vedení onoho nového společenského uspořádání. Vzpomeňme na Saint-Simonovy či Fourierovy představy o jejich postavení v novém řádu. Hodnotově neutrální ekonomická analýza je však schopná vyvrátit teorie nejenom utopických, ale i pozdějších socialistů. Jak ukázal například Peter Boettke, socialistická ekonomika nefunguje ani za nejlepších představitelných podmínek a nereálných předpokladů. Naproti tomu systém, stojící na soukromém vlastnictví a svobodě jednotlivce, je robustní i za nejhorších podmínek. Utopičtí socialisté tak mohli doufat v zázračné proměny charakteru člověka v novém společenském uspořádání, nicméně kromě historie nám i teorie ukazuje, že tato očekávání byla, jsou a budou marná. Stejně jako jsou marná očekávání dnešních socialistů.